LO I: 11. kapitola Zrcadlo

Stála jsem uprostřed místnosti, abych se celá vešla do odrazu malého zrcadla zavěšeného na stěně, a hledala změnu. Musím přeci vypadat jinak! Nemůžu být stejná jako předtím! To není možné!
Prohlížela jsem se od hlavy až k patě nejméně desetkrát. A znovu a znovu. Ale nacházela jsem jen kudrnaté tmavě hnědé vlasy. Odhalené vysoké čelo. Malý dětský nos. Oči hnědé jako buková kůra. Kruhy pod očima z nevyspání. Našpulená ústa. Odhalená úzká ramena. Prsa zakrytá bílou látkou haleny. Plné boky. Odřená kolena, jak se věčně někde plazím. Příliš široká lýtka. Jednoduše mi nic nechybělo, nic nepřebývalo.
Alespoň fyzicky.
Pohodila jsem hlavou. Kudrny se rozprostřely po ramenech a částečně zakrývaly dekolt. Natáhla jsem se pro delší modře pruhovanou sukni, abych zakryla modřiny na kolenech. Běžná ranní praxe.
Pak jsem se rozhodla udělat si pořádek v hlavě. To bylo horší. Moje myšlenky byly zpřeházené, různorodé a nesouvislé. Mlely se ve mně tak protichůdné pocity, že jsem nedokázala žádný z nich uchopit a začít s ním pracovat. Jen nenávist byla silná. Tak silná, že přehlušila všechno ostatní. A ničila mě. Drtila mě. Věděla jsem, že se jí musím zbavit, že s ní nemůžu žít; taková nejsem.
Stáhnul se mi žaludek. Musím se sebrat. Vyjít ven a dělat, jako že se nic nestalo. Mohla bych to oznámit? Doteď mne to nenapadlo. Komu bych to oznámila? Radním? A co by udělali? Nic. Jen by se na mě dívali jako na pošpiněnou.
Po tváři mi sjela slza. Jedna jediná slza. Ale bylo v ní tolik soli, jako kdybych oplakávala celý svět. A opravdu jsem jeden svět oplakávala. Svůj svět. Svůj starý naivní, ničím neposkvrněný svět.