LO II: 29. kapitola Únos

Řekl, že nemám chodit do města. Ale já přeci nešla do města. Šla jsem jen po cestě do města… A pak se chystala zabočit ke mlýnu. Chtěla jsem mluvit s Leonou. Je to moje kamarádka. A já byla zase konečně šťastná. Dělala si o mě starosti a teď už to bylo zbytečné.
Takže jsem ho vlastně poslechla. I když mi bylo proti srsti jen tak opomenout fakt, že ostatní jsou v nebezpečí, já to vím předem a nic s tím neudělám.
Poslechla jsem Olivera.
A stejně se to stalo. Stejně mě dostali.
Bylo to rychlé. Tak rychlé, že jsem se ani nestačila rozkoukat. Za zatáčkou se vynořil povoz a prosvištěl kolem mě. Pak další a další… A do jednoho z nich mě někdo vtáhl. Ocitla jsem se uprostřed masy zoufalých polapených lidí. Některé jsem poznala: lidi z krajních částí Eleska.
„Sakra!“ proletělo mi hlavou.
Udeřila jsem nějakou tlustou měšťanku, aby přestala hystericky křičet. Ta bezděčná reakce překvapila i mě samotnou. Nikdy dřív bych na tak urozenou paní ruku nevztáhla. Jenže jsem věděla, že mi jde o život a když tahle pipina nesklapne, můj mozek nic pořádného nevymyslí.
Jsem to ale hloupá káča. Měla jsem sedět v chalupě a čekat na Olivera. Ne se procházet, když hrozí útok Islaminských. Nečekaný a hanebný útok. Předehra k další etapě války. Jak to Oliver řekl? Že jestli mě uvidí v Islaminu, tak bude naštvaný? Bude víc než to! Bude zuřit. A já taky.
„Přemýšlej!“ nakázala jsem si a zavřela oči. Ignorovala jsem uplakané ženy a děti, zoufalé muže odloučené od jejich rodin. Musím přeci umět využít některou ze svých schopností. Dobře, s větrem asi nic nezmůžu. Je bezvětří. Ale země ještě nezačala zamrzat. Mělo by být lehké otevřít mysl a vydloubnout odněkud masu hlíny.
Zvuk ujíždějících kol se změnil. Vjeli jsme na vydlážděnou silnici. To znamená, že jsme za branami.
Tak rychle?
Vlákna mé mysli narazila na vykotlané dlažební kostky. Teď, nebo nikdy. Vytrhla jsem je z cesty a pohodila je přímo pod kola. Vůz se zakymácel. Chytla jsem se mírného vánku a přikázala mu, aby zesílil na intenzitě a pomohl kameni dokonat dílo. Vůz se zhoupl a převrátil na bok. Čekala jsem to, takže jsem se natlačila k opačné straně, aby na mě nikdo nespadl.
Zvedla jsem plachtu vozu a vyklopýtala ven.
Víte, představovala jsem si Islamino všelijak. Pokaždé tajemné a temné. Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v pohádce.