LO II: 28. kapitola Všechno, co bys chtěla

„Kdybyste cokoliv potřebovali. Cokoliv, rozumíš, musíš mi to říct!“ prohlásil Oliver. Seděli jsme na mé posteli a dívali se vzájemně do očí. Byla jsem šťastná jako blecha.
„A jak ti to mám asi říct? Až si zase na pár měsíců zmizíš?“ pronesla jsem žertovným tónem. Něco mi říkalo, že už se to nezopakuje.
Zmáčkl mi ruce, které držel ve svých opálených dlaních. Přemýšlela jsem, jestli je to opravdu opálení.
„Podzim se chýlí ke konci, žádné další cvičení nehrozí. Jen další války.“
„Jakou v nich hraješ úlohu?“ zeptala jsem se. Nemohla jsem jinak, zněl tak vážně!
„Velkou,“ přiznal neochotně, ale nijak to neupřesnil.
„Tak se, prosím tě, nenech zabít,“ zamumlala jsem a dívala se při tom z okna.
Vzal mě za bradu a přetočil si ke mně můj obličej. „Mně si nedovolí zabít,“ zašeptal a v očích měl něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Zamrkal. „Co ty jsi tam tenkrát vůbec dělala?“
Bylo mi jasné, co myslí tím ‚tam tenkrát‘. Myslí tu pláň, kde jsme se potkali. Kolem zuřila bitva a na mě se slétly šípy, kterým velel.
Začervenala jsem se. „Porušila jsem pravidla.“
Zasmál se. „Tak už to nedělej.“
„Dělám to právě teď. Kdybych neporušovala pravidla, šla bych do města a řekla jim o tobě.“
„Já vím,“ zašeptal a políbil mě.
A v tom polibku bylo všechno. Radost ze shledání a láska. Trochu jsem se nechala unést a málem ho odtlačila z postele.
„Promiň,“ odtáhla jsem se, když zavrávoral.
„Ne, ty promiň, nechci ti ublížit,“ usmál se. Až teď jsem si uvědomila, že si mě k sobě tisknul.
„Dobrý,“ obrátila jsem oči v sloup. Nejsem cukrová panenka.
„Musíš být opatrná,“ připomněl mi.
„Nikdy jsem nebyla opatrnější,“ ujistila jsem ho.
„To mě těší. Takže… Máš všeho dost? Dávají ti radní pravidelnou rentu, když nedocházíš na hodiny?“
„Jo, sem tam z nich kápne i něco navíc. Když pohrozím,“ ušklíbla jsem se.
„Už vidím, jak jim zrovna ty hrozíš,“ zatvářil se pochybovačně. „Co by jim od tebe asi tak mohlo hrozit?“
Jej, on vlastně neví… Oliver nemá ponětí, že mám zaklínačský dar! Zatím jsem to nechala plavat.
„Mám všechno, co nezbytně musím,“ prohlásila jsem.
„Co si pod tím mám představit?“
„Nemám tebe,“ špitla jsem.
„To není zas taková katastrofa,“ odfrkl si, ale rozhodil kolem mě paže. Položila jsem mu hlavu na hruď a poslouchala, jak oddychuje. „Já nejsem žádná výhra. Jsem pro tebe velké nebezpečí. Pro vás oba. Vůbec nevíš…“
Kousla jsem s do rtu. „Co nevím?“
„Jen mi teď něco slib.“
„Ano?“ vzhlédla jsem. Vypadal starostlivě.
„Nechoď teď do města. Tak týden.“
„Radní mě přizabijí…“ chtěla jsem odporovat.
„Věř mi. Tam nebude bezpečno. Pro nikoho. Pro tebe dvojnásob. Jestli tě chytí, jestli tě uvidím v Islaminu, budu naštvaný, rozumíš?“
„Ale kde bych se já vzala v Islaminu?“ nechápala jsem.
„Neslyšela jsi, že se něco chystá?“ ptal se najednou netrpělivě.
„Slyšela,“ přitakala jsem.
„Nechoď teď do města,“ zopakoval, ještě jednou mě zoufale políbil a zvedl se k odchodu.
„Se mnou tě trvalé štěstí nečeká, Leno,“ otočil se mezi dveřmi.
„Nežádám trvalé štěstí.“
Smutný úsměv. A pak už jen široká záda. A pachuť ničeho.