LO I: 12. kapitola Svět

Svět není zařízen správně. Neříkám, že je špatný. Rozhodně je prapodivný. Na jedné straně zaostalé město odříznuté od okolního světa. Nikdo nechápal, proč vítězí. Vítězila naše víra, náš fanatismus. Přístup k moři nám zahrazovalo Islamino. Boj proti němu, boj za plnohodnotnou svobodu pohybu a obchodu byl smyslem našeho života.
Mého určitě.
Ale… Všichni o tom takhle nesmýšleli. Všichni nebyli vychováváni v přesvědčení, že v životě nejde o nic jiného než o boj za příští generace.
Na louce za mlýnem Leona kropila prádlo. Kolem ní běhaly její děti. Nejstaršímu bylo pět let a nejmladšího měla ještě uvázaného na zádech. Pět dětí v pěti letech. Ale vypadala šťastně. Rozhodně šťastněji než já. Když jsme byly malé, smály jsme se stejným věcem a hrály stejné hry. Ale pak se začala dívat jinýma očima než já, a najednou jsme byly tak rozdílné, že jsme o naše přátelství musely často bojovat.
Vykročila jsem ranní rosou směrem k ní. Kapky se mi rozstřikovaly na patách. Ignorovala jsem je. Ignorovala jsem projevy přírody více než kdy dřív.
Pozdravily jsme se. I její děti pozdravily a seběhly se kolem mě. Poslala je domů.
„Co bys ráda, Leno?“ usmála se vlídně.
Co bych ráda? Ach, neměla jsem ponětí! Připadala jsem si, jako kdybych zaprodala duši. Možná jsem ji opravdu zaprodala.
„Máš děti,“ začala jsem ze sebe sypat, co se mi honilo hlavou.
„Postřeh,“ zamumlala škádlivě. Nechápala jsem, kde se to v ní bere; na vtipy jsem neměla náladu.
„Hodně dětí. Hodně společných nocí,“ zmlkla jsem.
Povytáhla obočí.
Vyčkávala jsem.
„Ty někoho máš, Leno?“ zeptala se.
Zakroutila jsem hlavou.
„Pavel?“ hádala zamyšleně.
„Ne!“ vyhrkla jsem tak vyděšeně, že našpulila pusu.
„No jo, vy už se znáte příliš dlouho,“ zamumlala a pokračovala v práci.
„Leo, prosím,“ upřela jsem na ni prosebný pohled. Potřebovala jsem od ní něco na tohle téma slyšet. Třeba jediné slovo, jedinou větu, nějaký materiál, se kterým by moje mysl mohla pracovat, abych se totálně nezbláznila.
„Je to hezký…“ prohlásila. „Když si dva věří.“