LO II: 23. kapitola Překvapení

Má nová schopnost se stále zlepšovala. Mohla jsem donutit kameny nahoře na svahu, aby se daly do pohybu. Mohla jsem zvednout kupu hlíny bez použití lopaty. Cítila jsem se mocná. Ale jinak mi to bylo ukradené. Uběhlo pár týdnů a Oliver nikde. Jenže můj menstruační cyklus také. Začala jsem se shánět po kalendáři a spočítala si, že mám zpoždění od té doby, co se vypařil. Takže jsem těhotná.
Těhotná, těhotná, těhotná?!
Bože na nebi, budu mít dítě! Bylo mi mdlo. Rozběhla jsem se ke mlýnu. Fajn, možná bych neměla být tak neopatrná. Ale nemohla jsem být sama. Ani minutu. Ani vteřinu.
Leona máchala prádlo. Celá udýchaná jsem se zastavila přímo před ní.
„Problém!“ vyhrkla jsem a musela si rychle opláchnout obličej. Cítila jsem mýdlo. Oči mě pálily.
„Hoří?“ zasmála se Leona a opřela se o valchu.
Z mlýnice vyšel její manžel. „Zdravím, Leno!“ Byl fajn, bral mě jako tu divnou samotářskou holku, co se paktuje s vedením města a sem tam přijde na kus řeči. Ale teď bych ho kopla za to, že zaclání, protože byl hrozná drbna.
„Nemám divné chutě. Jen je mi špatně a nedostala jsem to,“ řekla jsem potichu, aby mě neslyšel.
„Myslíš si, že jsi těhotná?“
Pokrčila jsem rameny. Nezvládala jsem své nálady, mohla bych na ni začít křičet, proč se tak hloupě ptá.
„Je to možné?“ prohlédla si mě skepticky.
Našpulila jsem pusu. „Kdyby to nebylo možné, tak se tím nezabývám! Víš, jak budou radní zuřit?!“
„Co je jim do toho? Hele, Leno, už jsem si dávno říkala, že ti nějak moc mluví do života.“
„Nevíš, kdo je otec,“ odsekla jsem.
„Je ženatý?“ zamyslela se.
„Ne!“ Fuj, nějaký starý ženáč. I když já vlastně ani nevím. Proč by Oliver nemohl být ženatý? Třeba proto na mě kašle.
„Tak v čem je problém?“
Zakroutila jsem hlavou. Nemůžu jí říct, že je to nepřítel. A ještě k tomu se zdekoval.
„Asi to před nimi neutajím, viď?“
Zamyslela se. „Musíš zatloukat, zatloukat a zatloukat jak smyslu zbavená.“
„Břicho jak pátrací balón asi nikam nezatluču,“ ušklíbla jsem se. „A v chalupě se schovávat taky nemůžu.“
„Samozřejmě jim to musíš oznámit dřív, než si toho sami všimnou. Ale jen, co potřebují vědět,“ mrkla na mne. Chápala rychle. „Ale vezmi si s sebou Pavla. Budou křičet.“
„Díky, Leo!“ Bylo mi trochu lépe. Počáteční šok odezněl.
Zase jsem se rozběhla, ale tak nějak opatrněji. Koneckonců budu máma. Nejsem to už jen já, koho mé nohy nesou. Neměla jsem z toho pražádnou radost. Možná bych ji měla, kdyby se mnou byl Oliver. Nebo aspoň kdybych věděla, co s ním je. Jestli mě jen tak sprostě neopustil. Třeba ho nezajímá, co se mnou bude. Také jsem se bála, že se o to zajímal a chytili ho a zavřeli do šatlavy. Naši, nebo temní, na tom nezáleží. Jenže kdyby ho chytli světlonoši, snad bych se to dozvěděla. Nebo ne?