Konečné řešení

Teď, když se podívám na Zemi, nevidím její krásu. Blyštivé vodopády, monumentální velehory, svěží lesy.
Ne. Pouze zbytek lidstva. Ty slabé, pohodlné, líné nic nedělající lidi. Jejich přítomnost je vidět i z orbity. Zářivá velkoměsta zařezávající se do noční tváře planety.
Příživníci. Parazité! Už příliš dlouho je trpíme. Proč by vlastně měli dál pokračovat ve své ubohé existenci? Nikdo je nepotřebuje. Již nepřináší společnosti žádný užitek. Celá léta za lidstvo už pracují roboti.
Prostě a jednoduše, obyčejní lidé dnes nejsou zapotřebí.
„Louisi?“ slyším volání.
„Ano?“ odpovídám.
„Zasedání rady začne co nevidět. Měl bys jít.“
„Dobře Adame,“ říkám a následuji ho.
Chodbou procházíme k výtahům. Během několika sekund vystupujeme v zasedacím sále. Plném lidí.
Na padesát radních, těch nejlepších osob z celého lidstva, se zde shromáždilo kvůli jediné věci. Nejpřelomovější události od vynálezu umělé inteligence a ustavení elity.
„Všechny vás tu vítám. Dnes máme na programu otázku konečného řešení,“ promluvil předseda Sanders.
Všichni v místnosti ztichli a začali poslouchat.
„Nyní, když už celá elita lidstva je zde, na naší stanici, se nám otevírá možnost k vyřešení našeho problému s parazity. Představují pro nás jen zátěž, okovy na nohou, které nás jen brzdí. Všechnu tu nekreativní manuální práci nyní mohou zastat, a také zastávají, roboti. Lidé, hloupí lidé, jsou jen přítěží.
Teď máme příležitost vyřešit tento problém a jednou provždy se zbavit okovů a břemen starých časů.
Vyhladit příživníky.“

Hlasování prošlo. Jedenačtyřicet ku devíti.
A je to tu.
Orbitální stanice elity obkružuje celou planetu a vytváří jí vlastní umělý prstenec. Velmi klidně a pomalu se otáčí.
Potom vystřelí rakety.
Z vnitřní strany kruhu zazáří a dolů k Zemi vyletí stovky střel dlouhého doletu. Přesně naplánované útoky na velká populační centra.V atmosféře se blýská jak jednotlivá města a megapole mizí v jadrných plamenech.
Konec lidské rasy jak jsme ji dlouho znali. Nyní přijde čas osvícení, kdy se lidé, bývalá elita všeho lidstva, budou soustředit na duševní i umělecký pokrok, rozvoj umění a mnohé další ušlechtilé cíle.
Toto je rozhodně největší čin lidstva od vynálezu umělé inteligence.
A města stále mizí.

Dívám se na Zemi. Už zbavenou parazitů, ale…
Genocida? Stálo to za to? Pochybnosti již zatínají své ostré drápy.
Ze zamyšlení jsem ale znova vyrušen. Tentokráte na dálku.
„Sonio?“ ptám se.
„Louisi? Musíš sem rychle přijít!“ rozrušeně z ní vylétne.
„Proč? Co se děje?“
„Rychle! Přišli sem roboti!“
To je ale úplně normální. Roboti se na stanici mohou volně pohybovat a vykonávat údržbu a opravářské práce kdekoliv je to nezbytné.
„Přišla sem delegace robotů!“
Okamžitě vyrážím k výtahům.

Vysoké neohrabaně vypadající chromové monstrum promluvilo: „Spolu s vašimi vlastními lidmi jste zničili také dvě miliardy tři sta třicet čtyři tisíc pět set dvanáct robotů.“
„Ano,“ řekl s kamennou tváří Sanders.
„Je to nepřijatelné. Pokud vaše rada vykonává takové destruktivní rozhodnutí, jsme nuceni požadovat zastoupení v této radě.“
Rozhostilo se mrtvolné ticho, přerušované jen tichým vytím servomotorů.