LO II: 22. kapitola Země

Od rána mi bylo šíleně špatně. Vlastně mi tak bylo už pár dní. Jenže když máte nějaké povinnosti, prostě to překousnete a jdete si je splnit. Proto lidi nemají být sami. Vždycky by měli žít s někým, kdo se postará o to, aby se neuštvali. Jenže já nikdy nikoho takového neměla. Fajn, měla jsem tátu, ale ten zemřel dřív, než jsem začala brát rozum.
Radní mi dali konečně pokoj s tancem. Beztak mě to neustálé hopskání nebavilo. Až na jednu výjimku. Jenže dotyčný taneční partner byl bůhvíkde. Musela jsem slíbit, že budu chodit do lesa a snažit se opět sžít s přírodou, na kterou jsem pěkných pár dní kašlala.
Chcete znát pravdu? Šla jsem tam jen proto, abych tam potkala Olivera. Přeci jsem ho tam potkala už třikrát! Jenže tentokrát mě čekalo trochu jiné překvapení. Ne od Olivera, ale od přírody. Nejspíš jsem jí chyběla, protože mě odměnila možností hýbat dalším živlem. Takže už jsem si mohla pohrávat nejen se vzduchem (ve formě větru), ale i se zemí. Dokázala jsem silou vůle zvedat kamínky. Zatím jen malé, ale věděla jsem, že za nějakou dobu dokážu zlomit skálu a hodit ji mezi vojsko temných.
Myslím si, že tak špatně mi bylo z představy, že bych měla po temných hodit kusem kamene, když tam někde mezi nimi stojí Oliver. A ten kluk byl v každé mé myšlence. Tak kde sakra vězí?