Tak cizí tak jiná

Tak cizí, tak jiná; do jiného světa vržena.
V očích laskavost v srdci divokou vášeň měli, když jí ‘‘do světa vypustili‘‘
‘‘Tak krásně se měj‘‘ samotě své myšlenky pěj… Šanci jsi dostala, jak kameny zbytečné, jsi ji sobecky pryč poslala ‘‘sama jsi o cestu prosila‘‘ ač jsi ji nechtěla. Stavěla jsi hráz a jen hlubokou díru vyhloubila, Tak nediv se, že ti cesta více nevydržela. Zhroutila se pod tebou, pod tvou temnou povahou. Masku úsměvu a milosti, chtěla jsi nám slepě konat zlosti. Teď se karta obrátila, a pravda na povrch vyšla a tys příliš pozdě pochopila, kam až jsi zašla… Nehodila ses se nám, a nepomáhala sobě, teď ukázala se pravda tobě… ‘‘tak krásně se měj‘‘ a své písně a myšlenky jen sama sobě a smrti pěj.

Já šel kolem a slyšel ten sladký a temný hlas, jak dávají se své zlosti napospas, ač právo nemám, nestranným soudcem jsem se stal, jak jsem tam tak v rozervaném plášti stál… Dívka mladá, vlasy černé, pohled pevný, rty sevřené. Uprostřed davu stála, mírně sklopenou hlavu, její výraz nic nevyjadřoval a ani hlas její se neozval, žádná omluva či slova poslední, teď opustit je musí, když bije čas půlnoční. Schopnosti mluvit snad zapomněla, jak se v sobě uzavřela. A mě lítost vzbudila se v srdci, jak tam stáli v té černé noci. Sobečtí? Rozdílní? Vždyť jsou všichni stejní, chamtivý. Ona pomalu odkráčela, když vyšla, pohled na mě obrátila plný otázek jak dítě narozené, rodiči nemilosrdně pohozené, byl to však zlomek pouhý, než se vztáhla do sebe zpět, mě to však stačilo, abych zahlédl její svět. Váhavě jsem za ní vykročil, hlas studený mě ale zaskočil.

„Jdi svou cestou poutníku, se mnou dojdeš leda k vlastnímu pomníku, jdi cestou svou a mě nech jít dál tmou…’’

Možná jsem zaslech anebo se mi zdálo, že měla co dělat aby pár vzlyků se jí z úst nevydralo. Já tedy nechal to být a šel jsem dál, jako ona svou cestou sám. Já poutník s minulostí temnou, část jí je stále se mnou. Ač vypadám, do poutníka daleko mám, šat černý, hlas chválivý, prsty rychlé, majetek cizích zmizelí… jdu celí život sám a jen tak bloumám, jaký je smysl bytí, kolik můj život drží posledních nití, smysl mi uniká, moje já zaniká… Chodím tak už několik let a pozoruji svět. Společností vyvržený, už jen myšlenky vlastními zde držený…
A její postava v dáli mizí, do tmy se noří… Zůstala v mé temné mysli jak kámen ryzí, který nelze obejít.

Měli pravdu vždyť sama sebe znám, teď půjdu sama dál. Už dost ubližování už dost utrpení vidění… Život mám v rukou sama, tak jak jsem to vždy chtěla. Ale co s ním dál, toho se dobrovolně vzdám, mám dost sebe samé, jen tím špatným prostoupené…

A tak šel čas dál a každý žil jen s tím, co mu osud dal… k smrti vyčerpaná byla, kdesi na palouku do mdlob propadla ...až cizí hlas ji probral a myšlení srovnal, když oči otevřela, nikoho však neviděla, jen pár věcí vedle ní leželo, co k přežití v přírodě jí stačilo. A tak svůj čas trávila, s přírodou se spojila.
A co poutník zvláštní? Myšlenkami odlišnými život si krášlí, oné noci cosi se v něm probralo a dobré to konalo. Teď bere jen těm, co moc mají a chudým, pokud má, dá. Tak přátel si získal pár, za které by život dal… občas však ve snu viděl postavu, do tmy mizící, chladně mluvící… Ač myslel, že jen vzpomínkou matnou se stala, v srdci mu přetrvala. Čas běžel dál a on moudřejším se stal. Ač plno přátel měl, kvůli místu prázdnému v srdci občas posmutněl. Jednoho dne jeho vnitřní pocit najevo mu dal, aby se na cestu vydal. Pár věcí sbalil, koně pobídl, aby pár přátel při loučení zahlédl. Smutek ho naplnil, ale odhodlání zde bylo, aby splnil to, o čem vnitřně snil a to ho v cestě podpořilo. Mnohé lesy hory přešel, aniž by hlas živáčka slyšel. Jednoho dne štěstí měl, poutník proti němu šel.

„Zdravím poutníku zbloudilí, co uvedlo tě v tyto končiny?‘‘ Oslovil ho člověk starý, zdobnou holí podepřený.