Symbióza

Nejsme tak úplně normální…

Vlastně, už jen to, že o sobě mluvíme v množném čísle i v případě, že vidíte jen jedno tělo na vás asi nepůsobí příliš seriózně. A to jsem se zapomněl zmínit vzhled toho těla – potkat týpka, který vypadá, jako by se vykoupal v černé barvě asi člověka taky trochu vyvede z letargie. Ale nebylo to tak vždycky. Dnes už totiž nemáme úplně přesnou představu o tom, co to je samota.

Popravdě, promiňte nám ten výraz, ale ten, kdo se jmenoval Daniel a kdo je stále polovinou (nebo možná čtvrtinou) naší složité společné osobnosti (a to opravdu není ani protimluv, ani básnická licence), žil v něčem co se téměř nedá nazvat ničím jiným než hromadou sraček. A není se co divit – vždy poněkud psychicky labilní Daniel byl tehdy naprosto zoufalý. Jediná dívka, do které se kdy dokázal zamilovat, ležela v komatu už rok. Poté co ji na ulici srazilo nějaké auto. A lékaři mu řekli, že by vzhledem k vážným zraněním, která utrpěl její mozek, především v oblasti centra pohybového ústrojí, by pro ni asi bylo lepší, kdyby se vůbec neprobouzela. Nakonec její rodiče rozhodli, že ji od přístrojů nechají odpojit. Na názor toho chlapíka, který za ní denně chodil a trávil u ní tolik času, kolik jen mohl, se vůbec neměli potřebu zeptat. Když mu to jedna ze sester řekla, rozhodl se, že přesně v okamžik, kdy ji odpojí, spáchá sebevraždu. A proto také stál na nejvyšším nosníku zavěšeného mostu, rozhodnutý skočit přesně v okamžiku smrti jediné osoby, na které mu kdy záleželo.

Nakonec se ale, naštěstí pro nás, všechno seběhlo poněkud jinak. Na vrcholku pilíře totiž zuřila vichřice, která ho nakonec srazila do propasti o dobrou hodinu dřív, než měl v plánu. To dobré pro nás spočívá v tom, že zlomek vteřiny před Danielovou smrtí se v jeho těle objevil Crabb, který, jak říká, „…provedl transcendentální akrobacii, která by se jakžtakž dala přirovnat k manévru rekordmana v Tetrisu“. (Mimochodem, tohle není jeho jméno, nicméně, tenhle výrazný zvuk se v jeho dlouhém, obtížně vyslovitelném a ještě hůř zapamatovatelném jméně – aspoň pro vás lidi – vyskytuje.) Crabb – druhá část naší osobnosti a zároveň nesmírně složitá forma života, pocházející z míst, která jsou jednoduše úplně mimo všechny běžné rámce vašeho chápání. Tahle bytost potřebuje pro svůj další vývoj symbiózu s inteligentním tvorem jiného druhu (a taky spoustu energie, k čemuž se mimo jiné výborně hodí světlo pohlcující povrch těla – to aby jste si nemuseli pořád domýšlet, proč ta barva kůže). Danielovo tělo bylo tehdy tak blízko smrti, že bylo schopno jej okamžitě zcela přijmout, což za jiných okolností nějaký čas zabere (podstatný čas byl také ušetřen tím, že Crabbovi odpadl dialog s původním výhradním majitelem těla). No, klidně si to považujte za shodu okolností.

Daniel se tehdy překvapivě probral (pro něj překvapivě) a překvapivě (pro Crabba) ihned zjistil, že už své tělo neobývá sám. Co bylo nejvíc udivující (pro oba zároveň) bylo to, jak rychle se s nastalou situací srovnal. Nakonec, po zběsile rychlém seznamovacím vnitřním dialogu, který netrval snad ani minutu, Crabb Danielovi vysvětlil, že pokud se dostaneme do nemocnice dřív, než ji odpojí, můžeme Danielovu dívku zachránit. Jak jsme později poznamenali (fakt si nejsme úplně jistí kdo dřív), tehdy to bylo poprvé co vesmír viděl skutečně černého chlapa běžet přes 60 km/hod. Když jsme se vřítili do poschodí, už k jejímu pokoji mířil primář.

Vběhli jsme do jejího pokoje, poněkud drsně všechny vyhodili a zablokovali magnetický zámek. Pak jme na ni položili ruce a naším tělem pak začala proudit dost neuvěřitelně silná energie. Pak jsme z jejího těla odpojili elektrody a vyndali všechny hadičky od přístrojů, které se stejně všechny úplně zbláznily, ještě jednou na ni položili ruce… A pak do dívčího těla, které do té doby patřilo Nikol, vstoupila Iris…