Tři plus jedna - 4. kapitola

"Hej! HEJ!" Slyšíš mě???"
Ucítila jsem, jak se mnou někdo třese. Co se děje? A kde to jsem? Otevřela jsem oči a uviděla hnědovlasého kluka v mém věku, jak se nade mnou sklání. Vypadal ustaraně. "Co se ti stalo? Jsi v pořádku?" ptal se. "Já... já..." koktala jsem. A najednou jsem se na všechno rozpomněla. "Ta postava!" vykřikla jsem. "Co? Jaká postava?" Kluk vypadal dost zmatený. "Šla jsem ze školy a najednou se zablesklo. A pak znova. A pak jsem uviděla nějakou postavu. No a potom jsem omdlela," vysvětlovala jsem. "Asi jsem měla vidiny," dodala jsem. "Aha," pokýval hlavou kluk. Pak se na mě podíval. Já jsem se podívala na něho. A oba jsme překvapeně vykřikli.
"Ty... ty... to není možné!" vrtěl hlavou kluk. "Mě... mě se o tobě zdálo!" Vyvalila jsem na něj oči. "Mě o tobě taky!" Ne... ne! Asi jsem se zbláznila. Nebo se mi zdá jeden dlouhý, divný sen. Nemůžu v jednom dni potkat dva lidi ze snu! uvažovala jsem usilovně.
"A nemáš náhodou bratra, dvojče?" zeptala jsem se, ale už tušila odpověď. Neodpověděl hned. Mezi námi viselo nesmírné napětí. Pak vydechl : "Ano." Teď už to bylo nepopiratelné. Byl to on.
Najednou se kluk prudce otočil a začal utíkat pryč. Jen jsem se za ním jen dívala a cítila jsem, jak to ve mně bublá vztekem. Super! Uteče, a já ani neznám jeho jméno, kolik mu je nebo kde bydlí. To je teda hrdina! Ulevila jsem si několika nadávkami na jeho osobu a potom jsem se uklidnila. Možná z toho byl tak v šoku, že nevěděl, co dělat, uvědomila jsem si. Kdybych tu s ním - postavou ze snu! - měla být ještě chvíli, nejspíš bych taky utekla.
Vtom mě něco napadlo. "Ale ne!" vykřikla jsem nahlas. Vůbec nevím, jak dlouho jsem tu ležela. Už bych měla být dávno doma!
Začala jsem utíkat, co mi síly stačily. Domů jsem dorazila asi za pět minut. Vletěla jsem do dveří a mamka na mě hned spustila: "Kde se touláš? Už jsou skoro tři! A ani mi nedáš vědět! Co si o sobě myslíš?" A tak dále.
Rychle jsem přemýšlela nad přijatelnou výmluvou. Nakonec jsem se rozhodla říct část pravdy. "Udělalo se mi špatně a omdlela jsem," zamumlala jsem se skloněnou hlavou a doufala, že mi mamka uvěří.
Uvěřila a nejen to, vyjekla a znova spustila: "Proboha! Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Nejsi nemocná?" Přiskočila k mně a sáhla mi na čelo. "Je mi dobře, fakt," ujišťovala jsem ji. "Hm, teplotu nemáš." Mamce se viditelně ulevilo. "Ale víš co, radši si běž lehnout, co kdyby se ti ještě udělalo zle," řekla mi. "Je mi DOBŘE," zopakovala jsem ještě jednou a snažila jsem se, aby to nevyznělo moc otráveně. "Ale ale . Neodmlouvej a běž," nakázala mamka. Tak jsem se doploužila do pokoje a tam jsem se svalila na postel.
Za chvíli přišla mamka a přinesla čaj. "Mami, já nejsem nemocná,"odporovala jsem, ale nebylo to nic platné. "Aspoň se zahřeješ," řekla. Položila čaj na stolek vedle postele a odešla.
Cítila jsem, jak mě začíná přemáhat spánek. Urputně jsem s ním bojovala. Nechtěla jsem usnout, ne teď, když bylo dost pravděpodobné, že se mi bude zdát něco podobného, jako minule.
"Ne, neusnu," opakovala jsem si nahlas. Ale znáte to - když nechcete, aby se něco stalo, tak se to stane. A tak už jsem za docela krátkou dobu spala. Ale určitě se nedá říct, že klidným spánkem...