9.část - Krvavá daň

Jako jsem zprvu v tomhle pokoji nemohla vydržet, teď mi přijde jako jediné moje útočiště. Mark od včerejší noci neskutečně doráží. Chce znát pravdu, co jsem dělala na cvičišti, na jakém, proč, a jak…. Když jsem se stěží kroutila z tohoto tématu, zabrousil k noci strávené v baru. Můj názor, že když jsem měla rozkazy se nepouštět do akce, co jsem tam asi podle něj mohla dělat; bral s naprosto jasně pochybovačným výrazem. Asi se stejně myslel svoje. K mému štěstí, nepoužil jediný rozkaz. Zaručeně si toho byl vědom, ale nehodlal ho použít, dokud mu se mnou nedojde trpělivost.
Rozvalovala jsem se po krátkém, koženém gauči s hadrou nacucanou ledovou vodou, připlácnutou na obličeji a marně se snažila přesvědčit, že naprosto všechno je jen hloupej vtip. Vlastně bych brala naprosto jakékoliv vysvětlení, toho co se včera stalo.
Nedokážu jen tak mávnout rukou a zazdít svoje včerejší selhání. Tohle skutečně nebyl můj styl. Jistě, upíři jsou vybavení jistou přitažlivostí, o tom žádná… , ale ještě nikdy se mnou žádný tolik nezamával. Bylo mi řečeno, že …Dean… není obyčejná pijavice, ale aby byl natolik … .
Moji zuřivost opět schytal kus nábytku. S notným vrčením jsem se rozpřáhla a udeřila co největší silou do toho nejbližšího.
„AU, jau, jau!!! Debilní kovovej stolek!“ To si můžu rovnou strčit ruku do drtičky! Pravda! Po mým náletu zbyla pěkná prohlubeň, ale k čemu mi asi tak je, když se mi, ale vůbec neulevilo?! Sedřená ruka, skoro do krve a ve mně se vztek násobí ještě víc!
Jsem neschopná, jsem mrcha, hnusná a… proč vždycky všechno pokazím? Proč pokazím vždycky všechno, na čem mi záleží.
Dali mi tu druhou šanci. Skoro všichni, dokonce Emma a mě se stane tohle. Měla jsem mu tu kudlu vrazit do srdce okamžitě. Na co jsem proboha čekala?! No na co?! Jen si tak odejít!
-+++-
„Teď mluvme obchodně… .“
„Obchodně? Jak obchodně?!“ čekala jsem něco jiného. Měl vypadat jinak, jinak se chovat! Být jiný! Stojí ke mně zády. Ale já mu chci vidět do obličeje! Proč se mi nepodívá do očí?! Co to k sakru dělám, tady a s dýkou v ruce, místo v rozpadající se mrtvole! Něco se se mnou děje a mě se to nelíbí!
„Jistě! Mám pro tebe… obchodní nabídku!“
Zalapám po dechu… tohle, co si myslí?! Zbraň v levačce mi rozčilením a strachem kmitá v ruce.
„A co bys mi asi chtěl nabídnout?!“
Trochu se pootočí a tam mu jde vidět, i oproti bledé kůži, svítivě bílá jizva na obočí. Narušovala mu tak ten dokonale souměrný obličej, bůhví proč mě tolik upoutala. Byla vidět jen za určité ho světla. Dole jsem si jí nevšimla…. Respektive, mě nijak nezaujala.
„Běž pryč! Jdi co nejdál a nikdy se nevracej!“
Zůstanu na něj ohromeně zírat. Čekala jsem cokoli. Kdejakou ubohost, blbinu. Abych se přidala k němu. Kdoví proč mě právě tato možnost táhla.
Cítila jsem se dokonce neskutečně zklamaná, že ho to ani nenapadlo. Ale právě naopak. Chce abych se sbalila a vypadla z jeho života-neživota! Proč mě to rozčiluje?!
„Co prosím?“ vykoktám ze sebe to jediné! Tohle nemůže myslet vážně.
Potom se ve mně probudí hrdost, do téhle chvíle schovaná hluboko. Já?To JÁ mám. odejít? Dělá si ze mě blázny?
Otočil se ke mně úplně a cítila jsem z něj … strach.Už pět let jsem nic takového nezažila. Jen obvyklé děsy ze tmy, když jste v temném lese a někde něco číhá. Normální skoro vzrušující, ale ne strach o život!
„Zmiz a zapomeň, že jsi tu kdy byla, poznala mě… .“
„Tak na to hezky rychle zapomeň! Nevíš o mě, ale vůbec nic! Já tady vyrostla! Žila tu pětadvacet let! Byla jsem tady šťastná a teď, když mám možnost se sem vrátit, si myslíš, že na jediný tvůj povel se vytratím?!“ teprve když ječím jak lodní sirény si uvědomím celou situaci. Kde jsem, s kým jsem a proč tu jsem.
„Holka bláznivá! Copak nechápeš, že ti nabízím život?! Chceš kvůli pýše zemřít? Pokud ano, nemám s tím žádný problém! Nabízím ti, aby ses svého úkolu zřekla a odešla! Já tě nechám jít! Ani nevíš, co by za to všechny před tebou, daly!“
„Co to meleš! Myslíš, jak je jednoduchý přijít k vedení a říct,- tak jsem tady naposled. Z toho upíra jsem se podělala, tak mizím, mějte se tu s ním pěkně!-… Já jim patřím! A hodlám splnit úkol, protože, pokud se mi to nepodaří… ztratím všechno, co mi ještě do teď zbylo! A to nedovolím, to mi věř!“
Dívá se na mě zblízka se skálopevným pohledem a moje rozhodnost začne kolísat, jenže potom… já už vlastně o ničem ani rozhodovat nemůžu. Tohle mám udělat a tak to udělám.
„Pokud je to tvoje poslední slovo… .“
„Je!“ na chvíli se odmlčí.

„V tom případě si zapamatuj, že já budu pokračovat ve své zdejší práci a pokud mi budeš stát v cestě, nebudu mít jinou možnost. Podruhé ti totiž tohle nenabídnu!“
Najdu zase ztracenou sebejistotu. „O nic tě nežádám! Poslali mě sem, abych tě zabila. A to mám v úmyslu udělat!“
-+++-
A pak jsem odešla. JÁ! Proč sakra?! Tohle je moje město! To on se měl sbalit a jít! Ale ještě pozná co jsem zač! Těsně před tím, než se rozprskne na tisíce, miliony malých, popelavých kousků! Nevím, proč mě ani ta představa tak netěší.Mám takový vztek. Tak moc toho upíra nenávidím!
Otočím hlavou zpět a pohled mi padne přímo na mou kudlo, ještě zababranou jeho krví. Leží na jedné poličce na kusu bílé látky. Tohle musím někde vybít!
Vcuku letu se vyhoupnu rovnou do stoje, seberu mikinu a už letím ze schodů, přímo do hlavní chodby domu. Rozhlédnu se po stěnách. Jako v každém štábu, i tady jsou plné nejrůznějších zbraní. Téměř neuvěřitelné množství řezných i bodných zbraní. Dřevo, kov, slitiny. Prosté i zdobené. Pochopitelně i nějaké revolvery, ale už starších typů, protože nejúčinněji se vlkodlaky a upíry zabíjí dýkami, a taky tomu každý dá přednost. Ten zbytek je pro případ nouze, nebo jiné neživé, či nesmrtelné bytosti. Možná jen aby vedení neřeklo.
Strhnu ze stěny dvě delší, úzké dýky. Pěkně tvrdé, ale ohebné a strčím si je za pas. Nakouknu do kuchyně a když zjistím, že tu nikdo není, škrábnu neúhledným písmem na lednici vzkaz. Pak už jen vyběhnu z domu, kdy za mnou silně prásknou dveře a vnořím se do tmy začínajícího večera.
/***/
Chvíli jsem váhala na rozcestí. Kam se vydat? Do středu, k baru a počíhat si na vyhazovače s další mrtvolou, nebo na kraj města až k lesům. Ano, u baru to bylo jistě lákavé, ale… já jsem vyšla na lov!
Rozběhnu se rovnou za nosem, kde tuším nejbližší les. Vím, že i když moje tělo silnější než většiny lidí z organizace, brzy se unaví a proto se nepokouším o tržení rekordu.
A skutečně to netrvá dlouho. Jsem za posledním domem a hledím na tmavé kmeny smíšeného lesa. Vedle vysoké borovice zaregistruji pohyb. Tak se tam vydám. Slyším lehounké našlapování a vidím ještě čerstvě se třesoucí mlází. Vyběhnu k němu, když… se mi kolem kotníku prosmýkne vyplašená liška a běží jako o život co nejdál ode mě.
Plížím se dál. Nic nenaznačuje -jejich- přítomnost. Nemůžu najít žádné stopy. Napínám zrak, uši, dokonce se něco snažím zachytit čichem, ale pořád nic.
Jdu tiše, aspoň z počátku. Nedaří se mi to. Brzo ještě rozzuřeněji válcuji lesní porost. Protože jsem nepotkala žádného z nich, nikoho na kom bych si mohla vybít zlost!
Loudám se i když nejdu lidskou rychlostí. Nijak nespěchám se vrátit. Moje trasa je klikatá a táhne se nejnepřístupnějšími místy. Přesto jsem nic nepostřehla, dokud na mě neskočil.
Zprvu jsem si myslela, že je to jen hloupý vlk, zatoulaný od smečky a vyhladovělý,… jenže tohle není obyčejný vlk. Je velký, huňatý a má trochu jiný tvar hlavy!
Znám ho! Popravdě ještě z doby kdy byl štěně!
„Proč mě sleduješ Same?!“ vyjedu na něj. Zlost nestihl vyprchat a stejně ani bych se jí jen tak nedokázala zbavit!
Během chvíle se vlk přemění a já musím zaklonit hlavu abych na něj viděla. Jeho oči byly tvrdé, pichlavé a přece na mě hleděl jinak, než jsem byla zvyklá. Tím nemyslím naštvanost. Ta mě nijak neznepokojovala. Pokud jsem byla někde v bezpečí, bylo to u něj… ale teď mě to něco neznámého znervózňovalo!
Tak moc, že jsem jen znovu zacítila touhu se zavřít do své klícky! Sice mě dělila od svobody, ale také právě od nepříjemných pohledů kamaráda z dětství. Trochu jsem sebou trhla, protože mě napadlo… co když už Sam není můj přítel. Po tom všem to byl jediný –člověk- o kterého jsem nepřišla. Z naší party mi zbyl už jen on. To jsem o něj přišla? Otočím se. „Kam jsi zmizel?“