Černé růže (3)

Tehdy jsem si neuvědomovala všechna nebezpečí, která mi odevšad hrozí. Dokonce ani já, dcera jednoho z nejvýznamnějších lidí ve městě, a to soudci jsou, jsem nebyla obeznámena - jakožto dítě které je potřeba ochraňovat, ale které nemusí "v zájmu svého dobra" nic vědět – o celém dopadu Samanthini nadvlády. Jediné, co mi bylo sděleno, znalo každé dítě z růžemi neposkvrněného světa. Nenech se podrásat růžemi, jinak se dostaneš pod její nadvládu a nic tě již nemůže zachránit.
Kdyby dospělí nebyli tak hrdí a nepředpokládali, že vždy budou poblíž, aby vás mohl ochránit nebo vštípit posledních pár rad! Proč mi nikdo jednoduše neřekl, že pokud se dobrovolně nepodřídím tomu prvnímu kříženci Temných a Lesních lidí, tak nemám venku šanci přežít?
Vypila jsem Azuřin nápoj a jak můj otec řekl, měla jsem svobodnou vůli. Nepatřila jsem tedy k té armádě, která se shromažďovala z celé země okolo Samanthy. Těm tisícům nevinných lidí, kteří nestihli uniknout…
Ten nápoj jsem blahořečila pro svou svobodu, ale zároveň proklínala. Nebýt jej, nemusela bych nyní nic.V okamžiku kdy se mi dostal jed do těla, bych pozbyla veškeré svobody, ale i vědomí sebe sama. Bylo by to tolikrát jednodušší.
Místo toho se trápím hlady, přeš čtyři dny jsem nejedla víc než plody a kořínky. Nedokážu nic ulovit. Jednak to neumím, ale i ta zvěř se mi vyhýbá. Nikdo mi neřekl, že i zvířata mají ze Samanthy strach.
A ani to, že lidé z dosud svobodných částí se již začali bránit, ničit Samanthinu armádu. Ovšem, proti jednotné armádě, která čítala téměř čtvrtinu obyvatel země, se nikdy nepostaví. Chodí po skupinkách šesti mužů, prolézají houštinami, kličkují lesy a hledají čerstvé složky Samanthini moci. Jednotlivce, kteří se ještě nedostali ke své paní. Zahlédnou někoho poznamenaného Černými růžemi a hrdostí a pýchou jej sprovodí z tohoto světa. Neřeší jestli to byly jejich sestry, kamarádi, kteříkoli příbuzní. A nejspíš je to dobře, že zamezují rozšiřování Samanthini moci. Ale mělo mi to být řečeno. Vědět to, nikdy nerozdělám oheň na volném prostranství, z kterého je vidět kouř na míle daleko. A nikdy bych vedle něj neusnula s jistotou, že budu příští ráno naživu.
Toho rána to bylo možná naposledy.

Byl to pěkný den. Právě jsem se probudila, ležela jsem na zádech. Očima jsem pročesávala oblohu a hledala sebemenší mráček. Nepovedlo se. Moc pěkný den, pomyslím si znovu, protože moje podvědomí se samo brání myslet na něco jiného. Protože nic jiného v mém životě už tak pěkné není.
Dostavila se nehorázná bolest, jako když vám někdo škube vlasy, v okamžiku mého pokusu vstát.
„Ach, moje vlasy,“ zděsím se když nahmatám konečky mých vlasů, zarůstajících do vysychající půdy. Snažím se je vytrhnout, ale jsou už moc hluboko. Nemám nůžky, ani nůž a vyškubat vlasy, tak na to nemám odvahu. Zmateně se rozhlížím kolem a hledám sebemenší naději.
Ještě jednou jsem si pročesala vlasy. Byly zvláštní. U hlavy a v místech, kde zarůstaly do trávy, byly hrubé a pevné, nicméně prostřední část se zdála na omak měkčí. Neviděla jsem na vlasy, ale uchopila jsem mezi prsty několik vlasů, jen tak na zkoušku, a rychle jimi škubla.
Necítila jsem nic, žádnou bolest. Ale v každé ruce jsem držela jednu polovinu vlasu a to mi potvrdilo, že by to mohlo fungovat.
Netrvalo dlouho a byla jsem osvobozena. Ne příliš nadšeně jsem zkonstatovala, že moje vlasy nyní dosahují délky necelých deseti centimetrů. A že bych se s chutí zbavila i těch pár vlasů co mi zbyly, když jsem se podívala pod sebe. Tohle určitě nebyly moje vlasy. Vím to, určitě, pamatuji si přece jak všichni chvalořečili krásu mých vlasů – husté, hnědé a mírně zvlněné – vždyť toto byla rostlina! Neodlišovala se od ostatních trav, které rostly všude kolem mě, pokud nepočítám Černé růže. Ty hrubé a pevné části byly kořeny prorůstající se do země…a vyrůstající z mé hlavy!
Bez rozvahy jsem utrhla spodní cíp šatů a obvázala si jej kolem hlavy - ani jsem neměla chuť tomu nadále říkat vlasy - dokud jsem si nebyla jista o překrytí každého stébla.
Jak moc se ještě změním?

Toho rána jsem se rozhodla pokračovat v cestě, kterou jsem si zvolila, ale netušila jsem, kam mám namířeno. Nechtěla jsem odtud odejít, bylo to blízko mého dosavadního domova, a tak se snadněji vytvářela iluze, že je to jenom zlý sen a až se probudím, tak bude všechno v pořádku. Nicméně většina vzpomínek se již vrátila na své původní místo a pokaždé, když jsem se probrala ze snění o vysněné budoucnosti, bylo to vždy o něco horší.
Pokud se nechci zalknout vzlyky, tak musím toto místo opustit.

Normálně bych se při takové výpravě alespoň kochala krajinou, ale všude byly jenom Černé růže, které zabíraly půdu většině rostlin, a já se jim ani nesnažila vyhýbat. Jejich jed mi už koluje žilami, tak co.
Znenadání mě vyrušil zvuk, který tu neměl co dělat. O chvíli později se zpod stromů vyřítil malý obtloustlý osel, ověšený tak velký množstvím měchů, že jsem se divila, jak se s takovou zátěží dokáže tak rychle pohybovat.
Co mě překvapilo ještě víc, to zvíře se blížilo ke mně. Každou chvíli by si mělo uvědomit kdo jsem a zběsile se dát na útěk. K mému údivu se tak nestalo, osel kolem mě proběhl, jako bych tam ani nebyla a necelý metr za mými zády se zastavil a otočil se zpátky k lesu. V tom jeho pohledu bylo až směšné množství inteligence, na to že patřil oslovi.
I já obrátila pohled jeho směrem a čekala nějakou šelmu, zuřivého predátora pronásledujícího ubohého osla ověšeného závažím. Jaké bylo mé překvapení, když z lesa vyběhl mužíček, sotva převyšující osla, s několika měchy pod paží. Nejspíš měl na sobě normální městské oblečení, ale bylo překryto koženým brněním, zakrývající mu i nejkrajnější část konečků prstů. Spolu s helmou a škraboškou na tváři tvořili jedinou účinnou obranu proti Černým růžím. Z celého obličeje mu byly vidět jen vrásčité oči, které vyvalil, když jsem se dostala do jeho zorného pole.
Div mu nevypadly z důlků, když spařil svého osla, jenž se schovával za mými zády.