LO I: 14. kapitola Jméno

Musela jsem s tím už konečně něco dělat! Samota a mlčenlivost není řešení. Dřív nebo později si toho někdo všimne a začne se ptát. A pomoct mi může jedině les.
Zase jsem se drala kapradím a zakopávala o popínavé maliníky. Směřovala jsem přesně tam, kam mě táhl můj nový svět.
A pak jsem ho uviděla. Oči se mi rozšířily hrůzou. Mohla jsem utéct, ale jeho kajícný výraz mne přikoval na místě. Kromě něj jsem nevnímala nic, ani šepot větru, ani tření jednotlivých stébel trávy o sebe. Bezradně jsem polkla a vyčkávala. Možná mě zas povalí do trávy a pak se sebere a zmizí. Moje horší polovina křičela: Ano, ano, ano! A druhá se upřímně děsila.
„Nikdy jsi s nikým nebyla. Nezachoval jsem se správně,“ prohlásil a šel pomalu ke mně. Asi viděl, jak moc se bojím, ale dneska jsem k tomu nejspíš neměla důvod. „Víš, u nás je to jinak,“ pokračoval.
Nevěděla jsem, jaké je to u nich, ale dokázala jsem si to živě představit. „U vás stojí na každém rohu ochotná děvka?“
Ušklíbl se. „Žádná nevzdychala tak jako ty.“
„To bude tím, že já nejsem děvka.“
„Všiml jsem si.“
„To jsou mi věci!“ sykla jsem. Aspoň pusa mi fungovala, jak měla.
„Nechci se s tebou hádat,“ zašeptal.
„A co tedy?“
„Chci, abys mě vyslechla.“
Jeho tón mi dával na srozuměnou, že nemám jinou možnost. „Dobře,“ špitla jsem. Teď už byl dočista na krok ode mne.
„Nikdy jsem nepoznal kouzlo letmého dotyku,“ vzal mou ruku do dlaní a já zčervenala. „U nás se lidi nelíbají,“ skončil a nepřestával mne hypnotizoval tím plamenným pohledem. A já udělala něco, o čem jsem už dávno tajně snila. Tak tajně, že jsem si to odmítala připustit. Ale teď jsem věděla, že jen to mě vyléčí z mé agonie. Volnou ruku jsem mu položila za krk a přitáhla si ho k sobě, aby se naše rty konečně setkaly. Kvůli tomu polibku jsem byla ochotna zapomenout na všechno, co mi provedl, na své noční můry, mohla jsem odhodit své zájmy a povinnosti a zůstat s ním navždy a kdekoliv.
„Leno,“ zašeptal a já se rozplývala štěstím. Jak krásně splývalo mé jméno z jeho úst!
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se konečně. Věděla jsem , že až se dozvím jeho jméno, něco se mezi námi změní a měla jsem z toho husí kůži.
„Oliver,“ zasmál se. Tak krásný zvonivý smích jsem nikdy neslyšela. Byl úplně jiný než tenkrát v bitvě! „Já ti to neřekl?“
Ne, neřekl mi o sobě nic. Vlastně mě nejdřív zachránil, a pak znásilnil. Úžasné. Ušklíbla jsem se a plánovala pronést něco hodně uštěpačného, ale nedal mi příležitost. Zase mě líbal a hodně dlouho neměl dost. Já už bych si dala pohov, ale on nejspíš nebyl zvyklý respektovat názory a tužby ostatních nebo na ně, nedej Bože, brát ohled.
Stíny zahalily les, tak jsem ho od sebe odstrčila, zalapala po dechu a oznámila mu, že musím jít.
„Jistě, promiň,“ o krok ustoupil, aby mi naznačil, že můžu jít. A tak jsem šla. Bez jediného slůvka rozloučení. A byla jsem na sebe naštvaná Už zase. Vůbec si necením sama sebe, když mu dovolím takhle se chovat. Jenže něco uvnitř mě mi říkalo, že on se chová, jak nejlépe umí. Co dobrého se dalo pochytit v Islaminu? Nic! Tedy aspoň myslím. Asi si o tom nepřátelském městě budu muset zjistit víc.
Nejspíš dneska dostal svůj první polibek. Stejně jako já. A nebyl vůbec špatný. A jak mne pak oslovil… Oliver… Zatočila se mi hlava.