LO II: 27. kapitola Rodina

Den se náramně povedl. Sluníčko vymalovalo podzim krásnými barvami. Všechno vonělo. Příroda se opalovala a užívala si poslední závany tepla. Samozřejmě mě nakazila.
Pobíhala jsem kolem plotny. Fajn, slovo pobíhala není příliš výstižné. Když jste nafouknutí jako balón, který se už chystá odletět a víte, že tomu není ještě pár měsíců konec, moc toho nenaběháte. Radši jsem si sedla.
Rozrazily se dveře a někdo mi vtrhl do kuchyně jako velká voda.
„Olivere!“ vykřikla jsem užasle, ale ulevilo se mi. Je na živu! Půl roku jsem si domýšlela kdeco a teď byl tady, živý a zdravý, a kontroloval, jestli ho někdo nesleduje.
„Vzali nás na neplánované vojenské cvičení do hor,“ vysvětloval překotně.
„Radní něco říkali,“ špitla jsem, vpíjela se do něj uplakanýma očima a krájela cibuli. Neměla jsem ponětí, jestli je původcem těch slz opravdu cibule.
„Co se děje?“ zavřel okno, kterým se před chvílí vykláněl ven do lesa a vzal mě kolem ramen. „Je něco špatně?“ Pohladil mě po vlasech.
„Já vlastně ani nevím. Je něco špatně? Je, nebo není?“ Otřela jsem si slzy a odsunula židli, abych mohla vstát a ukázat mu, že bude otcem. A když jsem to udělala, ztratil poprvé od té doby, co ho znám, řeč.
„Leno,“ vydechl a svezl se na uvolněnou židli. Co si o tom mám myslet? Zatvářila jsem se zoufale. Ale objal mě kolem boků a položil si ucho na moje kulaté bříško. „Ách…“ usmíval se. Zahořela jsem štěstím. Prohrábla jsem mu rozcuchané vlasy. Určitě sem běžel hned, jak dorazil domů, takový je blázen.
„Nechceš večeři?“ zeptala jsem se nesměle. Malý jedlík uvnitř mě se hlásil o slovo.
Přikývl a pustil mě, ale nespouštěl ze mě oči.
„Jak to vzali ostatní?“ vyptával se, zatímco jsem chystala jídlo.
„Nijak zvlášť,“ odbyla jsem ho. Nechtěla jsem ho zatěžovat jejich věčným vyptáváním a zatracováním.
„A vzali by to ještě hůř, kdyby znali pravdu,“ zamumlal.
„Zabili by nás všechny,“ řekla jsem, když jsem před něj stavěla talíř. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval.
„Měl jsem tu být,“ prohlásil.
„Hloupost! První měsíce mne sledovali. Děsila jsem se, že tě chytí. Ale už to vzdali.“ Naštěstí.
„To je důsledek úžasné myšlenky solidarity, kterou tu prosazujete. U nás by to bylo každému šumák. Nikoho nezajímá, jestli má dítě otce či nikoliv,“ pronesl se zadostiučiněním.
Vzdorovitě jsem pohodila hlavou. „Tak si zůstaň u vás!“
Zakřenil se. „Jestlipak naše dítě zdědí tvou zpupnost!“
Kousla jsem se do rtu. Řekl ‚naše dítě‘. Moje a jeho. Za naše dítě stojí bojovat! A nepochybovala jsem o tom, že budu muset ještě ledacos vybojovat. Už kvůli tomu, aby mohl vyrůstat ve světě bez války. Najednou jsem měla opravdu vážný důvod válku zastavit.
„Jenže u nás by se moje dítě nemohlo narodit,“ posmutněl najednou.
„Proč ne?“
Zakroutil hlavou. „Teď ne. Jednou. Chyběla jsi mi. Každou minutu. Nemohl jsem se na nic soustředit, protože jsem nevěděl, co s tebou je.“ Natáhl se ke mně přes stůl a políbil na čelo. Zachvěla jsem se.
„Bála jsem se, že už se nevrátíš,“ přiznala jsem a naoko nepřítomně se vrtala v králičím mase, abych nemusela vzhlédnout. Ta myšlenka mě pořád bolela.
„Hloupost, já se vždycky vrátím,“ usmál se.