Docata - část 2.

Byla bouře. Vlny si pohrávaly s lodí. Rufus seděl na přídi, levou rukou se přidržoval provazu, aby nepřepadl přes palubu. Měl přes hlavu kápy, ale déšť mu stejně sekal do obličeje. Rufusovi oči se dívali do tmy. Přemítal o všech podivných věcech, co se mu přihodily. Nemohl jít spát. Neunesl pomyšlení, že by se propadl do snu, kde by k němu promlouval podivný hlas. pomyslel si Rufus. Mračna se začaly trhat. Brzy dorazí na místo.
Konečně Cyrolville. A teď už jenom najít toho Calha. Rufus vystoupil z lodi. První člověk, kterého potkal, mu řekl, jak se dostane do hospody Na Růžku.
Rufus dorazil do hledaného hostince. Vypadalo to tady podobně jako U Kozla. Neubránil se myšlence na Annu. Přistoupil k hostinskému. „Kde můžu najít muže jménem Calh?“ Hostinský obratem odpověděl: „Jděte nahoru po schodech a je to poslední pokoj vpravo.“ Rufus vystoupal po schodišti a vešel do dveří. Ocitl se v malé místnosti, kde už bylo několik osob sedících u stolu uprostřed místnosti. „Je tady Calh?“ zeptal se Rufus. Jeden ze sedících se postavil. „Není tady, ale posaď se. Taky na něho čekáme. Já jsem Ivor. Protože spolu asi budeme pracovat představím ti i ostatní. Ten svalovec v rohu je Hexx. Je to seveřan, barbar. Ork, co sedí vedle něho je Calistar. Naproti němu sedí Brook.“ Brook je dozajista kouzelník, ale je velmi mladý, vypadá na 19. Ivor pokračoval: „A to nejlepší nakonec. Ta krásná dívka je Sizz, je to lučištnice.“ Rufus si všechny prohlédl a pak řekl: „Těší mě. Mé jméno je Rufus.“ Ivor byl typický rytíř, měl na sobě lesklou ocelovou zbroj, na hrudi měla vyrytý kříž, na jeho kulatém štítu měl naprosto totožný znak. A v pouzdře měl meč. Sizz byla půvabná blondýnka s pěknou postavou. Při pohledu do jejího pěkného nevinného obličeje, by nikoho nenapadlo, že je válečnice. Brook měl na sobě hnědý cestovní kabát. Opíral se o dřevěnou kouzelnickou hůl. Měl krátké černé vlasy. Byl na první pohled velmi ambiciózní. Hexx byl vysoký a svalnatý. Tělo mu zdobily jizvy z nesčetných bojů. Na hlavě neměl jediný vlas, jeho hlava byla dokonale oholena břitvou. Vedle sebe měl opřenou bitevní sekeru a velkou palici. Calistar jistě velký válečník. Byl oblečený v ocelové zbroji, na zádech měl pouzdro, ve kterém dřímal obouruční meč. Calistarovy dlouhé černé vlasy byly svázané do culíku. Jako každý ork vypadal děsivě.
Všichni v pokoji se dali do debaty. Jindy zdrženlivý Rufus, se nyní překřikoval s Hexxem o slovo. Dohadovali se o tom, co je asi čeká. Každému z nich se zdáli podivné sny, které Rufus tak dobře zná. Z rozhovoru je vyrušila nově příchozí osoba. Byl to Norticus. „Vidím, že jste se už seznámili a očividně si rozumíte. To je výborné. A teď pojďte za mnou.“ Řekl, otočil se a vedl válečníky ven z hospody, ven z města. Šli asi dva kilometry lesem. Dorazili do jakéhosi tábořiště. Bylo tam sedm stanů uspořádaných do kruhu okolo ohniště. Tábor byl opuštěný, až na muže, který seděl u ohně a opékal kuřata. Byl střední postavy, dlouhé nazrzlé vlasy měl svázané do culíku. Norticus vedl ostatní přímo k tomu muži. Norticus si z obličeje sejmul masku a všichni zůstali stát jako přimrzlí. Měl rudou kůži, po obličeji a jistě i po celém těle měl vytetované různé symboly a kmenové znaky. Pokaždé, když otevřel ústa, zrak upoutaly špičaté zuby. Ukázal na sedícího muže. „Rád bych vám někoho představil. Tohle je Calh.“ Muž dal rukou pokyn ostatním, aby se posadili k ohni. Norticus si znovu nasadil masku. „Už bych měl jít. Nechám vás o samotě. Uvidíme se zítra.“ Z očí mu vyšla modrá záře a v příštím okamžiku zmizel. „Proč jsme tady?“ ozval se Calistarův hluboký hlas. Calh rázně odpověděl: „Jste tady protože jste byli vyvoleni. Nevybral jsem vás já, ani Norticus, ale vyšší síla, která není z tohoto světa. Každý z nás je něčím výjimečný. Náš úkol je obtížný, ale věřím že spolu to dokážeme…“ „Co je to tedy za úkol?“ přerušila ho Sizz. „Musíme zabít Lorda Krokuse, pána Cyrolvillu.“ Ivor s rozčílením vstal: „To je sebevražda!“ Calh se také postavil. „Máme plán. Norticus nás dostane až za palácové hradby, dál už to bude náš boj. Okolo těchto hradeb je energetické pole, které zamezuje přístup veškerým temným silám. Proto s námi Norticus, jakožto démon, nebude moci pokračovat. To energetické pole udržuje artefakt, který je ukryt ve věži za palácovými hradbami. Je ho třeba zničit, jinak neuspějeme.“ Calh vyndal z kapsy jakýsi amulet a pokračoval: „V tomto amuletu je skryta obrovská síla. Je nutné ho dostat do paláce, poté co bude artefakt ve věži zničen. Síla amuletu vás pak dostane do bezpečí.“ „Lord Kronus má dobrou pověst. Proč ho chcete zabít?“ zeptal se Hexx. „Před šesti lety, přepadli vojáci ve spánku mého bratra Tazara a jeho ženu Docatu. Zajali je, protože bratr byl druid, stejně jako já. Odvlekli je do Cyrolville. Tam je Kronus vyslýchal. Chtěl vědět, kde jsou ostatní našeho rodu, aby mohl druidy vyhladit. Viděl v nás hrozbu. Mučil Tazara a donutil jeho ženu aby se na to dívala. Ale nikdo z manželů mu to neprozradil. Tak, aby je potrestal, znásilnil Docatu přímo před mým bratrem. Tazarovi setnul hlavu opět před zraky jeho ženy, pak zabil i ji. Docata umírala s tak obrovskou nenávistí, že jí Smrt ušetřila a poslala zpět do tohoto světa, avšak už ne jako člověka. A teď se Docata chce pomstít, jedině tak může odejít do říše mrtvých.“ Calh se na chvíli zasekl, ale hned pokračoval: „Tak teď víte vše. Odměna pro vás bude městská pokladnice nacpaná zlatem, ale úkol musí být splněn. Už běžte spát, zítra bude těžký den.“ Již nějakou dobu byla tma. „A co když odmítneme?“ zeptal se Rufus. „Všichni máte v blízké době zemřít. Pokud Docatě pomůžete s pomstou a přežijete, Smrt vás nechá být a budete mít před sebou dlouhý život.“ Nikdo už nic neříkal a všichni se rozešli, každý do svého stanu.
Ivor nemohl usnout. Všiml si jak se otevírá vchod do jeho stanu, uchopil tedy do ruky svůj meč. V měsíčním svitu se zablýskly blonďaté vlasy. Rychle meč zase položil. „Sizz? Co tady děláš?“ zeptal se. Dívka vklouzla k Ivorovi pod deku. „Všimla jsem si, že se ti líbím. A zítra můžeme zemřít, tak co si trochu to čekání na smrt zpříjemnit? Stejně nemůžeme usnout.“ Řekla Sizz s neodolatelným úsměvem. „Jo, svou poslední noc si chci užít…“