Tři plus jedna - 2. kapitola

"Jane? Jane! Co se děje??"
Jane se s trhnutím probudila. Takže to byl jenom sen? "Všechno v pohodě," odpověděla trochu nejistě. "Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně paní Walkerová. "Křičela jsi ze spaní!" "Měla jsem špatný sen," vysvětlila Jane. Paní Walkerové se viditelně ulevilo. "No, dobře. Ale už nespi, za chvíli tam budeme." "Jasně, mami," ujistila ji Jane. Zbytek cesty strávila přemítáním. Byl to vůbec sen?
Když dorazili na místo, Jane vystoupila z auta - a strnula. Všechno bylo tak jiné. Předtím bydlela ve velmi rušném městě s šedými, jednotvárnými paneláky. Všude bylo plno aut a špíny - zkrátka typické velkoměsto. Ale tady... tady pučela samá zeleň, voněly tu kytky, kvetly stromy... a támhle byl dokonce les! A ta čistota!
"Vypadá to tu jinak než tam, kde jme bydleli, co?" usmál se pan Walker. "To teda jo," zamumlala Jane, stále ještě vyvedená z míry. "Budeme moct chodit na procházky, a taky bychom si mohli pořídit ještě jednoho pejska..." zasnila se paní Walkerová.
"A co moje škola?" zeptala se opatrně Jane. "Viděla jsem fotky a ta škola vypadá moc hezky a moderně. Taky jsem si volala s paní ředitelkou. Zdá se mi moc milá a ujistila mě, že udělá vše proto, abys tam zapadla. Myslím, že se tam budeš mít dobře," řekla paní Walkerová. Jane jen něco zamumlala. Moc jí totiž nevěřila. Už jsem byla na třech školách a ještě jsem se nikde neměla tak dobře, pomyslela si. Ale uvidíme. A vydala se rodičům pomoct s kufry.
Dům, do kterého se nastěhovali, byl opravdu obrovský. Jane strávila dost času prohledáváním a okamžitě si zvolila, kde bude mít pokojík. "Chci ho mít na půdě," oznámila rodičům. "Na půdě? A proč proboha na půdě?" zeptal se nevěřícně pan Walker. "Líbí se mi tam," pokrčila rameny Jane. "A proč vlastně ne? Klidně ho tam můžeš mít, Jane," řekla paní Walkerová. Jane zajásala a potom šla společně s rodiči vybalit nábytek, který už jim přivezli.
Když umístili všechen nábytek do pokojů, byl už večer. Unavená Jane vyšla po schodech nahoru do pokoje. Ještě, než šla spát, pyšně si ho prohlédla. Vypadal přesně podle jejích představ. Tedy skoro. Zatím ještě nebyl vymalovaný, ale to se vyřeší. Jane popošla k oknu a vyhlédla ven. Samé zalesněné kopce, kvetoucí stromy a taky potůček, prostě překrásný výhled. To byl první z důvodů, proč si vybrala tenhle pokoj. Ten druhý byl, že tady měla dostatek klidu na čtení.
Můj malý ráj, pomyslela si Jane. Ale za dva dny už jdu do nové školy... Aspoň že to je to je až za dva dny. A šla spát.
Dva dny víkendu uběhly jako voda a Jane během nich stačila prozkoumat okolí jejích domu a zajít do lesa a k potůčku. Teď však stála celá nervózní před svou novou školou a přešlapovala z nohy na nohu. Škola vypadala hezky, jak říkala její mamka, ale kdo ví, jací budou spolužáci?
"Neboj se, všechno dobře dopadne," uklidňovala ji její mamka. "Hm," zabručela Jane. "No, tak už běž. A hodně štěstí, holčičko," usmála se paní Walkerová. Jane se taky usmála a s trochu vylepšenou náladou vstoupila do školy.
Překvapilo ji, že i když škola zvenčí vypadá velká, uvnitř je docela malá. Proto svojí třídu nemusela hledat moc dlouho. S bušícím srdcem zaklepala na dveře. "Dále," ozvalo se zevnitř. Jane stiskla kliku a pomalu vstoupila.
"Á, to jsi ty," řekla učitelka. Byla trochu to vysoká starší paní s rezavými vlasy sepnutými do drdolu a brýlemi na nose. Usmála se, vzala Jane před tabuli a pronesla : "Milí žáci, toto je Jane Walkerová, vaše nová spolužačka. Nedávno se přistěhovala. Doufám, že ji přijmete mezi sebe a že se stanete kamarády."
Jane se pomalu rozhlédla po třídě a svých nových spolužácích. Někteří vypadali zvědavě, jiní lhostejně, další se tvářili nepřátelsky a pár lidí se usmívalo.
Ještě jednou projela očima všechny žáky a...
"Ne!" vydechla. "To není možné!"