LO II: 25. kapitola Sakra, kolikrát jsem ho viděla a co musím snášet

Má hlava byla zaplňována ideologickými žvásty a lamentováním radních.
Lidé se za mnou otáčeli. Bylo mi jasné, která nevymáchaná pusa to rozhlásila. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, jestli bych Leoně hodně ublížila, kdybych přizabila otce jejích dětí. Uznala jsem, že moje dítě možná nebude mít otce, a tak ho nesmím připravit o sebe nějakým neuváženým činem. Naše právo bylo přísné a ani bláznivé těhule obdařené nadpřirozenými schopnostmi se z něj nevyjímaly.
Před mou malou chaloupkou se už druhý měsíc střídaly hlídky. Povídaly si o tom, že se temní zabarikádovali a udržují mír. Nikdo jim nevěří. Každý se bojí.
Pája už se mnou přestal úplně mluvit. Leona mu za to nadává, ale sama nemá čas.
A Oliver nepřišel. Tak moc jsem ho chtěla vidět a tak moc jsem se bála jeho návratu. Hlavně jeho reakce na můj stav. Opravdu jsem nedokázala odhadnout, jak se bude tvářit, až to zjistí. Někdy jsem si tu chvíli představovala, než jsem usnula. Buď to byla nejkrásnější chvíle, kterou jsem mohla od života chtít, nebo ta nejstrašnější a nejbolestivější.
Co jsem komu provedla, že tohle musím snášet? Mohla bych ty vojáky nechat odfouknout. Celé naše pravidly svázané město bych mohla zasypat kamením a hlínou. Ano, teď už bych mohla! Jenže nesmím zničit budoucnost, která nakonec třeba bude úplně jiná, než si myslím.