Rudovlasá - VI.

Můj přítel Sennarius byl od přírody veselý člověk. Ale ve chvíli, kdy mě spatřil, by se v něm krve nikdo nedořezal. Překvapení bylo opravdu nefalšované a to mi udělalo velkou radost. Nebyl tudíž mým vrahem, ale kdo by věřil starým přátelům po tak dlouhé době. Zatři roky se může člověk velmi změnit, vždyť i já se změnila. Nouze mě naučila vzdát se luxusu a přepychu, který mi byl tak příjemným. Ano, věděla jsem, že přežít nebude lehké, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než se přizpůsobit.

Ráda bych tvrdila, že jsem velmi přizpůsobivá a že započetí života na Irkonu byla pro mě záležitost zcela banální. Ale nechci lhát. Příliš dlouhou jsem žila v příliš přepychových podmínkách.

„Sirio, holka moje zlatá,“ výskl Senn jakmile se vzpamatoval. Pohlédla jsem na něj asi velmi nepříjemně a zvláště jsem dodala: „Taky tě ráda vidím.“

„Co tady děláš, Rio? Tady jsem tě vůbec nečekal.“ usmál se nervózně Senn a pohlédl na Sida, který se tvářil poněkud zmateně a opile. „Vy se znáte?“

„No jasně, starý brachu.“ usmál se Senn a rychle přitakal. „Jasně, že se známe. To bys nevěřil, že tahle kráska byla nejlepší nejen na Univerzitě, ale prakticky úplně všude, kde se ojevila. Její intelekt a krása zastínili úplně vše.“ Otočil se ke mně a zářivě se usmál. „No vidíš, málem bych zapomněl, na Univerzitě je po tobě sháňka.“

„Nepovídej, stojí se fronta na moji smrt?“ Náhle mi došlo, že stát na ulici není nejlepší nápad, asi ze mě ještě alkohol zcela nevyprchal. „Doporučuji se přesunout jinam, tady není bezpečno.“
Senn souhlasil, vzali jsme našeho společného přítele a vyrazili k Sennovu domu.

Když jsme byli na místě začal se Sid ošívat a dožadovat se silné kávy. Jakto, že se znáte, sakra!“ křičel. „Jaká univerzita, tady žádný nejsou. Myslel jsem, že ty“ ukázal na mě. „tady žádný lidi neznáš. Můžeš mi to vysvětlit, Senne?“

„Side, nejdřív se trochu napij, protože tohle je trošku složitější. A navíc nevím, jestli mi budeš věřit.“ Sennarius byl kupodivu velmi klidný. Pohlédl na mě a snad čekal, že něco řeknu, ale po chvíli mu zřejmě došlo, že nic takového opravdu nehodlám.

„Side, my dva se známe jak dlouho, šest let?“

„Asi.“ kývl Sid.

„No a tady Riu znám mnohem déle, tak patnáct, možná dýl. Vlastně jsme se seznámili až na Univerzitě, studovali jsme sice rozdílné obory, ale jisté části naší specializace byly podobné.“
Kývla jsem. „Senn neřekl tu důležitou věc, asi se ti ji za ty léta nesnažil říct, ale myslím, že by bylo fér, kdybys to konečně věděl. I když nevím, jak moc je to bezpečné prozrazovat.“

„Jestli je bezpečné? Proboha,Rio. Sida znám už dlouho, je to fakt dobrej člověk a stejně na planetě nikdo jinej kromě nás vážně není.“

„A nemyslel sis náhodou ještě před hodinou, že jsi jediný, kdo této planetě neříká domov?“ vyhrkla jsem a sedla jsem si do volného křesla.

„Nebuď trapná, Sid je rozumnej, pochopí to.. “

„Trapná? Trapná! Jasně.“ Jako bych byla trapná! Jsem jenom opatrná, tři roky zapírám kdo jsem, nikdo to neví a nechci riskovat prozrazení a zavření do nějaké léčebny. Pokud tady nějaká je.

„Fajn. Takže Side, já a tady tvůj kamarád Sennarius pocházíme z jiné planety, jiné sluneční soustavy, tvoje planeta je Irkon, a ta naše se jmenuje Drogé. Já jsem bývala tanečnice, lingvistka a hlavně fakt dost dobrý diplomat.“ ušklíbla jsem se.

Senn pokýval hlavou a pokračoval „Studovali jsme na stejné Univerzitě a tam jsme se vlastně seznámili. A Ria se tam seznámila s Tyrem. O několik let později se stal takový malér.“

„Jo a ne malý, protože to ohrozilo bezpečnost naší planety a spoustu dalších věcí.“ dodala jsem jakoby mimochodem.

„A naše Ria, zabila svého milence.“

„Bývalého.“

„To je detail.“

„Dost podstatný.“

„ Prostě ho zabila a dost lidí se na ni naštvalo. Tyr byl něco jako budoucí duchovní vůdce Drogé, měl s naším národem velké plány a taky měl důvěru většiny obyvatel. Jenže je mrtvý. Riu nenávidí téměř celá planeta a polovina vesmírného sboru, i když ti k tomu mají jiné důvody.“

„Senn mi tehdy zachránil život. A díky němu jsem dnes vlastně tady. Zvolila jsem odlehlý kout galaxie, cesta sem mi trvala dva týdny.“ Pokrčila jsem rameny a ještě jsem dodala, že mi chvilku trvalo než jsem se zabydlela a pak vlastně zbytek Sid zná, protože jsem mu to již vyprávěla.
Sid se chvíli tvářil nechápavě a pak začal přikyvovat. „No jasně a já jsem král planety.“
Pohlédla jsem na Sennaria a smutně jsem řekla: „Někdy nejsem ráda, že mám pravdu.“

Senn se usmál na Sida a pokusil se mu to vysvětlit. Dopadlo nepříliš vesele. Hádali se, křičeli na sebe, Sid nás přesvědčoval, že buď jsme se zbláznili my, nebo on. Že možná spíše je blázen on, protože to bychom se museli zbláznit oba dva najednou a navíc bychom měli stejnou představu o skutečnosti.

Nakonec ustoupil. Dokázali jsme mu, že se nezbláznil. Že jsme opravdu z jiné planety, že naše národy jsou technicky vyspělejší než Irkon a spoustu dalších věcí. Sice si myslí, že nejsme normální, ale uvěřil nám. Chvíli mu bude trvat, než Sennovi odpustí, že mu nic nikdy neřekl. Argumenty, že nechtěl ohrožovat jeho duševní zdraví, nebral na vědomí.

Byla hluboká noc, když jsme šli spát. Zůstala jsem u Senna doma. Nechtěla jsem ho tam nechávat s dosti rozladěným stále opilým Sidem.

**
Druhý den ráno, jsem prolezla spíž a udělala snídani pro všechny tři a také jsem uvařila silný vydatný čaj. Já jsem ho potřebovala víc než dost. Senna probudila vůně čaje a ještě rozespale přišel do kuchyně.

„Dobré ráno.“ zívl a následně zakvičel jak píchnuté prase, když se protahoval.

Zářivě jsem se na něj usmála a s přáním dobrého rána jsem mu podala šálek čaje. Hrnek přijal víc
ne vřele. „Už jsem ti někdy řekl, že jsi anděl?“

„Myslím, že ne. Spíše na opak.“ odpověděla jsem a upila ze svého šálku.

„Takovou poctu bych si pamatoval.“ tázavě se na mne pohlédl a vzápětí si opařil rty o horký čaj.

„Ty anděl nejsi, ty jsi rošťák.“ vysvětlila jsem a vzápětí rychle dodala. „Anděl jsi mi nikdy neříkal, ale spíš mazaná potvora, či ztělesněný ďábel.“

„No vidíš, skoro jsem zapomněl. Chybí mi ty časy.“ posteskl si.

„Mě taky. Jenže už to nikdy nebude jako dřív. Ze mě už bude navždy vrah, zrádce..“ Po tolika letech, kdy jsem neměla o vesmíru žádné zprávy, stála přede mnou studnice informací. „A André? Dostal se z toho?“

„Dostal, sice měl pár šrámů, ale dostal se z toho. Dokonce mu to prospělo a oženil se a teď už není korunní princ, ale už vládne. Dost se změnil, ale řekl bych, že možná i k lepšímu. Až se vrátíš, tak to bude v pohodě. Nikdy tě neobvinil a dokonce se tě zastával.“

„Jsem ráda, že žije. Víš, za ty roky jsem došla k mnoha závěrům. Ale téměř každá alternativa jeho útěku končila špatně. Takže jsem ráda, že jsem se mýlila. A že se oženil? Hmm, koho si vzal?“

„Arenu Keltikovu.“

„Cože? Arenu? Tak to já musím být národní hrdinka.“

„Národní hrdinka nejsi. I když vyvstávají názory, že jsi možná zachránila náš lid, před totální průserem.“ usmál se a chytil mne za ramena. „Zatím jich ale není tolik, ale jak jsem říkal: Učenci z Univerzity jsou na tvé straně a podporují tě. Nikdo neví, kam jsi zmizela, ale kolují zvěsti, že možná jen vyčkáváš a spřádáš plány na velký návrat...“

„Kdyby tak věděli na co já vyčkávám.“ Ale to bych to musela prvně vědět já.