LO I: 15. kapitola Nebuď tak zvědavá

„Můžu se na něco zeptat?“ vyhrkla jsem místo odpovědi na profesorovu otázku.
„Ptej se,“ povzbuzoval mne.
„Co vlastně víme o Islaminu? Moc toho asi nebude. Nejméně sto let tam nikdo nebyl. Nebo ano?“ Tak a bylo to venku. Celou noc jsem se probírala vzpomínkami na nudné hodiny politologie, ale dokázala jsem si vzpomenou pouze na to, že Islamino je stále monarchií.
Starý profesor pokýval vybělenou hlavou. „Opravdu se tam nikdo neodvážil. A kdo ano, nevrátil se.“
„Třeba se mu tam líbilo,“ skočila jsem mu do řeči, ale záhy jsem měla chuť si nafackovat. Co se to se mnou děje?! Poposedla jsem si nedočkavě na polstrované židli. Všechno tu bylo tak pohodlné, až mi z toho bylo nepohodlně.
„Třeba,“ připustil. „A nebo tam dotyčného zabili.“
Horlivě jsem přikývla.
„Říká se, že král Olaf má tři syny. Má tedy tři dědice. Cítí se silný, protože jeho panství prosperuje. Dálkový obchod je důležitý. Dodávají všem městům na ostrově kromě nás.“
„Proč?“
Shovívavě se usmál. „Nebude přeci dodávat svým nepřátelům.“
„Jistě. Ale my se kvůli němu nemůžeme tak rychle rozvíjet.“
„Správně, Leno. Ale naše odhodlání je zatím dost velké a stačí proti jeho očividné hospodářské přesile.“
„Zatím,“ zamumlala jsem kajícně.
„Třeba nám pomůže kouzlo,“ zazubil se stařík a vrátil se k probírané látce.