LO I: 21. kapitola Když si dva věří

Tak jo, věděla jsem o něm kulový. Možná byl sériový vrah. Koneckonců jeden zločin už na mě spáchal.
Věřte nebo ne, bylo mi to jedno. Tak strašně jedno, až to nebylo normální. Ne, to fakt není v pořádku, když se oběť zamiluje do svého trýznitele. Pes nelíže ruku, která drží klacek! Jenže Oliver už žádný klacek nedržel. A nebyla jsem do něj vlastně zabouchnutá už předtím? Jo, byla.
A bylo mi moc hezky. Věřila jsem mu každé slovo, každý dotek a byla mu oddána tělem i duší.
Věděla jsem, že nikdy nedokážu stát proti němu. Bylo by to jako vrazit si nůž přímo do srdce.
Zatímco mi hlavou běžely různorodé myšlenky, mé tělo zachvátil oheň. Přecházel přese mě ve vlnách. Nezáleželo na tom, jestli byla dnes voda na břehu horká či nikoliv.
Když si dva věří, je to nejkrásnější věc na světě.
Odcházel a já najednou věděla, že se vrátí.