11.část - Krvavá daň

... "Kam jsi zmizel?"....

"Nikam! Jsem přece tady!" ozve se mi za zády. Stojí tam Sam a rozpustile se na mě směje. Ten starý Sam. Zvláštní pohled je ten tam a po mém těle se rozlije blažené teplo. Zlost vyprchala ani jsem si toho nestačila všimnout.
"Karkulka si vyjde při měsíčku na houby a v celým lese je zrovna vlček Sam. To mi teda řekni, ty holomku, jak to děláš! Máš na mě nasměrovaný radary, či co?" rádoby rozčileně si ho měřím od hlavy k patě.
"Ve stopování jsem byl vždycky dobrej! Takys škemrala abych tě to naučil… ."
"A vyprd ses na mě, já vím!"
"Vůbec ne, jenom se mi nechtělo pořád čekat na toho nanicovatýho prcka!"
"TY!" zavyju, že se za to sám nemusel stydět. Uhne z dráhy letu mojí pěsti. Přiskočím znova k němu a on zase uhne! "No tak vyrost jsi, to jo. Ale v hlavě jseš pořád ten malej chlupatej klacek! Ti dám prcka, kolohnáte jeden!" Jako na povel se oba rozeběhneme a on i ještě dělá srandu z mojí rychlosti. Přidávám, přidávám, ale stejně ho nemůžu dostihnout.
Je fakt, že vlkodlaci jsou oproti upírům sprinteři, zatímco jejich síla je jen a pouze ve smečce. Taky mi ty násosky kolikrát nestačili, ale tohle už je moc!
Sam se za běhu otáčí na mě vyplazuje jazyk, jako malej kluk!
Nezmůžu se než jen smát!
Potom Sam, zrovna natočený na mě a dělající opičky, zakopne o kořen a skácí se k zemi.Moje, už tak hlasité, výbuchy smíchu ještě zesílí.
"Ty seš nešika, aspoň něco se nezměnilo." Vyrážím ze sebe mezi bolestivými nádechy. Ale hrouda přede mnou se nehýbe. Udělám několik kroků blíž. "Same? Jsi v pohodě?!" Skloním se k němu a šťouchnu ho do ramene.
A najednou?! Zničehonic jsem na mokré zemi a dvě obří všetečné lopaty se mi rozjíždějí po žebrech.
"Ty taky ne! I když pravda, dřív bys mi na to tak lehce neskočila." Chechtal se pro změnu on, když já se snažila zabránit smrtelné křeči bránice.
Ale proti jeho svalům jsem nic nesvedla. Shodím ho a pomalu se vydýchávám v představě, že něco jako, zvednout se do sedu, nebo úplně vzpřímit, je naprosto nemyslitelný!
"Ty jseš, ale padavka! Takhle to dopadá, když zmizíš z blahodárného vlivu kamarádů z dětství!" Znova se neudržím a chechtám i přes protesty břišních svalů.
Jak mě ještě před chvílí mohlo napadnout, že by mě Sam mohl opustit? Můj Sam? Nikdy! Převalil se vedle mě, že jsme se dotýkali hlavami a koukali jsme mezi korunami stromů na útržky hvězdné oblohy.
"Tahle je moje!" natáhla jsem ruku do vzduchu a ukázala na jednu malou, téměř neviditelnou.
"Nikdy jsem nechápal… ." zavrtěl hlavou, aby ho netlačil žádný kámen a pokračoval. "… proč si nevybereš, velkou, zářivou a krásnou… . Jako ostatní."
"Protože nejsem velká, zářivá a krásná."
Chvíli bylo ticho. "No… velká teda vážně nejsi… . Ale zbytek by seděl!"
Opřel se o loket a hleděl na mě.
"Prosím tě!" zakroutím záporně hlavou. "Nejseš snad další kdo by mi tvrdil, že by stačilo trochu hezčí oblečení, vkus, šminky a občas učesat vlasy… . To jsem slyšela tolikrát!"
Zasmál se. Hej! Já mluvím vážně!
"Vůbec ne! Tohle bych ti teda rozhodně nedoporučoval. Neslušelo by ti to!" kecnul znovu do trávy a zahleděl se znovu na oblohu.
"Ty seš brebta!" rozdrbala jsem mu rozcuch na hlavě. Ležel si v klídečku a pohodičce s úsměvem na rtech, zavřený oči. Jeho klidný dech uklidňoval zase mě. Opřela jsem se mu o rameno a taky vypouštěla myšlenky i všechny starostí.
Dokázala jsem vnímat jenom teplý večerní vzduch a šum hmyzích křídel všude kolem.
/***/
Všude kolem mokro… povodeň? Kolem určitě pluje Noemova archa a ti jeho povedení synáčci na mě šplíchaj vodu. Vybiju jim zuby! … Nebo jsem na představení Othella a ten chytrák zrovna škrtí ženušku! Na moje protesty v divadle nikdy nereagoval! Zato paní velde smočila kapesníček!
Otevřu očiska a hledím, kam jsem se to dostala. Slunce září všude kolem, vlastně stojí přímo nade mnou a pak kdo se tu nemá píct! To už, ale zmerčím čahouna nad sebou, jak na mě ždíme vlastní triko a … jí! Jako na povel se ozve hromobití z mýho žaludku.
"Dej sem to jabko!" vyskočím na něj… skoro doslova a vytrhnu mu žvanec z ruky!
"Hej! Takhle sprostě krást! To se nedělá!" zahučí na mě a kouká jak mu jeho nedojedená polovina rudého jablíčka mizí v mým žaludku.
Potom nahodí postoj frajera a vytáhne z kapsy u kalhot další. "To bylo původně tvoje, ale když sis už jídlo obst… ." Nestačí ani doříct a už je jeho ruka prázdná.
Chtěl se po mě ohnat, ale já už jsem lezla na nejbližší haluz.
Sotva jsem se dostala do dvou metrové výšky, začal po mě chňapat. Tak jsem lezla výš a výš. Kolem hlavy mi vanul horký, tichý vítr. Kolem jen ševelil vzduch v korunách stromů a já stoupala co nejvýš před rozdováděným skoro-vlkem. I z jeho hrdla se dralo hravé vrčení. Otočila jsem se k němu a hodila po něm ohryzek. Zasmál se a začal stoupat ještě výš, když jsem něco zaslechla.
"Minule jsme snad jasně stanovili, že budu mluvit jedině s vaším pánem!"
Nesla se vzduchem rozhořčená slova.
"Nepřišel."
"To on neustále žádá o setkání. Pověz mi tedy, pijavice, proč bychom vás měli vyslyšet! Neráčil sám přijít… ." přesunula jsem se dál od kmene a tak mi listy přestaly zastírat výhled.
"Tvůj páníček se nás očividně bojí… ."
Už, už to vypadalo na pranici, ale…
"Pochlub se! Přišel jsi se stejným vzkazem jako minule?"
Krátké přikývnutí.
"Proč si myslíš, že tentokrát přijmeme a tebe necháme žít. Jistě nejsi tak naivní, aby sis myslel, že nás přemůžeš. A to ani se svými gorilami."
"To si vážně nemyslím. Podle mého je blbost abychom se bili mezi sebou, když máme společného nepřítele. Lidé už dávno nejsou tak snadná kořist a to ani pro jeden druh! Zasahují do našich plánů. A spoléhají na to, že budeme vymírat i díky válce mezi námi."
"Takže… ."
"Takže navrhuji dočasný mír. Je potřeba zlomit jejich vliv. Zničit jejich společnost. Potom se klidně můžeme vrátit ke starým bitkám a svárům.
Spojme se proti našemu protivníkovi! Tak budeme neporazitelní. Budeme moci bojovat ve dne v noci, kdekoliv a s neuvěřitelnou silou.
Tak to vidí můj pán a já rovněž."
Zavládlo ticho. Cítila jsem hroznou zlost! Zrovna teď, nemohli si vybrat lepší chvíli. Ale přece.. tohle jim nemohlo vyjít! Nedokážou bojovat spolu,…jenže…
…. V tom případě si zapamatuj, že já budu pokračovat ve své zdejší práci a pokud mi budeš stát v cestě, nebudu mít jinou možnost…
Dostala jsem skutečný strach, který nedokázal zahnat ani jemný dotek horké dlaně na mých zádech.
Vím přesně, kdo je jeho pán!