LO I: 8. kapitola Elesko

Mé ráno bylo vražedné. Zaspala jsem. Odkopla jsem deku a záhy zakopla o vlastní nohy. Mléko mi uteklo z hrnce. Při zavazování sukně rupla mašle. Vyklopýtala jsem ven. Jen tak, bosá.
Slunce stálo vysoko na obloze, ale nepřimělo mne pospíchat. Vy byste pospíchali někam, kam chodíte z pouhé povinnosti? Já ne. Nastavila jsem paže slunci. Potkala jsem Leonu. Usmívala se a držela se za vypouklé břicho. Už zase. Ženy v Elesku mívaly hodně dětí. Pak jich hodně ztratily ve válce. Válce, kterou zatím neumím zastavit. A začínám pochybovat o tom, že to jednou dokážu. Otřásla jsem se, rozloučila se a pokračovala po prašné cestě k městu.
Elesko je kruhovité městečko obehnané hradbami. Ulice jsou docela pravidelné, i když vznikaly nahodile a dlouho. Celá ulice vždycky zastupovala nějaké řemeslo. Už jsem se zmínila o koželuzích, ale odpradávna tu žili také řezníci, kováři, ševci a další. Jednoduše ti, kteří se nemusí od slunka do slunka lopotit na polích daleko za hradbami. Místo toho se lopotí za nimi, ovšem dost daleko od panstva - úředníků, které si zvolili. Možná vám to připadá divné, ale naše město, ač působilo silně středověce, fungovalo na takřka demokratických principech. Tedy natolik, kolik to ve válce bylo možné. Čím hlouběji do města se dostanete, tím bohatší a krásnější stavby míjíte. Středu vévodí honosná radnice pyšnící se zdobenými věžičkami, fiálami a portálem vybízejícím k návštěvě.
Odfrkla jsem si. Doufám, že tam ještě dlouho nevkročím. Znechuceně jsem se šinula do paláce, kde byly vychovávány mladé měšťanky. Ťapkala jsem po červeném koberci k pozlaceným zdobeným dveřím. Vstoupila jsem, udělala pukrle a omluvila se. Starý profesor pouze bez zájmu přikývnul, několik dívek se zachichotalo. Vrhla jsem na ně co nejdrsnější pohled, pak sklaply. Posadila jsem se do béžové lenošky u okna.
„Právě jsem chtěl vyzvat některou z vás, aby nám přečetla legendu o hraničářích. Přišla jsi tedy právě včas,“ učitel se ke mně otočil a podal mi otlučenou knihu. Přikývla jsem a začala číst.