Soumrak či svítání?

Bouřlivě hřmělo a jeden blesk se snažil předhonit ten předešlý. V tomto počasí jsem běhala po venku a neměla se kam schovat. Běžela jsem dál a dál, až jsem se ocitla před hřbitovem. Váhavě jsem vešla dovnitř, když v tom v dálce zaznělo bití zvonů. Půlnoc - hodina duchů! Tak přesně něco takového by si pomyslely moje vrstevnice, ale já se nebála. Noční hřbitovy jsem měla ráda už od svého dětství a teď v 17 letech to nebylo jinak. Nejednu noc jsem večer utekla, abych mohla mému bývalému kamarádovi, který zde našel místo svého posledního odpočinku, vyprávět, co se mi ten den přihodilo. Teď jsem se otřásla. I po osmi letech byly vzpomínky na mého o dva roky staršího přítele velice bolestivé. Dakhie, jak jsem ho důvěrně oslovovala, byl synem našeho rychtáře. Jak krásné časy to byly. V té době byl sám rychtář laskavý a štědrý i k nám - těm chudším. Ale od doby, co Dakhie zmizel a tradovalo se, že zemřel, tak mu byl vystrojen pohřeb, se stal velice zatvrzelým a nerudným.

Promočená skrz na skrz jsem se posadila k náhrobku mého přítele. Začala jsem plakat, když mě v tom někdo pohladil po mých dlouhých černých vlasech a řekl: "Neplakej, Nessinko!"

Měla bych se začít bát, ale ten hlas, ten krásný hlas, který jsem již osm let neslyšela... Otočila jsem se s vytřeštěnýma očima a slabě zašeptala: "Dakhie, Dakhie, jsi to opravdu ty?"

"Ano, Ness, jsem to já!"


Pozorně jsem si ho prohlédla. Ta tvář byla poněkud jiná, jakási mramorová, měl přesně řezané rysy, krásné vypracované tělo oblečené v hedvábném šatu, ze kterého šel chlad, ale zárověň jako by v něm hořel plamen. Jeho nádherný obličej rámovaly polodlouhé vlnité vlasy barvy mědi. Jen ty jeho oči, které vypadaly zlatohnědě, zůstaly stejné. Hlas a jeho oči - to byl můj Dakhie. Jen teď vypadal o těch osm let starší a hezčí.

"Dakhie, co je s tebou? Ty nejsi mrtev?"

"Jsem i nejsem! Nedívej se na mě tak poplašeně. Tobě bych přeci neublížil."

"A někomu jinému, ano? Můj dávný příteli, pověz mi svůj příběh."

"Neubližuju nikomu, komu lze ještě nějak pomoci. Dobrá, povím ti svůj příběh, ale pak se již v tomto životě nikdy nesetkáme."

Začala jsem se nadechovat a chtěla mu něco říct, ale nenechal mě.

"Nemluv. Ty ses tu u mého hrobu namluvila dost, nyní nechej mluvit mě." Přikývla jsem na souhlas.
"Když mi bylo jedenáct, ztratil jsem se v lese. Asi jsem přešel přes bludný kořen a nemohl jsem najít cestu zpět. Den stíhal noc a ta zas den a já po několika dnech došel k tajemné jeskyni. Spíše jsem do ní spadl a ležel tam zraněný. Když jsem se probral z bezvědomí, staral se o mě postarší muž s delšími vlasy. Pomyslel jsem si, že je to asi nějaký poustevník. Staral se o mě, než jsem se vyzdravil a pak mě učil zejména náboženství a otázkám života a smrti. Teprve, když jsem dospěl, došlo mi, že mě připravoval na můj další osud. Po dosáhnutí 19. léta svého života, jsem onemocněl nemocí, která se nedala nijak vyléčit. Ale ten muž udělal něco, co mi dalo věčný život a tuto podobu."

Domluvil a nechal mě tyto infomace vstřebat. S hrůzou jsem sei domyslela, čím asi je. Je tou zrůdou, která mívá krásnou tvář - téměř andělskou, aby dokázala okouzlit svou kořist a pak ji mohla zabít bolestivou smrtí. Proto říkal, že už se nesejdeme. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku na útěk. Sebrala jsem tedy nohy na ramena a rozběhla se domů. Nenaslédoval mě...

O několik dní později, jsem vydechla naposledy. Tu noc na hřbitově jsem dostala zápal plic a blížil se můj soumrak. Naposled jsem se podívala rodičům do očí a pak najednou uslyšela ten hlas. "Nessinko." Podívala jsem se do zlatohnědých očí, které vévodily obličeji orámovanému měděnými vlasy. Teď teprve mi konečně došlo, kým se stal můj dávný přítel. Usmála jsem se na něj a nechala spočinout svou duši v jeho rukách. Ne pro mě to nebyl soumrak. Můj Dakhie byl anděl, to znamená, že i já bych mohla mít šanci být s ním dál Pro mě byla má smrt svítáním...