Smečka XI. - Podobnost

„Nemáš hlad?“ zeptal se mě druhý den ráno Chris.
„Jako vlk!“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. Opravdový vlk na mě vrhl spiklenecký pohled a rozesmál se.
„Asi bych měl přemýšlet, než začnu mlít pantem.“ Řekl jsem omluvně. Přítel jen s úsměvem přikývl a přikázal mi, abych tu zůstal a čekal na něj, zatímco on půjde na lov. Z představy, že budu muset jíst asi syrové maso, jak jsem to viděl u Setha, mi nebylo zrovna dvakrát dobře, a tak jsem začal vymýšlet různé výmluvy, díky kterým bych se snídani vyhnul.
Vlk byl pryč zhruba hodinu. Neměl jsem čím stopovat čas, tak jsem jej jen odhadoval. V jeho nepřítomnosti jsem se dost nudil, a tak jsem se větším kamenem snažil z menšího odlamovat malé odštěpky a dát mu tak nějakou formu. Ale nedařilo se. Nakonec z toho vylezlo něco, co svým neohrabaným tvarem a nepřiměřenými rozměry sotva připomínalo postavičku vlka. Výsledek mého úsilí mě mírně řečeno vyvedl z míry. Odhodil jsem ho do kouta jeskyně, kde v rychlosti třískl do vlhké zdi a na zem se svalily dvě poloviny opracovaného kamene.
Když se přítel vrátil, nesl v zubech hadrový pytel.
„Ty si nosíš úlovky v pytli?“ zeptal jsem se ho zmateně.
„Je to praktický, ne?“ ušklíbl se na mě, předložil vak přímo přede mě a šťouchl do něj čumákem. Svalil se na zem a k mým nohám z něj vypadlo pečivo, sýr, dokonce i jogurty!. Podíval jsem se na Chrise.
„To si děláš srandu! Tys vykradl obchod?!“ zděsil jsem se.
„Klídek, policajti nemají moje otisky… tlap? Co si o mně myslíš, byl jsem u vás doma!“ vysvětlil mi a odešel si lehnout k východu z jeskyně na slunce.
„Aha, promiň. To mě nenapadlo. Po ránu mám trošku pomalejší a primitivní myšlení.“ Omluvil jsem se mu a začal jsem se přehrabovat v jídle. „Díky!“ zakřičel jsem na něj s plnou pusou. „A ty jíst nebudeš?“
„No, sýry mi nedělají dobře.“ Řekl a zase se na mě usmál.„Já jsem už jedl cestou k vašemu domu.“ Dodal na závěr a mrkl na mě.
Chris se pořád jen usmíval. Ať už jsme se bavili o čemkoli, většinu rozhovoru na mě jen cenil zuby. Skoro to vypadalo, že žádné jiné emoce neumí dávat najevo. Ale vzpomněl jsem si, jak byl zdrcený, když mluvil o tom mrtvém vlčkovi, nebo jeho znechucený výraz, když myslel na Sehta.
Vyhříval se pořád na slunci před východem do jeskyně a jeho sněhově bílý kožich od sebe jemně odrážel zlaté sluneční paprsky. Pozoroval přírodu před sebou s vyplazeným jazykem a rychle a hlasitě si oddechoval. Divil jsem se, proč si nelehne do stínu, ale nechtěl jsem být dotěrný ještě víc, než už jsem byl, tak jsem se dál ládoval jídlem, jako kdybych hladověl celý týden.
„Něco bych ti asi měl říct…“ začal po chvíli opatrně Chris a přistoupil ke mně. Podíval jsem se na něj jedním okem s otevřenou pusou, z níž mi vypadl kus sýra. Lehl si na zem packou odstrčil stranou mé oslintané sousto.
„Působíš jako nenažrané čuně!“ Pořád se na mě díval a tvářil se velice vážně. Zrudl jsem i na krku. „Ale to není to, co jsem ti chtěl povědět.“ Začal se zase usmívat, tak jak u něj bylo zvykem a jak jsem to měl rád, ale pak zase zvážněl. Já jsem se jen uchechtl, spolykal jsem, co jsem měl za zuby a trošku vyvedený z míry z Chrisova výrazu ve tváři jsem se zeptal, co mi teda chtěl sdělit.
„Seth… byl u vás doma. A převrátil to tam naruby. Vypadá to, jako kdyby tam řádil hurikán.“ Polkl jsem, teď už na sucho.
„Co si myslíš, že tam dělal?“
„Určitě nás tam přišel hledat. Ale nevím, co ho vedlo k tomu, aby to tam takhle zdemoloval…“ dořekl beznadějně a já jsem začal přemýšlet. Seth byl můj bratr, takže jsem ho alespoň trošku znát musel. Cítil jsem povinnost přijít na to, co tam pohledával.
„Asi něco hledal…ne jen nás, ale jinou věc.“ navrhl jsem po pár mlčenlivých minutách.
„To je možné, ale co?“ vzdychl kamarád.
„Třeba něco, co by mu napovědělo, kde nás hledat…“ uvažoval jsem nahlas. „Nevšiml sis, že by tam něco chybělo?“ zeptal jsem se.
„Ne. Byl jsem jen v obýváku a v kuchyni.“ Odpověděl mi a zarazil se. „Ale na podlaze u křesla ležel prázdný rámeček na fotografie.“ I když už byl Chris celý bílý, připadalo mi, že teď po kožichem zbělel šokem ještě víc.
„Fotorámeček? Na co by mu byla našel společná fotka?“ zeptal jsem se nechápavě. Přítel se mi podíval do očí a pochopil, že je čas zase něco vysvětlit.
„Víš, jak jsem ti říkal, že po předání našich slin do krevního oběhu člověk slyší, co si myslíme?“ kývl jsem. „neplatí to pro všechny - slyší jen vlčí myšlenky, protože má v sobě vlčí sliny.“ Znovu jsem to odkýval.
„Ale jak to souvisí s tou fotkou?“ zeptal jsem se nedočkavě. Tohle zdlouhavé vysvětlování mi hrálo na nervy. Chris na mě zavrčel, ať jsem zticha a poslouchám.
„Slyší je, protože má s námi něco společného…“ odmlčel se.
„Nejsem si jistý, jestli jsem to pochopil správně.“ Okomentoval jsem nejistě. Chris se pustil do dalšího vysvětlování.
„Vy jste se Sethem bratři. Vy dva máte společného víc, než on s námi. On má s námi společné jen sliny v jeho krvi. Vy máte společnou krev.“ Jak to dořekl, zamrazilo mě v zádech. Začalo mi svítat. Seth má s vlky společnou látku v jeho krvi, umožňující čtení myšlenek. Já s ním mám společnou všechnu krev! Jsme jako jeden člověk ve dvou tělech.
„Chceš tím říct, že Seth může slyšet moje myšlenky?! Ale stejně, na co mu je našel fotka?!“ ptal jsem se a doufal, že není slyšet zoufalství marně schovávané v mém hlase. Přítel ale zavrtěl hlavou.
„Nemůže slyšet tvé myšlenky. Je to stejné, jako u čtení lidských myšlenek vlky - Dokud mu nedáš svolení, jsi v bezpečí.“
„Tak potom to ale pořád nechápu…“ divil jsem se víc a víc.
„No, když teď má Seth rozšířený prostor myšlení, může se v myšlenkách přenést i do mysli jiného těla… s kterým má společnou rodinu a krev…“ ztuhl jsem na místě.
„A sakra!“ bylo to jediné, na co jsem se zmohl a zděšení ve tváři vůbec nepovolilo.
„Není to jisté, ale je to možné.“ Snažil se mě Chris uklidnit, ale moc to nefungovalo.
„A jak to teda konečně souvisí s tou fotkou?“ zeptal jsem se už po bůhví kolikáté, když jsem byl zase schopný přemýšlet a doufal jsem, že už dostanu odpověď.
„Tak fotka není podstatná. Je to spíš jen taková pomůcka pro větší pravděpodobnost úspěchu. Když se chce člověk - v tomto případě Seth - s někým spojit, musí si ,oběť ‘ vybavit do co nejmenších detailů a představit si, že je tou osobou. Fotka má jen ulehčit si to představování. Je snazší detaily vidět, než když si je jen vybavuješ z paměti.“ Ušklíbl se na mě. Těžce jsem si oddechl.
„Ale jak jsem říkal, nemusí to tak být.“ – další nefungující pokus mě uklidnit.
„A proč prostě nejdou po naší stopě jako policejní psi a vybrali si místo toho tak složitý způsob, jak nás najít?“ nebyl jsem si jistý, jestli jsem otázku zformuloval správným slovosledem, ale Chris se tvářil, že to pochopil, tak jsem to nechal být.
„Mohli by jít po naší stopě, ale to je ještě menší možnost úspěchu. V lese je mnoho zvířat, takže se náš pach lehce ztratí. Navíc, vlci si tě nestačili pořádně očichat – překazil jsem jim příležitost. Mohli by sice očichat místo, kde si byl několik hodin přivázaný, ale všechno pravděpodobně přebil pach krve toho mláděte.“ Bolestně se ušklíbl. Vypadalo to jako ubohý pokus o úsměv. „I když je mi ho pořád líto, už dvakrát nám jeho smrt pomohla.“ Taky jsem se uboze pousmál.
„Takže nás hledají…“ vzdychl jsem. Bílý vlk kývl a odsouhlasil to:
„Pravděpodobně…“