LO I: 9. kapitola Hraničáři

„Hraničáři Eleska a jejich potomci se ve městě těší nebývalé pozornosti. Ne proto, že ochraňují klid jeho obyvatel, ale proto, že jejich domy stojí na posvátných územích a rodí se tam zázračné děti.“
Zarazila jsem se. Zázračné děti? Na hranicích? „Proč zrovna tam?“ zeptala jsem se.
Učitel se usmál. Kolem úst mu naskočily skotačivé vrásky. Poprvé se u mě setkal s nějakým zájmem. „Prý jsou naše hranice očarované,“ pokrčil rameny.
Některá s přísedících dívek se uchechtla.
Pokračovala jsem. „Děje se tak pouze jednou za přibližně sto padesát let a nikdo neví předem, v jakém domku kouzlo zapůsobí.“
Ušklíbla jsem se. „Náš domek je poslední. Všichni ostatní hraničáři vymřeli. Jen moje rodina…“ Ano, jsem poslední. Takže jsem to musela být já. A můj dar je tedy napůl genetická záležitost? Ne, je to tím místem.
Chtěla jsem číst dál, ale zbytek stránky chyběl. Někdo ji vytrhl v půlce. Zamrkala jsem a začala listovat, ale nic zajímavého jsem nenašla. To je jako všechno? Pár vět, pár slov a konec? V knihách, které jsem nedávno našla a ukázala Pavlovi, byly také jen zmínky, ale… Ne, to nemohlo být všechno!
„Zbytek stránky se ztratil,“ prohlásil starý muž unaveně, vzal mi knihu z rukou a posadil se do křesla v čele místnosti.
„Mohly tam být popsány nějaké podrobnosti?“ zajímala jsem se.
„Možná,“ pronesl zamyšleně.
„To kouzlo… Jak se to projevuje?“
„Ve starých knihách jsem vyčetl, že pokaždé jinak. Ale většinou jde o ovládání přírodních sil.“
Přemýšlela jsem, jestli opravdu mluví všeobecně, nebo přímo ke mně. Možná si spočítal, že já bych měla tyhle věci ovládat.
„Proč nezastavili válku?“ zeptala jsem se. Kdyby to udělali, mohla jsem si tohle všechno odpustit.
Učitel posmutněl. „Nikdo z nich se nedožil příliš vysokého věku.“
Ztuhla mi krev v žilách. Cože?! „Proč?“
„Temní,“ zamumlal stařík.
Dívky kolem se začaly ošívat. Tenhle dialog je evidentně dost nudil. „Temní jsou příčinou všeho,“ poznamenala jedna blonďatá slečna.
Profesor se nenechal vyrušovat. „Možná temní ví něco, co nám uniká.“
„Ví o hraničářích,“ zamyslela jsem se.
„A jednou za sto padesát let si najdou toho, kdo byl obdařen, a zabijí ho,“ navázal na mne.
Otřásla jsem se. Neměla bych se přestěhovat? Neměla bych utéct? Neměla bych…
„Ale to není tvoje věc,“ zakončil nečekaně svou řeč.
Zmateně jsem vzhlédla.
„Ještě to není sto padesát let.“
„A kolik tedy?“
„Sto dvacet.“
„Aha,“ hlesla jsem. Takže o mně nevěděl nic. Myslel si, že až moje děti… Jenže není jisté, jestli nějaké budu mít. A už vůbec se neví, jestli je porodím na hranicích. A nenapadlo ho, že když jsem poslední hraničářka, kouzlo se nenechá svázat pravidly času. Nedokážu vám říct, kde jsem brala tuhle jistotu. Snad byla hluboko ve mně.
A temní nevěděli, že nemusí čekat dalších třicet let. Proto mě ještě nezabili.