10. část - Krvavá daň

„Deane? Jsme připraveni… Setkání se může konat, jakmile dáš svolení!“
„Máš ho Stevene. Podáš mi hlášení… .“
„Ty nepůjdeš?“
Otočil se od okna a slunečních paprsků, upírům tolik nebezpečné. Sám byl odolnější, ale ne zcela. Zatáhnul rudé závěsy a vyšel z pokoje. Steven se mu už automaticky zařadil po boku.
„Minule to moc nevyšlo… Berou jako nutnost aby tam byl vůdce!“
Nijak nereagoval. Šel dál až k baru, zasedl a poručil si skleničku. Když mu chladivá tekutina pročistila mysl od vzpomínek, znovu se natočil na Stevena, stojícího mu za zády.
„Všechno musí jít podle plánu! Sejdete se, projednáš s ním všechno, jak jsem ti řekla hlavně nezapomeň! Jde tu o to aby jsme se spojili!“
“Já vím, ale je ti jasné, že se jim nebude líbit, že tam nejsi! Tohle by to mohlo celkem zkazit!“
Další ignorace z jeho strany.
„Co s tebou poslední dobou je?! Tohle může nás všechny stát krk!“ Dean mu věnoval jeden nezaujatý pohled a klidil se ze společnosti kohokoliv. Měl nad čím přemýšlet.
-***-
„Jistě! Mám pro tebe… obchodní nabídku!“ stoupnul si kus od ní, hezky zády a přece vnímal třes její ruky! Bylo mu jasné, že ji zaujal, a co víc… .
"A co bys mi asi chtěl nabídnout?!" pootočí se na ni. Třásl se jí hlas, ozčilením, nebo neuvěřením, to bylo jedno. Chtěl ji vidět jak zareaguje.
Hleděla mu do tváře. Ne do očí, prohlížela si každý kousek jeho obličeje. Potěšilo ho to, ale nedal na sobě absolutně nic znát.
"Běž pryč! Jdi co nejdál a nikdy se nevracej!"
Vypadá překvapeně, zaskočeně a trochu uraženě. Měl chuť se jí smát, jenže to teď nedokázal. Myslel to vážně, a nehorázně ho užíral neznámý pocit při té představě. Zalapala po dechu a potom ze sebe vydala něco ne nepodobného skučení.
"Co prosím?"
Sotva jí ta dvě slova splynou ze rtů, tvář nabere přímo vražedný, děsivý výraz.
"Zmiz a zapomeň, že jsi tu kdy byla, poznala mě… ." okamžitě mě stopne, bojovně se nakrčí a její oči by mohly vraždit pohledem.
"Tak na to hezky rychle zapomeň! Nevíš o mě, ale vůbec nic! Já tady vyrostla! Žila tu pětadvacet let! Byla jsem tady šťastná a teď, když mám možnost se sem vrátit, si myslíš, že na jediný tvůj povel se vytratím?!"
Přejde několik kroků k ní blíž a i jeho tělem zmítá neskutečná zlost. Co si to sakra dovoluje, neví s kým mluví!
"Holka bláznivá! Copak nechápeš, že ti nabízím život?! Chceš kvůli pýše zemřít? Pokud ano, nemám s tím žádný problém! Nabízím ti, aby ses svého úkolu zřekla a odešla! Já tě nechám jít! Ani nevíš, co by za to všechny před tebou, daly!"
Nezdá se mu nějak zviklaná, nějaká část ho, v koutku je blahem bez sebe, zvlášť, když může vdechovat její vůni. Nehne se jí jediný sval, nevědomky přešlápne a na spánku jí rozzuřeně tepe žíla.
"Pokud je to tvoje poslední slovo… ."
"Je!" mlčí… .
Ona se pomalu začne vzpamatovávat a ani si neuvědomuje jak ho její přítomnost dovádí k šílenství.
"V tom případě si zapamatuj, že já budu pokračovat ve své zdejší práci a pokud mi budeš stát v cestě, nebudu mít jinou možnost. Podruhé ti totiž tohle nenabídnu!"
"O nic tě nežádám! Poslali mě sem, abych tě zabila. A to mám v úmyslu udělat!" její vztek začíná znovu nabírat na síle, jasně ho z ní cítí. Adrenalin bušící ve spáncích. A tak, jak stála se otočila o 180°a vyběhla ven. Už klidně přešel k oknu a poslouchal její zběsilé kroky i několik bloků dál.
Dávno potom co utichly se na obzoru vyhoupl žhavý kotouč a brzo jeho paprsky dopadly i na jeho tvář.
Cítil slabé škubání pod ledovou pokožkou. Na každém kousku se mu otevíraly malé ranky a hned se zase hojily. Stále dokola, ale jeho mysl nebyla schopná vnímat onu bolest.
Teprve o několik hodin později ho vyrušil hlas Stevena…
/***/
Tmavý mercedes se začernělými okny se ploužil ulicemi města Harrisburg. Odbočili ze směru na Capital City Airport a vydali se k nejbližšímu kraji města. Brzy unikl ze sluneční výhně a zajel do stínů stromů. Ještě nějakou dobu se pod jeho koly odlamovaly ztvrdlé, popraskané hlíny, dokud nedojel na blízkou mýtinu.
Dvířka na obou stranách se rozlétla a vystoupilo bezmála šest mužů. Všichni v černém. Černé hedvábné košile, černé dlouhé kalhoty, černé sako a černé sluneční brýle.
Čtyři z nich si založili svalnaté paže a opřel se o auto. Jeden menší s krátkým stříbrným řetízkem kolem krku se vydal vřed a po jeho boku šel poslední svalnatec.
Stáli tak a jejich pohled směřoval jedním, tím stejným, směrem. Nepochybovali, že se prostor kolem brzy zaplní. Sotva se zvuk motoru dostal o několik mil dál, už kolem jejich auta byly nastoupené téměř dva tucty jiných mužů. Jiných každém směru. Jejich obličeje byly zarostlé a mělo mnoho jizev. Všichni do jednoho provrtávali černýma očima muže s bledou pokožkou. Ta jejich byla téměř hnědá, silně opálená. Jejich oblečení postrádalo jakýkoliv styl. Každý měl jen kalhoty, ať už ke kolenům, nebo ke kotníkům, různé barvy. Nepostrádaly vrstvu bláta. S nějakým trikem, košilí… se neobtěžovali. Na jejich nahých hrudích se táhly stejné, často dokonce větší a ošklivější jizvy, jako na tváři. Svaly se jim napínaly pod kůží a s pachem upírů jim na mohutných rukou naběhly žíly. Dlaně zaťaly v pěst a obezřetně si prohlíželi návštěvníky.
Také jeden z nich. Zdaleka ne nejvyšší, ale zato osvalenější, vystoupil ze zástupu a prohlížel si přicházející.
„Minule jsme snad jasně stanovili, že budu mluvit jedině s vaším pánem!“
„Nepřišel.“ Promluvil klidně a jasně Steven. Upír vedle něj přistoupil ještě o jeden krok aby ho v případě útoku mohl chránit.
Vlkodlak zase nespokojeně zavrčel.
„To on neustále žádá o setkání. Pověz mi tedy, pijavice, proč bychom vás měli vyslyšet! Neráčil sám přijít… .“
„Tvůj páníček se nás očividně bojí… .“ zavrčel mladší vlkodlak vedle svého vůdce.
Steven si uhladil lesklou látku na prsou a nezaujatě se znovu podíval na muže naproti. „Myslet si můžete co chcete. Sám nechápu, proč nepřišel. Mám stejný názor pokud jde o jeho nepřítomnost v tom směru, že přijít měl. Ale mezi námi, pokud by chtěl,… natrhnul by vám zadek… .“
Několik vlkodlaků se přikrčilo k útoku, ale povel vůdce, je zadržel. Tiše se chechtal a propaloval Stevena očima.
„Pochlub se! Přišel jsi se stejným vzkazem jako minule?“
Steven přikývnul a dál opětoval pohled vlkodlaka.
„Proč si myslíš, že tentokrát přijmeme a tebe necháme žít. Jistě nejsi tak naivní, aby sis myslel, že nás přemůžeš. A to ani se svými gorilami.“
„To si vážně nemyslím. Podle mého je blbost abychom se bili mezi sebou, když máme společného nepřítele.“ Významně si odkašlal. „Lidé už dávno nejsou tak snadná kořist a to ani pro jeden druh! Zasahují do našich plánů. A spoléhají na to, že budeme vymírat i díky válce mezi námi.“
„Takže… .“
„Takže navrhuji dočasný mír. Je potřeba zlomit jejich vliv. Zničit jejich společnost. Potom se klidně můžeme vrátit ke starým bitkám a svárům.
Spojme se proti našemu protivníkovi! Tak budeme neporazitelní. Budeme moci bojovat ve dne v noci, kdekoliv a s neuvěřitelnou silou.
Tak to vidí můj pán a já rovněž.“
Ticho zahalilo louku a vyklizený les. Ani pták nezazpíval, dokud budou tato monstra na blízku. Jediný lesní živočich zde nezůstal.
Jen světlé oči drobné dívky, krčící se na mohutných větvích nedalekého dubu, zaujatě sledovaly ono shromáždění. Zračilo se v nich překvapení, zlost, ale také strach. Neuvěřitelný strach!