Smečka X. - Pravda

„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se svého přítele.
„Neznáš nějaké bezpečné místo?“ obrátil mou otázku.
„Co třeba náš dům?“ navrhl jsem.
„Blázníš? To je první místo, kde nás budou hledat, až zjistí, že jsme pryč.“ Odpověděl mi Chris.
„Aha, to je pravda. Ale nic jiného mě nenapadá. Moc to tu neznám.“ Dodal jsem beznadějně a snažil se potlačit tu hrůzu při pomyšlení na Setha.
„Nech to na mně, něco mě napadlo!“ rozzářil se najednou můj zvířecí přítel.
Abyste rozuměli – já na něj normálně mluvím, zatímco on mi odpovídá svými myšlenkami, které slyším.
Šli jsme mlčky po kraji lesa dál a dál. Už jsem si chtěl stěžovat, že mě bolí nohy, když ke mně Chris promluvil: „Už tam budeme. Je to tady za těmito stromy.“ A kývl čumákem k černému křovisku. Přidali jsme trochu do kroku, a když jsme se prodrali skrz větve, ocitli jsme se v chladné jeskyni.
„Páni!“ vzdychl jsem úžasem. Kamenná místnost byla obrovská. Po jejích vnitřních stěnách rostly lišejníky a země byla díky vlhkosti porostlá mechem.
„Je tu sice zima, ale mám jistotu, že nás tu nikdo nebude hledat.“ Dodal pyšně vlk.
„Jak si můžeš být tak jistý?“ ptal jsem se udiveně.
„O téhle jeskyni se vypráví příběh. Má tu žít cosi, co zabíjí všechna zvířata, která se do jeskyně zatoulají. Má máma mi ale jednou vyprávěla jiný příběh, pravděpodobnější, který nikdo neznal, a nikdo ho nechtěl slyšet, protože měli strach, že se zrůda, nebo co, naštve a ve vzteku nás zabije, kvůli naší nevíře. Ale mě se doteď nic nestalo.“ Zasmál se a pustil se do vyprávění.
„Jednou se sem zatoulal mladý vlk, když byl na lovu. Zahnala ho sem bouřka. Když dlouho nepřestávala, začal se vlk nudit, a pustil se do prozkoumávání jeskyně. Jenže chvíli před tím tu byl pytlák a nastražil pasti a vlk se do jedné z nich chytil. Nemohl se z ní dostat, a tak tu umíral hlady několik dní a nocí za sebou. Asi po týdnu ho sem přišla hledat jeho družka, a když ho tu uviděla ležet mrtvého na zemi, zhroutila se. Proplakala celé dny nad jeho mrtvolou, a nakonec vyčerpáním zemřela také. Když se zpět do smečky nevrátila ani ona, vydali se ji hledat její rodiče. Hledali ji všude po lese několik hodin, až potom narazili na tuto jeskyni.Otec se ale kvůli povinnostem musel vrátit zpět, a přemlouval matku, ať tam nechodí, že to může být nebezpečné, že neví, jaké zvíře tam žije. Ale ona zoufale toužila dceru najít, a tak, když otec zmizel, vstoupila do jeskyně. Jakmile tu našla mrtvoly mladých milenců, nepropadala panice. Tlapami vyhrabala malé jamky a odvlekla tam jejich těla. Samozřejmě se do jamek nevešla, a tak matka zavyla tak hlasitě, až způsobila pád kamení, který pohřbil ji i mrtvá těla vlčích milenců.
Otec se nikdy nedozvěděl pravdu, ale když v části jeskyně, která nebyla zasypaná, nic nenašel, vydal zákaz do ní vstupovat. Vymyslel si, že tu žije monstrum, co zabilo všechny ztracené vlky. Všichni mu samozřejmě věřili, a tak sem už nikdy nikdo nevkročil. Teda až na mě!“ Chris se na mě zazubil a já se na něj usmál taky.
„Dobrý příběh.“ Uznal jsem, i když mi to připadalo trošku přetažené za vlasy.
„A účinný,“ dodalo zvíře. „Mám to tu rád.“
„A jak je to teda s tím Sethem?“ vyzvídal jsem dál. Přítel se zamyslel.
„Jednou za každých 27 let má být jeden předem určený člověk zvolen naším Vůdcem a pomáhat nám přežít a přizpůsobovat se okolnímu světu. Ten člověk o tom přirozeně nemá ani tušení. Doposud to fungovalo bezchybně, ale při poslední volbě se stala chyba. Nejvýš postavený vlk smečky byl do své funkce zvolen nedávno a předčasně, kvůli smrti předešlého. A je strašně tvrdohlavý. Věděli jsme, že nový Vlčí Vůdce má být jeden ze dvou bratrů, kterého jsme měli poznat podle jeho respektu k nám. Když Nejvyšší z vlků (tak zněl titul nejvýš postaveného vlka ve smečce) uviděl Setha s masem, okamžitě si myslel, že on je nový Vlčí Vůdce. A díky své tvrdohlavosti si nechce připustit chybu, přestože musí vykonávat s prominutím takové sviňárny.
Ostatní vlci nemají odvahu se vzepřít, jen mně to ulehčuje má přirozená drzost.“ Uchechtl se Chris.
„To je na mě moc vlčích dějin najednou.“ Zasmál jsem se, jakmile jsem vstřebal všechny informace. Napadlo mě, že když to není Seth, asi bych to měl být já, a chystal jsem se na to vlka zeptat, ale nechtěl jsem vypadat namyšleně a nechtěl jsem ho vystrašit, aby nelitoval mé záchrany, a tak jsem mlčel. „Ale ještě jich pár zvládnu.“ Naznačil jsem vlkovi, že mám další otázky. Kývl hlavou na souhlas a já se pustil do vyzvídání.
„Jak je to s tím čtením myšlenek?“ Chris mi neodpovídal. „Nemůžeš mi to říct, nebo co se děje?“ chtěl jsem znát důvod jeho mlčení.
„Ale můžu. Proč by ne? Jen přesně nevím, jak ti to vysvětlit, abys to pochopil.“ Omluvil se.
„Tak to nech být:“ pousmál jsem se na něj, a dělal jsem, že mě to nezajímá, i když jsem zvědavostí přímo hořel. „Ale jak je možné, že Seth slyší myšlenky ostatních vlků a tvé ne, kdežto já ano?“ Chris se lišácky ušklíbl.
„My slyšíme myšlenky lidí, jen když nám k tomu dají svolení. Jakmile svolí, že jim můžeme lézt do hlavy, nic před námi neutají. A Seth slyší naše myšlenky, protože ho Nejvyšší z vlků kousl do paže.“ Byl jsem do Chrisova vysvětlování tak ponořený, že jsem ani nemrkal. Zadíval se na mě, a podle mého výrazu v obličeji usoudil, že jsem zcela nepochopil, jak někdo díky kousnutí může slyšet něčí myšlenky.
„Je to tak,“ začal tedy upřesňovat. „Naše sliny obsahují jakési látky, které jsou schopny rozšířit prostor myšlení, a tak, když se dostanou do lidského krevního oběhu, zachycuje člověk veškeré vlčí myšlenky. Tu látku samozřejmě lidé neznají, a my jim ji nehodláme poskytovat. Nechci ani myslet na to, co by s její pomocí mohli provádět.“ Usmál se na mě znovu. „No, a mé myšlenky Seth neslyší, protože má drzost není jen vlastnost, ale i takový dar. Většina vlků tuto možnost nemá, ale já si díky tomu můžu vybírat, kdo může slyšet mé myšlenky a kdo ne. Když si umanu, že někdo moje myšlenky neuslyší, tak je prostě neuslyší, ani kdybychom do něj nalili litry našich slin!“ začal jsem se smát a Chris se tvářil tak pyšně, až málem praskl.
„Ať nám neuletíš, náfuko!“ zakřičel jsem na něj žertem a oba jsme se znovu rozesmáli. „A jak to, že ty slyšíš mé myšlenky, když jsem ti nedal svolení.“ Zeptal jsem se ho na menší mezeru ve výkladu.
„To je taky práce mé drzosti.“ Odpověděl opatrně. Ale když viděl, že se směju, taky se rozesmál.
„A jak od lidí získáváte svolení, když neumíte mluvit?“ zeptal jsem se na další otázku a snažil se tak zaplnit mezery, kterým jsem nerozuměl.
„To mají na starosti Nejvyšší z vlků. Obyčejní vlci jako já to nesvedou. Nebo možná ano, ale nikdo neví jak. Je to takové bezpečností opatření. Někteří vlci by toho mohli zneužít.“ Já jsem jen kývl hlavou na souhlas.
„Můžu se ještě na něco zeptat?“ vychrlil jsem na Chrise po chvíli.
„Jistěže.“ Potvrdil mi to otevřeně.
„Jak… jak si mě vlastně zachránil. Vždyť mě ostatní ze smečky chtěli roztrhat a ty sám si je přeprat určitě nedokázal…“ přeptal jsem se nejistě.
„No, to bylo taky o fous. Nevěděl jsem jistě, že to vyjde. Spoléhal jsem jen a jen na čiré štěstí. A to mi přálo… Skočil jsem na tebe a dělal, jako že jsem tě kousl do krku a při tom jsem se tě snažil zakrýt svým tělem, aby tě ostatní neviděli. A vyšlo to!,“ zajásal Chris. „zbytek smečky pak musel odejít na lov. Jít Sethovi na pomoc. Na to, jakého Vůdce ze sebe dělá, moc dobře lovit neumí. A oni si jej nedovolí neposlechnout.“ Odfrkl si.
„A to jim nepřišlo zvláštní, že necítí žádnou krev?“ snažil jsem se zaplnit další mezeru. Můj přítel si povzdechl.
„Ale oni krev cítili. Jen ne tu tvou. Cítili krev toho mrtvého štěněte. Vlčí a lidská krev se od sebe moc neliší, kdyby ano, nesnesla by lidská krev naše sliny. Díky té vysoké podobnosti nic nepoznali, a mysleli si, že krev je tvá.“ Dokončil Chris proslov a já vycítil, že už nemá chuť něco vysvětlovat, a tak jsem potlačil svou zvědavost a naklonil se k němu.
„Ty psisko jedno vychytralý! Moc ti ještě jednou děkuju!! Zakřičel jsem na něj, zasmál se a při tom ho škrábal za ušima. Oba dva jsme byli strašně unavení. Chris zavřel oči, položil se mi na kolena a po zbytek večera blaženě vrčel jako malé kotě.