Zabila ji žiletka

Znovu a znovu jsem k ní obracel svůj pohled. Nebyla nijak hezká, postava taky nebyla přímo hubená. Ženská maso, krev a mlíko. Ušklíbl jsem se nad svými představami. Nadále jsem se však zaobíral jí. Zvláštní neznámou. Přijela vlakem a nyní čeká na autobus. Je jiná než ostatní. Celá v černém, ale ne kvůli módě. Hlavu hrdě a pyšně zvednutou. Nedívá se na lidi. Nezajímají ji. Pro ni neznamenají nic. Považuje je za podřadné. Občas jí přelétne přes obličej úsměšek, asi se baví. Nikdo však jí do hlavy nevidí. Stojí zpříma. Bezpohybu, její hruď se jen málo nadzvedává. Jakoby snad nepotřebovala mnoho kyslíku. Její obličej, naprosto přirozený, zakrývají tmavé vlasy, které vítr rozevlává.
Její oči se znenadání zabodávají přímo do mě. Úzké štěrbinky mě nelítostně drtí. Pohled jí oplácím a v duchu se musím smát. Můj úsměv na tváři ji asi vyvede z míry. Odvrací pohled a nervózně se ošije. Musím se pousmát, není zas taková necita jak se na první pohled zdá. Stále se na ni dívám, cítí mě. Neohlédne se však znovu. Vadí mi to, moje sebejistota zavrávorala. Nevím, zda je to z její strany hra nebo jsem ji nezaujal. Mé pěsti se zatnou, z úst se mi ozve slabé zavrčení. Dívka, která celou dobu na mě toužebně zírala se zatřepe a poodejde ode mě. Vystrašil jsem ji, rychle se proto uklidním a hodím na ni svůdný úsměv. Jen se blbě nasmívá a flirtuje, mám co dělat, abych neprotočil oči. Musím se proto ledabyle otočit celý. Snažím se najít tu tajemnou neznámou.
Není tam. Kruci. Kde jen může být? Zahlédnu jen zadek autobusu, který odjíždí z jejího perónku. Číslo však už nevidím. Nenápadně zmizím za zdí nádraží, po ujištění, že zde nikdo není začínám utíkat. Jestli mě někdo uvidí, bude muset zemřít. Vše jen kvůli ní. Tajemné neznámé.
Počkal jsem si na další zastávce, konečně ten autobus přijíždí, a ona? Sedí si uvnitř. Dívá se z okna ven a na lidi nehledí. Nastoupím a zaplatím až na konečnou, nevím, kde ona vystoupí. Ani nezvedne pohled, když jdu kolem. Mám co dělat, abych si nesedl vedle, ale míst k sezení je zde mnoho prázdných.
Poslední zastávka v tomto městě, začínám se nudit. Ta rychlost je neuvěřitelná. Tak pomalu jsem v životě nejel. Sedím za ní a hledím jí do vlasů. Voní šampónem. Hena s lilií. Zajímavá kombinace. Jediný, co mi zde kazí náladu je ten rádoby metaláček, co sedí vzadu. Stále na ni kouká. Ona však vůbec nevnímá. Vyruší mě otevírání dveří. Nastupují tři muži a jedna žena. Poslední muž si k ní sedá. Mohl si přece sednout jinam. Drtím zuby o sebe a můj soused se na mě ohlíží.
Chci toho dědka starýho za.... tati?! Povolil jsem, je to její otec. Nyní si ji mohu prohlédnout lépe. Natáčí hlavu k otci a povídá si s ním. Stále má trochu výraz s odstupem, i před členem rodiny. Nemohu se na ni vynadívat, projíždí mnou touha.
Zastavujeme v nějaký vesnici, zde by přece nemohla bydlet, taková díra. Muž však s dívkou vystupuje. To znamená, že i já. Směje se, má výrazné špičáky. Nemohu od ní odtrhnout pohled, otáčí se. Její oči se vyvalí, úsměv jí zamrazí a málem škobrte. Hledí na mě. Cítím, že se bojí. Rázně zavrtí hlavou a dojde čekajícího otce. Dívá se mým směrem a ptá se, co se děje. Ona však zalže.
Nenápadně zmizím a ještě nenápadněji sleduji, kde bydlí. Dívka se několikrát otáčela, ale když mě nikde nespatřila, nepatrně si oddechla.
Bydlí úplně nakonci, bez sousedů a beze psa. Tato informace je důležitá. Nyní si jen počkat a nechat se k nim pozvat.
Celý týden jsem ji ve stejnou dobu vyhlížel. Třikrát přijela poději než měla a tak jsem tam stál déle než bylo milé. Chtěl jsem, aby mě zaregistrovala, stál jsem na její zastávce. Okamžitě mě poznala. V obličeji jí nepohnul ani jediný sval, tělo se však trochu přikrčilo, jakoby chtělo zaútočit. Dělala, že tam nejsu, ale oči ostažitě hlídaly její teritorium.
Po dlouhém měsíci, kdy už jsem myslel, že se zblázním jsem přečetl nějakej hloupej časopis, který zde zanechaly nějaké slečinky. Jedna se už však domů nevrátila. Ledovým úsměvem jsem obdařil ženu, která mě svlékala pohledem. Byla zde rada dívkám, jak na chlapce. Zeptat se na čas. Proč by to to nemělo fungovat i opačně?
Přišla, dělala, jako bych tam nebyl. Dávno jsem zjistil, že je ze mě nervózní a že se jí líbím. Přesto jsem jí naháněl strach. Dnes jsem na ni chtěl promluvit. Stalo se. Nejdříve se lekla, udiveně zvedla hlavu a řekla prosím. Dlouho asi nepromluvila, jelikož mluvila skřehotavě. Svůdně jsem se na i usmál a zaopakoval otázku, kolik je hodin. Dívala se na mě podezřívavě, ale nakonec mi to sdělila. Musel jsem kut železo dokud je žhavé. Vyptával jsem se jí na různé všeobecné dotazy, odpovídala krátce, snad jsem jí vadil.
Musím se usmívat. Spousta lidí se na nás dívá. Držím svoji dívku za drobné ručky a šeptám jí sladké slova do uší. Lehce se usmívá, ale nenechává se oblbnout. Prý mě už zná a dá mi jemnou herdu do hrudi. Pohledím ji po tváři, chci ji políbit, ale ona uhne. Nikdy se nenechává líbat na ústa. Dráždí mě. Nastupujeme společně do autobusu. Celou cestu mlčíme, což není pro náš pár obvyklé. Většinou stále mluvíme a nevíme, kdy přestat, skáčeme si do řeči a smějeme se. Dnes však mlčíme. Její dům je prázdný. Po půl roce chození asi dojde na naše spojení. Je nervózní, cítím to z ní. Líbí se mi, že budu první. Držím její ručku ve své studené dlani, nyní bych si přál, abych hřál. Vím, že miluje teplo a že já jsem jako kus ledu. Nevnímá zase nic, přemýšlí nad budoucností. Já nad minulostí.
Trvalo mi velice dlouho, než jsme se spřátelili. Stálo to však za to. Byla naprosto skvělá. Když ji člověk, musel jsem se usmát, poznal blíže, okamžitě si ji zamiloval. Nikdo nemohl vědět, co řekne, udělá. byla nevypočitatelná. Její volnost, myšlení a vše člověka udivovalo. Byla tak jiná, tak svá. Chodili jsme spolu ven, do kina, občasi do hospody. Seznámila mě se svými přáteli. Vzali mě mezi sebe a byli docela milí, nejradši jsem ji však měl jenom sám pro sebe. Neměl jsem rád, že tam tomu si sedla na klín, tam tomu dala pusu. S tam tím byla sama v kině, na koncertu. Musel jsem to však akceptovat, jinak bych ji ztratil. Později jsem zjistil, že to jsou opravdu jenom dobří přátelé a že prostě taková je. Kdybych jí někdy řekl o svých pochybnostech, určitě bychom se chytli. Byla sice dokonale klidná a sposutu věci přešla, ale nenášela, když ji někdo omezoval. To mohla vybuchnout jako sopka, ale brzy se uklidnila a v klidu si vše vyříkala. Miloval jsem ji, byla tak tvrdá a přesto všechno křehká. Často jsem musel vynaložit všechno úsilí, abych jí neublížil. Následně to odnesl někdo jiný. V mé přítomnosti nesměla dělat nic nebezpečného a nic, z čeho by se mohla poranit. Akceptovala to, i když se jí to moc nelíbilo. Neptala se a byl jsem jí vděčný.
Její ruka mě bouchala, snažila mě upozornit, že budeme vystupovat. Usmál jsem se na ni a políbil její ruku, musela ji bolet. Naučila se však neptát se mě.
Ptala se mě, co si dám na jídlo, sama již věděla, že nic. Nemohl jsem se ani kvůli ní přemoci a něco tak odporného strčit do úst. Mlčela a sama si chtěla však něco udělat. Nedovolil jsem jí to. Svalil jsem ji na gauč a nalehl na ni. Vykulila oči, takhle si to asi nepředstavovala. Nemohl jsem však už nic dělat, čekal jsem skoro celej rok na tuto příležitost.
Začal jsem jí rukou projíždět tělo, byla nervózní, ale dělala to samé. Otřásla se, když jsem na ni zase nalehl po sundání trička. Nezajímalo mě to však. Jezdil jsem jí po nahém bříšku a snažil se sundat podprsenku. Nešlo mi to a ona snad byla ráda. Naštvalo mě to. Nelíbilo se jí, že na ni naléhám a že jsem surovej.
Mé ruce byly pevně semknuté v pěsti. Sedl jsem si na kraj gauče. Zhluboka jsem dýchal. Objala mě zezadu kolem břicha. Její tvář se otírala o mé záda. Mluvila na mě tichým, avšak výhružně naléhavým hlasem. Chtěla, aby se to líbilo oběma a ne, abych ukojil pouze svoji mužskou potřebu. Jestli se mi to však prý nelíbí, mám raději odejít. Nečekal jsem to. Musel jsem se uklidnit, otočil jsem se k ní čelem. Pohladil její drobný obličej. Byla tak krásná. Naklonil jsem se k jejím rtům. Snad mi dnes dovolí, to co nikdy předtím. Dovolila. Líbali jsme se velice dlouho. Bylo to hezké, ale já chtěl víc. Jezdili jsme si vzájemně po tělech. Věděl jsem, že má dlouhou sukni, chtěl jsem ji vyhrnout.
Zarazila mě a odtrhla se ode mě. Byl jsem naštvanej, ale musel jsem se přetvařovat. Řekla, že musí do koupelny a odešla. Slyšel jsem zcela zřetelně, jak dopadají kapky na její nahé tělo. Mé vzrušení mě omračovalo. Chtěl jsem vyrazit dveře a pomilovat se s ní.
Kovová vůně. Ta nebezpečná chuť. Mé smysly zbystřily na nejvyšší stupeň. Bestie překrývala moje lidské já. Byla silnější. Krev zatemnila moji lidskou mysl. Nebylo nic více.
Udiveně zakřičela, když vyrazil dveře do koupelny. Stál tam, oči na ni rudě hleděly. Bála se, děsně moc se bála. Stál naproti jí. Nezajímalo ho její nahé tělo, ani se nesnažila ho zakrýt, jak byla vyděšená. Jeho oči, zvířeci oči, hleděly na malou ranku na noze, kterou si způsobila ostrou žiletkou při holení.
Skočil na ní, svůj tvrdý úd do ní krutě vrazil. Přivřela oči bolestí a po chvíli začínala omdlévat. Svůj úd z ní najednou vytáhl a jeho ústa prokousla její hrdlo. Z dívky vyšel nelidský skřek.
Seděl na kraji jeskyně a hleděl na krásnou zeleň rozprostírající se před ním. Vzpomínal na den, kdy se probudil vedle své milované, ona však byla rozkousaná a zohavená. Ústa pootevřená v posledním bolestném vykřiku, oči přivřené bolestí. V té chvíli chtěl být mrtvý, dívka kterou miloval, ležela vedle něho mrtvá. Zabil ji. Způsobil jí bolest. Bestie vyhrála a zabila i to jediné, na čem mu kdykoliv záleželo. Nic si nepamatoval, jeho vzpomínky končily u pachu krve. Jeho hlava padla do dlaní, ramena se hýbala v rytmu tichého pláče. Zabil ji, nedokázal ji ochránit před bestií, která v něm byla. Před sebou samotným.
Neeee, mýtinou se ozval zoufalý křik.