LO I: 16. kapitola Déšť

Už jste někdy měli radost z větříku? Ach, já ano! Konečně se mi to povedlo! Vítr mě zase poslouchal! Proháněl se po posekané louce a pohrával si s rozházeným senem. Přikázala jsem mu, ať toho nechá a jde si zevlovat někam jinam. A poslechl mě! Měla jsem z toho takovou radost! Zkusila jsem ovládnout i nějaké jiné živly, ale pořád jsem nebyla dost silná.
Pak ztěžkl vzduch. Zvěř se rozutekla. Vítr nikde. Příliš pozdě mi došlo, co se chystá. Bouřka. Náhlá a docela pořádná. Měla jsem si to uvědomit, ale místo toho jsem si užívala teplé letní slunečné paprsky poskakující po mé bledé kůži.
Rozběhla jsem se k domovu. Zablýsklo se. Z nebe začaly padat první těžké kapky. Rozstřikovaly se mi ve vlasech. Přepadl mne radostný pocit. Hlavu mi zaplnil sladký omamný vzduch. Zavýskla jsem si. A už jsem neběžela. Spíš jsem si protančila cestu nekonečnými posekanými lány. Pro sedláky sušící seno byl déšť pohromou. Ale já se nedokázala zlobit.
Počet kapek se zdvojnásobil. Za chvilku na zem dopadaly takřka nepřerušované proudy vody. Byla jsem totálně durch. Neztratila jsem se jen díky svým rozvinutým smyslům soucítění s přírodou.
Když jsem dorazila domů, klepala jsem se zimou. Ihned jsem zatopila, začala sušit oblečení a vlezla si do postele.
Usnula jsem. Probudila mne nějaká rána. Myslela jsem si, že udeřil hrom, ale byly to jen dveře do domku. Zamrkala jsem. Cloumala mnou horečka. Nemohla jsem si být jistá tím, co vidím. Ale viděla jsem Olivera. Vyklepal si vodu z vlasů a rozhlídl se po místnosti.
„Teda nežiješ si zrovna na prachových polštářích,“ prohlásil zvesela, ale pak zaostřil na mé mokré oblečení a zpocené čelo zmítané horečkou. Chtěla jsem něco říct, ale jen jsem se rozkašlala.
Přiložil do kamen a sedl si ke mně na postel. Položil mi dlaň na čelo. „Ty blázínku. Běhat venku v tomhle zrádném počasí.“
Zatřásla jsem se pod jeho studeným dotykem.
„Potřebuješ srazit horečku,“ zamyslel se.
Zaskučela jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu. Snad jsem doufala, že až zas vykouknu ven, probudím se z nějakého divného snu. Ale nepomohlo to. Pořád tam byl a zkoumavě si mě prohlížel.
„Nikdy jsem horečku neměl,“ pokrčil rameny.
„Namoč nějaký hadr a pleskni mi ho na čelo. A uvař čaj,“ poradila jsem mu z posledních sil. Bylo fuk, jestli je to sen, čaj mi nijak neublíží.
Přikývnul a jal se shánět věci, které k tomu potřeboval. Nevypadal při tom zrovna prakticky. Musela jsem mu radit. Krk mě pálil, jako kdyby tam někdo něco piloval ošuntělým pilníkem.
Nakonec jsem se opravdu dočkala pořádného hrnku čaje s medem a usnula s chladivým šátkem na čele.
Ráno jsem se bála otevřít oči. Nebyla jsem si jistá, jestli u mě opravdu byl. Ale ten modrý šátek, který jsem nikdy předtím neviděla, mi napověděl, že se to opravdu stalo.
Nikdy mě nic neudivilo víc.