6.část - Krvavá daň

Od poslední akce mi všichni připadali podmračení. Sam se na mě ani nepodívala a Emma se mi vyhýbala i přítomností. Ell s Amandou sedávaly denně někde spolu po domě a nejspíš si na mě navzájem stěžovali, zvlášť po tom, co Mark rozhodl, že mě nepošle na hlídky… prý zatím. A tak jsem byla zavřená už celý tři dny v tomhle domě, v tomhle pokoji a odolávala pokušení všechno zdemolovat. Připadala jsem si jak lev v kleci a asi to i dávala najevo.
Otočila jsem se ode dveří ke středu pokoje a hleděla na bílá prostěradla. Bílá… všude je bílá. Jako smyslů zbavená jsem se na ně vrhla. Házela jsem je kolem sebe, trhala na kusy… potom jsem přiběhla k oknu a strhla závěsy, záclony…. .
Venku stále pršelo, stále, pořád dokola bubnovaly kapky vody na okap, do okenních tabulí. Svezla jsem se po něm k zemi a složila hlavu do dlaní. Zhroutila jsem se do sebe a nebyla schopná přestat brečet… bulet jak malá holka. Třásly se mnou vzlyky a zlost zároveň.
*
Choulila jsem se v koutě, pod oknem. Slabou skulinou v dřevěném rámu sem pronikal chladný vzduch a osušoval mi slzy. Stáhla jsem se ještě víc se stěně a opřela se o malý stolík vedle. Jako jediný měl svůj bílý závěs v kuse a na svém místě.
Pomalu jsem ho stáhla a otevřela malá dvířka. No jasně. Byla to malá skříňka a uvnitř malý trezor na klíč. Prohmatala jsem vrchní stěnu nábytku a narazila na jeho obrys.Byla tam přilepený… stejně jako když jsem Andyho špiclovala. Zámek dvakrát cvakl a já odklopila víko.
Přes celou jeho vnitřní stranu byla vylepená fotka Emmy a Andyho. Tohle jsem si pamatovala. Bylo to na Silvestra. Andy dvacet jedna, Emma devatenáct a my sedmnáctiletí puberťáci se jim děsně chechtali. Hlavně asi protože každý věděl, že jsem do sebe zakoukaní a ani jeden neudělal první krok. Tak jsme si to vzali na starost se Samem. Oba jsme je zlískali a pak posadili do kouta. No a nemohlo to dopadnout jinak, než že se oba děsně pohádali a pak se usmiřovali uprostřed parketu. Se Samem jsme jako správní myslitelé všechny na svůj plán upozornili a tak si všichni donesli foťáky. Stoupli jsme si do kruhu a cvakali zároveň, takže nevyšly čtyři z pěti. Ale tahle se povedla Ell, blesky ozařovaly ty dva zrovna když se políbili a masa teenagerů za nimi s krabičkami v ruce nebyla skoro poznat. Potom se tam válel nějaký drobný plyšák, řetízek… poznala jsem tu spoustu dárků od Emm a taky malou dýmku s nápisem: Ve dvou se to lépe táhne, starý brachu! Co jsem mu sehnala na Vánoce. Praštila jsem se, se svým minimálním kapesným, přes kapsu!
Na dně byla tlustá, zažloutlá obálka. Vytáhla jsem ji a vysypala si obsah do klína. Po zemi se rozběhla spousta fotek, některé černobílé, nebo nějak upravené. Poznala jsem na, jediné co se zasekla v obálce, jeho rodinu. On, Ell a rodiče. Hrábla jsem do hromady kolem a našla spoustu s naší partou, několik momentek s Emm. Taky jednu co jsem sama měla. Vlastně dvě, co na sebe navazovaly.
Bylo to v garáži jeho strýce. Uprostřed stála obrovská mašina a kolem rozházené nářadí. Emm mu podávala limonádu zatímco jsem seděla na motorce, bokem, s lízátkem v puse, vlasy spletené do dlouhých dvou copů a schované pod červeným šátkem s lebkami a nohy jsem měla svěšené na jeho břiše, že mu lezly oči z důlků, když ležel pod ní a něco utahoval franclem. Na druhé fotce mi lízátko sebral, rozcuchal mi vlasy a pral se, se mnou na koženém sedátku.
Vyhrabala jsem se ze všeho a šla dolů. Už jsem necítila nic, nálada nijaká a bylo mi jedno, co si budou Ell s Amandou špitat až projdu.
/***/
Sešla jsem do kuchyně, rozrazila dveře a s neutrálním výrazem jsem přešla k lince a napouštěla si ledovou vodu, protože mi hlava trochu třeštila od předešlého breku.
„Jsi v pohodě?“ zabručel Sam někde za mnou. Pokrčil jsem rameny a sedla si ke stolu. Pohled mi upoutal někdo kdo tu zaručeně ještě před chvílí nebyl a kdo by tu zatraceně vůbec neměl co dělat!
Zamračila jsem se na kudrnáče před sebou. „Co tady chceš, Zacku?!“
Zaculil se, ale potom jeho pohled zvážněl. „Měl jsem dojem, že by sis konečně ráda vyslechla, co tu vlastně máš dělat.“
„To ti došlo, teda brzy… .“ vzpomněla jsem si na zdemolovaný pokoj někde nad jejich hlavami.
„Víš… ptal jsem se na poslední akce… Prý jsi krom jediný, na žádný nebyla.“
„Hmmm. Vadí to snad?“
„Nezdálo se mi, že by ses nechala vyšplouchnout z boje a … .“
„Na mě to nezáleží… .“
„Skutečně ne?“ zamračila jsem se na něj. „Marku, myslím, že by bylo nejlepší abychom si mohly promluvit v klidu.“ To se mi nelíbí!
Sam a Cid se zamračili, ale poslechli a sami vyhnali těch několik, kterým se ale vůbec nechtělo opouštět kuchyni, když měli na dosah nejspíše pěknou podívanou.
„Co je první věc, kterou máš udělat při dostavení se na stanoviště!“ zavrčel z protější strany stolu až ve mně stydla krev.
„Hlásit se veliteli.“ Nevědomky jsem se na židli narovnala.
„A vysvětlit svůj výcvik a pověření. Riell, můžeš mi teda prozradit, proč tady nikdo o ničem neví?“celou dobu šeptal a přitom jeho slova naplnily místnost dusivou atmosférou. Mark sledoval každé naše gesto, pohyb nebo slovo.
Nevěděla jsem co říct…, že jsem se bála kohokoliv třeba pozdravit? Ne… .
„Zdá se, že tvoje pracovní morálka tady, dost polevila. Marku, kdy vychází další hlídka? Riell si musí prohlídnout terén, od toho tady je.“ Hlas už v normální hlasitosti nabral autoritativní tón.
„Za hodinu.“
„Teď teda k tvýmu úkolu.“ Zack se zvedl a přešel ke dveřím aby se ujistil, že jsou dobře zavřené. „Co víte o jistém Deanovi?“ upřel pohled zpět na nás. Mark stále sledoval mě, trochu ne svým pohledem, ale potom se vzpamatoval a jal se odpovědět na otázky.
„Dean? Máme o něm pár informací. Prý to tu celé vede. Mám pod palce celé město. Objevil se asi před třemi lety, kdy ho stvořili nevíme, ani kdo.“
„To jsme na to přibližně stejně. První zmínky o Deanovi nebo taky Svenovi, Jackobovi …jsou asi sto let staré. Vždy se na nějakou dobu objeví na nějakém místě a pozvedne tam … upíří populaci. Potom zase zmizí na několik let. Posílali jsme po celou tu dobu své nejlepší, ale nedařilo se nám ho ani stopovat a když jsme na něj poslali nejlepší zabijáky… zabil on je nebo jim utekl… . Jak stará ohraná deska. Pořád je to dokola. A proto jsi tady. …“
„Abychom nevybočili z tradice a on mohl znova zabít jednoho z nás nebo prásknout do bot?“ upozorňuju, že jsem jenom chtěla být informovaná!
„Ber to jak chceš. Tvůj úkol zní: Najít ho a zabít, za každou cenu! A varuju tě, nesnaž se tomu nějak utíkat! Jsi jedna z našich nejlepších, no NE nejlepší a patříš nám! Smiř se s tím!“
„To jsem už dávno. Takže, jak si to představují?“
Samolibě pousmál a hodil mi nějakou igelitku, „Podle našich informací, má rád mladé slečny.“ To se do toho vložil Mark
„Zacku, to nemyslíš vážně… nemůžete ji poslat jen tak, samotnou k upírovi, proti kterýmu nejspíš ani nemá šanci! To nejde!“
„Nemít šanci, neděláme to. Vy všichni máte milnou představu, že když se nezměnila vzhledově… tak ani v jiných ohledech? Její schopnost jí dala nejen možnost dlouhého života, ale taky utužení svalů. Ta holka má páru a téměř nic jí trvale neuškodí tak mi teď ukaž na kohokoliv, kdo je na tom líp a popřemýšlím o změně plánu!“ Zack se vážně rozkafral. Zatímco se měřili pohledy, každej přesvědčený o své pravdě, vybalila jsem „dáreček“.
„Musel jsi se vážně zranit, protože jinak by ti došlo, že tohle na sebe v životě nenavlíknu!“
Zack sebou trhl a s americkým úsměvem pohlížel na krátké černé šaty, boty na podpatku a kabát.
„Vím jistě, že ti budou slušet. Pečlivě jsem vybíral!“
Pohlédla jsem na něj s neuvěřením a v hlavě přehazovala různé teorie o předčasné stařecké demenci.
„Tak na to velmi rychle zapomeň!“
/***/
„Nejdřív odkrouhnu Deana, pak Zacka… završím to vedením a vezmu si hodně dlouhou dovolenou. Tohle si někdo odskáče.“
Ploužila jsem se uličkou, směrem k baru. Pod krátkým pláštěm jsem si moc tepla nenašetřila a už při pohledu na tenounkou látku mi k žilách mrzla krev. Na holých nohou mi naskákala husina a mě nezbývalo než Zacka proklínat do desátého kolene…
…otevřela jsem přední vchodové dveře a to už mě pohltila dusivá atmosféra. „Tak… jsem tady… .“