LO I: 19. kapitola Veď mě

Pro tentokrát mi dali s tancováním pokoj. Ten kluk, co mě to učil, asi potřeboval odpočinek. Strčili mi střevíčky na podpatku, ať si zopakuji, jak si nejlépe vykloubit kotník a poslali mě pryč s tím, že zítra budu tancovat v nich.
Poslechla jsem a šla domů v zabijáckých botkách. Zahlédla jsem někoho na lavici před domkem a opravdu se málem svalila na prašnou zem. Temní nemají co dělat, nebo co?!
Usmál se, když viděl, jak jsem zavrávorala.
„Ahoj,“ pozdravil. Už jsem si myslela, že to neumí.
„Ahoj,“ napodobila jsem ho a svalila se vedle něj.
Objal mne kolem pasu a políbil na tvář.
„Sem asi nikdo kromě tebe nechodí, viď?“
„A tebe,“ opravila jsem ho. Měla jsem pocit, jako kdyby tu na mě čekal odjakživa.
„K čemu tohle?“ kývl k mým kotníkům.
„Dělají ze mne někoho jiného.“
„Ach, jistě, tanec! Mluvila jsi o tom ráno!“ oslnivě se usmál. Ten úsměv byl úžasný, ale nelíbilo se mi nadšení, které bylo jeho součástí.
„Já nechci tancovat,“ upozornila jsem ho zlehka.
„Ale chceš. Já vím, že chceš,“ zachichotal se, rychle vstal a táhl mne na louku za domem.
„Ne!“ zakroutila jsem hlavou. Byla jsem tak šťastná, že se tomu pro dnešek vyhnu! A teď si usmyslí zrovna tohle! Podpatky se mi zarývaly do země.
„Ty boty sundej,“ přikázal. Asi byl zvyklý přikazovat. Našpulila jsem pusu. Zasmál se. „Není tu vhodný terén pro princezny.“
Hodila jsem střevíčky oknem do místnosti.
„Ty jsi neuvěřitelná,“ řekl potichu a přivinul si mě blíž. Pak si položil moji levou ruku na rameno, s pravou propletl prsty a natáhl ji.
„Neumím to,“ zašeptala jsem. Byl tak blízko. Cítila jsem, jak rudnu.
„Naučím tě to,“ zašeptal něžně a políbil mě na čelo. Říkala jsem, že je asi tak o hlavu vyšší než já? To je k nevíře; nejsem malá!
„Je tanec základní výbava lukostřelce v Islaminu?“ rýpla jsem si.
„Mám radši kuši,“ vyhnul se odpovědi a roztočil mne.
Bylo to pro mne mnohem jednodušší než včera, i když nehrála hudba. Reagovala jsem instinktivně na jeho vedení a ani jednou mu nešlápla na nohu.
„Vždyť ti to jde,“ zasmál se a začal opisovat větší kruh.
„S tebou jo,“ zamumlala jsem. Pak mě něco napadlo. „Hele, neodešel jsi teprve před pár hodinami s tím, že tě budou hledat? Jak to, že už jsi zpátky?“
„Omluvil jsem se na celý den,“ poučil mě.
„Nemáš povinnosti ke svému městu?“ povytáhla jsem obočí.
„Mám víc než to,“ posmutněl. Nechápala jsem proč. Vypadal, že je docela přesvědčený o názoru, za který bojuje. „Ale také mám určité výsady.“
„Výsady povídáš?“
„Ano.“
„Takže si můžeš odskočit do nepřátelského města, kdykoliv se ti zachce?“ dobírala jsem si ho.
„No, to zrovna ne. Kdyby mě tu zmerčili, bylo by zle. A to se dá asi říct i o tvých mírumilovných radních.“
„Už by nebyli tak mírumilovní,“ připustila jsem.
„Myslel jsem si to.“
Zastavil.
Tázavě jsem se mu podívala do očí.
„Valčík ti jde skvěle,“ usmál se.
„To byl valčík? Fajn. Tak díky.“ Nevěděla jsem, co mám dál říkat. Mezi námi bylo něco nedefinovatelného. Možná vědomí, že s ním budu celý den.
Jenže pak jsem uslyšela, jak někdo volá mé jméno. Dobře, věděla jsem ihned naprosto přesně, o koho se jedná.
„Pája!“ sykla jsem.
„Myslel jsem, že sem nikdo nechodí,“ zkrabatil čelo.
„Nijak pravidelně,“ ujistila jsem ho.
„Takže mám vypadnout.“
„Ne!“ Sakra, jen to ne! Popsala jsem mu cestu k jeskyni, kam jsem se chodila koupat. Vypadal dotčeně, ale vydal se tím směrem.
„Už běžím,“ křikla jsem na Pavla a ve vteřině jsem opravdu stála u vchodu a zvala ho dál.
„Co se děje, Leno?“ zeptal se bez servítek, když se posadil k mému otlučenému dřevěnému stolu.
Polkla jsem. „Co by se mělo dít?“
„Jsi divná,“ poznamenal. Jistě, znal mě odmala.
„Dík za kompliment,“ zakřenila jsem se, ale lehko mi nebylo.
„Takže nic?“
„Ne. Jen jsem hrozně unavená. Půjdu si brzo lehnout.“ A nepůjdu sama.
Nemyslím si, že mi uvěřil, ale už se nevyptával. Vyprovodila jsem ho hned, jak to bylo možné a běžela k jeskyni.