LO II: 30. kapitola Nejkrásnější z měst

Krása je někdy hrozivá. Ale ne v případě Islamina. Tam je ohromující. Dech beroucí. Zářivá.
Okraj města není nic moc. Ale rozhodně lepší než v Elesku. A jak se noříte hloub do středu, všechno kolem je zlatější a zlatější.
Klopýtala jsem nenápadně za roh a šla stále blíž k centru. Tam jsem zůstala oněměle stát před krásným palácem s věžičkami tvaru zašpičatělého kužele. Kdybych ho neviděla na vlastní oči, kdyby mě nebolel palec, jak jsem zakopla, když jsem se protáhla kolem zmatených vojáků, kteří si mě vlastně vůbec nevšímali a tvářili se, jako kdybych byla nějaký špinavý hadr, myslela bych si, že koukám na nějaký kýčovitý obraz.
Napočítala jsem sedm věží a každá byla jinak vyzdobena. Ale jak už jsem řekla, nejúžasnější bylo to zlato. Paprsky, které se od něj odrážely, dělaly palác ještě neuvěřitelnějším.
Pohádková krása toho města však byla pošpiněna množstvím žebráků, přisprostlých vysloužilých vojáků a lehkých holek.
„Leno?“ Oliver?!
Nadskočila jsem, když jsem ucítila něčí ruku na svém rameni.
„Co tady děláš?“ Otočil si mě k sobě a civěl na mě, jako kdybych se mu jen zdála.
„J-já,“ vykoktala jsem, ale pak jsem zmlkla a očima se vpíjela do jeho vystrašené tváře. Nebyl naštvaný. Bál se o mě.
„Říkal jsem ti přeci…“
„Nebyla jsem ve městě!“ přerušila jsem ho a prohlížela si hnědou košili, kterou jsem na něm ještě neviděla. Když byl se mnou, bylo jednoduché zaměřit se na banálnosti.
„Pojď!“ vzal mě za ruku a táhl přímo k tomu pohádkovému paláci.