LO I: 17. kapitola Tanec

Radní neměli slitování. Vůbec nebrali ohled na můj zdravotní stav a zařídili mi lekce tance. Nestačilo, že hraji na lyru. Musím do toho umět i rytmicky poskakovat. No to mě podrž!
Samozřejmě jsem naprosté poleno. Neustále jsem tomu princátku, co se snažilo naučit mě nějaké kroky, šlapala po nohách. Jenže mě nechtěli propustit, dokud do mě nenabuší alespoň základy, takže jsem se domů dostala až pozdě večer. Měla jsem jen tolik síly, abych se najedla a zaplula do peřin. Pořád jsem se nezbavila suchého kašle.
Pozorovala jsem stíny, které vrhal mdlý plamínek svíčky na nuzné stěny pokoje. Bylo takové ticho, že bych určitě zaslechla padající špendlík. Proto mě hrozně polekalo, když někdo rozrazil okno a vklouzl jím dovnitř. Posadila jsem se a chtěla se začít bránit, ale přiskočil ke mně a chvatně umlčel. Poznala jsem dlaň na svých ústech a překvapeně zamžikala. Takže včerejšek opravdu nebyl sen.
„Pššš,“ zašeptal Oliver. „Nic ti neudělám.“
Ztišila jsem se. Dech se mi zpomalil. Zalil mne klid a důvěra. To jsem v jeho přítomnosti ještě nepocítila. Světlo svíčky ho přitom dělalo neuvěřitelnějším a temnějším než kdy dřív. Ticho se opět dalo krájet. Sundal ruku z mých úst a posadil se ke mně na postel.
„Jak je ti? Včera jsi vypadala hrozně.“
Zarděla jsem se. „Fajn,“ zamumlala jsem.
„Není lehké se sem dostat,“ řekl. „Přesto bys tu neměla bydlet takhle sama.“ Měl o mne starost? Usmála jsem se.
„Můj otec byl hraničář. Proto bydlím tak daleko od města. Mohla jsem se přestěhovat, ale vyrůstala jsem tu a… Taky tu mám blíž k přírodě. A příroda mne ochrání.“ Jsem přeci její paní.
Pohladil mne po tváři. Zachvěla jsem se. Prsty měl zkřehlé; venku musela být pěkná kosa. Nepřemýšlela jsem a vtáhla ho k sobě pod deku. Zase mne líbal, ale něžněji a procítěně. Slyšela jsem ránu, jak skopnul boty na podlahu, ale jinak se ozývalo jen šustění peřiny a náš zrychlený dech.
Tentokrát byl jemný a pozorný. Jestli jsem křičela, tak proto, že jsem byla přeplněna přemírou lásky, která z něj vyzařovala. I když někdy jsem postřehla i nerozhodnost a bezmoc z jeho strany. Evidentně neměl ponětí, jak mne udělat šťastnou, ale šlo mu to dobře.
„Jak je ti?“zajímal se zase. Schoulila jsem se mu v náruči a hlavu položila na širokou svalnatou hruď. Jak by mi mohlo být? Byla jsem v tom až po uši.
„Dobře,“ zamumlala jsem. Obtočil kolem mě silné paže. Vůbec jsem ho neznala, ale cítila jsem se v bezpečí. A chtěla jsem, aby zůstal. Ale on nikdy nezůstane. Může se jedině vracet. „Uvidím tě ještě někdy?“ zeptala jsem se a doufala, že neslyší, jak moc to chci.
Dotkl se mých vlasů. Vzhlédla jsem. V té chvíli svíčka dohořela.
„Samozřejmě,“ zašeptal do tmy. Srdce se mi roztlouklo jako zvon svolávající lidi na náměstí. „Pokud mě budeš chtít vidět,“ dodal nejistě. Bylo to poprvé, co mi dal nějakou jinou alternativu. Učil se rychle.
„Sama to nechápu, ale ráda tě uvidím.“ Natáhla jsem ruku tam, kde jsem tušila jeho havraní vlnité vlasy a jedním lehkým pohybem mu je prohrábla.
„To je víc, než si zasloužím,“ povzdechl se. Vzal mě za ruku a přiložil si ji na rozpálenou tvář. „Po tom, jak špatně jsem se k tobě choval.“
„Myslím, že ses choval podle toho, jak tě vychovali,“ prohlásila jsem unaveně.
„Jo,“ souhlasil zamyšleně. „Dopálil mě tvůj odmítavý postoj. Žádná mě neodmítla.“
„Asi jsi zvyklý dostat, co si zamaneš,“ konstatovala jsem. Bylo to jasné z každého jeho pohybu.
„To proto, že u nás kope každý za sebe. A já kopu tvrdě.“
„Jistě,“ řekla jsem pohrdavě. „Tak proč za ně bojuješ?“
Pokrčil rameny. „Nic jiného neumím.“
„Můžeš bojovat za nás,“ oznámila jsem mu, ale bylo mi jasné, že on by za nás nikdy nebojoval. Byl jiný.
Ušklíbl se. Věděla jsem to, protože jsem měla dlaň pořád položenou na jeho obličeji. „Promiň, Leno, ale světlonoši jsou hrozní ňoumové. Už to, že nechají mladou krásnou holku běhat samotnou po lese, kam mají přístup temní, o něčem vypovídá.“
„Umím se o sebe postarat docela dobře,“ naštvala jsem se a chtěla se zvednout a vyšoupnout ho ze svého pelíšku. Nedovolil mi to. Nechápala jsem, kde se v něm bere taková síla. Jednou jsem sejmula dospělého chlapa jednou ranou. Koneckonců jednoho dne budu zaklínačka. Ale Oliverovi jsem nedokázala odporovat.
„Ty jsi ale vztahovačná,“ dobíral si mě. Rozhodla jsem se potrestat ho mlčením. A pak jsem kvůli tomu usnula. Byla to první klidná noc beze snů. Vzbudila jsem se až za svítání, když si mě opatrně sundal z hrudi a začal sbírat oblečení a oblíkat si boty.
„Vyprovodila bych tě, ale hrozně mě bolí nohy,“ povzdychla jsem si nevrle a natáhla k němu ruku. Chytil ji a políbil mne do dlaně.
„Z čeho?“
„Tanec,“ odfrkla jsem si.
„Špatný tanečník?“
„Špatná tanečnice,“ zasténala jsem.
Zakroutil hlavou. „Není to těžké. Jednou tě to naučím,“ slíbil.
„Musíš jít,“ konstatovala jsem.
„Potřebuji být zpátky, než si někdo všimne, že jsem nespal ve své posteli.“
„Hmmm…“ Přitáhla jsem si peřinu až k bradě.
„Já… Vrátím se hned, jak to půjde, ale nevím kdy.“ Vypadal, že ho to mrzí. Určitě by rád zůstal.
„Počkám,“ usmála jsem se a dívala se, jak opouští můj dům. Byla jsem ztracená. Oba jsme byli ztracení. A jednou budeme zatraceni.