12.část - Krvavá daň

/***/
Vlkodlaci, upíři. Vždy se nenáviděli, byli přirození nepřátelé a teď… . Teď tu stojí naproti sobě a zatímco se ticho prodlužuje, když vlkodlaci přemítají o spojenectví, Stevenova tvář se roztahuje ve vítězný úsměv. Zatím nikdo nic nenamítnul. Měl na půl vyhráno. Vůdce vlkodlaků se na něj ještě jednou pozorně zadíval a chtěl něco říct. Podle jeho nespokojeného pohledu by se dalo jasně určit, co to je.
Vítr zesílil a změnil směr ze severu, teď vanul ze západu.
Do nosu ho udeřil pach člověka. Trochu ho tlumila přítomnost vlkodlaků. Jako na povel se on se všemi upíry natočil tím směrem. Vlkodlaci nejdříve vypadali zaskočeně a několik se jich nakrčilo ke skoku, ale potom závan znovu zesílil a oni udělali to samé.
Na nejvyšších větvích dubu, několik desítek metrů od nich, seděla drobná holka s vlkodlakem za zády a sledovala každý jejich pohyb.
Nijak ji to, očividně a uši-slyšně, nevyvedlo z míry. Na půl pusy něco zašeptala za sebe a seskočila přímo na zem. Muž hned za ní a už pádili na druhou stranu lesa.
„Sam!“ zavrčel vůdce vlkodlaků a několika rychlými posunky vyslal skupinu svých –lidí- za nimi.
Steven stál zaraženě na místě a hypnotizoval onen strom.
„Postarají se o ně.“ Zabručel znepokojený vůdce, když si všiml upřeného pohledu Stevena. „Znáš ji snad?“
Steven dál věnoval pohled prázdnému místu. Jeho ignorace očividně netěšila vlkodlačího vůdce. Sám měl pocit de javu, když ji spatřil, ale za boha ve svých vlčích vzpomínkách nedokázal určit žádnou spojitost. Všechno tohle mu na spokojenosti nepřidávalo, ale odolal vyrazit za svými lidmi.
„Jaká je tvoje odpověď?“ Vytrhl ho ze zahloubání Steven. Jeho pohled už nepostrádal navrácenou jistotu a teď, stejně odhodlaně jako před vyrušením, hleděl do tváře zjizveného vlkodlaka.
„Moje podmínky se nemění. Odpověď dám jedině tvému pánovi.“
Steven nebyl nijak překvapený, spíš se zahleděl k objektu jeho skutečného zájmu. Napnul rozvinuté smysl, jak jen byl schopen a sledoval skupinu vlkodlaků, vedoucí ony dva vetřelce. Byl čas předat hlášení.
/***/
Obloha začala tmavnout, prudký vítr hnal napěchované mraky nad Pacifik na západě, přes celou zemi. Rozezvučená gramofonová deska rozechvívala vzduch temnými tóny čela a klavíru.
Na obloze nad střešním oknem jeho bytu svitly hvězdy tím jasněji, čím dál oblačna odplula. Ležel uvolněně na širokém gauči s měkkými velkými polštáři a sledoval scenérii nad sebou. Poslouchal hluk lidí venku, vrčení motorů aut a přesto je nijak nevnímal. Z téměř zahojené rány na dlani v děsivém rytmu odkapávaly krůpěje krve. Už ani bolest mu nedokázala pročistit mysl. Dokázal se chovat a reagovat na vše netečně, bez zájmu. Vinou jedné, malé holky by byl schopen překazit plány. Týdny, měsíce, roky plánování. Upínal se na ně celou bytostí.
Už toho nebyl schopen.
Těžkou skladbu nahradily hravé tóny piána. Nepatrné vyklepávání akordů, rázné důrazy hlavní melodie ve vyšších svérách. Gramofon vyloudil rychlý běh předposledního taktu a následně poslední dlouhý, doznívající tón. Pianista sňal prsty z černobílých klapek, nohu z pedálu, kompozice skončila. Nahradilo ji ticho protínané praskáním a šustěním, když se pod ramenem bezhlesně otáčela deska.
Zavřel unavené oči a i přes neschopnost odpočinku, oddechoval v rytmu. Připadal si neskutečně lidsky.
Do uzavřeného světa rozjímání o ničem zasáhlo teprve několikeré bouchání do dveří. Bez valného zájmu šel otevřít teprve na třetí bití, kdy zapraskaly panty a hrozilo jejich vyražení. Otevřel je dokořán a podle očekávání dovnitř vpadl Steven. Jeho jindy nic neříkající výraz se změnil v rozzuřený.
„Nemohl jsem tomu uvěřit. Ne nemohl… .“ mumlal si s nepříčetným pohledem. Několika ráznými kroky přešel ke gramofonu a přerušil tiché šustění, přičemž málem páku urval. Otočil se k neutrálnímu pohledu svého pána, ale i přítele.
Dean si objal ramena a čekal, co po něm chce.
„Je to kvůli ní, že jo?“ zatímco se Stevenova tvář začala uklidňovat a jeho pohled přestal vyzařovat zuřivost u hlasu to byl přesný opak. Kypěl zlostí a bylo jasné, že nemá daleko k tomu, někomu ublížit.
„Co?“ nechápavě poznamenal Dean, „A kvůli komu? O čem mluvíš?“
„Myslím tu holku! Byla s tebou nedávno v baru. Odvedl jsi ji.“
„A co je s ní?“ odmítal mu opětovat pohled, raději se rozešel ke křeslu a zhoupl se na něj.
„Je na živu! To je sní!“ zahulákal. Deanova netečnost ho doháněla k šílenství. Jak si z toho může nic nedělat?
„A co má být?“Vzal mu Dean vítr z plachet. Na několik chvil dokonce zapomněl dýchat, což mu kupodivu nahnalo barvu do tváří.
Svalil se do gauče naproti Deanovi a nemohl uvěřit vlastním očím, uším a vůbec všemu.
„Ty se ještě ptáš?“ znovu rozzuřený, ale už vůbec rozhozený, vystřelí ze sedu a vyčítavě na něj hledí. „Nevadilo by mi nic z toho. Že jsi ji nechal žít, to ani v nejmenším! Viděl jsem ji odsud utíkat už tu noc. Myslel jsem že… že se tě lekla a tobě přišla třeba příliš splašená, nezajímavá abys ji zabil. Špinil se s ní.
Potom jsi byl pořád mimo! Nic jsi nevnímal. Chvílemi jsem si říkal, že jsi poblouzněný nějakou ženou, i mě se to stalo. Krátce. Dokonce jsem bral, že to by byla ona a proto jsi ji nechal jít….!“
„Sám jsi to pochopil, tak … .“
„JENŽE ONA JE LOVEC, SAKRA!“ Steven v rozčilení odhodil konferenční stolek na stěnu, kde se rozlámal na stovky třísek.
„Já vím.“
„VIDĚLA NÁS NA SETKÁNÍ I STÍM ZRÁDCOVSKÝM ČOKLEM!“
„To jsem očekával. Pokud vím, nijak zvlášť se do našeho spolčování s upíry nebude plést. Byla sem převelena aby zabila mě!“ zavrčel a s jistým uspokojením zaregistroval, jak Steven o krok couvnul.
„A pokud nevíš? Můžeš se mýlit a bude to stát krk nás všech!“ zavrčel a kráčel si ke dveřím.
„V tuhle dobu ji vlkodlaci stahují z kůže. Aspoň v toho z celé duše doufám! Garza odpoví, jedině tobě!“
„Měl by ses vzpamatovat, protože tu nejde jenom o tebe! Odneseme to všichni, pokud to poděláš!“ bouchl za sebou dveřmi, že jediný obraz na zdi, těsně u dveří, s rachotem spadl k zemi.
Vyšel točitými schody ke koutku s postelí u stropu, otevřel okno dokořán a proskočil ven. Chladný vzduch mu znovu naplnil mysl změtí
/***/
Sam mě chytl za rameno a snažil se mě dostat z dohledu, jenže vítr najednou obrátil směr a už bylo pozdě. Vlkodlaci i upíři zacítili pach a zahlédli mě.
„Zvednem kotvy, co říkáš?“ broukla jsem Samovi.
„Nemám nic proti.“ A sám se začal sunout ke kmeni. K jeho údivu, jsem ho nenásledovala. Ještě jednou jsem si v rychlosti prohlédla sešlost a seskočila rovnou na zem. Zároveň s pádem jsem se, ale překulila a náraz zmírnila na minimum. To už mě Sam tahal na nohy a rozběhli jsme se rovnou za nosem, hlavně co nejdál od nich.
Po pár metrech se nám za paty zařadila skupina vlků. Rozlíceně štěkali a vrčeli. Neměla jsem na to jim uniknout. Moje pracně vydřená rychlost mohla působit leda na upíry. Na vlkodlaky ani omylem.
„Na co čekáš! Mazej do domu podat hlášení!“ zakřičela jsem na Sama. Záměrně se mnou držel krok a sám mě ještě táhnul za ruku. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale nedovolil mi naše ruce rozpojit. „Blázníš?!“ zastavila jsem úplně, s nepatrným náskokem, a snažila se ho donutit mě nechat a jít. „Tohle se přece musí dozvědět!“
Nijak se nevyjadřoval, jenom zesílil stisk až mi začaly brnět prsty. Uběhla nepatrná chvíle a kolem se vyrojil bezmála tucet vlkodlaků. Pravidelně se rozestoupili kolem a za neustálého vrčení sledovali každý náš krok. Jeden vyšel do popředí a jako na povel se s ním všichni naráz proměnili.
„Ale Same! Vést si do našeho lesa slečinky je dosti lehkovážné.“ Přímo zavrněl nejvyšší z oddílu. „Co maličká!“ sjel mě pohledem od shora dolů.
Vyškubla jsem ruku z té Samové s takovou razancí a ve chvíli kdy to nečekal, že mě beze slova pustil.
„To mi povídej, pískle!“ usmála jsem se a s patřičným efektem roztočených dýk, jsem je vytáhla z opasku. Naráz se zastavily v mých rukou a jejich švih se rozlehl po lese.
„Snad si nechceš hrát.“ Pokračoval v kecech a měl co dělat nerozesmát se.
„Klidně se v tomhle obětuju. Pár zářezů na pažbě mi neuškodí!“
Šustlo listí, jak se za mnou přibližoval jeden z vlkodlaků. Rychle jsem se otočila a ještě během toho pohybu, přesně mířenou ranou, hodila jednu z dýk. Trefila jsem se. Ale ne tam, kam jsem chtěla. Dlouhá čepel mu zajela do levého ramene. To nebyl tak úplně můj cíl.
Vlkodlak zraněně zavyl a v tu chvíli se na nás sesypalo zbylých jedenáct.
V momentě jsem ucítila spoustu bolestivých ran. Do břicha, končetin i obličeje. Padla jsem k zemi v kroužku nepřátel. Hleděli na mě se zadostiučiněním. Jaké bylo jejich překvapení, když se začaly ozývat různá, hlasitější, nebo méně hlasitá, křupnutí. Zlomený nos se zacelil, žebro se narovnalo do původní polohy i pravé koleno se zacelilo znovu v kloub.
Hleděli na mě s vytřeštěným výrazem, ale přesto je ono představení neochromilo dost na to, aby se na mě nevrhlo několik z nich a, za značného odporu, mě nesvázali.
Potom jsem zacítila tupou bolest na týlu a před očima jsem měla černo… .