ŽIVOT PROKLETÝCH

V jednom malém, ale pěkném a tichém městečku v Německu žily pospolu dvě kamarádky.
Antonie a Jitka bydlely v podnájmu u jedné milé staré paní, vdově po panu Novákovi, která tam už hodně dlouho žila. Jitka byla menší postavy, obarvená na blond, ale chytrá a divoká.
Antonie měla černé vlasy, dlouhé až ke konci zad. Hodná a milá.
Byly tam spolu na studiích, ale jen Antonii se podařilo sehnat pracovní povolení.
Antonie se uchytila v realitní kanceláři,to bylo jediné co mohla narychlo sehnat.Musely nějak platit nájem,i když malý. Jitce pobyt doma v klidu vyhovoval. Její největší zalybou bylo stejně vaření a uklízení domácnosti.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Antonie byla u firmy jen necelý měsíc,pořád jen chodila jako ocásek se stálýma pracovníkama na různé prodeje a pronájmy aby se naučila i různé fígle.Tento den se to ale mělo změnit.
Když šla okolo kanceláře šéfa,uslyšela hádku mezi šéfem a Lukášem,jejím kamarádem z pracoviště.Lukáš byl menší blonďák s brejlyčkama.Všichni ho rádi škádlily ale Antonie s ním byla velká pracovní kamarádka .Navzájem si pomáhaly .
Lukáš byl takový malý detektiv .Vypátral co se jen dalo .
Co nevěděl to se dozvěděl.
Chvilku zaraženě poslouchala ale najednou se rozlétly dveře a Lukáš vylítl jak zběsilí.
"Do toho domu mně nedostanete"zvýšil hlas když se otočil na šéfa už stojícího mezi dveřmi.
"Sám chápeš že tato smlouva je pro firmu požehnání,tak buď tam půjdeš nebo letíš.O jednoho víc nebo miň.To firmu nezajímá,jen výsledky.Můžu to dát někomu jinému."
"Tak to bych rád věděl kdo tam půjde."odvětil Lukáš
"Lidí je tu dost,tak tam pošleme Antonii,ať předvede co umí."
Antonie se zděsila,ještě toho moc nevěděla o prodeji realit a teď jí házej něco velkého???
"Ale Antonie nemá zkušenosti,nemůžete jí tam poslat."
"Já vedu tuto společnost tak mohu,pokud tam nepůjde a nepřinese podepsanou smlouvu tak letíte oba dva...je to jasné?Antonie,do kanceláře!!!!"
Antonie ho následovala do kanceláře z vyděšeným výrazem.
"Zavři dveře a posaď se"řekl sedajíc si za stůl.
Antonie zavřela dveře a pomalu šla k psacímu stolu a sedla si na protější křeslo.
"Mrzí mně žes to musela vyslechnout ale jde o velký kšeft a společnost to potřebuje.Je málo lidí co si může v této době dovolit koupit dům,nemluvě o milionové vile.Když zvládneš toto tak místo v naší realitní kanceláři máš jisté,pokud ne tak si můžeš ty i Lukáš hledat novou práci."řekl jí na rovinu.
"Nechápu ale proč to Lukáš nevezme,je to mnohem zkušenější prodejce.On je prodejce,já ještě ne."
"Tak se jím staň,tady jde o to že kupec je pracovně zatížen a dal si podmínku že smlouva se projedná a podepíše v pozdním večeru v jeho zámku.Je vlastníkem starého zámku nahoře v lesích.I pozemky mu patří.Jenže,nová generace.Nestačí mu to.
Majitel se chce přestěhovat co nejdřív do města,byla by hloupost si to nechat ujít."
"Dobře,jak se tam dostanu?Moc to tu neznám."
"Plánek ti vytisknu ještě dnes,zítra je pátek tak si přes den odpočiň a večer tam zajeď,o víkendu máš volno tak v pondělí mně přineseš smlouvu,podepsanou."dodal důrazně.
"Pokusím se ."přikývla nervozně.
Antonie vyšla z kanceláře a hned se k ní přiřítil Lukáš.
"Doufám žes to nevzala"vyhrkl na ní hned.
"Musela jsem,jinak bychom oba přišly o místo,tobě možná na něm nezáleží ale mně jo,kde bych sehnala jinou takovouhle práci?"odvětila naštvaně Antonie.


Dřevěné,poškrábané dveře jejich pokoje se otevřely .Antonie vešla s unavenou a naštvanou tváří dovnitř a zabouchla za sebou prudce dveře .
Jitka vyjekla a prudce se na ní otočila .
Jejich pokoj byl skromně vybavený. Jitčina postel stála vlevo u stěny a Antoniina na druhé straně.
U hlavy měla každá noční stolek s lampičkou a vedle Jitčina stolku byl velký psací stůl.
Naproti dveřím bylo jedno jediné okno. Byl to malý pokojíček, ale jim stačil.
Na sobě měla Antonie jako obvykle černé kalhoty a černé sako splývající s jejím štíhlým tělem.Jitka poznala na otdychující Antonii že je rozzlobená .
"Co se stalo?"vyptávala se Jitka sedící v pohodě na posteli v bílé noční košili.
Bylo ticho. Antonie přešla ke své posteli a sedla si na ní. Až pak se na ni podívala a vše jí vysvětlila.
"Jedu zítra za klientem na zámek za město kvůli jedné vile.Sama."dodala.
Jitka ale nechápala, proč je smutná, když dostala konečně pořádnou práci, o které snila.Pořád si stěžovala že nedostane pořádnou smlouvu a teď si stěžuje že jí má?
"A v čem je problém?"zeptala se nechápavým hlasem .
"Dali mi to jen proto, že z toho kouká velký balík a že když je ten chlápek k dostihnutí doma jen v noci, tak o to nikdo jiný nemá zájem.Chápeš?"vyhrkla ze sebe aniž by se nedechla.
"Neztěžuj si to,ber to takhle.Začátky jsou vždy těžké .Pamatuješ jak ti nešla němčina? Na ty začátky?To bylo hrozné jek jsem ti to vtloukávala do hlavy ale pak to šlo samo.Nebo ne?A co salsa?Jak dlouho ti trvalo než ses jí naučila?Ale nevzdala jsi to."odvětila.
"Máš asi pravdu ." řekla a malinko se pousmála
Chvilku se jejich pohledy držely .Pak se Jitka odtrhla a zachumlala se do peřiny .
"Zítra mám volný den,co si takhle odpoledne někam vyrazit??"
"Jo,co třeba doté hospůdky nedaleko,sedneme si na zahrádku a pokecáme o klucích."
"No,to uvidíme."

Druhý den odpoledne si Antonie a Jitka šly sednout do zmíněné hospůdky,byly tam poprvé.Odté doby co přijely do Německa neměly na sebe moc času.Antonie sháněla pořád práci a když jí sehnala,byla celý den venku.
Když vešly do útulné hospůdky a sedly si k rohovému stolku,Antonie zpozorovala že na zdi proti nim visí malý jukebox.
"Co si dáte?"ozval se hlas servírky.
"Dvě pivka"ujala se slova hned Jitka.
"Pro mně ne,já si dám jen neperlivou vodu."
Servírka kývla a odešla.
"Blázníš?Večer jedu přece za tím chlápkem."zašeptala Jitce Antonie.
"A jo,promiň,zapomněla jsem."omluvila se a z kapsy vytáhla krabičku cigaret.
"Hele,co si něco pustit"Antonie ukázala na visící jukebox.
"Tak tam něco najdi,já nemám zatím náladu."Jitka si zapálila cigaretu a dívala se po hospůdce.
Byla to malá místnost z pár stolky ale nevypadala zle.
Antonie zatím vstala a šla prozkoumat písničky.Projížděla je jednu za druhou až narazila na svojí oblíbenou skupinu z Čech.XIII.století.
"Hele třináctka tak tu bych tu nečekala."oznámila a pustila jednu.
Pak si sedla zpět k Jitce a servírka jim přinesla pití.V hospůdce seděly asi 2 hodiny když se Antonie podívala na hodinky a vzpomněla si že musí vyrazit ke klientovy.
"Promiň,už bude 18h. raději půjdeme.Musím se převléknout a vyrazit."
"o.k."souhlasila Jitka

Antonie seděla v černém mercedesu a jela za město ke klientovi .
Poslední paprsky zapadajícího slunce už dávno zmizely za vrcholky strmých skalnatých kopců, když Antonie odbočila ze silnice na lesní cestu vedoucí ke klientově domu. Plánek od šéfa měla stále vedle sebe aby neztratila cestu a byla tam co nejdřív.
Když se dostala až skoro k místu určení, zaslechla podivné vytí .
Škubla pohledem ven z okénka .
"A sakra, zdivočelí psi, ještě že tu nežijí vlci" říkala si zděšeně koukajíc na cestu a zároveň ven z okna.
Nedala na divný pocit a zastrčila svojí kazetu XIII.století do autorádia. Do tiché noci začal znít hrůzný hlas Petra Štěpána.
Auto jelo stále dál po pěšině až k velkému starému zámku, který vypadal, že se jistě už brzy rozpadne.
Antonie zastavila před hlavním vchodem a vypnula rádio i motor. Pořádně si ten dům z auta prohlédla.
Zámek byl jednopatroví s velkou střechou a po stranách byly dvě věžičky tak trochu připomínal hrad.
Omítka už skoro nebyla a střecha by potřebovala roky oprav nebo bourací kouli.
V přízemí byly tři okna daleko od sebe a v prvním patře čtyři .Zámek nebyl moc vysoký ale dlouhý.
Vypadalo to že se ani v jednom okně nesvítí .
Auto měla Antonie zaparkované levou stranou k zámku na příjezdové cestě.
"To se mu nedivím, že si pronajímá jiný dům,tento se brzo rozpadne." zažertovala si Antonie pro sebe a pousmála se .
Vystoupila z auta a prohlédla si i krajinu.
Krajina byla i za noci úchvatná a vzduch voněl jehličím z lesa.
Líbilo se jí tam.Cítila se svobodná víc než kdy jindy. Pořádně se tedy nadechla.
"Antonie, dávej si pozor, proslýchá se, že je to blázen, žije tam prý sám a nikdo o něm nic neví.Říká se že vtom lese mizí lidé . Buď opatrná,prosím tě!!"probleskla jí najednou v okamžiku varovná slova Lukáše, který o tomto domě prý něco hrůzného slyšel.
Antonie si oddychla aby nabrala odvahu a zapomněla na jeho slova .
Vystoupila po krátkých schodech vedoucí k hlavnímu vchodu.
Přistoupila a zabouchala na velké dřevěné dveře, které se pak těžce a se skřípotem otevřely.
Ve dveřích stála žena drobné postavy oděná v černých, dlouhých,obyčejných šatech , bílou zástěrou a s tváří bílou jako sníh. Chvilku si jí prohlížela.
Mlčky pak pokynula ladně rukou, aby Antonie vstoupila.Antonie vešla do ohromné polo zbořené místnosti jen lehce osvícené svíčkami na svícnech, ve které byly pouze kamenné schody vedoucí nahoru do patra a dva sloupy po každé straně.
Dveře se náhle samy zavřely. Antonie se jen leknutím ohlédla, ale na další pokyn ženy ji dál následovala.
Žena šla s Antonií k velkému schodišti a za okny opět zaznělo psí vytí.
Antonii běhal mráz po zádech a cítila se divně.Oči jí kmitaly z jedné strany na druhou .Od okna na ženu v černém a zpět. Když ji žena zavedla ke schodům, obrátila se na ni a s podivně zamračeným výrazem v očích se lehce uklonila a odešla. Dívala se nechápavě za ní. Ale pak zaslechla za sebou mužský hlas.
"Vy jste z kanceláře, že? Sem moc lidí nechodí .....".Antonie se hbitě ohlédla."...vlastně skoro nikdo sem nechodí."tu větu dořekl tak překvapeně, když na ni pohlédl, jako by ho fakt, že poslali ženu, udivil.
Muž naklonil hlavu trochu vpravo a prohlédl si jí od hlavy až k patě, ona učinila totéž.Pořádně si ho prohlédla.
Před ní stál mladík s delšími černými vlasy a v černých očích se mu objevil podivně spokojený výraz. Oděn do černé lesklé košile a černých plátěných kalhot. Stále si jí podivně prohlížeje,mladík sešel pomalu a lehce dolů a uchopil ji okolo ramen .Vedl ji po schodech a pak do poměrně velké místnosti se psacím stolem a jiným dřevěným nábytkem. Byla tam i postel připravená pro čekající návštěvu .
Pěkně ustlaná a na ní ležel rudě červený přehoz.
Antonie si sedla za psací stůl který stál uprostřed,naproti krbu a z menšího kufříku vytáhla velký štos dokumentů .
Mladík upřel svoje černé oči na Antonii aniž by poslouchal co říká.
Jeho dech se pomalu zrychloval a srdce bušilo víc a víc.Když ho Antonie pobídla aby podepsal listinu opřel se levou rukou o stůl a smlouvu podepsal. Stojící po levé straně a hypnotizován stále Antonií se napřímil a stoupl si za ní.Antonie začala skládat věci .
"Tak snad" .....zarazila se ve větě, když pocítila jemný dotyk ve vlasech, jak jí jeho pravá ruka odkrývá levou stranu krku. ....." je to vše, co potřebujete..." prudce se ohlédla a mladík sebou škubl ".....ode mě vědět .Doufám že budete z domem spokojen ."
Vstala a balila si listiny a kopii smlouvy v deskách na pronájem domu zpět do kufříku .
"Snad tak pozdě nechcete jet.... "obešel ji dívaje se jí zpříma do očí a pokračoval".....tou temnou nocí tmavým a nebezpečným lesem plným zuřivých toulavých psů ...a možná i vlků....a vypadá to, že bude bouřka, tudíž by se ta lesní cesta pro vás mohla stát nevypočitatelnou blátivou pastí."oči se mu podivně zaleskly.
Věděla že by neměla zůstávat, ale to něco v jeho očích jí přesvědčovalo, aby zůstala.Kdyby tam byl někdo jiný tak se asi z mladíkova chladného pohledu vyděsí a vezme nohy na ramena .Ale Antonie ne .Bezmyšlenkovitě se na něho dívala a neodtrhla oči dokud zas nepromluvil .
"Služebné vám přinesou něco na převléknutí." řekl nečekaje na odpověď. Otočil se a odešel s výrazem, že je už rozhodnuto.
"Divné,moc divné."vydechla.
Antonie se pořádně rozhlédla po pokoji a teprve teď si všimla, že pokoj je také osvětlen pouze svíčkami na svícnech postavených v rozích pokoje a na stole. Za okamžik vstoupily dvě služebné bledé jako smrt oděné vtom samém, co ta první. Jedna nesla v ruce dlouhou noční košili. Druhá se postavila za Antonii a začala jí svlékat černé sako. Když jí ho svlékla, pověsila ho na opěradlo židle a rozestlala postel .
Když už byla Antonie oblečená v rudě červené košili s krajkami, služebné se chystaly k odchodu. A ona opět zpozorovala ten podivný výraz v jejich bledých tvářích,když se na ni obě ve dveřích otočily .
Spát se jí dávno nechtělo, tak z kufříku vytáhla cigarety a jednu si o svíčku planoucí na stole zapálila. Sedla si do otevřeného okna a pozorovala krajinu kolem sebe. Pozorovala špičky stromů, jak se tyčí k tmavému nebi ozářeném pouze měsíčním,chladným světlem. Pořád ale měla pocit, jako by ji někdo pozoroval. I když nikoho neviděla, pořád cítila pohled mladého pána, jeho černých očí, které, jak jí připadalo, vidí až do hloubi její duše. Když dokouřila, vyhodila nedopalek z okna a pohlédla na své auto. Okno nechala otevřené a šla si lehnout do rozestlané mněké postele.
Antonie měla zavřené oči, ležela na boku zády k oknu, ale ještě nespala.
Vítr zhasl náhle svíčky a v pokoji nastala tma. Antonie byla do té doby klidná, ale zase pocítila ty podivné oči, jak se na ni dívají. Pak pocítila přítomnost osoby, která stála za ní, neodvážila se ani pohnout .
Pak cítila něčí ruku, jak odhrnuje vlasy z krku a lehce se ho studenými prsty dotýká .
Srdce se jí rozbušilo a když na krku pocítila i jemný dech, nevydržela to, a prudkým pohybem se skutálela na druhou stranu postele, pak na zem. Pohlédla a v měsíčním svitu uviděla siluetu mladého pána. Oči mu ve tmě rudě zářily.
Rozeběhla se z křikem ke dveřím a se zděšením zjistila, že jsou zamčené. Ohlédla se a on stál za ní, jednou rukou ji uchopil za krk a jemně přitiskl na dveře. Druhá ruka jí něžně pohladila po tváři.V jeho hezkém obličeji se značil ďábelskej úsměv a Antonie se cítila bezbranná.
Pomalu si její hlavu natočil a jeho ústa se přibližovala k pravé straně jejího hrdla . Antonie málem zpanikařila.Všimla si ale, že okno je stále otevřené .Neváhala ani vteřinu.
Vší silou tedy odstrčila mladíka do rohu vedle ní a běžela k oknu. On se jen ohlédl, ale v jeho obličeji stále zůstával onen zvláštní ironický úsměv .
Bylo to ale vysoko a na skok neměla odvahu. Rozhlédla se tedy, aby našla jinou cestu - deštný okap který byl necelí metr od ní . Bezmyšlenkovitě vylezla na prach okna a skočila na něj.
Okap zaskřípal, ale naštěstí pro ní,držel .
"Vaa!"vypískla jen ze sebe.
Když lezla dolů, v okně se objevila rozzlobená tvář mladíka. Antonie nebyla už tak vysoko, tak se pustila a seskočila na pevnou zem.Zběsile se rozběhla ke svému autu . Nasedla do auta a nastartovala. Ve zpětném zrcátku zahlédla, jak se z hlavních dveří vyhrnuly ženy a jak hladoví vlci se řítili k ní.
Auto se rozjelo a vyděšená Antonie si po pár metrech zhluboka oddychla. Nevšimla si ale, že nebem ji pronásleduje podivný stín. Obloha jasněla když Antonie vyjížděla z lesa, blížilo se svítání. Stín se zastavil a zůstal stát na jednom z vrcholků kopců lemujících silnici a díval se jak Antoniino auto mizí v dál. Bylo mu jasné, že se do prvních slunečních paprsků musí vrátit zpátky do stínu svého domu ale na Antonii nezapomene .Cítil se potupně a odhodlaně zároveň.

Do města přijela za brzkého rána. Klíčem potichu odemkla dům a zamířila rovnou do svého pokoje. Paní Nováková otevřela vedlejší dveře.
"Slečno Antonie, já vím, že máte náročnou práci, ale tak pozdě snad nikdy nechodíte domů.... a co to máte na sobě?" řekla se zamračenou tváří.
Antonie se prohlédla a až teď si uvědomila že je oblečená stále v rudé noční košili.
"Jek se dnešní mladí chovají to nemohu pochopit"zamumlala paní Nováková,otočila se ke svému pokoji a zavírala dveře.
"Žádná úcta"dodala když zavřela dveře do pokoje.
Antonie na nic nedala a vstoupila do pokoje.Zavřela za sebou dveře .
Přešla do půlky pokoje a svalila se na svou postel.
"Antonie?!" ozvala se Jitka, kterou při příchodu vzbudila.
"Co to máš na sobě?" zeptala se, když se posadila na postel a prohlédla si ji.
Antonie k ní otočila hlavu s výrazem, aby mlčela.
"Dobře,už se neptám" pochopila a zachumlala se zpět pod peřinu.

Spala málo a tak jí to připadalo jako zlí sen.
Ale o tom že to sen nebyl se přesvědčila hned jak přišla po víkendu do práce.
Lukáš už na ni čekal před kanceláří a když přišla, vešel s ní dovnitř.
"Antonie, máš jít za šéfem do kanceláře. Bacha, je rozzlobený." oznámil jí Lukáš, když si sedla ke svému stolu.
Antonie přistoupila ke dveřím a zaťukala na skleněné dveře šéfovi kanceláře.
"Chtěl jste se mnou mluvit?" zeptala se opatrně, když vstoupila dovnitř.
"Slečno, dnes byla ve schránce obálka a hádejte, co v ní bylo. Kopie smlouvy, kterou jste mi měla přinést dnes vy osobně. Neříkejte že jste jí tam nechala!!" řekl klidným hlasem šéf.
Když to dořekl, vybavil se jí zas obraz toho sterého zámku a mladíkovi oči.
Ve tváři se jí objevil vystrašený výraz.
Antonie neměla slov a to, co se jí v domě stalo, nikomu neřekne, ani Jitce.I ona by si pomyslela že se zbláznila.
"No, jste tu nová .Už se to ale nebude opakovat .Vždyť se nic nestalo . Smlouva je tady,vy taky,no .
Chyby děláme snad všichni, né ?Jsme...jsme jen lidi.
Tak můžete jít."uklidňoval jí když vyděl její ustrašený výraz .

Když se večer vrátila domů, Jitka tam nebyla. To ji docela překvapilo. Vždy, když se vrátila domů, tak tam byla plná života, připravena ji rozesmát a uvést do dobré nálady.
Nerozrušovala se, protože věděla, že se o sebe Jitka dokáže postarat sama . Převlékla se tedy do pohodlnějšího oblečení (modrých tepláků a černého,plandavého trika) a zapálila si cigaretu. Přistoupila k oknu a pozorovala lidi, co chodí okolo. Staré lidi, co chodí se svými miláčky na procházku, milence, co se drží za pas a po každém metru se zastaví, aby se políbili.
Antonie neměla přítele, ale s kamarádkou v podnájmu, jí bylo určitě lépe.Pomyslela si.
Alespoň to tak cítila.
Chvíli tiše přemítala a dívala se do tmavé noci , ale pak ji z myšlenek znovu vyrušilo podezření, že ji někdo pozoruje. Rozhlížela se nenápadně po ulicích,dech se jí pomalu zrychloval .Za chvíli zahlédla koutkem oka podivný stín za stromem v parku naproti domu.
Odhodila cigaretu z okna a odstoupila od něho. Zase ji přepadl ten špatný pocit, který měla v záhadném domě.
Dech se jí zrychlil na maximum .Antonie vlítla do rohu mezi svou postel a stěnou u dveří .
Asi za deset minut přišla do pokoje Jitka v modrých džínách a bílém tričku s kostěným výstřihem celá štěstím bez sebe.
"Hádej, co se dnes stalo!!" vběhla nadšeně Jitka do pokoje .
"Áááá !!!"vzkřikla Antonie když Jitka rozrazila dveře .
"Co je , co tu sedíš takhle v rohu ?Co se stalo ?"
"Ale nic ,vyděsila jsi mně .Vtrhla jsi sem jak žíznivá čára ."vydejchávala to .
"Potkala jsem muže svých snů. Romantický, hezký a ty oči .
Co oči , ta prdelka .Potkala jsem ho v baru .
Zašla jsem si na pivko večer a on tam přišel.
Víš , tam kde jsme byly v pátek spolu ."
Antonii se to nezdálo, ale Jitka byla nadšená a ona jí to přála.
"Zítra večer s ním mám jít na rande, není to fajn?"
"Ano, je to fajn.To víš,ale......."zarazila se.
"Co ale?"zeptala se a přimhouřila trochu oči.
"Jitko, já ti to přeji, ale nechci, aby sis namlátila.Víš jaký jsou chlapi.
Kdo čeká hodně, nedosáhne ničeho. Hlavně, já měla takový zlý pocit, když jsi tu nebyla." řekla jí upřímně.A vstala ze země.
"Neboj, on je fajn. Jmenuje se Marek a zrovna se sem přistěhoval. Asi za rodičemi nebo tak. Je mu dvacet pět a nikoho nemá.To je to nejlepší."zajásala pištivě.
"No jen aby. Jak si ho teď chválila, to je sakra podezřelý, je to jen chlap. A Němec ." zažertovala s úsměvem Antonie.
"Ty mě chceš vytočit." odpověděla a se smíchem se na ni vrhla. Obě spadly na Antoniinu postel a se smíchem se začaly kočkovat .
"Já..jen..aby..přece..jen..nebyl...ženatej...haha."
pištěla když jí Jitka začala lechtat.

Druhý den zase Jitka nebyla doma a na stole byl od ní lístek.

Promiň, ale musím ještě ke kadeřníkovi, abych
byla na dnešní noc připravená.
Zeptám se zda nemá kamaráda pro tebe.
Můžeme udělat dvojí rande příště.
Dnes si to užiji.Pa pa
Jitka

"To jo."Povzdechla si .
Antonie věděla, co Jitka dokáže, když to pořádně rozjede, tak na ni nečekala.
Šla do kuchyně, která byla vedle vpravo od jejich pokoje.
Rozhlédla se po ní ale pak si jen oddychla.Přistoupila ke skřínce kde měly kávu,čaj a cukr.
Chtěla si uvařit kávu která tam momentálně ale nebyla.
"Nic,Jitka zapomněla na kávu."řekla si když otevřela skřínku."to jí není podobné"a zase jí zavřela.
Jelikož byla ještě oblečená v pracovním , tak se šla raději projít .
Noc byla bez mráčku a měsíc svítil tak jasně. Antonii bylo dobře.
Zapomněla na práci, na starosti s Jitkou a s jejím novým přítelem,ale hlavně na ošklivý zážitek, co prožila minulý týden, a o čem se nechce nikomu ani zmínit.Nikdo by ji stejně nevěřil .
Pořádně se nadechla a vychutnávala vůni noci .

Antonie se cítila pořád sama. Jitka každou noc byla s tajemným super mužem a vracela se pozdě k ránu a vyspávala do neví jak dlouho. Antonie odcházela brzo ráno a z práce se vracela až později k večeru,kdy už byla Jitka pryč.

Antonie si konečně mohla vzít pár dní dovolené, tak si jednou také přispala. Co jí čekalo po probuzení, to se nedá slovem vylíčit.
Když vstala a oblékla se do černé,dlouhé,široké sukně a černého trička s větším výstřihem, chtěla udělat snídani a Jitku také vzbudit. Zažila ale nečekaný šok.
Jitka ležela nehybně,v bílých polštářích se skoro ztrácela jak byla bledá, pod očima kruhy a na krku šátek.
"Jitko?"promluvila na ní a mírně s ní zatřásla.
Pak instinktivně sáhla po ruce aby změřila tep ale skoro ho nenahmatal.
Pak jí přiložila ruku k ústům a zjistila že dech je také slabý.
"Jitko!!"znovu s ní zatřásla.
Nevěděla, co dělat, tak se oblékla do džínové bundy .Vzala Jitku, naložila jí vyčerpanou do auta a odvezla co nejrychleji do nejbližší nemocnice.
Auto jelo po silnici jak o závod .Antonie kličkovala mezi autama a troubila na poplach .
Jitka začala sténat na zadním sedadle.Antonie pochopila že se probírá a tak se rychle ohlédla.
Ležela tam ale bezmocně jako by umřela.Jistotu že žije dávalo Antonii jen Jitčino občasné zasténání.
"Vydrž holka,zachvylku jsme tam."Za chvíli pak byly obě u nemocnice .
Pomohla ,už trochu probrané, Jitce z auta a pomalu jí opíraje dovedla na recepci.
Odtud zavolaly doktora který si Jitku ležící už na pojízdném lůžku prohlédl a beze slova jí někam ze sestřičkami odvezl.Antonie se usadila v čekárně u recepce a nervózně si mnula ruce.
Uběhla dlouhá doba, než doktor vyšel z jednoho ze sálu.Byli zrovna tři hodiny když jí odváželi ze sálu do pokoje. Antonie celá ztuhlá sezením ,vyletěla ze židle jak namydlený blesk a hned byla u něj,s výrazem plným otázek.
"Co doktore , co je s ní ?"
"Je slabá, dali jsme jí umělou výživu a povzbuzující injekci . Zrovna je v bezvědomí, ale myslím, že až se jí obnoví krev, tak jí bude lépe.Od kdy má ty dvě ranky na tom krku?"
"Rány? Obnoví krev? Jak to myslíte?"nechápala zděšeně.
"Na krku má dvě ranky a trpí úbytkem krve. Proto je tak bledá. Chybí jí krev ale bude v pořádku,tranzfůze jí pomohla ."
Doktor se podíval na sestru, která na něj něco ukázala.
"Ale teď mě omluvte , potřebují mě zas na sále,poslední dobou je tu blázinec.Doktorů ubývá a pacientů přibývá." omluvil se.
Doktor se obrátil a odkráčel za sestrou na vedlejší sál.

Antonie vešla do pokoje, kam Jitku odvezly, sedla si vedle postele na židli a vzala Jitku za ruku.
Z očí jí vytryskly slzy.
Trvalo to do setmění, než Antonie usnula u Jitčina lůžka . Asi v půl jedné, když v nemocnici byl klid, se jakoby Jitka probrala, vzpřímila se na lůžku a tak vyprostila svou ruku s Antoniina jemného sevření .
Pak si stoupla a nevnímajíc, že se Antonie probrala a dívá se na ní, oblékla si býlí župan a jakoby z pokoje zmizela.
Antonie si promnula oči a Jitku neviděla .
Pak vyběhla z pokoje na chodbu ,vzápětí i z budovy a Jitku hledala. Marně.
Rozhlížela se okolo sebe ale po Jitce nebyla ani stopa.
Když se ale rozhlížela,zpozorovala zeď starého hřbitova nedaleko nemocnice.
Jako by jí ta zídka přitahovala magnetickou silou.
Když byla blíž,zaslechla křupání větviček. Jako by tam někdo chodil.
Antonie obcházela hřbitovní zeď a hledala, jak se tam dostat.
U jedné postranní zdi byla malá díra přesně pro ní. Vlezla tam bez rozmyslu.
Na malém plácku před starým a rozpadlým kostelem Jitku uviděla.
A s ní i mladého pána z hrůzného domu. Tančili tam spolu .
Přejel jí opět mráz po zádech,hned jak ho spatřila.
Hudba zněla temně i když se na ní tančilo.
Vždy měla pocit, že tanec je symbol vášně a lásky .
Ale to u nich necítila.Schovala se za nejbližší keř a pozorovala je.
"Tak tohle je Marek?"řekla si v tichosti pro sebe.
Marek vycítil její přítomnost. Věděl o ní .
V divokým tanci si Jitku přitiskl k sobě a pohladil jí po krku .
Odstrčil jí od sebe a zas přitiskl k sobě .
Pak ji pomalu položil na zem před kostel ,do mlhy a sklonil se k ní.
"Néé!!!" vykřikla a mladík jen zvedl uspokojeně a s úsměvem hlavu .
V jeho bezcitné tváři se značil malí ďábelský úsměv .
Když se Antonie vyřítila z křoví, odstoupil rychle od Jitky .
Přiběhla k Jitce a vzala její bezvládnou hlavu do náručí.
Mladík se chvíli díval a pak zmizel.
S pláčem svírala její hlavu a tiskla jí k sobě ale pocítila, že je ještě naživu.
Vzala ji tedy do náručí a odnesla zpět do nemocnice.


"Co se stalo?" přiběhla k ní zděšeně sestřička a za ní běžely další.
"Ztratila hodně krve." oznámila jim Antonie."Našla jsem jí venku,byla mimo."
Ale pravý důvod říct nedokázala .Nevěřily by , nikdo by nevěřil .
Sama tam chvíli stála a ani ona nedokázala uvěřit že se to vůbec stalo.
Po pár vteřinách přiběhl i doktor.Zkontroloval jí tep na zápěstí a otočil se na sestru.
"Sestro vozík.Musíme udělat zas transfúzi.Honem na sál.Jde o vteřiny."
Jitku odvážely na sál který byl na konci chodby.
Antonii přemohly slzy tak, že se jí podlomila kolena a klekla si na zem.
Hned u ní byly další dvě sestřičky."je v šoku"řekla jedna když jí prohlédla oči.Odvedly jí tedy do volného pokoje a daly jí prášek na uklidnění a na spaní.Antonie je zapila pomalu sklenkou vody a lehla si na bíle povlečenou postel.
Věřte, nevěřte ale usnula dřív, než by se do tří napočítalo .
Antonie spala skoro celý den, ale zdály se jí hrozné sni. Pořád v nich viděla ty černé oči podivného mladíka a jeho ďábelský smích jak klečí nad bezvládným Jitčiným tělem . Každou chvíli sebou cukla a občas i zasténala .
"Áááá !" probudila se s jekotem Antonie,celá opocená a vyděšená .
Sestřičky byly hned u ní a uklidňovaly ji.
"To nic,to nic.To byl jen sen.To byl jen zlí sen.Ššš."
Položily ji zpět na postel a ona opět zavřela oči a uklidnila se.
Nastala zas noc a Antonie se opět probudila.
V nemocnici bylo hlučno. Antonie se o Jitku začala obávat, tak vyskočila z postele a běžela do jejího pokoje .
Nenašla ji tam .Vyšla z pokoje a pozorovala zmatek na chodbě .
Lidi pobíhaly po chodbě sem a tam.
"Doktore, kde je Jitka?" zeptala se doktora když běžel kolem ní .
"To nevíme ......"oznámil, když se nechápavě podíval do jejího pokoje "......ale máme tu pár lidí se ztrátou krve a těžkým tělesným zraněním."oznámil a vytrhl se jí .
V chumlu lidí si všimla Marka který poplachu jen využíval .
Díval se na ní přes všechny ty lidi co pobíhaly kolem a nevšímaly si ho .Jako by byl neviditelný.
Než se Antonie dostala na druhou stranu chodby,kde stál Mark, zmizel jako pára.
Chvilku se rozhlížela ale jako by se opravdu vypařil.
Antonie se chvilku rozhlížela než se rozběhla na parkoviště ke svému autu . Nasedla do mercedesu a vyrazila .
Věděla, kde má asi Jitku hledat, ale měla strach, že přijede pozdě. Ale to nehrozilo,Marek čekal pouze na ni.To ona ale netušila,brala to jako hroznou náhodu.
Chtěl ale ji, byla jediná, která mu utekla, a tak se pro něj stala cennější. Celou dobu myslel jen na ni.
I když byl s Jitkou myslel na den, kdy bude mít Antonii ve své moci .
Nejdřív, ale Antonie potřebovala vědět adresu vily, kterou si Marek pronajal .
Jela tedy do realitní kanceláře kde pracovala.
Byla hodně nervózní ale naštěstí už nebylo ani živáčka na silnici a ulice byly prázdné,všichni byli doma.

Antonie zastavila kousek od hlavního vchodu . Proplížila se k němu a sponkou otevřela dveře .
V minulosti měla potíže se strátamy klíčů tak jí to Jitka naučila,pro jistotu.
Teď se jí to sakra hodilo.Jí i Jitce.
"Povol...povol,sakra". Trvalo to chvilku než se dveře otevřely
Když se dostala potichu dovnitř,šla rovnou do šéfovy kanceláře, kde byly všechny kopie a údaje o klientech a domech .
Hlídač si jí naštěstí nevšiml .Spal jako dudek.A dům nebyl přístrojově hlídaný,proč taky.Není to banka.
Nevěděla, jak se Marek jmenoval dál, ale hned jí padla do oka jedna složka.
Marcus Darclau - VILA ,Reichschtrasse 666/6 500.000 euro.
Antonie vytáhla složku, ale nic jiného tam nebylo .
Věděla, kde ta ulice je, ale nikdy tam nebyla.Byla to čtvrť bohatých nadutců co umí jen rozhazovat a kritizovat.
Vyběhla z realitki a hned do auta , složku položila vedle na sedadlo a auto nastartovala .
Antonie projížděla ulicemi, až se dostala do té správné.
"Tady , Reichschtrasse .Výborně ." zašeptala si když projížděla ulicí.
Hledala tu správnou budovu a kupodivu NAŠLA.
Byla to velká bílá budova na kraji ulice a okolo byly jen holé stromy.
Když se dostala k vratům a dotkla se jich, brána se se skřípotem sama otevřela .
"Au ."vyjekla potichu jak se o ně opřela .
Pomalu vešla dál a pomalou chůzí s velkou opatrností se blížila k domu. Zrychlila teprv, když zaslechla pláč dítěte, miminka ještě nemluvněte .
Pod prvním stromem který jí přišel do cesty našla kousek špičaté větve,vzala si jí jako kůl.Zůstala pod ním a pozorovala situaci .
Jedna z žen,kterou viděla onoho dne v zámku, šla pomalým krokem po velké zahradě s miminkem .
Antonii bylo jedno jestli ji uvidí nebo ne, od stromu, kde dosud byla krytá, se vyřítila rychlým krokem k ní .
Bledá žena se ohlédla a zběsile zasyčela. Antonie jí dítě vyrvala z náručí a dřevěný kůl jí levou rukou bodla skoro doprostřed hrudi. Do srdce se trefila přesně a žena s jekotem padla k zemi a její tělo se rozpadlo na prach .
Pak už bylo slyšet jen pláč děcka. Vrátila se tedy do auta a položila ho na zadní sedačku svého auta .
"Šššš,ššš"snažila se uklidnit mimino.Miminko bylo ale tak vyděšené že se jí ho uklidnit nedařilo.
Napadlo jí ale pustit rádio,v radiu se ozval mužský hlas oznamující zprávy.
Miminko přestalo plakat a zdálo se že havárie osobního auta z náklaďákem ho za ujmulo.
"No což,"pokrčila rameny"je to jiná generace."
Pak zavřela pomalu dveře a vydala se zpět k domu.
Když vstoupila do vily, čekalo ji tam překvapení. Služky, které jí ten večer pomáhaly převléknout, tam ještě pořád spaly v rakvích ze dřeva. Obě ženy měly rakve vedle sebe, tak nebylo tak těžké proplížit se a hlídat je.
Po levé straně byly bílé schody ze dřeva do prvního patra, pod kterými obě spaly .
Antonie co nejtišeji vyšla nahoru. Nahoře byla spousta pokojů.Zkusila je ale jen jediný byl odemčený. Zkusila to tedy tam.
Čekala past tak pomalu otevřela dveře.Jitka tam ležela na velké bedně podobné rakvi těch žen. Okolo bylo mnoho svíček, které prosvěcovaly tmavou místnost. Antonie k ní přistoupila pomalu a dívala se na ní .Měla ruce položené na hrudi a nohy natažené. Ležela tam bez hnutí .
Jen tak nad ní stála .
"Jitko,Jitko." řekla potichu když si všimla, že dýchá .
Vzala ji za ramena a jemně s ní zatřásla. Ta otevřela oči a pořádně se nadechla,jako by se po dlouhé době vynořila z vody . Když uviděla Antonii objala ji pevně a dlouze.
"Antonie!!"vykřikla chraptiví hlasem.
"Šššš,teď není praví čas na výlevy.Dole jsou upíři."
"Co???"podivila se vyděšeně Jitka.
Pak se rozrazily dveře a v nich stála jedna z upírek.Obě sebou cukly a podívaly se na ní . Upírka stála ve dveřích se zlostí ve tváři.
Pomohla Jitce na zem a rychle popadla svícen na jednu svíčku kterou měla hned po levé ruce . Upírka se proti nim rozběhla, ale Antonie stačila ze svícnu svíčku sundat a bodec jí zarazit přímo do srdce.Vlastně se upírka nabodla sama.Jak se bezmyšlenkovitě vrhla na Antonii.
Žena pouze zaječela a padla k zemi .
Obě se rozeběhly dolů a rovnou do auta .
"Kde byla ta třetí ?" zeptala se nahlas sama sebe Antonie a bouchla prudce do volantu.
"To nevím, ale je mi to fuk,jen ať už jsme pryč ."odpověděla jí Jitka .
Vzápětí se ozval křik dítěte .
Jitka se otočila na zadní sedadlo a zase zpět na Antonii .
"A,a to zase je co ?"vykoktala ze sebe.
"To jsem ho měla nechat aby si na něm pochutnaly,nebo co?" naštvala se.
"Vysadím vás doma ale zase pojedu ..."
"Kam?" přerušila ji.
"Ten upír ....Mark Darclau...vím kde asi je .Nedá nám pokoj dokud nás nezabije a tak to musím udělat první ."řekla rozrušeným hlasem koukaje dopředu ."S tím upírem jsem se setkala vtom zámku,to on je ten můj klient."vysvětlovala ji.
Jiťa lapala chvilku po dechu ale pak když zastavily před domem tak se vzpamatovala .
"To ses zbláznila. Jít na něho sama. Je nebezpečný, to je šílenství ....Já tě nenechám jít samotnou .Už jsem v pohodě a nenechám aby tě zabil ."hbitě vyndala klíčky ze zapalovaní a vystoupila .
"Néé !"zaječela Antonie a vrhla se po klíčkách,ale bylo pozdě .
Její hlava se pak zřítila na volant auta.
Jitka vběhla z dítětem do domu a za chvíli zas nastoupila do auta k Antonii .
Podala Antoii klíčky a ta jí je prudce vyškubla z ruky .
"Dala jsem ho paní Novákoví,ona se o něj postará,tak jedem."
Antonie se na Jitku podívala, ale neřekla nic .
Auto s nimi vyjelo z města a obě dostaly podivný strach.
Nechtěly to ale dávat najevo .Ani jedna z nich .
Antonie zastavila přímo před zámkem a v mysli se jí vybavil ten osudný den, kdy tam byla poprvé.
V zámku se nesvítilo a ani jedna si nevšimla, že je Mark s úsměvem pozoruje z okna v prvním patře domu .
"Bude to dobrý." utěšovala ji Jitka, když viděla, jak tam sedí držíc se volantu a oddychuje .
"Já vím." poplácala jí Antonie po zádech.
"Počkej chvíli tady, půjdu to tu jen trochu obhlídnout." řekla a vystoupila z auta.
Klíč zajel z venčí do zámku a klapl. Jitka byla zamčená .
"Co děláš ?"rozkřičela se když to uslyšela .
Antonie mlčky vyndala klíč a strčila si ho do kapsy od bundy. Pak se obrátila a šla ke dveřím, u kterých se zastavila .
"Odemkni, co děláš ?"slyšela stále Jitku za sebou bouchající na okénko.
"Nemusíme zemřít obě."odpověděla jí
Antonie se koukla vedle sebe, kde byla položená prkna a mezi nimi dlouhá dřevěná tyč od koštěte .
Sáhla po tyči a vzala jí do ruky. Byla perfektně obroušená a k obraně dobrá .
Antonie jí potěžkala a pořádně prohlédla.Pak se podívala před sebe.
Otevřela velké těžké dveře a vstoupila dovnitř .
Pomalým krokem šla dál a dál a když byla asi dva metry od dveří, zahlédla ve stínu na schodech tmavý stín. Zastavila se a ze stínu se vynořil mladý pan Mark .
"Hledáš mě ??"
Dveře se za ní prudce zabouchly a ona se instinktivně otočila. Když pohlédla zpět na schody Mark tam nebyl. Antonie pevně sevřela dlouhou tyč do obou rukou a šla dál. Dech se jí zrychlil strachem.
Nevšimla si, že vedle ní stojí. Ve stínu, potichu jak myš, a dívá se na ni za jedním ze sloupů které byly po stranách místnosti .
Když byla kousek od něho, vyskočil z úkrytu, popadl obě strany a přitiskl ji tyč zezadu k sobě.
Antonie se včas vyprostila z pevného sevření a otočila se čelem k němu , ale pořád držela pevně tyč.
Stála tváří v tvář mladému upírovi, který jí přitiskl tyč na hrdlo a tlačil jí dozadu, než spadla na schody, co byly za ní. Mark se k ní sehnul a ona zas pocítila pevný stisk tyče na hrdle .
Pokoušela se bránit ale on byl silnější. Smál se ďábelsky tomu, jak se snaží vyprostit z jeho spárů.
Když to vzdala a jen tak ležela na studených schodech, povolil stisk a začal lačně Antonii hladit po tvářích a hrdle.
Cenil na ní svoje obrovské tesáky a oči mu rudě planuly.
Jen tak tam ležela a prudce dýchala .Z vytřeštěnýma očima na něj hleděla .
Mark se už shýbal k jejímu krku.
V jejích očích se obvila slza, která stékala po tváři a třpytila se jako rosa stékající po listu květiny.
Úsměv pomaličku mizel, když se jemně od ní oddaloval.
Když se jí podařilo sednout, natáhl k ní Mark ruku. Antonie nechápala, co to znamená, ale ruku mu instinktivně podala.
Mark ji zvedl dívaje se do jejích očí a ona pocítila touhu tančit.
V duchu slyšela líbeznou sladkou melodii a opravdu začali tančit.
Společně se doplňovaly.Jako by věděly co ten druhý chce udělat.
Z jeho tance vyzařovala síla a vášeň, kterou Antonie dosud nepocítila.
Tančili plynně a ladně, jako by pro sebe byli stvořeni, ale při jedné z otoček se Antonii smekla noha a ona se skácela k zemi.
Do místnosti se v tu chvíli vřítila Jitka a když viděla Antonii ,ležící na zemi a Marka stát nad ní ,vzala cihlu ležící opodál a rozbila jedno ze zabarikádovaných oken.
Místnost se prozářila ranním světlem, které svítilo přímo na ně. Mark si zakryl tvář a ustoupil od ní.Vrhl se do chladného stínu a zmizel .
"Antonie !!" přiběhla k ní Jitka.
Antonie tam ležela v polovičním vědomí.
"Jak ses dostala z auta ??"zeptala se slabým hlasem
"Okýnkem, ne? Ale teď honem vypadneme ." pověděla jí, když ji zvedala ze země.
Pomohla jí nastoupit do mercedesu a po cestě do města bylo ticho.
Jitka řídila a Antonie seděla vedle,schoulená na sedadle do klubíčka.
"Já jsem ráda, že to skončilo .Teď nás snad nebude pronásledovat " začala konverzaci Jitka.
"Hmm ."odpověděla jí bezduše Antonie .

Ráno byl vzduch provoněný ranní rosou a Jitka měla dobrý pocit.
Další dny chodila Antonie jako tělo bez duše. Na urážlivé řeči svých kolegů nereagovala a doma, když se jí snažila Jitka pobavit a rozesmát, reagovala vždy stejně.
Sedla si na okno, zapálila si cigaretu a koukala do tmavé noci jak září bílý měsíc,ani se na Jitku nepodívala.Většinou jí ani neslyšela ,slyšela pouze tu stejnou melodii na jakou s Markem tancovala.
"Já myslela že vše bude jako dřív ." postěžovala si jednou Jitka dívajíc se na ni bolestnýma očima .
Jitka si nevěděla s Antonií rady.
Antonie se zvedla a zamířila přímo ke dveřím.
"Co děláš ?Kam jdeš?" zeptala se, když sáhla po klice a zarazila se.
Namísto odpovědi Antonie otevřela dveře a zmizela. Jitka se rozběhla za ní.
Stihla jí jen tak tak kdy Antonie se rozjížděla s autem.Jitka jí skočila přímo před auto.
"Ať jedeš kam chceš já pojedu s tebou.Nenechám tě samotnou v tomto stavu."zaječela na Antonii když před ní těsně zastavila.
Chvilku se na ní dívala a pak se vedlejší dveře u spolujezdce otevřely.

Antonie už z dálky viděla Markův zámek když vyjely z města.
Zaparkovala opět před hlavním vchodem a jako raketa vtrhla dovnitř, kde byla pouze upírka skloněná nad mladíkem, kterého tam nemilosrdně nalákala.Jitka letěla za ní a nestíhala.
Vše bylo jako poslední den, kromě okna, které bylo teď zakryté černou plachtou. Tyč ležela u kamenných schodů tak, jak ji tam Mark odložil.
Žena skloněná nad mladým mužem s brýlemi v bezvědomí se ohlédla. Antonie k ní zamířila a ona vstala dívajíc se stále jen na ni.
"Co blbneš ?"zeptala se Jitka dívajíc se na Antonii a zároveň na upírku .
"Kde je tvůj pán ?" zeptala se klidným hlasem Antonie .
Žena pouze zavrčela .
"Kde je tvůj pán ?" zeptala se znovu teď ale prudším hlasem .
Upírka se rozeběhla naproti ní s jekotem a Antonie ji prudkým pohybem srazila k zemi.
Pak běžela k tyči a zlomila ji vejpůl tak, že se z něj staly dva dřevěný kůly.
"Chytej..."jednu polovinu hodila Jitce a druhou pevně sevřela v dlani .
Upírka se k ní zas rozběhla a Antonie jí srazila vší silou na zem.
Vrhla se k upírce která ležela stále na zemi a klekla si k ní,přiložíc kůl nad její hruď.
"Tak znovu a naposledy. Kde je tvůj pán Mark Darclau ?"
Žena opět zasyčela.
Pak se jen napřáhla a už chtěla bodnout když žena zasípala .
"Ááá , nikdy ho nenajdeš. Odjíždí nákladní lodí .Do Ameriky. Nestihneš to."
Antonie sevřela kůl co nejpevněji, jak mohla a vrazila ho ženě do hrudi.
Jitka tam jen stála a dívala se jak se upírčino tělo mění v prach.
"Tak pojď ,tady jsme skončily ."
Jitka neměla slov když jí Antonie popadla za paži a táhla jí do auta .
Za okamžik se auto s Antonií a Jitkou řítilo po silnici k nejblyšímu přístavu.


V přístavu bylo hodně lodí a ony nemohly poznat, která jede do Ameriky. Pak ale zahlédla Jitka známou bednu, která už byla nakládána na jednu z lodí. Antonie to ale nevzdávala.
"Hele...."ukázala na bednu Jitka"to vypadá jako..."
"Ta rakev z domu"dořekla Antonie.
"Pojď,rozhlédneme se tu a snad něco vymyslíme."řekla Antonie.
V přístavišti objevila šatnu pro plavčíky z lodí, aby se tam mohli obléct do pracovního a případně i po dlouhé plavbě vysprchovat.
Ve sprše byl už jen poslední opozdilec, který měl plout stejnou lodí, na kterou se Antonie chtěla dostat.
Námořník si vesele pobrukoval jako by se nechumelilo, tak ani nepostřehl, že Antonie otevřela dveře a vzala mu uniformu pomocného plavčíka. Převlékla se a svoje dlouhé černé vlasy si zkroutila a dala pod čapku.
"Ty tam fakt chceš jít?"
"Proč né?"
"A jak se tam dostanu já?Je tu jen jedna uniforma."
"Na lodi musí být ještě něco."
Antonie se rozhlédla.Vedle na lavičce ležel velký špinavý pytel.Antonie ho vzala.
"Tady, vlez si do toho."
"CO,DO TOHO!!!?TY SES ZBLÁZNILA?"
"Máš jynačí nápad?"odsekla Antonie Jitce když viděla jak se tváří.
"Jen tě přenesu na palubu a pak si budeš moct sehnat co se ti zamane."
Jitka chvilku přemýšlela ale moc se jí tam nechtělo.....ale jiný způsob nebyl.
"Tak dobře.ale dělám to kvůli tobě."ukázala na ní .
Jitka pomalu vlezla do pytle ale měla pořád hlavu venku.
"A co ....??"Jitka se potopila do pytle když jí tam Antonie netrpělivě pomohla.
"Tak pojď, čeká se pouze na tebe." zavolal na ni muž v uniformně stojící na lávce.
Antonie zahlédla poslední dodávku beden na palubu,jak se chystá zvednout.
A tak pytel z Jitkou položila na rampu a chvilku sledovala jak se rampa zvedá a přesouvá na loď.
"Tak co je?Nechceš jet s námi?"zakřičel netrpěliví muž.
Antonie se rozběhla a skočila na lávku, která se pak zasunula na loď.
"To bylo o fous , co?"
"Ano ."odpověděla mu skrývajíc si nenápadně obličej.
Když se všichni rozešli za svou prací, Antonie se vydala hledat pytel.
Rampa byla přenesena do podpalubí kde Antonie hned rozvázala pytel s Jitkou.
"Aaa,já myslela že se tam udusím."vypískla Jitka hned jak vytáhla hlavu z pytle.
"Psst!"zasyčela na ní .
"Někde tady nahoře by měla být šatna.Tak jí najdi ale nenápadně."
"Co tu lelkuješ ?"ozvalo se za ní.Jitka zmizela za hromadou beden tak si jí nevšiml. .
"Jáá ...."začala koktat.
"Koukej si vzít koště a hadr a vytřít přední palubu, ale šupem."
"ANO PANE." zazněla naštvaně odpověď.
Antonie, protože byl už den, udělala co chtěl. Aby od něho měla pokoj.
Blížil se večer a ona měla konečně příležitost vypařit se z dohledu vedoucích posádky.
Když se konečně dostala do nákladového prostoru v podpalubí uviděla bednu, sloužící Markovi jako rakev.Stála v rohu nákladového prostoru. Byla ale tak unavená, že když se k ní dostala, opřela se o zeď a sesunula se po ní až na podlahu. Čapka se sesula a její vlasy jí spadly na ramena.
Chvíli tam tak seděla sbírajíc sily vstát, ale únava ji přemohla a ona usnula.
Únavou zapomněla i že sedí vedle upírovy rakve .
Probudilo jí až lehké pohlazení.Otevřela oči a nad ní stál udivený Mark.
Uchopil její hlavu do dlaní a pomalu sjížděl rukou na hrdlo. Ona opětovala pohlazení a jeho tvář se začala pomalu přibližovat k jejímu krku. Antonie pocítila jemnou bolest a hlava jí klesla.
Jemně pak položil Antoniinu hlavu na podlahu a pohladil jí po tváři.V uších jí zněla pořád ta samá sladká melodie na kterou tančila.
I když jí začala být podivná zima tak stále se usmívala a po chvilce zas usnula.
Když se probudila,bylo v nákladním prostoru ticho a okolo byly pouze bedny.
Antonie vstala,opíraje se o Markovu rakev kterou pak otevřela.
Mark tam ležel.Nataženej a na břiše položené ruce.Ve tváři měl šťastnej a spokojenej výraz a na rtech kapku Antoniiny krve.
Antonie se chytla za krk a zasténala.Pak se oběma rukama opřela o bednu a políbila ho na rty.Dívajíc se stále na něho.Trocha krve se jí obtiskla na rty.Utřela si jí ze tváří.
Do místnosti vtrhla Jitka.Antonie se tak lekla že sebou trhla až spadla.
Pak zvedla hlavu a uviděla Jitku.
"To jsi ty?"oddychla si.
"A kdo jiný?Všichni ještě spí.odpověděla Jitka a podívala se do stále otevřené rakve."Tak s ho našla?"
Antonie rakev zavřela a pokračovala dál.
"Já myslela že je to ten chlap co mně zbonznul hned jak si odešla.A co jsi dělala ty celou dobu?"
"No,nejdřív jsem se potloukala a schovávala na přední palubě.Hezky ti to tam šlo s tím koštětem."zasmála se a Antonie nasadila naštvaný výraz a jen tak dala ruce v bok.
"No.."přešel jí smích"...a pak když jsem se před jedním námořníkem schovala v jedné kajutě našla jsem tam tuhle náhradní uniformu.Pak jsem jen celí den unikala před lidmi.Náhodou jsem našla jedno místečko kde jsem přečkala do večera.Když jsem konečně vylezla a dala jsem si cígo,přišel tam jeden námořník.Ten poznal že jsem dívka.A poměrně toho využíval.Zeptal se co mu za to dám když to nepůjde ohlásit.Já jen že když to nepůjde ohlásit tak nebude muset na příští zastávce do nemocnice."Jitka se začala opět smát.
"To jsi měla vidět jeho výraz.Pak se zeptal jestli si půjdu sednout aspoň k němu do kajuty.Že tam má Citruse.A já protože mám citruse ráda tak jsem s ním šla.Byli jsme tam celou noc a kecaly o všem možném."
"Tak že ty jsi se někde schovávala a já dělala jako blázen na lodi celý den."dala zas v klidu ruce podél těla .
Chvíli bylo ticho a pak se obě rozesmály.
"Půjdeš na cígo?"zeptala se Jitka s nevinným výrazem.
"No,pokud u sebe nějaký máš tak ráda.Už jsem na něj také dostala chuť."
Obě šly na palubu a na zádi si obě zapálily.Bylo ráno a zbývala aspoň hodina než se posádka probudí.
"Antonie?"
"Copak?"
"Mně se nechce do té Ameriky."řekla upřímně když kouřily na palubě přes zábradlí..
"Proč né?"podívala se na Jitku.
"Nikdy jsem jí neměla moc v lásce.Jela jsem studovat do Německa protože jsi tam jela se mnou.Teď jedu do Ameriky také že tam jedeš ty ale nemám s toho dobrý pocit."
Antonie se zadívala do moře.Vlny byly divoké a jí se začalo honit 100myšlenek v hlavě.
Za hodinu už obě seděly v podpalubí za jednou z největších beden.
Jitka tam usnula a Antonie zírala do tmavého rohu.Trochu znejistila.Co tu dělá?Pořád si říkala.
Pak se ale podívala na rakev.Trochu se pousmála.
"Třeba je to osud.Co asi bude dál."řekla šepotavím hlasem a sklonila hlavu.
Konečně se setmělo.Antonie seděla vedle Jitky která pořád spala opřená o roh místnosti.
Pro Antonii to bylo těžké vydržet tam celí den.Občas vstala a šla se projít po podpalubí.
když seděla opět u spící Jitky,ozval se šeptaví hlas.
"Proč jsi sem vůbec přišla?Co tě popadlo že jsi mně musela najít"
Antonie jen zvedla oči.Nad ní stál Mark.
Mark si klekl k ní a pohladil jí po tváři.
"Proč??"zeptal se znovu dívajíc se do jejích očí.
Antonie jen sklopila oči a Mark jí přitiskl jí k sobě .
Pak se k ní zlehka nahnul a políbil jí na ústa.


Loď už měla před sebou poslední ráno.
Jitka byla zas u námořníka a připíjeli si citrusem na rozloučenou.
Antonie a Mark byli v podpalubí spolu. Mark seděl na zemi opíral se zády o svou rakev a Antonie ležela v jeho klíně. Mark měl pootevřená ústa a hladil jí po vlasech.
"Až zítra připlujeme do New Yorku, mám tam pronajatý byt, rakev mi převezou do sklepení domu. Už je to zařízeno. Byl bych rád, kdybyste obě na mě počkaly v bytě. Jsem velmi rád, že ses rozhodla a vyhledala mě.
Chci, abys se mnou zůstala v Americe. I tvá kamarádka. Určitě bys byla radši.Samota není příjemná."
Mark sáhl do kapsy a podal Antonii papírek s klíčem a trochou peněz.
"Tady je adresa domu, číslo bytu a klíč. Je to váš byt. Usídlete se, jak je libo.Za peníze si kupte jídlo a vše co potřebujete.Neplánoval jsem lidskou přítomnost."vysvětlil a pousmál se.
Už vycházelo slunce a Mark už ležel ve své rakvi. Antonie stála u zábradlí a koukala do vody.
Když za ní přišla Jitka,položila ruku na její rameno, aby o ní věděla.
"Co bude dál?"otázala se Jitka a vzdychla si dívajíc se na ni.
Antonie se k ní jen otočila a Jitka sundala ruku a otočila tvář do vln moře.
"Mark chce, abychom bydlely s ním. Daroval nám byt. Co ty na to?"
"Daroval byt?.....To si děláš prdel. Ty tu chceš zůstat?"
"Asi ano."odpověděla jí Antonie upřímně.
"A byla bych šťastná, kdybys to tu také zkusila. Nebránila bych ti v odjezdu ale zkus to aspoň."
"Tak jo,udělám to pro tebe......nic jiného mně nezbejvá když už tam jedeme."
Jitka se na ní podívala a objala jí.

Loď dorazila dopoledne k přístavu a Antonie s Jitkou udělaly,co si Mark přál.
Dojely taxíkem k domu a zabydlely se v pokoji v druhém patře. V patře bylo pět bytů, ale jeden byl bez jmenovky. Ten byt přímo vedle nich. Antonie přistoupila ke dveřím a odemkla je. Vešla do větší předsíňky, která směřovala do třech pokojů.
Vlevo byla malá skromná kuchyňka, naproti nim obývací pokoj s televizí a po pravé straně ložnice s velkou manželskou postelí. Jitka se šla podívat do kuchyně. Vlevo u stěny byla kuchyňská deska a nad ní tři skříňky na nádobí. Pod linkou byla skříň na hrnce a podobné věci. Byly tam i šuplíky na příbory atd..
Antonie se šla podívat do ložnice. Naproti ní byla velká skříň se zrcadlem a vpravo u stěny manželská ustlaná postel s nočním stolkem a lampičkou.
Obě se sešly v obývacím pokoji s balkónem. Uprostřed byl jídelní stůl, vlevo v rohu pokoje dvě křesla s konferenčním stolkem, v druhém levém rohu byla postavená televize. Napravo byly dveře do koupelny.
Antonie vyšla na balkón, kde před domem stál nákladní vůz a zrovna dva chlapíci přenášeli Markovu bednu do sklepení.
"Opatrně,vezmi to z druhé strany"dyrygoval velký obtloustlý muž mladíka když jí vyndavaly z náklaďáku"a teď pomalu zamnou"
Dívala se dokud oba muži nezašly do domu.
Jitka bloudila po pokoji a rozhlížela se.
"Vybavené je to tu krásně ale potřebuje to tu ozvláštnit.Je to tu nudné.A na co potřebuje upír kuchyň a televizi?"přemýšlela nahlas neuvědomujíc si že jí Antonie slyší.
"To je jen na dojem."odpověděla jí.
"Aha,promiň."omluvila se jemně Jitka.
"Co se trochu porozhlédnout po okolí a koupit nějaké jídlo?V lednici sotva něco bude."zažertovala aby Jitku trochu uklidnila."Dostala jsem i trochu amerických dolarů na jídlo.Co ty na to?"
"Dobrý nápad,dostávám docela hlad."přikývla.


Setmělo se a Antonie celá nedočkavá seběhla schody do sklepení.
Jitka osaměla a chodila po pokoji sem a tam.
Sedla si na postel a přemítala.
"Sakra, do čeho jsem se to namočila? To snad není pravda? Jak se upír může zamilovat do člověka?
A co Antonie, jak se ta mohla zamilovat do Marka?" přemítala nahlas v ložnici.
Mezi tím se Antonie s Markem procházeli za noci po okolí.
"Tady jsem se narodil. Toto je můj domov." prohlásil ukázaje na okolí.
"Co se stalo?" vyptávala se Antonie.
Mark se jen prudce otočil, zastavil ji a políbil. Pak zvedl hlavu, podíval se jí do očí a tiše řekl:
"Neptej se, prosím. To je minulost a chci na ni zapomenout. S tvou pomocí." Mark se pousmál a společně odešli. Za jedním z rohů ulice se odplížil podivný stín.

Bylo ráno a Antonie s Jitkou se hádaly v obýváku.
"Proč chceš odjet? Bylas tu přeci chvíli,nemůžeš vědět jaké to tu je?" prosila Antonie Jitku, aby neodjížděla.
"Ty máš už svůj život a já svůj. Nic dobrého mě tu nečeká."
"Vždyť s to tu ani nezkusila. Jak můžeš říct, že tě tu nic nečeká. Třeba uděláš zrovna tady kariéru.
Co ty víš?"
"Kariéru? A jakou, proboha?" vyjela po ní Jitka.
Antonie se na ni jen dívala. Nikdy se tak nehádaly. A pomyšlení, že by se jejich cesty rozešly, ji děsilo.
"A co to co jsi říkala o začátcích?Nevzdat to a pak to půjde,to byla tvá slova a teď to ty vzdáváš?"
Antonii se vše zdálo beznadějné, a proto se sebrala a s prásknutím dveří odešla.
Jitka se otočila k balkónu a v tu ránu zazvonil zvonek.
Šla tedy otevřít,doufaje že je to Antonie.
"Já už se s tebou dál o tom nebudu bavit."křikla cestou ke dveřím.
Otevřela dveře a v nich stál kluk s krátkými,černými vlasy a zelenýma očima, oblečený v modrých džínách a černém tričku.
"Promiňte, nejdu nevhod? Slyšel jsem od vás křik, tak se jdu pozeptat, zda jste v pořádku." promluvil mladík tak líbezným hlasem.
"Aaano, no..." Jitka těžce polkla"...to je v pořádku. Jen se tu vyskytl malý problém, tak jsme se s kamarádkou trochu chytly.Myslela jsem že je to ona."pokračovala v rozpacích.
"Já jsem Theo, zrovna jsem se nastěhoval vedle."
"Já jsem Jitka. Také jsem se sem přistěhovala."vyrazila ze sebe a podala mu ruku.
"To je náhoda,těší mně že budu bydlet vedle tak krásné slečny."
Jitka se trochu začervenala ale hned se zas vzpamatovala.
"Tak zatím, mám ještě nějakou práci."řekl s úsměvem na tváři.
"Ahoj."odpověděla mu zdvořile Jitka.
Když zavřela dveře, vyvalila oči a zhluboka se nadechla.
"No tedy,zdá se že to tu nebude tak špatné."

Když opět přišla Antonie, Jitka seděla v křesle a kouřila cigaretu.
Antonie se posadila do druhého křesla a sáhla do krabičky také po cigaretě.
"Tak jak to tedy bude?"zeptala se a zapálila si cigaretu.
"No, vše jsem uvážila a myslím, že by ode mě nebylo hezké opustit tě. Přeci jen jsme sem přijely spolu tak také spolu odjedeme. Měla jsi pravdu,nevzdat se.Byla to má slova a tak bych se jimi měla také řídit."
"Vždyť Ameriku nenávidíš?"zeptala se suverénně.
"To bylo."
Antonie k ní otočila zmateně hlavu. Nevěděla, proč tak rychle Jitka změnila mínění.Ale věděla že to není jen tak .
"Víš..."otočila se k ní "...vedle se přistěhoval mladý kluk.Je roztomilý. Byla by blbost odjet, když se ukázalo že se mu nejspíš také líbím."
"Ale ale."podivila se." Tak už vím, odkud vítr fouká.Tak né kvůli mně ale kvůli chlapovy jsi rozhodnutá to tu vydržet." zasmála se Antonie."A co,je hezký aspoň?"
"Přesně můj typ....co ti mám říct."
"No,tvůj typ je skoro každý."zasmála se zase.
Jitka se pak také rozesmála.
"Hele, podívej." řekla Antonie a na stolek hodila štos peněz.
"Kdes to zas sebrala?" zeptala se udiveně Jitka.
"To mi ještě dal Mark. Prý abychom si koupily, co potřebujeme.Vždyť nic nemáme. Oblečení a tak."vysvětlovala.
"Jdeme ještě nakupovat?" zeptala se Jitka a usmála se .
"Pokud chceš?",Antonie se zarazila,"Jdeme."opětovala úsměv .
Obě zhasly cigaretu a vstaly. Odešly ke dveřím, kde Antonie vzala klíč, a dveře za sebou zamkla.

Šly po ulici a koukaly se do výlohy.
"Co kdybys pozvala dnes večer toho souseda k nám ?"
"Není to blbý?Určitě má jinou práci."odpověděla Jitka.
"Proč by to bylo blbý? Ty jsi nikdy nečekala na chlapa,ne?Zkusit to můžeš.Bude to sousedské seznamování,né?"
"Tak to je fakt."zasmála se.
"A tyhle šaty by se ti mohly hodit."ukázala na výlohu u který se zrovna zastavily.
Jitka se otočila do výlohy a zabodla oči do tmavě modrých ramínkových šatů s krátkou minisukní na které Antonie poukázala .

Zazvonil zvonek u Thea a on se ve dveřích objevil, zase roztomilý jako obvykle.
"Ahoj Jitko, to je překvapení. Co potřebuješ?" řekl a očka mu zazářila.
"Jen mě tak napadlo, nechceš dnes večer přijít k nám. Seznámila bych tě s kamarádkou a s jejím přítelem. Máš na mě dnes čas?"
"To se ví. Kdy mohu přijít?"
"No,asi tak po osmé hodině. Vyhovuje ti to?"
"Jasně, v osm jsem tam jako na koni."souhlasil Theo.


Chvíli před osmou už byla Jitka v gruntu.Oblečená do modrých šatů,namalovaná a přičísnutá.
"Tak co říkáš?"zeptala se Jitka když se odvrátila od zrcadla.
"Sluší ti to,co jiného mám říct?"odpověděla jí stojící ve dveřích .
Zazvonil zvonek a Jitka sebou trhla.
"To už je osm?"vyděsila se.
"Už to tak vypadá."odvětila když viděla překvapený výraz Jitky.
"Ale..?"
"No tak jdi otevřít.Nebo ti uteče."
Jitka vstala a roztřesenou chůzí došla ke dveřím.Otevřela je a v nich stál Theo v černých kalhotách a bílé košili s růží v ruce a otevřenou pusou.
"A ahoj."vykoktal ze sebe když se na ní podíval.
"Ahoj,tak pojď dál."pozvala ho také s roztřeseným hlasem.
Theo vstoupil do předsíně a podal růži Jitce.Antonie vyšla z ložnice.
Nechtěla nijak zapůsobit tak si na sebe vzala jen černé zvonové kalhoty a červené triko co si koupila v obchodě společně z Jitkou.
"Ahoj."pozdravila."Na vás je krásno se podívat."
"Ahoj"odpověděl jí Theo.
"Tak to je Antonie.Má spolubydlící.A to je Theo,noví soused."představovala je a oba si podaly ruce.
Znovu zazvonil zvonek a Jitka se hnala otevřít.Ve dveřích stál Mark.
Mark vešel dál,políbil ji na tvář a přeměřil si Thea od hlavy k patě.Chvilku se tak na sebe koukali než zasáhla Jitka.
"Tak to je Mark...."ukázala na něj"...a to je Theo.Mark je přítel Antonie."
Mark měl stále zabodnutý oči v Theovi.
"Těší mně."Theo znervózněl . Když se otáčel zpět na Jitku,všiml si že v zrcadle visícím v přecíni není Markův odraz.I když Mark stál skoro naproti němu .Chvilku se zarazil očima na zrcadle ale pak pokračoval dál na Jitku.
"Tak se tu mějte,mi vyrážíme."řekla Antonie když viděla jak se na Thea Mark dívá.
Popadla Marka za ruku a vedla ho ke dveřím bytu.
"Vy chcete někam jít?Já myslela že tu budete s námi?"překvapilo Jitku Antoniina slova.
"My už něco máme.Tak zatím."rozloučila se a Marka odtáhla.
Když odešli,nastalo dlouhé ticho.
"Tak,co si dáš?Piješ kávu?"přelomila Jitka ticho.
"Velmi rád,děkuji"
"Tak se běž posadit a já zatím udělám tu kávu."poslala Thea do obýváku.
Voda se v konvici začala vařit......Jitka nervozně sypala kávu do hrnků.
"Tak to byl od tebe podraz,co já tu s ním budu dělat?Takhle se vytratit.Bůh ví co si teď myslí."
říkala si pro sebe v kuchyni Jitka.

Antonie s Markem mezi tím vešly do sklepení.Antonie šla první.
"Nemám z něho dobrý pocit."přiznal se Mark když zavřel staré , zchátralé dveře od sklepení.
"Ty si myslíš .....?otočila se na něj.
"Já si nemyslím nic.Jen z něj vyzařovala podivná energie."skočil jí do řeči.
"Vyděl si jak se oba tvářily.Oni mají ze sebe tak trochu strach.Stydí se.Tak jsem Jitku ještě neviděla,že by se před klukem styděla.
To nebyla ona."
"Proč si je tam nechala samotný?"
"Když nastane takováhle situace,je nejlépe když do ní člověk spadne po hlavě.Instinkt si poradí.
A Jitka obzvlášť,vždyť ji znám.Jen by jsme tam překážely."vysvětlila mu Antonie a obejmula ho .
"To co cítím s tebou jsem už dlouho necítil.Nevím zda vůbec,v životě ani ve smrti."
Mark se jí zadíval do očí a dlouze jí políbil .

A opravdu.Když se pak Antonie vracela domů,z bytu byl slyšet smích . Antonie pomaličku otevřela dveře a vešla dovnitř.
Jitka a Theo seděly v křeslech a náramně se bavili.
"Koukám že je veselo."ohlásila svůj příchod a vstoupila do obýváku.
Theo vstal a zakašlal.
"No tak já už půjdu.Velmi mně to s tebou bavilo..."otočil se na Jitku"...ale už je pozdě,tak dobrou a zítra se snad uvidíme."přistoupil k Jitce a dal jí pusu na tvář.
"Moc rád sem tě poznal Antonie."přistoupil k Antonii a podal jí ruku.
Dveře za ním zaklaply a Antonie si sedla do křesla a otočila se na Jitku.
"Tak co?"vyptávala se.
"Tak nic."odpověděla Jitka a pokračovala.
"Tedy trvalo to než jsme se daly do řeči..... ale pak.... to šlo jak po másle."
"Hádám že si ani neškrtl jak tě znám."dělala si srandu Antonie že Jitka moc mluví.
"Jak to myslíš?"
"No známe to když se Jitka pustí s někým do řeči.Kecáš jen ty a on si ani nevrzne."vysvětlila jí se smíchem.
"No dovol...."urazila se Jitka a s úsměvem sklopila zrak".....vlastně je to pravda že toho mám vždy hodně co říct."obhajovala se Jitka.

Druhý den se Jitka navezla k Theovi do bytu.Antonie osemněla.Oděná v delším tmavě zeleném tričku a bílých kalhotkách si šla do kuchyně ukrojit krajíc chleba a udělat zelený,horký čaj.
Vešla zas zpět do obýváku a sedla si do křesla .Vzala ovládač od televize a zapnula jí.
V té dávaly mimořádné zpravodajství o hledaném sériovém vrahovi co útočí na lidi a mrtvé jim pak pořeže celé tělo.Útočníka nikdy nikdo nevyděl a tak policie nemá žádné stopy.
"To je hrůza,že takovíhle lidi existujou."řekla Antonie a ulomila kus chleba a strčila si ho do úst.
Celí den byl klidný.Pro Antonii spíš nudný.

Večer Theo přecházel po pokoji sem a tam.V pokoji měl otevřené okno a zhasnutá světla.
Do okna se vzepřel vítr a záclony lítaly nahoru a dolu.
"Nad čím přemejšlíš?"ozval se za Theem mužský hlas.
Theo se prudce otočil.U okna stál postarší muž s prošedivěle černými vlasy,tmavýma očima a oblečen celí v černém tak že splýval s tmou a byly mu vidět jen jasně zářivé oči.
"Měl bys přemýšlet jak splníš úkol na kterém jsme se dohodly.
Tvůj život za ...."
"Já vím na čem jsme se dohodly."skočil mu do řeči Theo.
"Víš ale neakceptuješ to.Dávej si pozor Theo jinak skončíš špatně."odpověděl muž se řevem.
"A co mám dělat když tam je další jako ty?"rozkřičel se Theo.
"Mně to nemusíš říkat,já to vím ale ty máš jiný úkol a tomu upírovi se nesmí nic stát.To ti povídám."
"To je pro vás tak důležití?"zeptal se Theo ale teď klidným hlasem.
"To je jedno.To tě nemusí zajímat."křičel stále upír a neuvědomil si že je to slyšet .
Jitka která byla v bytě sama se probudila ze sladkého spánku.Vstala s postele a kráčela si to v bílé noční košili do kuchyně.Celá rozespalá si vzala sklenku a z kohoutku natočila do ní vodu.Zavřela kohoutek studené vody a napila se.Zaslechla podivnou hádku s Theova pokoje.Položila sklenku na kuchyňskou linku a snažila se něco zaslechnout .
Bohužel ničemu nerozuměla.Hlasy na sebe sice křičely ale mluvili rychle tak jim Jitka nerozuměla.
Šla si zas lehnout ale vrtalo jí to hlavou.Nemohla usnout a tak zaslechla klapnutí zámku a tichou chůzi do obívaku.
"Antonie přišla."pomyslela si Jitka.
Jitka na ní čekala v pokoji.Seděla na posteli,nohy přikryté a opřená o zeď.Pořád se dívala na dveře a Antonie ne a ne přijít.Vstala tedy,vyšla s pokoje a namířila si to rovnou k obýváku.
Otevřela dveře a tam seděla Antonie s Markem.Antonie seděla v křesle a Mark na kraji křesla sklonění k jejímu krku kde tekla pomalu Antoniina krev.Mark jí jemně olizoval tekoucí krev a Antonie se usmívala blahem.
"Pardon"řekla jen a zapadla do předsíně.
Oba se jen otočily a podívaly se na sebe.
Za chvíli se v ložnici kde seděla Jitka na posteli se svěšenou hlavo objevila Antonie.
"Myslela jsem že spíš,nechtěly jsme tě vzbudit.Co si potřebovala?"zeptala se a Jitka zvedla hlavu.
"Promiň,nevěděla jsem že tam je i Mark."omluvila se Jitka.
"To nevadí,cos potřebovala?"
Jitka se podívala na ranku co měla Antonie na krku.Trochu ještě krvácela. Antonie sebou cukla.
Vstala a sáhla do skříně po červeným šátku který si ovázala okolo krku.A zase si sedla k Jitce.
"Než si přišla tak se s Theova bytu ozývala hádka.S kým on by se mohl hádat?Bohužel jsem jim nerozuměla ani slovo.Mluvily rychle a rozčíleně."svěřila se Jitka.
"To nech být,jestli má problémy a neřekl ti o tom tak tě tím nechce zatěžovat.Ale moc vám to sluší.To ti řeknu jste jak Romeo a Julie."usmála se Antonie.
Chtěla Jitku rozesmát a uklidnit ale trochu znejistila vůči Theovy.
"Nedělej si srandu."plácla Antonii po paži a začervenala se.
"Dej mu čas,pak ti to jistě řekne.Musíte se ještě víc poznat."
Obrátila se k pokoji a otevřela dveře do obýváku.Byl prázdný,jen záclona se mírně pohupovala v otevřeném balkonu.Mírný,narudlý svit slunce se objevil v okně a tak si jen povzdechla.
Zavřela dveře a obrátila se zpět na Jitku stojící pořád v přecíni.
"Mark už musel.....začíná svítat."
"To mně fakt mrzí,já tě připravila o poslední chvilku s ním kvůli mim starostem."
"Nech to,to není poslední noc,raději půjdeme spát."

Druhý den zazvonil zvonek.Antonie přišla otevřít celá rozesmátá a se slzami v očích.
"Ahoj Theo,Jitka je v obýváku.Jdi klidně za ní."přivítala ho u dveří a ustoupila na stranu aby mohl projít.
Theo vešel do pokoje.Jitka tam seděla na zemi a před sebou měla radio ve kterém bylo slyšet kašlání a pokus mužského hlasu něco říkat.Vedle rádia ležel obal CD Jiří Wimmer / Karel Černoch - ...Karle,styďte se!.
Byla tam zrovna část Ostrava.Jitka se k němu otočila také celá rozesmátá.
"Ahoj Theo."nic víc už říct nemohla protože se začala smát.
Theo nechápal.
"Promiň Theo,zrovna jsme sehnaly toto CD.Byla to náhoda ale obě jsme se divily že se to sem dostalo.Je to český humor.Ale dobrý."vysvětlovala Antonie když se objevila ve dveřích a stírala si slzu z oka.V radiu se ozvalo pár slov a zase zakašlání a zachraptění.
Jitka s Antonii dostaly další záchvat smíchu.
Chvilku se zmateně díval po Jitce a Antonii. Jeho oči kmytale z jedné na druhou.
"Antonie?"oslovil jí Theo po chvilce.
"Ano?"odpověděla mu utírajíc si zas slzy s očí.
"Musíme si promluvit."chytil Antonii za loket a táhl jí do chodbičky.
"Co se děje?"vytrhla se mu s ruky."To hoří?"
Theo zavřel dveře aby Jitka nic neslyšela.
"Jo,tobě za zadkem."řekl rozčíleně.
"Co se stalo?"zvážněla.
"Musíš odjet,neptej se proč.Je to složitý...."
"Ty chceš abych odjela a neřekneš proč?"skočila mu do řeči.
"Nemůžu ale..."
"Co ale?A určitě chceš aby tu Jitka zůstala.Tak to tedy né.My zůstaneme spolu."skočila mu zas do řeči.
"Co se děje Theo?Proč mám odjet?Proč mi to nechceš říct?"přemlouvala ho rozrušeně Antonie.
"Jitka slyšela v noci že se z někým hádáš a teď přijdeš a říkáš že musím já odjet,co se děje?"
"Slyšela....?"lekl se.
"Nemohu,jsi v ohrožení ale víc ti opravdu nemohu říct.Jen si to rozmysly rychle.Pokud tady zůstaneš můžeš ohrozit nejen sebe ale i Jitku."Theo to říkal tak vážně a starostlivě že Antonii zamrazilo.
Antonie se chvíli dívala do jeho očí ale pak se vspamatovala.
"To je blbost."otočila se a odešla za Jitkou.
Theo vtrhl k nim.
Chvilku přemýšlel co dál než ho nepadlo....
"Nechcete si dnes vyrazit někam?Zvu vás všechny do restaurace na něco k napití."
"To by bylo fajn."řekla Jitka radostně a bylo rozhodnuto.
"Jo,to jo."Antonie se na něj dívala nenávistně ale Jitka byla ráda že někam půjdou spolu tak přikývla.
"Dobře,stavím se pro vás tak v devět...?"
"Tak jo."vykřikla nadšená Jitka.
"Zatím!"Theo zavřel dveře a odešel.
Antonie si to pak probírala v hlavě.Co se může dít že sem přišel a žádal aby odešla?


Večer neměla Antonie zrovna dobrou náladu.Jitka už byla připravená když Theo zazvonil.
"To je on,to je on."vypískla a letěla otevřít.
Antonie obrátila oči nahoru a vůbec se jí nikam nechtělo.Vyšla s pokoje a podívala se na Jitku a Thea.
"Můžete na mně počkat před domem?Já se jen namaluji a jsem u vás."zeptala se opírajíc se o futro dveří.
"Dobrá,tak si pospěš.Zatím!"souhlasila Jitka a chtěla s Theem odejít.
"Raději bychom na tebe počkaly tady."ozval se Theo.
"To je zbytečné"odvětila Jitka.
"Tak si ale pospěš,jo."dodal ještě než ho Jitka dovlekla ze dveří.
Antonie se namalovala a chystala se odejít.Zhasla v pokoji a vyšla do předsíně.
Už byla skoro u dveří a zhasla když za ní zazněla rána.
"Marku?"otočila se Antonie.
Z poza rohu se vyřítil podivný stín a povalil jí na zem.Když se Antonie vzpamatovala uviděla tvář starého upíra který na ní cenil tesáky.Padl na ní a rukou jí zmáčkl hrdlo.Antonie nemohla ani dýchat ,natož vykřiknout.Jen tápala po dechu a koukala na něho.
"Je zvláštní jak se z Marka mohl stát takovej suchar.A kvůli komu?Kvůli smrtelníkovy který mu zabijí druhy.Tak se Mark změnil za tu dobu kdy jsme se neviděly.Ale je to věčná škoda.Byl to dobrý zabiják."sípal upír.
Škubnutím odhodil Antonii na protější stěnu a jako blesk byl zas u ní.
Upír se Antonii zakousl prudce do krku.Antonie se vzepřela ale na jeho sílu nestačila.
Její bezvládné tělo se sesouvalo pomalu dolů.
Když se od ní upír odlepil,Antonie ležela v bezvědomí na podlaze a skoro nedýchala.
Jitka a Theo čekaly netrpělivě před domem když se tam zjevil Mark .
"Marku?"vypustila ze sebe Jitka .
Mark pohlédl na Theovu nervozní tvář a zpozorněl.
"Kde je Antonie ?"
"Theo nás pozval,čekáme na ní ale už by tu měla být ."podívala se Jitka na hodinky .
Mark sebou škubl a rozběhl se do domu .
Theo ho následoval.Jitka se chvilku rozkoukávala než se vydala za nimi.
Upír stál nad Antonií a chystal se znovu na ní.Pomaličku se přibližoval .
Neuvěřitelnou silou se rozrazily dveře od bytu a Mark vletěl dovnitř.
Srazil upíra na zem.Ten se hbitě zvedl a když mu pohlédl do obličeje,zasmál se.
"To jsi ty?"udivil se Mark.
"A kdo jiný?Byls tak dobrý žák.Co se stalo?"
"To je minulost."odpověděl Mark.
"Ale i ta se může vrátit,chceš li."
"Nechci."vykřikl prudkým hlasem Mark.
"To je škoda.Ještě si to rozmysli."řek a jeho ruka sevřená v pěst nasadila Markovi ránu že spadl na podlahu.
"Jsi to co jsi a minulost nelze smazat,zamysli se."zaznělo ve tmě.
Když se otočil zpět na místo kde upír stál byla tam už jen tmavá temnota .
Mark přistoupil k Antonii a chvíli nad ní stál.Do bytu vtrhla Jitka.
"Antonie!!"vykřikla když jí spatřila.
Mark jí chytil za ramena a vedl jí ke dveřím.
"Jdi ven."řekl mírným hlasem který se mu trochu třásl a chtěl jí vystrčit za dveře.
Jitka se mu vyškubla a podívala se na něj zlostným pohledem.Ten jen odstoupil a otočil se k Antonii.Když se tam přiřítil Theo,jeho oči spočinuly rovnou na Antoiino bezvládné tělo .Pohlédl na Jitku dívajíc se na ní.Byla strnulá a v očích měla slzy .
"Odveď ji...."otočil se Mark na Thea "hned!!!"zdůraznil rozkaz.
Theo chytil Jitku za paži a odvedl jí pryč z místnosti .Mezitím se Mark přibližoval pomalu k Antonii.
Klekl si k ní a její hlavu dal do svého klína.Chvíli jí,přemítaje hladil po vlasech a pak si hryz do zápěstí.Zvedl její hlavu a ránu,z které tekla čerstvá krev,jí přiložil k ústům.
Když jí položil hlavu zpět,pohladil jí po tváři a s ledovou tváří se obrátil k Theovi který se tam vrátil .
Rychlím pohybem se vrhl na Thea.Chytil ho za krk a přitiskl prudce na zeď.
"Máš s tím něco společného?Umírá kvůli tobě.To tys ho přivedl sem?"zasyčel zlostí až mu byly vidět jeho ostré bílé zuby.
"Ano,ale nechtěl jsem to...."zachroptěl těžce"...pak udělat."
Mark znovu zasyčel ale Thea pustil.Ten se opíraje o zeď snažil nadechnout.Chraptěl a ani jedno slovo by mu teď nevyšlo z krku.Ale slova se po chvilce ujal Mark.Otočenej zády k Theovy mu jen řekl.
"Zítra budou na stole peníze.Půjdeš a koupíš Jitce a ..."zamyslel se"...... sobě lodní lístek do Německa.
Zařídíš aby bednu naložily na loď do temného místa a pak odvezly do mého domu za město.
Jitka ví kde dům leží.Už tam byla."
Theo se na něho díval . Ale když se podíval na Antoniino tělo,usoudil,že to tak bude lepší.
Vyšel z bytu aby Mark byl z Antonii sám.Tam se k němu přiřítila Jitka s červenýma očima od slz.
"Co se děje s Antonii?Řekni,žije?"
"Snad jo."odpověděl krátce.Sám nevěděl co se tam přesně stalo a nechtěl Jitce lhát.
Jitka se znovu rozplakala,Theo jí objal a v očích se mu objevila také slza .

Než si přijely pro náklad šla Jitka do sklepení.
Přistoupila k bedně a otevřela ji.Bedna pouze zaskřípala.
Jen tam tak ležely.Mark a Antonie tam ležely v obětí a vypadaly rostomyle.
Theo zařídil tedy vše co žádal a druhý den se loď s nimi plavila do Německa.

V podpalubí luxusnější lodi než byla ta předtím bylo hodně místa.
Mejvědší věc co tam stála ,byla Markova bedna v rohu.
Bylo slyšet jen jak do tmavé noci bouchají mořské vlny do trupu lodi.
Do podpalubí vstoupila Jitka.
Jitka opět otevřela rakev.V ní ležela pouze Antonie.Ruce složené na těle a zavřené oči že to vypadalo jako když jen spí.
"Je teď tak bezbranná,viď?"ozval se za ní Markův hlas.
Jitka se leknutím prudce otočila.
Mark stál vedle ní a koukal se také na Antonii.Pak se obrátil k Jitce která otočila hlavu do rakve aby se na něho nemusela dívat .Mark si smutně oddych.
"Nikdy jsem nechtěl aby se to stalo,opravdu ne.Je to hrozný osud.A i cesta k němu je nesnesitelná.Duše bojuje sama se sebou ."
"Proč se to stalo?"otočila se k němu také Jitka když se odvrátila od Antonie.
"Zabila upíry,to nikdo nenechá jen tak."vysvětlil jí.
"To jen kvůli upírkám musela zemřít?"
"Vlastně i kvůli mně."
"Jak to?"naštvala se.
Mark jen odvrátil zrak.
"Proto že se k nám obrátil zády."ozvalo se po celé místnosti.
Ze stínu rohu vystoupil starší upír.
Mark se k němu nenávistně otočil .
"Máš poslední šanci.Tak co?Vrátíš se k nám?"zeptal se s ledovou tváří ve které bylo poznat i trocha očekávání.
"To ani za nic Lerri."Mark už byl zlostí bez sebe.
Z dalších rohů se vynořily další dva upíři.Byly očividně mladší než Lerri ale o kolik to nepoznal.
Mark se na ně jen podíval a hned se vrátil pohledem na Lerriho.
"To je škoda Marku.Velká škoda."zasyčel
Jeden upír chytil Jitku pevně za ramena a druhý se řítil na Marka .
Mark ho chytil a smykl s ním na druhou stranu.Upír nabral hlavou do stěny a svalil se na podlahu.
Druhý pustil se zasyčením Jitku a vrhl se na něho.
K Markovy ale nedorazil .
Když už byl skoro u něj , neznámá černá postava ho srazila k zemi kousek od stěny .
Byla to Antonie která sedíc na upírovy a syčící na něho měla krvavé oči a v ústech bílé tesáky.
Mark i Lerri se na ní dívaly překvapeně a Lerri navíc i vyděšeně.
Antonie rozsekla dlouhímy nehty upírovy hrdlo.Z rány pak vytryskla vlna krve.
Ten pak zaječel a mrštil s Antonií ke stěně .
Chvíli se dusil než jeho hlava klesla na zem a on tam ležel bez hnutí .
Antonie také ležela bez hnutí u stěny.
Jitka se k ní rozběhla ale Lerri jí chytil za paži a přitiskl jí k sobě .
Rukou jí ovinul silně krk až se začala dusit .Jitka chytla Lerrimu ruku a snažila se jí uvolnit.
Nešlo to .
"Tak se dá dělat jen jediné .Vezmu si za ní tuhle ."oznámil Lerri a hodil zle očima na Marka .
Lerrimu svítily oči a byl plný očekávání,co Mark na to .
"Tak a co já s tím ?"řek Mark s klidným hlasem .
Lerri se usmál a povolil stisk .Jitka se pomalu vspamatovala a odkašlala si .
Když si ale uvědomila co se děje podívala se na Marka který měl stále kamennou tvář .
"Tak jsi dostal konečně rozum ."Lerri se naplno usmál a jeho očka zazářila.
"Už si nám chyběl ."
Jitka se na něho stále dívala .Vyděšená a zmatená .
Mark se ale najednou rozběhl a než vyskočil do letu Jitka se jako instinktivně
vyprostila s Lerriho náručí .
Mark srazil Lerriho a oba se válely na zemi .
Po chvilce nabral Lerri sílu a odhodil Marka úplně na druhý konec nákladového prostoru .
Ten narazil zády do stěny a spadl na zem .
Lerri se zvedl a hluboce se nadechl .
Jeho ramena se zvedly a v očích se objevila nevypočítatelná zlost .
Jitka stála asi metr od něj když se pomalu začal blížit k Markovi .
V rohu dva metry od ní stálo koště s dřevěnou rukojetí .
Jitka se na něj podívala a v hlavě jí projela vspomínka na Markův dům .
Jak Antonie zlomila o koleno dřevěnou tyč než se vrhla na upírku .
Vrhla se k němu a popadla ho do ruky . Zkusila ho přelomit o koleno ale nepodařilo se jí to .
Jitka se podívala na Marka který lapal po dechu a stále ležel na zemi a opíral se rukama o podlahu .
Tyč podlehla až při druhém pokusu .
Jitka vzala dřevěný kůl a rozběhla se k Lerrimu .
Zarazila ho Lerrimu do zad .Přesně do srdce .
Ten zaječel bolestí ale ještě se stačil ohnat po Jitce .
Rukou jí srazil i když se snažila uhnout dozadu .
Z pusy se mu začala hrnout krev a z hrudi mu trčela špice kůlu .
Vzápětí se mu podlomila kolena .
Lerri spadl vedle Jitky která se pohledem na něj vyděsila a vykřikla .
Prudce si sedla a couvala dozadu .
Mark který byl už po Lerriho křiku na nohou stál u své rakve a díval se jak Jitka couvá .
Když se Jitka zastavila a zhluboka dýchala,Mark se vydal k Antonii .
Jitka se na něj podívala . Dívala se na něj dokud nepřistoupil k Antonii a neklekl si k ní .
Mark obrátil Antonii na záda a jemně sundal vlasy na jejím obličeji .
Antonie začala dýchat a pomalu otevřela oči .
Mark jí pohladil po tváři a vzal jí do náručí .Ta se ho chytla okolo krku a položila svou hlavu na jeho rameno .
Mark jí odnesl zpátky do rakve kde jí položil a Antonie usnula .
"To byl tvůj stvořitel ?"zeptala se Jitka když se za ním objevila .
"Ano ."odpověděl stále se dívaje do rakve .
"A nemělo by se něco stát s tebou ?"vyptávala se .
Mark se k ní otočil .Ve tváři měl úsměv .
"To máš z filmů ?"
Jitka opětovala úsměv a trochu zbledla .

Loď ráno dorazila do přístavu a na její palubě stála Jitka a Theo a usmívaly se .Jitka byla ráda že je pryč s AMERICKY .
Theo se na Jitku podíval a když se otočila k němu dlouze ji políbil.
Vše proběhlo podle Markoví představy.Bedna byly doručena za město a Jitka z Theem se nastěhovaly do malého bytečku ve městě.Oba si našly práci a zas začaly žít normální život.
Mark a Antonie na tom byly hůře.Když se Antonie probudila po delším spánku.....netušila
kde je ani co se dělo na lodi.
Byla hluboká noc.Když otevřela oči....viděla jen tmaví,pochroumaný strop.
Sedla si pomalu,vysílená z ležení v Markově bedně,a ještě se rozhlédla.
Byla v prázdné,velké místnosti mezi dvěma sloupy.
Byl to zámek kde poznala poprvé Marka.Pořád tak temný,tak krásně temný.
Zadívala se před sebe do temného rohu.....před jejíma očima na místě objevila malá mlha z níž vystoupila podivná tvář bez očí.Antonie se tak vylekala až vykřikla.
Za jejími zády se objevil Mark a chytil jí za ramena.
"Marku..."ohlédla se na něho a objala ho".......bože můj."
"Jsi v pořádku?"zajímal se.
"Ne,...nejsem,co tu dělám?Jak jsem se sem dostala?"ptala se zmateně.
"Ty si na to nepamatuješ?"
"Pamatuji si jen..."zamyslela se"...jak sem stála před zrcadlem,malovala se.Pak sem šla po předsíni."
"Pamatuješ si ještě něco?"
"Ne....nepamatuji.Co se stalo?"
Mark se na ní upřeně díval.Nedokázal jí říct co se stalo a co se bude dít pak.Že její život už není takový na který byla zvyklá.....a nikdy už nebude.
"Bylas dlouho v bezvědomí....on.....on tě napadl ..... jiný upír."
"Napadl?Jak to myslíš napadl?Co se stalo?"byla zděšenější a zděšenější.
"Vysál tě až na pokraj smrti.Musel sem ti dát svou krev...jinak bys nepřežila."přiznal z bolavým srdcem a těžkou hlavou.Takový šok co zažívala teď Antonie by si nikdo nemohl představit.
"To ale znamená...."
"Že je s tebe také upír."dořekl za ní.
"Teď se musíš napít"podal jí láhev z rudou tekutinou
"Co je to?"
"To je krev....né lidská....zvířecí.To ti dá sílu abys mohla vůbec vstát."
Antonie se napila.Chuť která jí projela jazykem a hrdlem byla mírně nasládlá,příjemná chuť.
Napila se podruhé a hltala tekutinu jako by to byla voda nalezená v poušti.

Celičkou dobu se živily pouze zvířecí krví,než do rozpadlého zámku zavítaly nečekaní hosti.
Antonie byla v domě sama když uslyšela známí zvuk otevírajících se dubových dveří.
Dveře už byly hodně poškozené že se už nedaly zavřít úplně.
Jejich rakev proto byla přesunuta do jednoho z hořejších pokojů.Do toho nejtemnějšího.
Do domu vstoupily tři mladíci.Oblečeni v kožených bundách ale nemohlo jim být víc než devatenáct či dvacet.Protáhly se úzkou štěrbinou mezi dveřmi.
"To je ale barabizna"řekl mladík.Byl oproti ostatním nejvyšší.Blond dlouhé vlasy na ramena,štíhlá postava a protáhlý obličej.
Druzí dva byly bruneti,také štíhlé postavy a nakrátko ostříhaní.
Když vešly všichni dál do domu,blonďák pokračoval.
"Tak tady nás žádní benga otravovat nebudou.Vyndej to."
Druhý mladík sáhl do kapsy bundy a vytáhl injekční stříkačku,malí sáček se zapalovačem a z druhé kapsy vydoloval polévkovou lžíci.Uprostřed místnosti utvořily kruh a sedly si na špinavou podlahu.
Mladík podal kamarádovy malou,úzkou stříkačku a nechal si lžíci a zapalovač.
Blonďák rozbalil sáček a na připravenou lžíci vysypal jemný,býlí prášek.
Druhý vzal zapalovač a lžíci zespoda nahříval.Mezitím kamarád vyndal z kapsy tři jehly zabalené v ochranném sáčku.Vyndal jednu jehlu a nasadil na stříkačku.Z prášku teď začínala být podivná tekutina.
Přes jehlu nabral trochu tekutiny a chvyku s ní třásl.Třetí hoch si svlékl bundu a vytáhl asi padesáti centimetrovou gumovou pásku kterou si přiškrtil horní část paže.Chvilku s ní hýbal nahoru a dolů než mu naběhly na ruce všechny žíly.
Antonie,která stála v tu dobu nepozorovaně nad schodama v temnotě,se na to zadívala.
Srdce jí začalo bušit rychleji a dech se jí zvyšoval.
Když se jeho ruka zastavila a žíly byly dostatečně venku,blonďák mu vstříkl tekutinu rovnou do žíly.
Ten pak pustil gumu a plácáním na vpich prokrvoval celou paži.
"Áááá to je materyal....áááá."pochvaloval si.
Postupně toto zopakovaly i druzí.
Když už kluci ležely na zemi,očividně mimo sebe,Antonie se odvážila sejít dolů mezi ně.
Pomalu se blížila k ležícím chlapcům a srdce jí bušilo čím dál víc.
Stoupla si za blonďáka a pozorovala je když se jeden po druhém začaly trochu probírat.
Nejdřív se probral blonďáček,ten se zmateně a jakoby při opitě chtěl zvednout ze země.
Když si zas dosedl na zem,zasténal.
"To je hustý."ozvalo se z něj.
Vtom se začaly probouzet i ostatní.Všichni ve stejném stavu jako ten první.
Když mladík zpozoroval Antonii,chvilku přemýšlel zda nemá vidiny.
Vyděl jí jako průhledný přízrak a jelikož na duchy nevěřil nemohl se vzpamatovat.
Antonii se začaly lesknout oči a za nedlouho zrudly.
Uvědomujíc si že to vidina není začal nahlas křičet a ukazoval prstem na ní.
Ostatní se hned probraly a jak se otočily i oni začaly křičet.Pak se daly urychleně na úprk.
Proletěly dveřmi jak žíznivá čára.Antonie už ale byla vyhladovělá a její mysl byla ovládaná hladem.
Vznesla se trochu a začala bezmyšlenkovitě pronásledovat kořist.
Mladíci,ačkoli zmatení a vyděšený,utíkaly poměrně rychle lesem.Ale ona byla ve vzduchu rychlejší.
Jako poslední běžel blonďák na kterého se přilepil Antoniin stín.Když se svým přátelům ztrácel a opouštěly ho všechny síly,instinktivně se začal ohlížet za sebe.V její tváři se vyjímaly dlouhé,bíle špičáky které na budoucí večeři cenila.
Pod jeho nohy se nešťastně zapletl kořen stromu.Mladík se válel v tu ránu na zemi.
Antoniie se na něj vrhla vší silou.Popadla ho za ramena a tlačila ho k zemi.Neměl proti ní šanci.
Rychlím pohybem se mu zakousla do hrdla.Mladíček zasténal a omdlel.
Cítila jak teplá,sladká krev protéká jejím hrdlem.Blaho jí prostoupilo celičkým tělem.
Když pak odstoupila od mrtvého těla,zadívala se na chlapce.Ležel tam nehnutě s hrůzou ve zhasínajících očích.Pomalými kroky začala odstupovat a když byla dál od něj,otočila se a začala strachy utíkat od něj.Utíkala dlouho,v hlavě se jí držel pohled na mrtvého.
Zastavila se až daleko od zámku,na malém útesu směřujícím do moře.
"Nééé!!"zoufale zařvala do tmy a kolena se jí podlomily.

U mladíkova bez hybného těla se objevila tmavá postava.Stoupla si přímo nad něj.Pak si k němu klekla a rukou zkontrolovala tep na hrdle,přitom si otočil hlavu na pravou stranu kde bylo Antoniino kousnutí.Ta postava byl Mark.Okamitě pochopil co se děje.
Antonii vystopoval v okamžiku.Našel jí plačící na útesu.Ta se otočila,oči zalité slzami že skoro neviděla a když ho zpozorovala,vrhla se mu do náručí.
"Vlastně jsem to čekal."uchopil jí a podíval se jí do očí.
"To není nic nenormálního v tomto stavu.Upíra to časem zdolá,každého upíra."utěšoval jí.
Znovu jí objal jak nejvíc mohl.

O mrtvém se lidi doslechly okamžitě,dokonce na místě vyšetřovala i policie ale nic nezjistila.
Ty co věřily na tajemné bytosti se lesu vyhýbaly ale většina nevěřila.
Jak by moha věřit?Výpovědi od zmatených kluků,závyslích na drogách co plácají něco o vraždícím přízraku co je napadlo.Tomu by nikdo nevěřil.Hoši byly hospitalizováni do protidrogové léčebny a pečlivě se o ně staraly všichni psychologové v ústavu.

Antonie a Mark proto díky šťastné náhodě měly klid od pečlyvích policistů a zvědavých lidí.
Pořád se ukrývaly v rospádlém zámku uprostřed hlubokého lesa.
Od té doby chodily na lov oba dva.Mark se bál že by se nevítaná návštěva mohla opakovat a nebyly by to jen nějaký bezbranní kluci.Proto jí chtěl mít stále u sebe.
Jednou se ale stalo že Mark musel jít sám.Antonie byla vysláblá věčným touláním se po lese.
Mark byl dlouhou dobu už pryč když se jí zmocnil divný pocit.Ten pocit co předpovídá změnu všeho co člověk zná.Blížilo se svítání a on nebyl ještě v zámku.To se ještě nikdy nestalo.
Antonie scházela zrovna ze schodů aby se podívala zda není už blízko.Otevřela dveře a podívala se ven.Okolo bylo ticho a na nebi se začaly oběvovat první červánky.
Dveře tedy zase zavřela a se strachem o Marka pospíchala ke schodům.
Snad se do domu dostal jinudy a unikl spalujícímu slunci.Bleskla jí naděje v hlavě.
Když ale vylezla pár schodů prolétla jí hlavou dotěrná bolest a v srdci pocítila úskost.
Padla na schody a sedla si na ně.Před očima měla vidinu dvou bojujících postav v mlze.
Byly to jen utršky,podivné představy v hlavě jí působily značnou bolest.Dech se jí zrychloval a oči rozšiřovaly napětím a strachem.Za okamžik najisto poznala v jedné bojující postavě Marka.
Na čele jí vyrašil pot.Věděla že nic nemůže dělat,jen přihlížet.To jí děsilo ze všeho nejvíc.
Slunce vstupovalo na oblohu a prostupovalo celým lesem.Svítalo.
Paprsky prolétly stromy jak raketa a Mark se dostal do bolestivého šoku.
Mark rozpažil ruce a jediné na co se zmohl byl hlasytej řev.Celým lesem se táhl jeho hlas že dorazil i k ubohé Antonii která vykřikla zároveň s ním.Jeho tělo se vznítilo plamenem a padalo na zem .
Antonie si lehla na schody a se zavřenýma očima si přikryla celou hlavu rukama.



Nad doutnající kostrou se skláněl prošedivělí muž.Do trupu vložil dřevěný křížek a ostrým sekáčkem usekl nebohému hlavu.Tu pak zabalil do látky a odnesl sebou do města.
Bylo po všem,cítila to.Cítila že nebespečí jí tu už nehrozí.Zmatená,zničená a na dně psychicky se zvedla ze schodů a zašla do hořejšího pokoje.
Les se zklidnil a v rudě vyhlížejícím slunci se pohupovaly špičky stromů.

Druhou noc,jen co se slunce skrylo za stromy,vyšla Antonie ze zámku.Ve městě bylo nezvyklé ticho,ulice vylidněné a okna zavřená.Antonie chodila po střechách a snažila se instinktivně najít Jitku.Nebylo to snadné.Jitka se od návratu do Německa neozvala.
Ta si zatím v malé kuchyňce vařila kávu.
Antonie nebyla zvyklá na výšky.Toto byl její první velký výlet.Proto byla brzy unavená.
Sedla si tedy na nejblyší střechu paneláku ale neuběhla ani minuta když jí šťastná náhoda nahrála.
O balkon níže se objevila Jitka s doutnající kávou.Vstoupila na balkon a nevědomky že jí pozoruje se rozhlížela po liduprázdné ulici.
"Ježiš"lekla se když vedle ní dopadla Antonie.Hrníček z kávou jí vyklous z ruky a rozbyl se o podlahu.
Vařící se ještě káva polila Jitce ruku.
Antonie se zvedla a začala jí uklydnovat.
"To jsem já,neboj."
"Bože,takovouhle návštěvu jsem tedy nečekala."
"To já chápu."přiznala Antonie.
"Proč si nepřišla dveřmi?"
"Copak vím kde bydlíš?...Raději mně pusť dál než si nás někdo všimne."
Jitka otevřela dokořán balkonové dveře aby mohla projít.
Když prošla za ní dovnitř a zavřela dveře,pořádně si jí prohlédla.
Antonie byla oděná v dlouhých černých šatech.Úzké rukávy,dekolt široký ale né hluboký,sukně široká.
"Vau,sluší ti to."dodala když si jí přeměřila.
"Já tu nejsem abych se pochlubila šatama ale potřebuji pomoct....a kde je vůbec Theo?"uvědomila si teprv teď jeho existenci.
"Theo si našel práci.....dělá převážně noční.To není důležité,v čem ti mohu pomoci?"
" Ty jsi neslyšela o tom mrtvém v lese?"udivila se.
"Jo,slyšela...ale moc toho nevím."
Jitka odsunula dvě židle od jídelního stolu co stál poblíž balkonu.Obě si sedly a ona pokračovala.
"V novinách stálo že se našla mrtvola chlapce,asi 20 let a z vraždy byly obvinění další dva labilní,mladí narkomani.Jeho kamarádi.Jsou teď zavření v psychyatrycké léčebně.Nikdo jim nevěřil historku o příšeře.Tvrdily že je něco napadlo a honilo je po lese.Všichni měly v sobě drogy."
"To jo,to jsem byla já."přiznala se.
"Tak je to pravda?....Napadlo mně že to můžete být vy ale myslela jsem že ty bys toho nebyla schopná.Že bys nikomu neublížila."
"To bývalo."odpověděla v klidu a obrátila oči do stolu.
Jitka oněměla.Po dlouhé pauze Antonie zvedla zas hlavu.Oči jí rudě pláli a Jitka z výkřikem vyletěla od stolu.Židle dopadla z hlasitým bouchnutím na podlahu.Antonie se taky zvedla.
"Já nevím co se se mnou děje tak najednou."dívaje se na ní jí z oka ukápla slza.
Jitka se přestala třást a uklidnila se.Pomalu k ní přistoupila a objala jí.
"Ale to není vše..."
"Co ještě?"
"Mark je mrtev...."hlas se jí třásl a tak si obě zas sedly.Antonie se spíš na tu židli svalila.Oči už měla v pořádku.
"V lese se objevil nějakej člověk,nevím kdo to byl.....neviděla jsem mu do tváře.Vše jsem viděla jen po kouskách.Já byla v domě..."vypravovala zmateně.
"Najednou jsem pocítila divný pocit a před očima se mně vše odehrávalo.Mark byl na lovu sám.
Sám v lese"zase jí vytryskly slzy ale snažila povídat dál.
"Sám,nevím proč jsem nešla taky,měla jsem jít taky."sklonila zas hlavu ke stolu.
"Je dobré žes nešla taky,teď byste byly oba mrtví."snažila se jí ukonejšit ale nepomáhalo to.
"To co se tam odehrálo bylo děsné.On bojoval ze všech sil ale vyšlo slunce.To prokleté slunce.
Kdyby nevyšlo,Mark by ho jistě porazil a žil by.Zatracené slunce.To ho zahubilo!"
Poslední slova skoro zakřičela.
"pšš,lidi tě uslyší."
Antonie se zvedla prudce ze židle a bylo jí vše jedno.
"To je mně jedno,ať si slyší.Ať si mně najde ten bastard.Ať mně zabije jako zabil Marka.
On za nic nemohl.Lovil jen zvěř aby jsme přežily."
Jitka se zvedla také ale nic jí nenapadlo co by jí na to řekla.
"Ať si mně zabije také pokud ho nenajdu první."dodala a prudce otevřela dveře od balkonu a zmizela ve tmě chladné noci.
Jitka vyrazila za ní ale už jí ani nezahlédla.Co chce dělat?Chce snad být snadnou kořistí jen po její zármutek?Mark by jí to nedovolil,ani ona jí to nesmí dovolit.
Hbitě vyrazila ke dveřím a z věšáku vzala modrou,džínovou bundu.Vyletěla z domu jak namydlený blesk.Musí jí najít jinak to dopadne zle.
Vyběhla na ulici a instinktivně se dala směrem do centra.
Antonie mezitím přistála v boční,tmavé uličce vedle diskotéky.Před kterou stálo pár lidí z pivama v rukou a klábosily.
Nevnímaje je se protáhla mezi nimi a vstoupila do místnosti hemžících se lidí.
Šla dál a dál než se octla urostřet parketu.Okolo tančily stovky lidí a ona se po nich dívala jako by každý z nich měl vinu na Markově smrti.
Zmatená a zoufalá,plná nenávisti k lidem tam stála a dívala se jen po lidech chodících okolo ní.
Snad se jí podaří poznat muže z lesa.
Za okamřik stála u nejblyší zdi ale nespouštěla oči z lidí na i mimo parket.
Přijde sem vůbec?Kde ho má hledat?Najde on jí nebo ví vůbec o ní,že je tady a čeká na něj?
Pořád jí vrtalo hlavou tolik otázek a na žádnou neznala odpověď.
"Ahoj květinko,"zaznělo najednou" mám tady sebou svého nejlepšího kámoše a ten prostě trvá na tom že si spolu užijete."před Antonii stál obtloustlí mladík,ostříhaný dohola.
"Je to docela fešák a pro tebe, když si tě tak zblízka prohlížím se mi zdá jako dělanej!!! Chceš to rovnou tady na hajzlu, nebo půjdeme k tobě domu?"
"Odprejskni"strčila do polo ožralého mladíka.
"Ale kotě,nebudeš litovat."otočil se za ní když odcházela"děvka jedna."
Antonie vyšla na ulici a zašla zpět do tmavé uličky.Nevšimla si ale že jí opilec sleduje.
"Hej,co si o sobě myslíš ty couro."zaječel na ní.
Antonie se otočila a zkoprněla.
Pevně jí chytil za ramena a mrštil s ní o zeď diskotéky.
"Tak jak chceš,mně je to jedno.Užijeme si i tady."zachroptěl a popadl ležící Antonii.
Pravou rukou jí sevřel obě ruce a druhou si začal rozepínat zip u modrých,džínových kalhot.
Antonii se zrychlil dech.Ne že by se bála ale pocítila něco divného.
Jen měsíc ozařoval temnou uličku když se vzepřela a povalila mladíka na záda.
Když se dostala na něho,mladík spanykařil.
Seděla na něm se žhnoucíma očima a vyceněnýma tesákama.
"Ááááá,bože,bože,áááá."křičel a snažil se dostat z pod ní.
"Tak jdeme na to,nebo už nechceš?"otázala se ironicky.
"Tak to máš smůlu,já jsem dostala chuť na tebe."dodala a zakousla se mu do hrdla.
Teď už neměl sílu ani vykřiknout a zavolat o pomoc.
Antonie se pomalu zvedala od nehybného těla a začala ustupovat.Narazila zlehka do zdi když si začala uvědomovat co se stalo.Co se začíná dít s ní?Začíná být jako krvelačné zvíře.
Nezbývalo jí tedy nic jiného než utéct.
Proběhla nepozorovaně okolo partičky opilých lidí,flákajících se před vchodem do diskotéky.
Když utíkala tmavou ulicí a míjela občas pár lidí,pomyslela si hrůznou věc.
Už druhý člověk umřel její rukou.Kolik nevynech ještě bude?Co má dělat aby nebyly další?
Na tuto otázku ale odpověď neznala.
Naštěstí vběhla rovnou do náručí Jitce.Ta jí pevně chytila a zatřásla s ní.
"Antonie,Antonie"křikla na ní.
Ta se probrala z šokujících myšlenek a z očí jí vytryskly slzy.Vzlykající se snažila říct Jitce souvislou větu ale nešlo to.Jitka jí odtáhla opodál z hlavní ulice.
"Co se zas děje,co se stalo?"naléhala na ní aby mluvila.
Antonie se nadechla a pomalu vyslovovala slova aby zadržela valící se slzy.
"Já..zas...zabila."jen řekla a zas se dala do pláče.
"Koho"ptala se zas ale když viděla v jakém je stavu odvedla jí raději domů než vyjde slunce a nebo si jich někdo všimne.
Když vstoupily do bytu,položila Jitka Antonii do vedlejšího pokoje na postel.Ta byla tak unavená že hned usnula.Za nedlouho přišel Theo.Jitka mu vše podrobně vysvětlovala,jak k ní Antonie přišla a jak vyprávěla o Makově smrti a vraždách co spáchala i když nechtěla.
"Mark je mrtev?Tomu se snad nedá věřit."divil se Theo.
"Oni nejsou nesmrtelní,jen je skoro nic nezabije."snažila se mu to trochu vysvětlit.
Večer,hned jak zapadlo slunce se Antonie probudila.Rozespalýma očima se podívala po pokoji a chvilku ji trvalo než pochopila kde vlastně je."Jitka mně přivedla domu ale ví o té včerejší vraždě?"zašeptala.
Ve vedlejší místnosti bylo poměrně ticho,slyšela jen jak Jitka chodí zlehounka po kuchyni.
Nesmí tu zůstat,co by si Jitka počala s tím co se z ní stalo?Pomyslela si a potichu vstala z postele.
Přistoupila k oknu a podívala se na liduprázdnou ulici.Pak se zas podívala na dveře zda do nich nevchází Jitka.Ta si ale ještě pořád myslela že spí.
Vylezla tedy oknem na střechu.
Cestou na zámek kdy šla mimo lesní cestičku která vedla přímo do zámku,uslyšela šramot v křoví.Pozorně se zadívala a ze křoví se ladně vynořila srnka.Droboučká a štíhlá,co se pásla opodál louky.Ta jen otočila hlavu k Antonii a malou chvilku si koukaly zpříma do očí.Pak se dala na úprk.Antonie hned za ní.Pronásledování se pro ní stalo zábavnou hrou.Srnka kličkovala mezi stromy,doufaje že jí uteče.Antonie se ale hbitě vyhýbala stromům i větvím které se pletly do cesty.Nabrala tak neskutečnou rychlost a svou kořist lehce doběhla.Pak stačil jen jediný skok a už byla srně na zádech.Ta se pak z Antonii převážila a obě se válely na suché zemi.V prachu rozpoutaným ránou dvou těl už bylo vidět jak pod hlavou ubohé srnky je zakousla Antonie a jako lačnej vlk pije životodárnou tekutinu,krev.
Po příchodu do prázdného a tichého zámku se postavila doprostřed místnosti kde bylo slyšet i tlukot jejího srdce.
Pomalým krokem obešla všechny svícny na zdech a zapalovala je.
Místnost se rozzářila plamenem svíček.Ale pořád byl zámek tak prázdný a opuštěný.
Uměla si přesně představit jak se ve velkém sále pořádaly neskonale krásné plesy a lidi tančily v překrásných šatech.
Teď tu zůstaly jen holé stěny a ticho.
"Měla bych s tím něco udělat,je tu špína a pokud to má být můj domov,tak si to tu udělám podle svého."řekla si nahlas pro sebe.
Z malé místnůstky pod schodištěm vytáhla smeták a místnosti od z hora dolů začala zametat.Zámek byl obrovitánský a tak s tím byla hotová jen tak tak.Když vymetávala prach a omítku ze dveří do dvora,všimla si svítání.Slunce už nakukovalo na oblohu a tak rychle zabouchla dveře aby se schovala v temnotě zámku.

Další noc se probudila s velkým hladem a touhou po teplé krvi.Vyrazila tedy na lov do lesa.Ale po dvou hodinách se jí podařilo vystopovat jen jednoho zajíce.A to její touhu nezahnalo.Vrátila se do zámku s kručícím žaludkem.
Druhou noc se odehrávalo to samé.A další noc to samé.
Když pak hladová Antonie usnula,zdál se jí strašný sen o Markovi.
Začal v hale zámku,Mark i Antonie se smály,tančily a byly šťastní.Pak ale jako by se vypařil.Antonie tam stála sama a za dveřmi bylo jen slyšet zvuky dvou mečů otírajícíh se a bijících o sebe.
Otevřela tedy dveře ale zvuk přestal.Mimo toho se před domem rozlévalo mrazivé ticho.Rozhlédla se a sešla schody,po pravé stravě uviděla kříž,zabodnutý do země na kterém vyselo jeho bezvládné tělo a kapky krve stékaly a vsakovaly se do země a kořenů blízkých stromů.Antonie vykřikla hrůzou a vyšla pomalým krokem k němu .Vtom se Markova hlava zvedla a jeho černé oči se vryly do Antonie.
Vtom se probudila.Opocená rozrazila víko bedny a snažila se nabrat dech.
"Tak to nenechám,vrah za to musí zaplatit.Musí zemříííít!!!!!!"zaječela zlostně do tmy.
O chvíli později se procházela po městě a hledala něco na zub.Narazila zas na tu samou diskotéku jako naposledy.
Teď ale bez váhání.Vstoupila rovnou na parket a ladně začala tančit do rytmu muziky. Po chvilce jí to ale přestalo bavit a tak šla k baru a pozorovala kluky i holky jak se baví a hledala mezi nimi vraha.
Místo toho se ale vedle ní postavil mladej blonďáček a začal se na Antonii culit.
Ta mu místo do očí pohlédla rovnou na krk.
"Tak copak si dáte slečno,mohu vás na něco pozvat?"optal se slušně.
Antonie zvedla trochu oči a konečně narazila na jeho modré oči.
"Co pijete ráda?"optal se znovu mladík.
"Červenou mladíku."odpověděla mu Antonie.
Mládenec to pochopil po svém a tak kejvnul na barmana.
"Jedno pivko a pro dámu červené vínko."poručil barmanovy a hned zaplatil.
Na Antoniiny tváři se objevil letmí usmněv.
Mladík se jmenoval Petr a studoval na vysoko ekonomické škole.Dokázal se zapojit do hovoru na jakékoli téma. A tak se s ním Antonie nenudila.Chvilku si povídaly a pak zas šly tancovat.Při ploužáčcích si jí hezky přitáhl k sobě a pomalu se pohupovaly v líné muzice.On té blízkosti využíval po svém ale Antonie taky nezahálela.Přes jeho kůži hltala vůni jeho zdravé krve.
Když se zábava dostávala ke konci a lidí bylo miň a miň dal Petr návrh.
"Co takhle pokračovat v zábavě u mně?Mám tam láhev dobrého a sladkého červeného vína."
"Dobře,nejsem proti."odpověděla z klidným hlasem.
Před dveřmi diskotéky se Antonie zastavila.
"Tak a teď veď ty."oznámila Petrovi.
"Dobrá"odpověděl a chytil jí za ruku.
Vedl jí poloprázdnou hlavní ulicí asi 10minut a pak zabočil do tmavé uličky která vedla ke studenským kolejím.
Zastavil u jednoho vchodu a lovil z kapsy bundy klíče.
"Ksakru,kde jsou?"prohmatával druhou kapsu.
"A...tady."vyndal štos klíčů a otevřel vstupní dveře do koleje.
Ve vrátnici nikdo nebyl.Vyšly po schodech do prvního patra.
Petr odemkl dveře a vpustil Antonii dovnitř.
"Tak vejdi klidně dál......tady já bydlím,sám."dodal když jí vpouštěl.V tu dobu si ještě neuvědomil jakou chybu učinil.
Upír nemůže vejít bez vyzvání ale on jej pozval dál a podepsal si tak ortel smrti.
Vešel hned za ní a rovnou zamkl dveře.Klíče zandal zas do kapsy bundy kterou si pak pověsil na vedlejší věšák.
Přistoupil pomalu k Antonii která mezitím vešla do malého obýváku a prozkoumávala ho.
"Dáš si tedy něco ještě?Máš ještě žízeň nebo chuť na něco?"zeptal se Antonie stojící k němu zády.
"Jo,mám pořád chuť"otočila se a oči jí rudě zářily"na tebe."
Jen co dořekla,vytasila na mladíka,teď vyděšeného,svoje do tmy svítící tesáky a rychlím pohybem se k němu přiřítila.
Chytila nebožáka za hlavu a zakousla se mu do hrdla.Mladík,ztuhlý strachy,jen zasténal a jelikož ztratil rovnováhu,narazil na zeď vedle dveří vedoucí na malou chodbičku.
Chvilku popadal dech ale za okamžik ztratil vědomí a sunul se pomalu na koberec.
Antonie lačně hltala mladíkovu krev a konečně cítila to sladké uspokojení které jí,jak hned pochopila,dala jen lidská krev.
Když se dostatečně nasytila,zvedla se ze země a po chvilce pozorování se začala nad nehybným tělem modlit.
Ano,modlit.Modlila se aby jeho mladá duše došla pokoje a poděkovala mu za ukojení a prodloužení jejího vlastního života.
Pak,aby jí nikdo nevyděl,otevřela okno a přesvědčila se zda jí nikdo nevidí.Naposledy se otočila k nehybnému tělu a seskočila na,od rosy,vlhký trávník.
Když dorazila domů tak začalo pomalu svítat.Lehla si do bedny a než spokojeně usnula,trochu přemýšlela.
Měla by zrenovovat tento zámek,byla by škoda ho nechat spadnout.Mark to možná měl v plánu.Nebo ne?Každopádně je to teď její domov.Dá tedy tomuto domu novou tvář.

Druhý den šla zas na lov ale když se nasytila,vzala nebohému jeho peníze a poděkovala mu nejen za jídlo ale i za příspěvek na chudé.
Ještě než vyrazila domů za spánkem,koupila v non-stop bazaru starej mobil a simkartu se stovkovým kreditem.
A dopoledne ve stínu temného pokoje obvolala firmy a řemeslníky.
Nejdřív zařídila zasklení poškozených oken.Pak zavolala topenáře aby jí přivedly do domu teplo a pak to ostatní.
V průběhu doby,než se vydávala na lov,začala dávat do kupy místnosti a velký sál.
Postupně je vymalovala a jak šel čas i zařizovala interier.
Když už po dvou letech bylo hotovo.Rozhodla se navštívit Jitku poté dlouhé době.Vzala to opět přes střechy a balkon.
Dveře od balkonu byly pootevřeny ale Jitka nikde nebyla.Ani v kuchyni nebo v ložnici.Pak ale uslyšela z chodbičky jaké si divné zvuky,šla tedy dál a našla Jitku,klečící s hlavou v záchodové míse.
"Pane jo."ozvala se Antonie.
Jitka až očividně vyřízená se na ní otočila a jen pokývala hlavou a už zas byla v míse.Pak si jen rukou utřela pusu a zvedla se ze země.
"Ahoj,jsem ráda že jsi se objevila."pozdravila Jitka.
Antonie si jí teď mohla pořádně prohlédnou a tak si nemohla nevšimnout Jitčina nadměrného bříška.
"No nazdar."překvapila se.
"Taky tě zdravím.No jo,už je to tak."
"Ty jsi?Ty nejsi,nebo jo?"koktala ze sebe Antonie.
"Pojď si raději sednout do kuchyně."zavedla jí ke stolu a posadily se.
"Tak to vidíš,čekáme dítě.Teď se bude muset Theo otáčet aby uživil dva krky."
"V kolikátém jsi už?"zeptala se nesměle když se vzpamatovala.
"Už v sedmém,Theo má radost a já pochopitelně také.Ale ty stavy jsou občas k nevydržení."přiznala.
"Pane jo,tak vy budete mít dítě.Už budete rodina."
"A jak je tobě?Je to lepší?Myslím ohledně Marka."
"Pořád to bolí a stále se mně zdá jeden a tentýž sen."
"Jaký?"vyptávala se Jitka.
"Jsem v domě s Markem a je nám dobře,pak se ztratí a já najdu jeho tělo pověšené venku na velkém kříži a krev co z něj teče se vsává do půdy a kořenů stromů."vypráví Antonie.
"To je jasné,vtom zámku jste se poznaly,tam bylo první setkání.A ta vsakujíc se krev značí že když tam tak dlouho žil a i tam umřel že jeho duše a vzpomínky se bude držet jen tam."přemýšlela nahlas Jitka.
"To jo,to chápu.Ale ten sen mně ničí.Mark mně hodně chybí."
"To věřím,a jinak děláš co?"
"No,za ty dva roky co uběhly jsem dala trochu dohromady zámek.Právě jsem tě chtěla pozvat ale myslím že na to není vhodná doba.Necháme to tedy až to bude hotové.Teď se musíš starat hlavně o sebe a mimčo."
"Já i dítě jsme v pořádku,nemusíš se o nás starat.Nevolnosti k tomu patří."pousmála se Jitka.

Antonie pak chodila obden a pomáhala jí i z přípravou pokoje pro miminko.
Jitka věděla že bude mít holčičku,ukázala Antonii i fotky z ultrazvuku a tak každou noc co byla u ní přinesla Antonie do zásoby jednoho plyšáka nebo růžové dupačky atd.
Dva měsíce utekly jako voda a Jitka začala rodit jednoho dne před setměním.Theo se přiřítil okamžitě z práce a odvezl Jitku do porodnice.Když se setmělo,zavolal na Jitčino přání Antonii na mobil.Ta neváhala a jako raketa vylétla z bedny a hnala si to přes les do města za Jitkou.
Když tam dorazila,Jitka už to měla za sebou.Drobounká holčička ležela na pokoji v postýlce s Jitkou.
Ta měla úsměv od ucha k uchu a z očí jí stékaly slzy jako kroupy.
Antonie se přiblížila a objala Jitku pevným stiskem.Ta se okamžitě rozzlykala.
"A co jméno?Máš pro ní nějaké?"zeptala se.
"Ano,Natálie,Theo s tím souhlasí."odpověděla podívajíc se do postýlky.
Antonie přistoupila s úsměvem k postýlce a sklonila se k malému novorozenci.
"Tak tě vítám na tento svět maličká.Neboj,teta Antonie se postará aby se ti nic zlého nestalo.To ti tady a teď slybuju."a pohladila maličkou Natálku po čelýčku.

Jak šel čas,Natalka a zámek byly v lepším stavu.Holčička rostla jako z vody a zámek už vypadal jako zámek.
Antonie se vždy před lovem zastavila za Jitkou a Natálkou,jen na chvilku,samozřejmě.A po lovu se zas věnovala,teď již překrásnému zámku.Nikdo by neuvěřil že to bývala zřícenina.
Zámek dostal novodobou tvář ale i život.
Pokud by se měl popsat zkráceně jeho noví vzhled,začalo by se hned z venčí.

Nová,bílá omítka přímo svítila tmavým lesem,okna nechala postavit trochu v gotickém styly,protáhlé okno s půlkruhem nahoře.
Do nich černé,neprůhledné sklo aby slunce nepronikalo do zámku.Nová okapová roura byla samozřejmostí.
Na střeše byly nové střešní tašky v červeném provedení a aby to ladilo,okap nalakován stejnou červení.
Velký sál byl také hodně změněn.Na podlahu byla položena nová hnědočervená plovoucí podlaha a také zdi nabíleny.
Na zdi přidělány svícny Zábradlí bylo nalakováno tmavě hnědou a na schodiště položen rudý koberec.Ten vedl i po chodbě hořejšího patra až do obou křídel zámku.Nahoře bylo 50 pokojů,25 v levém křídle a 25 v pravém. Pokoje byly ale velké tak to nebylo snadné zařizovat je.Chodby byly také osvětleny pouze svíčkami na svícnech.To nechala jako památku na Marka.
Na koncích obou chodeb byly schody do malých věžiček.Levou věž nechala přestavět na osobní místnost,tam pobývala nejraději a nechala si tam donést i novou černou rakev vykládanou modrým saténem.
V pravé byla zchátralá kaple.Zrenovovala jí a chodila tam přemýšlet a nebo za útěchou když se jí zdál ten opakující se sen.
Dole byly jen tři ale obrovské místnosti.Uprostřed bývala velká kuchyň a po stranách dva sály s lustry z broušeného skla.
Jediné co překonalo čas a tedy se nemuselo opravovat byly dva chrliči sedící na střeše.Bylo to vyobrazení dvou draků s polorostaženýmy křídly a z poloviny vyplazeným jazykem.Oba měly hlavy natočené k sobě.
Nedaleko na útesu,směřujícím do moře,nechala vytesat do skály Markovo jméno,jako památku na něho.
Chodívala tam často a byla tam co nejdéle to šlo.

Když Natalce byl 1rok,mohla už Antonie obě pozvat na návštěvu.Přišly hned po setmění.Natalie byla plná života a než se stačila z Jitkou přivítat už lezla po koberci na schodech a smála se.
Antonie už byla připravená a zavedla je do kuchyně kde Jitce uvařila kávu.Holčička vlezla kam jen mohla a probádala každý centimetr v kuchyni než si jí Jitka vzala k sobě na klín.
Povídaly si o všem možném,o Natálce,Theovi,o domě a jakýchkoli blbostech a možná by se zapomněly kdyby Natalka únavou neusnula.Tak jim Antonie zařídila odvoz taxíkem.Taxikáři bylo divné že musí až k lesu ale raději se nevyptával.To není jeho práce.
Antonie pomohla,též unavené Jitce,z Natalkou.Nesla jí celou cestu z lesa kde už na ně čekal znuděný taxikář.
Rozloučily se tedy a když Jitka nastoupila do auta,ještě si zamávaly.

Jednou když byla zase Antonie na lovu,ucítila na diskotéce divný pach smrti.Takovej pach nikdy předtím necítila.
Rozhlížela se tedy po sále plném lidí a snažila se rozeznat z koho by to mohlo jít.
Pak narazila zrakem na staršího člověka z už prošedivělým fousem.Byl oblečen velmi výstředně.Kožené černé kalhoty doplňovala též černá kožená vesta a černé rukavice.Na svalnatějších pažích se vyjímal jakýsi znak.
Na okamžik se jí zatmělo a vybavila se jí vzpomínka na postavy v lese osudného dne.Hned pochopila s kým má tu čest.
Za okamžik si jí muž také všiml.Chvilku se na sebe dívaly.Pak se ale Antonii zaleskly oči rudě.
Muž se pousmál.Jak se ale okolo míhaly lidé,Antonie ho ztratila.Prodrala se přes lidi ale neviděla ho.Prošla celou diskotéku.
Až když se zatoulala ven,zahlédla stín,vcházící do slepé uličky.Šla tedy za ním.
Už tam na ní čekal.Stál tam s nohama mírně rozkročenýma a připraven k boji.Šla tedy blíž.
Oči jí zrudly a v sobě měla nenávist co ještě nikdy nepoznala,chtělo se jí řvát.
Věděla že proti němu nemá moc šancí ale utéci by bylo horší než smrt s kterou v okamžiku počítala.Buď zabije ona jeho nebo on jí.
Což bylo pravděpodobnější.Antonie vyrazila jako první.Muž nebyl ozbrojen a jednou ranou jí srazil k zemi.Ta se opřela o ruce a prudkým pohybem podkopla lovci nohy.Zřítil se na zem jak pytel brambor.Než se zvedl ze země,byla už na nohou.
Pravačkou mu nasadila jednu ránu do tváře a snažila se ho chytit pevně za krk.Ten jí chytil pevně a jak s ní smykl od sebe Antoniiny nehty se zaryly do jeho krku a skoro mu rozřízly tepnu.
Z rány tekla proudem krev.Muž se chytil za krk a zaúpěl bolestí.
Antonie se na něj syčící opět vrhla ale už naštvanej lovec se stačil rozmáchnout a praštit jí do žaludku.Pak jí ještě uštědřil ránu do brady,která jí odhodila přímo na zeď.Nemohla popadnout dech,ležela tam už smířená z osudem.
Muž k ní přistoupil a z vnitřní kapsy vesty,vytáhl pistoli s dlouhou hlavní.
"Tak dělej,na co čekáš?"zasípala.
Hned jak to dořekla,se ze střechy objevil stín a muž se otočil zády k ní.Naproti stál muž v černém koženém kabátě,zářící oči a vytasené tesáky už předem dávaly najevo že je upír.
"A,další prácička."promluvil lovec poprvé a namířil na neznámého upíra.
Když si ale všiml že se Antonie sbírá ze země,odstoupil od ní a stoupl si mezi ně.Antonii měl po levé ruce a upíra po pravé.
Upír stál u výlezu z uličky,věděl tedy že to nebude snadné.Než se stačila sebrat ze země a vspamatovat se,upír si stoupl před lovce a kladným hlasem na něj promluvil.
"Víš co se teď stane?Co s tebou hodlám udělat?"optal se lovce.
"Tak to tedy nevím"odpověděl mu ironicky.
"Já tě teď zabyju."pokračoval s úsměvem a jako blesk se objevil jemu za zády.Ten to nezpozoroval ale Antonie ano.Je taky upír.
Rychlím pohybem ho vzal zezadu za spánky a prudce škubl.Muž odvrátil oči k nebi a spadl mrtev na zem.
Pak se neznámí upír otočil k Antonii a šel pomalu k ní.Ta už stojící pevně na nohou se jen nenávistně na něho dívala.
"Jsi v pohodě?"zeptal se když k ní dorazil.
Odpovědi se nedočkal.Antonie s ještě rudýma očima a právě hojícími se modřinami na něho zavrčela a prudce do něj strčila.
Upír udělal jen jeden krok vzad a ona proklouzla okolo a zmizela.
"Kráva."zasípal potichu upír.


Antonie se ještě chvilku potulovala po městě,jelikož dostala hlad.Když nalezla svou oběť,spícího tuláka,vydala se znovu k domovu.Zklamala,nedokázala zabít lovce a ani sama nepřišla o život,trápilo jí celou dobu.
Druhý den se stavila k Jitce a vše jí podrobně vyprávěla,jak se setkala z lovcem,jak se strhl souboj i o neznámém upírovy.
"Pane jo,tak další upír ve městě?"žasla Jitka sedíc u stolu a před sebou doutnající kávu.
"Proč se tam ale objevil zrovna v tu chvilku.Už mohlo být po všem,mohla jsem mýt pokoj od všeho."stěžovala si.
"I od nás?"
"Né,od vás ne.Vy jste to jediné co mně drží zatím při životě.Co mně dělá šťastnou v tomto stavu a na tomto světě.Ty a Natálka.
A to se nezmění."opravila svůj výrok Antonie.
"Život je to nejcennější co máme,važ si toho."
"Tak to říkáš té pravé,Jitko,já musím zabíjet abych žila."odpověděla Jitce.
"Ale ty to děláš pro jídlo,jsou lidi co vraždí pro peníze,to jsou pak tvorové co si neváží života.Zabít pro potravu není nic špatného."vysvětlovala Jitka.
"Nikdy jsem se na to takhle nedokázala podívat.Ale máš asi pravdu.Není zabití jako zabití.Smrt přijde pro každého."řekla Antonie a sklonila hlavu.

Půl roku uběhlo od setkání s cizím upírem.Antonie už zapomněla a žila zas šťastnej život společně s Jitkou,Natálkou a Theem.
Ale náhoda zase vzala za své.Když se jednoho pozdního večera vracela od Markova náhrobku,spatřila jak okolo zámku šmíruje podezřelí chlápek.Z dálky viděla jeho blond hlavu,motající se kolem oken a červené sportovní auto,zaparkované opodál.
Neváhala a asi dva metry od něho na něj zakřičela.
"Co tu pohledáváte,chcete něco?"
Muž se zprudka otočil a prohlédl si Antonii zblízka.
"Vy jste majitelka tohoto sídla?"začal hned muž.
"Ano,dalo by se to tak říct.A vy jste kdo?Bývá slušnost se nejříve představit."odpověděla rozdrážděně.
"Mé jméno je Brus,sloužím velmi zámožnému a mocnému pánovy žijícímu v Římě.Momentálně hledá nové bydlení a myslím že to vaše je přesně to co hledá.Mohu se podívat i dovnitř?"
"No to tedy nemůžete,"vyjekla už naštvaně."co si to dovolujete šmírovat okolo cizího domu a pak chtít rovnou vlézt dovnitř!
Nenapadlo vás že tento zámek není na prodej?"zrudla vsteky Antonie.
"Jděte nebo se vám může něco zlého přihodit!!"
"To bych rád věděl co."odsekl a přistoupil ke dveřím které pak vykopl.Dál ale nešel.Zůstal stát ve dveřích a prohlížel si vnitřek.
Antonii zrudly oči a silným trhnutím odhodila drzouna až k jeho autu.
Ten se sebral ze země a jen z lehkým překvapením,nastoupil do auta a odjel.
To ale byl jen začátek,o týden později se ozvalo silné zabouchání na dveře.Bylo teprv deset večer a ona se chystala pomalu na lov.
Jaké překvapení jí ale čekalo když pohlédla opatrně z okna.Před zámkem stálo Brusovo červené auto.
Dveře se prudce rozlétly a Antonie bezmyšlenkovitě spustila.
"Už jednou jsem vám říkala že tento zámek není na prodej,co tu tedy ještě chcete?"rozkřičela se ale hned poté si všimla další postavy stojící zády k nim.
Brus stál klidně před ní a v jeho úlisném obličeji se vyjímal též úlisný úsměv.Pak se otočil k černé postavě a klidným hlasem promluvil k Antonii.
"Toto je můj pán Angelus,král všech upírů na této planetě,tedy i tvůj král,proto bys měla být poslušná a vyhovět mému pánu.
Ten chce odkoupit tvé sídlo a nechává na tobě za jakou částku ho přenecháš.
Antonie nevěděla kolik by mohlo být na světě upírů a tak jí ani nenapadlo že by mohl existovat i král upírů.
Angel se pomalu otočil k nim.Antonie v něm hned poznala neznámého upíra z uličky co se zapletl do jejího boje.
"Tak to je tedy překvapení"spustila zase"tak vy máte tu drzost chtít po mně abych prodala zámek potom co se stalo?"zvýšila hlas bez ohledu na to zda je to král nebo ne.
V Brusovi tváři se objevil místo usmněvu šokující strach a údiv.Tak se ke králi ještě nikdo nezachoval a tak se samozřejmě obával královy reakce.Ten se též z mírným překvapením jen usmál.Také si pamatoval na scénku v uličce a tak ho to nijak nerozhodilo.
Antonie si stoupla mezi Bruse a Angela a nahlas zakřičela po celém lese.
"Tento dům není a nikdy nebude na prodej!!!!!"otočila se a zaplula zpět do zámku.
"Můj pane,vy toto drzé stvoření znáte?To je urážka všech upírů.Vždyť ona přímo odepřela poslušnost králi."koktal ze sebe.
"Ano,už sem měl tu čest jednou a proto mně to neznepokojuje Brusi."řekl klidně s rukama za zády.
Angel se rozhodl zůstat v Německu nějakou dobu.Když už je zas tady tak nebude hned odjíždět.
Hned se tedy v novinách začalo psát o bestyalním vrahovy,vraždícím denně všude možně po Německu.Policie měla tedy plnou pohotovost a Antonie kručící žaludek.Lidi byly opatrní a nikdo už nevycházel po setmění z domu.
Nikdo?No,někdo přece.Malá,blonďatá holčička utíkala větší kus před vyčerpanou maminkou.
"Počkáš na mně?Já ti nařežu."volala za ní zbytečně maminka.
"Tady jdeme."zastavila před večerkou a vismáté dítko vklouzlo do krámu.
"Jedny cigarety bych poprosila."
"A jaké značky?"optala se prodavačka.
Maminka se nejistě dívala na stojan z cigaretami že si ani hned nevšimla že holčička proklouzla otevřenými dveřmi zas zpátky na ulici.
"Natálko?"rozhlédla se Jitka po krámě."Natálie!"vyděsila se a vylétla hned z krámu.
Natálka zatím mizela opodál ve vedlejší uličce.Když tam přiběhla,zpozorovala temnou postavu muže jak levou rukou zvedá smějící se Natálku do vzduchu.Natálce to přišlo jako zábava a tak vesele třepala malými nožičkami a smála se.
Jitce už to tak nepřipadalo.
Anglovi tesáky svítily do tmavé uličky ale vyděšená Jitka se nebála o svůj život ale o život své dcerky.
Rozběhla se k Anglovi a začala do něj bouchat pěstmi.
Angel jí chytil pod krkem a zdvihl jí taky do vzduchu.Jitka volala všechny svaté ale nepřestávala bojovat.Rukama se sice držela Anglovi ruky ale její nohy stále pracovaly.Snažila se ho kopat jak nejvíc mohla.Ten se na ní chvilku koukal a pak jí odhodil na hromadu ležících krabic.Malou Natálku pak pomalu položil na zem a zmizel.Vyděšená Jitka popadla dcerku do náručí a utíkala z uličky na hlavní ulici.

Po dvou dnech,kdy se trochu dostala z šoku,zašla Jitka k Antonii.Byl den a tak nepředpokládala že jí Antonie přijde otevřít dveře.
Vstoupila tedy dovnitř a rozhlížela se.S Natálkou v náručí pomalu postupovala dál.
"Antonie,Antonie!"zakřičela do temné místnosti a ozvala se ozvěna.
Antonie se po chvilce objevila na schodišti a celá rozespalá si mnula obě oči.
"Jitko,co tu děláte?Děje se něco?"
Jitka vyšlapala schody nahoru za Antonií.
"Můžeme si promluvit?Potřebuji si z někým popovídat a nemám s kým."prosila zoufale Antonii.
"Tak jdeme do kuchyně a tam mně vše povíš."navrhla a převzala od vyčerpané Jitky malou Natálku.Odnesla jí do vedlejší místnosti a polospící jí položila na měkký gauč.Přikryla jí teplým přehozem a zamkla dveře.Pak šla za Jitkou do kuchyně která už tam ohřívala vodu na kávu.
"Ukaž,sedni si,já to udělám."odstrčila jí když viděla v jakém je stavu.Ta se s třesoucíma rukama zhroutila na židli.
"Co ti je?"cukla sebou Antonie zděšeně.
"Není mně dobře,dva dny jsem seděla u Natalie a ani jsem nezamhouřila oči."začala Jitka.
Antonie nalila vroucí vodu do velkého šálku,podala ho Jitce a sedla si k ní.
Jitka jí vypravovala vše co se před dvěma dny stalo.Došly jí cigarety a tak šla s Natálkou do blízké večerky.Tam se jí Natálka ztratila a utekla do postranní uličky.
"Tam jí napadl......."začala větu ale slzy jí zabránily mluvit.
"Někdo napadl Natalku?Kdo proboha?"zděsila se Antonie.
".......upír."vyhrkla ze sebe najednou a rozbrečela se.
"Upír.....to by si snad žádný nedovolil,napadnout malé děcko.Co to je za zbabjelost?"rozčilovala se.
"Pamatuješ si jak vypadal?Řekni mně jak vypadal."vyptávala se.
Jitka popsala Angela přesně jak si ho ona pamatovala z uličky za diskotékou.
"Angelus"vyhrkla ze sebe.
"Ty ho znáš?"utírala si slzy Jitka.
"Má to být prý král upírů ale zatím je to jen zbabělec první třídy."naštvala se Antonie.
"Odneseme Natálku do hořejšího pokoje a obě se vyspíte.Až se setmí,tak zařídím aby se to neopakovalo......ještě nevím jak ale to vymyslím."dodala nejistě Antonie.
Nastala noc a Antonie se vydala hledat nafoukaného Bruse.Prohledala celé město.Byla tak zabraná do hledání že celičkou noc nepomyslela na to že má hlad.
"Kde jen může být?"vzdychla si už unavená.
Najednou zazněl do ticha noci zvuk zavírajícího se kamenného poklopu od kanálu.
"Kanály,no jasně."svitlo jí že jediné místo kam se nedívala byly kanály města.
"Fůůůj."zašklebila se když odtáhla poklop kanalizace.
"To si nemohl vybrat jiné místo?"postěžovala si sama sobě a skočila dovnitř,
Zkalená voda se rozstříkla okolo když dopadla na zem.
"Bože,to není louka plná fialek."vyhrkla ze sebe a okamžitě si zacpala nos."Tak jdeme dál."
Po patnácti minutách se ale k vůni kanálu přidala i vůně smrti.A vodou začala proudit i krev.Za okamžik došla na rozcestí.
Pořádně se porozhlídla a všimla si že u pravé roury je kaluž krve.Vydala se tedy vpravo.
Hned jak zašla za roh,uslyšela zvuk jako by někdo táhl něco za sebou.Zrychlila tedy.
"Přeji dobré chutnání"
Brus se otočil a mrtvola,kterou táhl za sebou,mu vyklouzla z rukou.Byl to vychrtlí,starý bezdomovec kterej by za nedlouho zemřel stejně sám,hlady.
"Kde se tu bereš?Proč nejsi ve své barabizně na které tak lpíš?"odsekl.
"No,pořád při starém,co?Vychování nikde a ani to nepozdraví když potká starou známou."
"Co tu hledáš?"zavrčel na ní.
"Já?Já si udělala jen malou procházku kanálama.Dnes je tak krásná noc na malý výlet."zažertovala.
"Co tu hledáš ty špíno."znovu na ní zavrčel.To už ale dostal odpověď ve stejné tónině jako byla otázka.
"Tebe..."zavrčela na něj a vykročila vpřed"...a Angeluse."dodala.
"Ty si myslíš že ti povím kde najít mého pána?Jsi zešílela?"zasmál se.
"Hele kámo,to už sem si zažila a nerada bych to absolvovala znova."
"Co zažila?"otázal se vísmněšně.
"To že bych to z tebe musela vymlátit,tak co?Řekneš my to sám nebo si musím dát repeťte?"


Na druhou noc už měla Antonie zamluvenou letenku do Říma kde už měl být zpátky Angel.
Když přijela do Říma,šla Antonie na místo co jí popsal Brus.
Ocitla se před velkou,mramorovou branou.Přes ní viděla nádhernou,velkou zahradu a za ní na kopci,ohromné sídlo krále.
Okolo brány šla posluhovačka a ve světle lamp,umístěnými okolo,jasně viděla jak vede na železném řetězu černého pantera.
V Antonii to hrklo.Z údivu jí přivedl až hlas ženy.
"Co tu provádíte,jděte odsud,tady nemáte co dělat."vyháněla jí žena.
Antonie trochu poodstoupila ale když žena z panterem odešly,zas přistoupila k bráně.
Na vratech zdobených velkými klepadly byl i zvonek z mluvítkem.Antonie tedy zmáčkla tlačítko a z mluvítka se ozval mužský hlas.
"Kdo jste a čehož si žádáte?"ozvalo se.
Antonie chvilku mlčela a hned jí napadlo že nemůže přijít za králem a oznámit že si s ním jde vyřizovat účty.
"Potřebuji mluvit s králem Angelusem v naléhavé záležitosti.Potřebuji jeho pomoc."odpověděla náhle.
Brána zaskřípala a trochu se otevřela.Antonie vešla dovnitř ale hned po pár metrech k ní přistoupily dva vojáci.
V rukou měly oba černé samopaly a jejich oči jí probodávaly skrz na skrz.Antonie tedy sklonila hlavu.
"Ukažte nám svou totožnost."promluvil jeden z nich.
Blesklo jí hlavou že král si nemůže nechat vniknou do zámku prostého člověka.
Když zvedla zase hlavu,její oči pláli rudě jako krev.
"Dobře,můžete jít dál."pokračoval a oba odstoupily aby mohla projít.
Antonie šla překrásnou zahradou až ke kopci na kterém stálo velké sídlo.Chvilku si prohlížela Angeluv palác a podivila se,proč chce tento překrásný dům opustit.Ale to jí bylo vlastně jedno,byla to jeho věc,ne její.Šla tedy dál.
Když přišla ke dveřím sídla,přivítal jí tam šediví muž ve služebnickém obleku.Hned na první pohled Antonie poznala že to není upír ale jen prostý muž.Rukou pokynul a odstoupil od dveří.Antonie vešla dovnitř a stařík jí mlčky vedl dlouhou chodbou až do velkého salónku,kde po stěnách vysely zrcadla a uprostřed stál stolek se sušenkami a pomerančoví džus.Vedle něj byly dvě velká,černá,kožená křesla.Domovník opět pokynul rukou a usadil Antonii do křesla.Ukázal na sušenky stojící na stolku a odešel.
Po delší chvilce čekání,kdy se začala už nudit,se ozvala ohromná rána gongu.
Antonie se lekla že okamžitě vyskočila z křesla a srdce jí bušilo na poplach.Když se hned sklydnila,pomalým krokem se přiblížila trochu ke dveřím.V očekávání že Angel vstoupí dveřmi do místnosti si nevšimla že už stojí za ní.
"Dobrý večer.co tu pohledáváte?"zazněl Angeluv hlas za ní.Antonie zas povyskočila leknutím a otočila se.
Angel tam stál v kožených,černých kalhotách,lesknoucí se černé košili a na krku svůj znak.Ten byl vyryt i na prstenu co nosil na levé ruce.Pravou ruku měl elegantně za zády.
"Ty sprostej zbabělče co je schopen napadnout bezbranné děcko,ty si dovoluješ říkat si král?"rozjela se Antonie hned jak ho spatřila.
"Moment,"skočil jí do řeči"tak za prvé,netikejte my,husy jsme spolu nepásly a za druhé,o jaké dítě se tu hovoří.Já jich zabil už víc."
"Jedná se o tu malou,blonďatou holčičku kterou jste tak zbaběle napadl v Německu před čtyřmi dny."zrudla vsteky.
Angel se na ní chvilku s úsmněvěm díval a pak se otočil zády k ní a šel pomalu ke stolku.
"A proč se tak zajímáte zrovna o toto děcko?"položil Antonii otázku a otočil se k ní.
"Protože je to moje kmotřenka,proto."zavrčela vsteky.
"Aha,o důvod víc proč jsem jí měl zabít."odvětil klidně.
To už ale Antonie nevydržela a popadla kožené křeslo a silou ho mrštila po Angelovi.Ten ho jen rukou odmrštil na zem a ani pohledem neuhnul z její zuřící tváře.
Hned jak zazněla rána dopadajícího křesla se do místnosti vřítilo patnáct Angelovich vojáků.Angel jen zvedl ruku a zastavil je.
Antonie rozdejchávala zlost co teď cítila k Angelovi a oba se na sebe dívaly.
"To je v pořádku."řekl klidně Angel vojákům.
"Napadnout maminku z malým děckem tomu se nedá říci nijak než zbabělost a svinstvo.To má být charakter krále?"rozkřičela se.
Voják,stojící jako první,vypálil do Antoniiních zad pět střel ze samopalu.Pak ale na Angelovo lusknutí shořel.
Ostatní vojáci jen malinko poodstoupily a pozorovaly co se bude dít dál.
Antonie zasípala bolestí a zavřela na chvilku oči.Stála ale pořád pevně na zemi.Když se jí rány začaly zacelovat,znovu je otevřela.
"Proč jste to udělal?Proč jste ho zastavil?"zeptala se nechápavě.
"Ze stejného důvodu jako jsem nechal žít tu mámu z děckem.Ze stejného důvodu proč ty jsi kmotra lidského dítěte.Ze soucitu."
"U mně to ale soucit není,u mně je to z čisté lásky."odvětila Antonie a otočila se k odchodu.Anglovi povolily svaly v obličeji. Nechápal.Když dorazila Antonie k vojákům,otočila se.
"Mám návrh,zámek neprodám ale pro mně je moc velký.Pokud by byl zájem,král může bydlet se mnou."oznámila návrh a otočila se zas k odchodu.
"Počkej..."zadržel jí Angel"....už bude svítat,rád ti poskytnu ubytování na tento den."navrhl také Angel.
Stojící Antonie mezi houfem vojáků tam jen stála a přemýšlela.Stejně jiná možnost už nebyla,slunce už nakukovalo na obzor.

Druhou noc,když Antonie vstala,sešla dolů a potkala známého komorníka.Už na první pohled se jí zdál jako moc hodný člověk.
"Vyspinkala se slečna dobře?"poprvé na ní promluvil.
"Ano,moc děkuji za optání."odpověděla zdvořile.
"Tudy prosím,pán vás čeká dole v jídelně na snídani."oznámil a vedl Antonii dál.
Když šly těmy chodbami co připomínaly spíš bludiště,začala se víc zajímat o Angela a jeho jednaní.
"Jak se vám pracuje?Myslím mezi upírama a ve službách krále?"otázala se nesměle komorníka.
"Jsem už z pánem skoro od narození a vždy se ke mně choval velmi dobře,nemám si na nic stěžovat madam."odpověděl hbitě.
Když došly k velkým vstupním dveřím,komorník pokynul Antonii ať vstoupí a vzdálil se.
Antonie vešla do velké místnosti a hned jí zaujala velká televize přes celou protější stěnu.
Angel už byl v jídelně a mluvil s jednou služebnou.
"Dobrý večer přeji."pozdravila Antonie."
"Ahoj."opětoval pozdrav Angel a otočil se zpět na služebnou.
Antonie si sedla k železnému stolu na kožené křeslo a rozhlížela se kolem sebe.
Kromě televize tam měl Angel velké sklo směřující do moře.Tak že když se na něj podívala,proplul zrovna okolo velký žralok.
"Páni."zašeptala udiveně Antonie.
Zachvylku si všimla jak se služka vzdaluje a Angel se blíží ke stolu.Sedl si naproti Antonii.
"Doufám že ti vyhládlo,mám pro tebe překvapení."oznámil Angel.
"Ano,mám docela hlad."odpověděla ale už předem se děsila co to může být za překvapení.
Angel zatleskal a služebná přijela z vozíčkem na kterém byl džbán z krví a dvě sklenky na víno.Služebná jemně nalila krev do sklenic a odešla.
"Předkrm,abychom dostaly apetit."řekl Angelus a zvedl sklenku na přípitek."tak na naše společné žití?"optal se.
"Ano,na žití."znejistila Antonie.
Když dopily sklenku až do dna,Angel zas tleskl do dlaní.Teď ale nepřišla služebná ale dva vojáci táhly za sebou mladou blondýnku která křičela strachy.Na sobě měla jen cáry modrých letních šatů.
Žena křičela tak hodně že to Antonii rvalo srdce.
"Dost!!"křikla na celou jídelnu a vstala z křesla."Už nemám hlad ani chuť."omluvila se znechuceně Antonie a odešla z jídelny.
Angel vstal a přistoupil k ječící ženě a uchopil jí za hlavu.Prudké škubnutí,prasknutí a dívka ležela mrtvá na zemi.
"Ticho."poliboval si Angel a vydal se za Antonii.Našel jí stojící na schodech na zahradě.Opíraje se o zábradlí a zhluboka dýchaje.
"Jen abys to ztěmy dietami nepřehnala."ozvalo se za Antonii.
"Jedu domů,tady mně to nějak nesvědčí."oznámila mu Antonie."Až se vám bude chtít tak přijeďte do Německa."dodala.

Po pár dnech,kdy byla zas v pustém zámku sama,zaznělo bušení na dveře.Antonie šla otevřít dveře.
Za dveřmi stála známá tvář Bruse.Když Antonie otevřela dveře,viděla jen jak hned Brus polkl a k jejímu překvapení i pozdravil.
"Dobrý večer,tady vám můj pán posílá vzkas."řekl a podal Antonii zapečetěnou obálku.Poté odstoupil od dveří.
"Naschledanou."rozloučil se zdvořile.
"Nashle."vyvalila oči Antonie.Chvilku tam tak stála s údivem než Brus nastoupil do auta a odjel.
"Áaa,rázná výchova stále zabírá."rozesmála se trochu Antonie a vspomněla si na poslední setkání s Brusem.

Milá Antonie,velmi rád příjmu vaše pozvání ke spolu bydlení ve vašem sídle.
Těším se až zas přijedu do Německa.Můj příjezd se bude konat 22.9.tohoto roku.

Král Angelus

Nic víc tam nebylo a 22. bylo už za 5 dní.To není dlouhá doba na úklid celého zámku,pomyslela si když za dveřmi četla dopis.
Po dobu 5 nocí se tedy Antonie stravovala pouze zvířecí krví z lesa a zbytek času strávila úklidem zámku.Aby vše stačila.
Ještě pátou noc se zabývala úklidem hlavní chodby v zámku.Vymetla pavučiny a zametla podlahu.Zrovna vymetávala bordel z domu když uslyšela hluk stěhovacích aut.Po příjezdové lesní cestě se přiřítila černá limuzína,deset stěhovacích vozů a za nimi deset vojenských aut.Pět nákladních a pět obyčejných vozů,vezoucích vojsko a služebné.Antonie zůstala v šoku stát mezi dveřmi.
Na sobě zaprášené tepláky a koště ještě v ruce.
Angel elegantně vystoupil z limuzíny , zamířil si to k Antonii a zastavil se.
"Ahoj,sluší ti to."oslovil šokovanou Antonii."Já vím,je toho málo ale druhá skupina se zdržela,ještě dorazí."pokračoval.
"Ten zámek není nafukovací."probrala se Antonie."Tak pojďte dál."
Zavedla Angela do zrovna uklizené chodby a sama si sedla na schody.Pozorujíc nenadálí ruch v domě,jak služebné nosí všelijaké věci do domu.Mezi novodobou technikou byl i obrovský lustr z křišťálu který přenesly do tanečního sálu a nahradily tím starý.
"Angele."oslovila ho když procházel okolo.Ten přistoupil k Antonii.
"Celí dům ti tedy tímto přenechávám.Jediné co si vyhrazuji za soukromé jsou dvě věže na konci chodeb.Já jsi jdu odpočinout tak si tu zařizuj co je za potřebý."oznámila Antonie,vstala a odebrala se do své ložnice ve věži.
Sloužící pracovaly celou noc i den a tak když druhou noc sešla Antonie dolů,nevěděla zda je ještě ve svém domě nebo zas u Angela v jeho sídle.Po celém domě byly rozmístěny širokoúhlé televize a na zdech vysely obrazy v životní velikosti lidí které ani neznala.Když otevřela dveře do tanečního sálu,čekal jí další šok.Naproti ní stál podél celé zdi velký diskotékoví pult,v každém rohu stála maxi aparatura a na stropě bylo,krom křišťálového lustru,pověšeny dvě maxi diskotékové koule.Podél stropu nainstalovány barevná světla.Po celé pravé stěně bylo pověšeno mnoho zrcadel,tak to vypadalo že to není stěna ale maxi zrcadlo.Celí zámek byl prošpikován elektronikou na kterou už Antonie nebyla zvyklá.
"Bože,co to s tím zámkem provedl a dá se to stihnout vůbec za takovouhle dobu."řekla si potichu pro sebe.
Za jejími zády se pohybovalo mnoho služebnictva.Přešla chodbu a nakoukla do vedlejšího sálu.Tam zpozorovala spoustu rakví předělané jako palandy a za nimi byly police a stojany s různými zbraněmi,od střelných malých pistolí,přes samopaly,bazuky až k nožům a mečům různých velikostí a tvarů.Zhrozila se.Otočila se tedy na podpatku a šla se odreagovat do zrekonstruované kaple ve druhé věži.Kaple byla zářivá.Bílé stěny zdobily staré sochy svatých.Pár nových lavic ve světle hnědém provedení se vyjímaly uprostřed a na protější zdi vysel dvoumetroví kříž s ukřižovaným kristem.Na oltáři byla rozevřená bible s dvěma svícnama a v každé byla zasazena dlouhá,bílá svíce.Antonie si nejdřív sedla na jednu z předních lavic a koukala se na visící kříž.
Takovouhle náhlou změnu tedy vážně nečekala,pomyslela si.Jak to teď dopadne?Z tichého zámku udělal Angel prodejnu z domácí elektronikou,diskotéku první třídy a zbrojírnu.Co přijde dál?
Pak se ale položila na lavici a pozorovala zachovaný strop pomalovaný svatými,anděly a bílými mraky.
Barvy byly už vybledlé a sedřené ale jasně se dalo rozeznat co značí malby.
Jak se tak na ně dívala,zdálo se že se andělé hýbají.Nedokázala si to vysvětlit ale jako by mávaly křídly a dívaly se na ní.

Antonie se celou dobu snažila nezajímat se o dění v domě.Celou dobu byla buď ve věži nebo na lovu.Angelovi to tedy připadalo dost divné.Tak jí chvilku sledoval co dělá a všiml si že než se Antonie vydává na lov,chodí hlouběji do lesa.
Zvědavost ho tedy nenechala a jedné noci jí tajně sledoval.
Antonie odešla nepozorovaně z domu a v ruce nesla kytici lesních květin.Šla lesní cestou hluboko do lesa až na skalnatý kopec.
Tam se postavila čelem ke skalnatému výběžku a sedla si na bobek.Položila k němu květiny a asi patnáct minut tam rozjímala.
Pak se vydala cestou zpět.Angela,stojícího za dalekým stromem ve tmě,si ani nevšimla.Na to byla příliš rozrušená.
Angel se šel podívat tedy na místo kam Antonie položila květiny.Na skále bylo vytesáno velkým písmem toto.

MARCUS DARKLAU
*???? +15.6.2002

vždy tě budu milovat a nikdy nezapomenu.
Vše co jsme prožily,bylo nejkrásnější v životě i ve smrti.
Tvé světlo žije dál ve mně.

ANTONIE

Angel zpozorněl.Antonie milovala stále někoho kdo byl už skoro 5 let po smrti?Byl to upír nebo člověk?Vrtalo mu hlavou.
Druhý večer,aby toho nebylo málo,se uskutečnil další šok.Teď ale ne pro Antonii.Na návštěvu přišla nečekaně Jitka.
Malá Natalka zůstala doma z Theem a tak si šla popovídat s Antonii.Co jí ale čekalo za překvapení?
Když vstoupila do zámku,zůstala nehybně stát.Vše se změnilo k nepoznání.Hned nad hlavou se jí houpal překrásný,křišťáloví lustr,byl menší než ten co dal Angel dát do sálu ale stejně krásný.Dveře do sálu byly otevřeny dokořán a tak se nedalo nevšimnout jak se to proměnilo a zmodernizovalo.Jitka se na to začala koukat z otevřenou pusou.Zdi nebyly skoro vidět pod záplavou obrazů ve zlatých rámech.Jitka zamířila po schodech nahoru a tam to samé.
"Páni,ta Antonie se rozjela."podivila se nahlas Jitka a zamířila do chodbičky k pokojům,hledat Antonii.
Z rohu se ale nešťastně vynořil Angel.Jitka se na něj podívala a vyděsila se.Začala křičet a dala se na útěk.
Běžela chodbou ke schodům do věže a ani si neuvědomovala že východ je na druhou stranu.Chtěla být co nejdál od něj.
Cestou ke schodišti jí napadlo kde asi je Antonie.Je vůbec naživu?
Když byla skoro u schodů,ohlédla se za sebe.Angel stál pořád na druhém konci chodby a pozoroval jí.Skoro se dal do smíchu.
Jitka pocítila náraz a už se válela na schodišti.A vedle ní se s ní válela Antonie která zrovna sešla schody z kaple.
Jitka jí nešťastně srazila.
"Co tu lítáš jak splašená Jitko?"zeptala se Antonie,nepozorujíc že se k nim blíží Angel.
Jitka z vytřeštěným pohledem se dívala na Angla a pak zas na Antonii,pak ukázala prstem na Angela.
Antonie se podívala na Angela který už stál u nich.
"Aha,....."pochopila a přemýšlela co říct.
"To je ten upír co napadl mou holčičku."vyhrkla ze sebe Jitka.
Antonie zvedla vyděšenou Jitku a odvedla ji nahoru do věže.Tam jí roztřesenou posadila na stolici a snažila se jí vše vysvětlit.
"Angelus tu už nějakou chvyku bydlí.Jela jsem do Říma abych si to s ním vyříkala.Tam jsem pochopila jednu věc."začala.
"Jakou věc si mohla pochopit,chtěl zabít mou dceru.To mně stačí."vtrhla jí do řeči Jitka.
"Pochopila jsem že pokud by opravdu chtěl,tak už nežijete."pokračovala."A dokud bude tady bydlet tak jsem si jistá,že ani on sám si nedovolí znovu napadnout tebe ani Natalii.Natož nějaký jiný upír."vysvětlila jí Antonie.To ale Jitce nestačilo.
Když se zvedla k odchodu a sešla schody dolů,Angel tam pořád stál.Jitka se objevila v chodbičce a Angel zpozorněl a otočil se čelem k ní.Ruce stále za zády a čekal co bude.Jitka se na chvilku zarazila a pak se snažila velkým obloukem projít kolem něj.
Když procházela okolo něj Angel promluvil.
"Nemusíte se mně bát."
Jitka zrychlila krok a když slezla schody,začala utíkat.Angel už to nevydržel a dal se do smíchu.
"To není k smíchu,"ozvalo se za Angelem."bojí se tě a já se jí nedivím potom co se stalo."
"Já vím že se bojí,všichni se mně bojí."dodal škodolibě Angel.
"Všichni ne."odvětila a odešla zpět do kaple.
Druhou noc šla zas Antonie za Jitkou aby se usmířily.Mrzelo jí co se stalo a že to Jitce neřekla dřív.
Ze zdvořilosti šla pro změnu dveřmi.Zvonek zazvonil a dveře se otevřely.V nich stál Theo.
"Ahoj Theo,jsem ráda že nespíte.Je tu Jitka?"pozdravila Antonie.
"Ahoj,no jasně že je.Pojď dál."pozval Antonii Theo.
"Kdo je to tak pozdě?"ozval se Jitčin hlas z kuchyně a pak se ve dveřích objevila i její hlava.
Jitka si stoupla mezi dveře a koukala na Antonii.Ta nevěděla co říct.
"Antonie přišla za tebou."oznámil Theo a zapadl do koupelny.
"Tak pojď dál."zvala Antonii do kuchyně."Natalka stejně ještě nespí."
Dveře do pokoje byly otevřené a tak když Natalka slyšela Antoniin hlas,vyřítila se ze dveří.
"Teta,teta!!"blekotala Natálka.
"Natálko!!přivítaly se.Natálka k Antonii přiběhla a Antonie jí zdvihla a vzala jí do náručí.
"Víš jak se mně po tobě stýskalo ty prcku můj."zapištěla Antonie a polechtala Natálku po bříšku.Ta se dala do smíchu.
"Jak to že už nehajáš?"postavila jí na zem a poslala jí zpět do pokoje.
"Víš,já jsem přišla abych si tě udobřila."sedla si Antonie ke stolu k Jitce.
"Proč udobřit?Já se na tebe nezlobím.Já nenávidím toho tvého nového spolubydlícího."vysvětlovala Jitka.
"Ale stejně to znamená že už nepřijdeš do zámku.A to já právě nechci.Angel ti teď neublíží,ani malé."
"Já nemám jistotu,mám strach o Natálii."
"Neměj,pokud přijdete,slibuji že se nic nestane."
"Musím si to ještě rozmyslet."oznámila Jitka.
"Dobrá."souhlasila Antonie.

Když se Antonie vracela od Jitky,viděla jak Angel a jeden z jeho vojáků,trénují před domem.
Ještě než si jí všimly se na ně dívala z povzdálý.
Angel to prožíval,to bylo vidět.Mlátil do vojáka katanou jek smyslů zbavený.Antonii to připomnělo Markův osudnej den.
Udělalo se jí mdlo a skácela se do trávy.To už si jí Angel a voják všimly a běžely k ní.
Angel vzal Antonii.která byla stále v bezvědomí,do náručí a odnesl jí do zámku.
Když jí chtěl odnést nahoru do pokoje,Antonie se probrala.Když si uvědomila že jí Angel drží v náručí,cukla sebou.
"Pusť."vyjekla a odtrhla se od něho.Angel jí položil na zem a Antonie od něj odstoupila.
"Je ti něco?Jsi v pořádku?"strachoval se Angel.
"Není mně dobře,to bude ze stresu."snažila se vysvětlit nevolnost.
"Je ti dobře?"
"Jo,fajn.Jdu zrovna od Jitky.Nechce sem chodit pokud tu budeš."vysvětlovala.
"Tak to má holka blbý."odvětil Angel.
Okolo prošla služebná a oba se zarazily a zmlkly.Když byla pryč,Antonie prolomila ticho.
"Já se snažila uklidnit jí,myslím že se to po čase rozplyne."
Antonie se otočila ke schodům a vstoupila na první.Pak se ale zas otočila ale nevšimla si že Angel udělal taky krok vpřed.
"Tak....."zarazila se když zjistila že stojí jen pouhý dva centimetry od něho.Koukaly si zpříma do očí.Jejich pohledy se držely.
A jejich ústa se pomalu přibližovaly.Antonie se ale probrala po chvilce.
"Tak pokud sem přijdou,tak se jim nic nesmí stát."trhla sebou a rozběhla se nahoru po schodech.
Angel tam tak chvilku stál než se probral a uvědomil si co se dělo.A co se málem stalo.

Po týdnu přišla na Antoniin mobil zpráva o plánované návštěvě Jitky a její rodiny.Antonie se zaradovala.
Druhý den po setmění zaznělo bouchání na dveře.Známí majordomus otevřel dveře.Za dveřmi stál Theo,Jitka a v jejím náručí si hověla malá Natálka.
"Přejete si?"zeptal se majordomus.
"Jdeme za Antonii."odpověděl Theo.
Jen co to dořekl,ze schodů se ozval pisklaví hlas šťastné Antonie.
"Nazdárek,rodinko."seběhla schody a majordomus odešel.
"Tak vás tu vítám,pojďte dál."
Ze dveří od sálu se vynořil Angel a přeměřil si Antoniinu návštěvu od shora až dolů.Antonie zpozorněla.
"Aaa....."zakoktala Antonie"tohle je spolubydlící,král Angelus."pokračovala a ukázala na Angela.
"Král???"podivil se Theo a podával Angelovi ruku.
"Král upírů,troubo."oznámila mu Jitka.Theo sebou škubl a ruku stáhl.Jitka se netvářila moc přívětivě.
"Těší mně,Angelus."představil se zdvořile Angel.
Společně pak šly do jídelny kde už čekala bohatá večeře pro čekající hosty.
Večeře proběhla v pořádku.Všichni se chovaly slušně a snaha o konverzaci byla také.
Když pak hosti dojedly a Antonie jim přinesla kávu,stalo se něco,co by nikdo nečekal.
Malá Natálka přistoupila k Angelovi a natáhla k němu ruce aby jí zvedl.Angel chvilku nechápal a pak si jí dal na klín.
Všichni zpozorněly.Hlavně Jitka byla jako na trní.
"Strejdo,přijdeš k nám někdy na návštěvu."zamumlala Natálka a o Jitku se pokoušely mdloby.Angel se zadíval do Natálčiných očí ale neměl slov.Ostatní jen po sobě koukaly.
"Už je pozdě a Natálka musí jít spát."vyskočila Jitka od stolu.
"Ale ještě není tak pozdě."namítal nevědomky Theo.
"Jdeme!"zvýšila nervozně hlas Jitka a přímo vytrhla Angelovi Natálii z rukou.
Skončilo to tragicky,napětí se zhoršilo díky nevyným slovům malé Natálky.


Angel už to nemohl vydržet,Antonii vyděl čím dál tím miň a tak se rozhodl že zajde na diskotéku u které se poprvé potkaly.
Antonie tam chodila často lovit.Zrovna byla obklopena dvouma mladíkama na parketu když se objevil v místnosti.
Ta si ho nevšimla.Angel obešel pomalu parket a oči měl zabodnuty stále do Antonie.
V jeho lesklé černé košili a černém,koženém kabátě vzbuzoval ohromnej dojem u přítomných dívek.Každá se za ním otočila.
Antonie si ho všimla až když se suverénně opřel o bar a koukal na parket.
Chvilku nervozně tancovala a pak se omluvila že si jde odpočinout k baru.Šla rovnou za Angelem.
"Kde ses tu vzal?"zeptala se rovnou Antonie.
"Jsem tu ze stejného důvodu jako ty.Jsem na lovu."jasně odpověděl.
"Ty ale nelovíš po diskotékách,nebo jo?"udivilo jí.
Dva kamarádi s kterýma předtím Antonie tančila se zrovna dívaly k baru a něco si šeptaly.Po chvilce odešly.
"Tak a máš po večeři."zasmál se Angel.
"Tak to ti moc děkuji."naštvala se Antonie.
"Bude jiný gáblík."utěšoval jí.
"Gáblík?"vyjekla."Ty je považuješ za gáblík?"rozčilovala se Antonie a otočila se k odchodu.
"A né?Vdyť je to naše potrava."chytil Antonii za ruku a přitáhl si jí k sobě.
"Nech mně."vytrhla se mu a odešla z diskotéky.
Když se dala směrem domů,šla Antonie okolo Jitčina domu.Z domu se valil kouř.Antonie se rozběhla k domu.
Z předposledním šestém patře,přímo pod Jitčiným bytem,hořelo a oheň se rozšířil po celém paneláku.
"Bože."zašeptala a vrhla se do hořícího domu.Ostatní lidi z domu už hasiči vytáhly.Krom Jitčina bytu,kam se přes hořící schody špatně dostávalo.Hasiči připravovaly schody k balkonu ale šlo jim to pomalu.Dveře na balkon a okna byly zavřené.
Antonie vyrazila dveře od bytu a z nich se vyvalil hustý kouř.Vběhla do kuchyně a našla Jitku a Thea,ležící na podlaze,omámený kouřem.Natálka plakala a byla vyděšená v postýlce.Antonie vběhla do pokoje a vzala Natálii do náručí a pak na záda.
Z Jitkou a Theem to bylo horší.Vzala oba za jednu ruku a snažila se je dovléct do kuchyně.Do kuchyně je sice dovlekla ale hned si všimla že hořeji už i dveře.V bytě bylo plno kouře a tak se i Antonie začala dusit.
Natálčin křik bylo slyšet po celém domě.
Přes plameny ze dveří se najednou prodral Angel.Uviděl Antonii jak se snaží dovléct Thea s Jitkou k oknu kde už připravily hasiči záchranou nafukovací síť.Rozběhl se k Antonii a vzal od ní Thea a malou Natálku.Malou měl na ruce a Thea si vzal do podpaží.Společně je pak odvedly na balkon a skočily do sítě.Když dopadly,celý přítomný dav začal tleskat a jásat.
Sanitka odvezla Jitku a Thea rychle do nemocnice.Angel a Antonie chvilku ležely v síti a Antonie se zhluboka nadechovala.
Pak se rozhlédla a viděla že Angel,ležící vedle ní,drží malou Natálku v obětí.Oddychla si tedy.
Hasiči jim pomohly ze síti a lékaři je chtěly vyšetřit.
"Ne,nepotřebujeme.Nic nám není.Děkuji."odmítla když se k nim přihnal lékař.
"Co bude stou malou?"uslyšela Antonie záhy od jednoho z hasičů.
"O ní se postarám já."hbitě zareagovala Antonie."Jsem její kmotra."vysvětlovala a vzala si malou do náruče.
"Tak,ještě žes tu byl."otočila se na Angela."Děkuji."dodala a dala mu pusu na tvář.

Pár dní tedy bydlela Natálka u Antonie a Angela.Ten se jí nemohl nabažit.A když se vrátily oba z nemocnice a Jitka zjistila kdo zachránil je i jejich dceru,změnila na Angela svůj názor.Antonie jim nabídla že mohou bydlet s nimi.Jelikož jinam nemohou,přijala.
Theo musel zpět do práce a tak stěhování zbylo na Jitku a Antonii.Ta se ochotně nabídla že po večerech pomůže Jitce se stěhováním a trvala na tom.
Když se Antonie s Jitkou,ověšenými různými taškami,blížily k zámku.Obě zůstaly stát.Před domem seděl Angel,opřenej o zeď zámku a naproti Natálka.Před sebou měly malí,plastoví stolek v růžové barvě a miny nádobíčko.Okolo spoustu hraček které Angel koupil pro malou Natálku.Byl to roztomilí pohled pro toho kdo neznal Angela.Antonie ho už trochu znala a tak jí to přišlo i trochu k smíchu,vidět ho jak dvouma prstama drží malí růžoví šálek a předstírá pití čaje.Začala se pochichtávat.
Natálka se zvedla ze země a objala Angela.Jak sebou Angel škubl,zpozoroval obě jak stojí na cestě.Vzal Natálku na záda a jako koníček doskákal až k nim.To už obě nevydržely a daly se do smíchu až se popadaly za břicho.
"Héééj,sundá někdo ze mně toho zlého upíra."řekl když k nim doběh a obě se daly zas do prudkého smíchu až se jim podlamovaly kolena.Angel si sundal malou ze zad.
Jitka se nastěhovala do jednoho z volných pokojů z kterých Angel neudělal nic nenormálního,naštěstí.

Rodinka se zabydlela rychle a Angel jim nechal na pokoj donést vše co potřebovaly i více.
Za nedlouho ale Antonie zjistila že Angel zmizel.Služebnictvo nic nevědělo,jen to že odjel z vojskem.
Po čtrnácti dnech uslyšela Antonie z kuchyně,kde seděla z Jitkou a Natálkou u večeře,dva hlasy z chodby.Jeden patřil Angelovi a druhý hlas byl ženský.Nedalo jí to a šla se podívat.
Na chodbě stálo pár vojáků a naproti Angelovi stála mladá,štíhlá upírka.Její zrzavé,dlouhé vlasy zdobily stužky připevněné železnýma kroužkama.
Angel stál zády k ní a tak si Antonie nevšiml v rozhovoru z upírkou.Ta si jí všimla hned.Všimla si i Jitky a malé Natálky v kterých poznala obyčejné lidi.
Vrhla na Antonii hrůzný pohled a neposlouchaje co Angel říká se na ní vrhla.Proběhla okolo Angela jako blesk a z rukou se jí vymrštily dva meče.V tu chvíli jí ale dva vojáci chytily za ruce.Vytrhla jim jednu ruku a usekla jednomu hlavu.
To už chytila Jitka Natálku za hlavu aby se na to nedívala.Pak upírka probodla druhému srdce a chtěla pokračovat zas na Antonii.
Vtom ale pocítila jak jí Angel chytil zezadu za ramena a mrštil s ní o zeď u dveří.Ukázal na ní prstem a ona pochopila že se přes něj k Antonii nedostane.Jak tak seděla,opíraje se o stěnu a v očích nenávistný pohled,zavrčela na Angela.
"Akašu jsi zabil a kdy přijde na řadu tahle?"vstala ze země.Angel mlčel.
"Ty špíno,jsi nicka v upířím světě a ještě necháváš jídlo běhat po domě."otočila se na Antonii která zatím nehybně stála s kamennou tváří a vše pozorovala.
"Renii,ztichni."okřikl jí Angel.Renie se otočila ke dveřím a odešla.Antonie ale věděla že to není jejich poslední setkání.
Jitka z Natálkou odešly zpět do kuchyně a vojáci ke svým rakvím.Antonie a Angel osaměly.
"Kdo to byl?"zeptala se po dlouhém tichu klidně Antonie.
"Renii,kamarádka.Je jako má sestra."odpověděl Angel.
"Proč tak vyváděla a zabila ty vojáky?"pokračovala.Odpovědi se jí ale nedostalo.Antonie se přiblížila k Angelovi.
"Musíš se naučit bránit,jinak tě Renii zabije.Je velmi nebespečná."řekl Angel.
"Proč by mně chtěla zabít?Já jí nic neudělala."
"Dám ti pár vojáků aby tě naučily bojovat a začneš trénovat."oznámil Angel.
"Já nechci."vystartovala po něm.Angel se otočil k Antonii zády.
"O čem to mluvila?Zabil jsi upírku?Nějakou Akašu.Proč?Co ti udělala?"vyptávala se.Když řekla to jméno,začala se v Angelovi vařit krev a začal zhluboka dýchat.
"Kdo byla Akaša?"zeptala se nervozně Antonie.To už ale Angel nevydržel a s rudýma očima a vytasenými zuby se prudce otočil.
Popadl Antonii a přitiskl jí na zeď.
"Nechci aby se ti něco stalo,proto mně poslechneš."zavrčel a dlouze jí políbil.
Vyděšená Antonie se chvilku vspamatovávala a pak Angela odstrčila od sebe.Vtom se ze dveří objevila Jitka.
"Děje se něco?"zeptala se Jitka.
"Ne,nic.Už jdu."odpověděla Antonie a odešla do kuchyně za Jitkou.

Další noc byla Antonie zavřená v ložnici.I Jitka se o ní začala bát.A tak další noc na to se šla za ní podívat.
Zaklepala na dřevěné dveře a Antonie je otevřela.
"Ano?"otevřela Antonie s červenýma očima a vyčerpaná.
"Je ti něco Antonie?"starostlivě se zeptala Jitka."Můžu dál?"
"Jasně,pojď."vpustila jí dovnitř.
Jitka vstoupila do nevelké místnosti s bílými stěnami a uprostřed Antoiina rakev.Skromný lustr ozařoval místnůstku s jedním malým okénkem.V levém rohu měla Antonie gauč,u rakve malí stolek a nad ní dřevěný kříž.
"Páni,dole jsou takové vymoženosti a ty žiješ v tomhle?"udivilo Jitku.
"Mně to stačí."odpověděla a ze stolku vytáhla cigarety.Na stolku byl už plný popelník a dvě zmačkané krabičky od cigaret.
"Dáš si?"zeptala se Antonie Jitky a natáhla k ní krabičku.
"Jo,jasně."odpověděla a vzala jednu cigaretu.Antonie jí zapalovačem zapálila a pak sobě.
"Z jednoho ohně."řekla Antonie a vzala popelník do ruky.Odnesla ho ke gauči a obě se posadily.
"Tak to nebudou žádné spory."dodala Jitka.
"S tebou."vzdychla si Antonie.
"Myslíš na tu divokou upírku?"zeptala se Jitka.
"Ano,pořád nechápu proč mně chtěla napadnout a proč chce Angel abych se naučila bojovat.Já jí nic neudělala,ani jí neznám."
"Angel chce aby ses naučila bojovat?"vytřeštila Jitka oči."Tak to musí být zlí."dodala nervozně.
"Asi udělám co po mně chce."zamyslela se Antonie a odklepla popel do popelníku.
"Ještě něco nechápu.Když jsem za Angelem jela do Říma tenkrát,jeden voják mně chtěl zezadu zastřelit před ním.Angel ho nechal shořet před ostatníma.Chtěl udělat dojem?Když jsem se ho ptala proč to udělal,odpověděl my jen že z lítosti."vyprávěla.
"Možná...."zamyslela se Jitka.Nic víc neřekla.Tušila že z žádné lítosti to nebylo.Že to bylo mnohem více.

Antonie pak šla druhou noc za Angelem.Došla ke dveřím jeho pokoje a zastavila se.Už zvedla ruku že zabouchá ale hned jí zas sklonila zpět.Otočila se a odešla se skloněnou hlavou.Chtěla jít ven a přes otevřené dveře viděla cele Angelovo vojsko.
Očividně se nudily.Pár vojáků se jen tak midlylo u zbraní a trénovaly.Ostatní seděly nebo ležely ve svých rakvích a buď leštily meče nebo něco jinačího.Antonie si stoupla mezi dveře a pozorovala je.
Jeden z vojáků si jí všiml a mlčky šel ke dveřím.
"Mám jednu prosbu."řekla hned jak k ní přišel.
"Ano,paní?"odpověděl voják.
"Ráda bych se taky naučila bojovat,aspoň trochu.Bylo by to možné?"pokračovala Antonie.
"Ano bylo."přikývl voják."A co přesně by jste se chtěla naučit?Vojsko tvoří různí znalci."ukázal do místnosti.
"Asi od všeho trochu."přiznala Antonie.
"Dobrá,aspoň si to všichni oživíme."usmál se mladík.

Další noc na to se začalo z vícvykem.Spočívalo to v těchto bodech.

1. Posílení svalu v celém těle.

Bylo to klasické ale nutné.Antonie,ačkoli měla hubenou postavu,neměla ve svalech velkou sílu.
Proto se začalo pracovat na síle a výdrži.
Běhala okolo zámku a mladíček jí nenechal vydechnout dokavaď on nebyl spokojen.Klasické cvičení jí vypracovalo nejen svaly na břichu ale i na rukách a zpevnilo se jí svalstvo na zádech.


2.Základy sebeobrany.

To spočívalo převážně vtom že se Antonie naučila vykrývat rány nepřítele.To trénovaly převážně ve zbrojnici na žíněnce.
Naučila se jak se ubránit při napadení zezadu i nepříteli ze zbraní.

3.Výuka chvatů a kopů.

Ze začátku se to konalo opět ve zbrojnici.Každý voják jí podrobně ukázal a předvedl svojí nejlepší techniku jak přelstít a porazit nepřítele,rychle a bezpečně.
V tu dobu se ale u dveří objevil Angel a vyděl jak s ní vojáci práskají o žíněnku.I její vztek byl vidět.Angel se pousmál,protože vyděl že Antonie,ač předtím nechtěla,se snaží učit ze všech sil.
Když se trénink přesunul z mněké žíněnky na pevnou půdu,Antonie znejistila.Angel navíc se na ní díval z okna a napadla ho skvělá věc,kterou se mu pak podařilo uskutečnit.Nařídil přesunutí vícvyk do jeho starého sídla.Tajně.
Jednou tedy když se Antonie probrala a otevřela víko od své rakve,uvědomila si že není v zámku.
Vylezla a začala procházet prázdným Angelovím sídlem.

4. Výuka zbraní a jejich používání.

Angel nechal přestěhovat,kvůli výuce i několik zbraní.Od každého typu pár kousků.Meče,sekery,pistole,samopaly atd.
Nejdřív jí vojáci zbraně představily.Poučily jí v čem se liší a jaké jsou u každé jejich přednosti i nevýhody.

5.Zvýšený trénink.

V tu dobu už věděla Antonie vše co potřebovala a tak se zdrsnil trénink.Vojsko mělo za úkol,napadat jí vždy a všude a tak se stávalo že v nečekanou a nevhodnou chvíli k ní vtrhlo několik vojáků a napadlo jí.


Po necelých dvou letech se Antonie vracela zpět domů.Změna se projevila nejen na jejím těle ale i na její psichyce.
Byla silná tělesně i sebevědomě.
Antonie přijela o noc později než si Angel plánoval.Co ho ale čekalo když vojenské auto přijelo před dům?
Nejdřív vystoupily vojáci a za nimi Antonie.Dlouhý kožený,lesklý plášť jí vlál ve větru a odhaloval její kožené kalhoty a kožené tílko z korzetem.V černé kůži jí vynikalo její krásně tvarované tělo.Vlasy měla v gumičce ale přesto jí dva pramínky padaly do jejích ostře namalovaných očí.Antonie se sebejistě přibližovala k Angelovi který stál mezi dveřmi.Procházejíc okolo něj se na něj podívala pohledem z kterého by smrtelníka zamrazilo.
"A kurva."podivil se Angel a probral se.
Za jeho zády se obevyl majordomus a v ruce držel prázdný tác.
"S tím souhlasím."otočily se oba za Antonii.
Mladý voják který Antonii provázel během jejího vícvyku přistoupil k Angelovi.
"Pane,úkol splněn.Do detailu."ohlásil se a zasalutoval.
"Bravo,tak to jsem tedy nečekal."přiznal se Angel.
"Teto,teto."uslyšel hlas Natálky.Otočil se a malá Natálka se řítila k Antonii.Ta jí chytila do náručí a zvedla jí nahoru.
"Teto,kde jsi byla tak dlouho?"zajímala se Natálka."Stýskalo se nám."
"Já měla práci zlato,ale neboj,teď už budu pořád s tebou.A jak ses měla ty?"
"Dobře."odpověděla Natálka.
"A kdepak máš maminku?"
"V kuchyni,sedí tam u stolu."
"Vážně,tak se na ní půjdeme podívat,co ty na to?"
"Ano!!"vykřikla Natálka.
Antonie otevřela dveře od kuchyně a tam Jitka seděla u stolu,pila kávu a kouřila cigaretu.
"Ahoj Jitko."pozdravila Antonie.
"Konečně doma co?Jak ses měla?"
"No,hůř než kdy jindy,to ti povím."odpověděla Antonie.
Pak jen Antonie viděla přes otevřené dveře jak se Angel belhá nahoru do patra.Zákeřně se pousmála.
"Odskočím si,jo?"oznámila a následovala Angela.
Angel si jí nevšiml a tak ho Antonie následovala až k jeho pokoji.Když vplul do pokoje chvilku počkala.
Pomalu pak otevřela dveře a viděla že Angel sedí v křesle před hořícím krbem a nad stolem drží sklenku s whisky.
Lehce s ní točil až led v ní cinkal.Zavřené oči a praskání ohně ho dovedly k dokonalému klidu.
Antonie viděla příležitost jak mu jeho útoky od vojáků oplatit.Na zdech vyselo mnoho zbraní.Meče,katany,sekery a střelné zbraně.
Uchopila tedy katanu,pomalu a tiše jí sundala ze zdi.Přibližujíc se zezadu k Angelovi s ní točila aby Angel slyšel proudící vzduch.
Angel otevřel oči a zpozorněl.Prudkým pohybem vstal z křesla když ostří meče dopadlo na opěradlo koženého křesla.
Otočil se k ní a vyděl jí jak s katanou v ruce,namířenou na něj,stojí pevně a rozhodně proti němu.Z očí jí planulo odhodlání k boji.
Ještě jednou se rozmáchla a jak Angel ustoupil,narazil na krbovou stěnu.
"Sakra co děláš!?Ty chceš bojovat?"rozčiloval se Angel.
"Ne,chci asi vařit.Jo chtěla jsem."odsekla Antonie a sklonila meč.
Zklamaně odhodila meč ke dveřím a otočila se.Když odešla,Angel jí následoval.Vyšel na chodbu a naklonil se ze schodů.
Tam už Antonie šla směrem ke kuchyni za Jitkou.
Angel přeskočil zábradlí a dopadl za Antonii.Než se stačila ohlédnout,popadl jí za kabát a chtěl s ní mrsknout k oknu u dveří.
Antonie ale už připravená ho vzala za pásek od kožených kalhot a Angela vzala také.V rychlosti se ale Antonie vznesla a oba proletěly sklem v okně.O pár metrů dál se Antonie vzepřela o jeho ramena a udělala salto v před.Angel,udiven Antoniinou schopností,prudce dopadl na zem.Když se vyšvyhnul na nohy a otočil se,Antonie ho kopla plnou silou zespoda do brady.Angel narazil zády na stěnu zámku.Opřel se rukama o zeď a po zádech vyšplhal až do prvního patra svého pokoje.Pak se objevil s úsměvem v okně a ukázal na Antonii aby šla za ním.
Rozběhla se tedy ale než stačila vyběhnout schody nahoru,ohromná rána jí srazila a Antonie se skutálela ze schodů.
Ke konci udělala kotrmelec a přistála na podlaze nohama.Ve dřepu zvedla hlavu a už bylo vidět že jeho lstiví plán jí rozzuřil.
Oči jí zrudly vsteky a zuby narostly.Vrčící na Angela se postavila v zpříma a začala bitka.Angel přeskočíc všechny schody se zuřivě vrhl na Antonii.Srazil Antonii na podlahu a pěstmi na tvrdo jí začal mlátit do obličeje.
Antonie mu po chvilce ruku chytila a mrštila s ním vedle sebe.V rychlosti vstala a otočkou ho srazila na stěnu ke dveřím do sálu.
"Chtěla jsi to na tvrdo,tak jedem na tvrdo."zvolal Angel a znovu se na krvácející Antonii vrhl.
"Jasně."dodala v rychlosti a vrazila mu ránu pěstí do tváře. Angel jen stál a usmál se, potom naklonil hlavu vpravo a v krku mu zakřupalo. Jeho oči začali rudě zářit do šera místnosti, rozmáchl se a vší silou udeřil Antonii do tváře. Ta se v mžiku skácela na zem.
Takovíhle úder nečekala, ale v mžiku byla na nohou a předpisovou otočkou kopla Angela do hrudi,ten jen couvl a chytil se za hrudník.
"To bylo dobré ."Pousmál se Angel,a přímo před Antoniinima očima se v klidu otočil a několika mohutnými skoky vyběhl schody, vběhl zpět do svého pokoje a v mžiku byl zpět i s katanou.Antonie jen povytáhla obočí.
"Ty vole."
Angel se opět usmál "Tak a teď budou jatka,holčičko."Angel se rozeběhl střemhlav po schodech dolů k Antonii.
Ta udělala jen dva kroky v zad a vytáhla z pod kabátu dvě poloautomatické pistole.Bez váhání začala střílet na Angela.
Věděla že ho tím nezabije ale jen zpomalí.Potřebovala čas aby si našla výhodnou pozici k boji.
Nábojnice,s cinkotem,dopadaly na zámeckou dlažbu.Angel se ohnal po Antonii se svou zbraní a jen několik milimetrů dělilo Antoniin krk od čepele jeho katany.Ostří prosvištělo vzduchem a Angel se náhle skácel na zem.
"Sakra,že bych ho vážně zabila?"zarazila se náhle Antonie.Sklonila se k Angelovi."Žiješ??"otázala se ho.
"Už dva tisíce let ne ty mrcho."a udeřil jí pěstí do obličeje.Jeho katana opět zasvištěla vzduchem a zasekla se Antonii do ramene.
"Ááá,ty parchante lstivej."zakřičela na něj Antonie,vstávajíc od něj.
Udělala pár kroků vzad a pohlédla na vyčnívající rukojeť katany.Angel se začal rychle zvedat ze země.
A jeho rány po kulkách se začali pomalu hojit.Antonie sáhla po kataně ale Angel už stál pevně na nohou.Znovu na ní zaútočil.
Antonie,stále držíc katanu,udělala otočku a odkopla Angela o kus zpět.Přitom si vytáhla meč z levého ramene.
Když Angel znovu pohlédl na Antonii,vyděl jak tam stojí s katanou,připravená k dalšímu boji. Antoniiny rány se zahojily a ona se pousmála,přímo sarkasticky.
"A co teď??"zeptala se stále s úsměvem.
"Teď?Teď tě zabyju."odpověděl zuřící Angel.
"A,to už jsem někde slyšela."zvrátila oči v sloup.To ho ale ještě víc rozzuřilo.Pak Angel udělal něco co Antonie nepředpokládala.
Rozeběhl se směrem od ní,naběhl na zeď a pak i na strop.Zůstal vyset hlavou dolů.Antonie zvedla hlavu ke stropu a hledala Angela.
Najednou ucítila na rameni poklepání.Otočila rychle hlavou a tam zahlédla Angela.Pokusila se ho udeřit loktem ale Angel jí ruku chytil a zkroutil jí za záda.Sáhl po kataně,kterou Antonie držela v druhé ruce a vytrhl jí.Antonie se mu vyškubla a otočila se k němu čelem.
Než se Angel nadál,dostal ránu zleva i zprava.A Angel hned poznal že si Antonie osvojila i styl boje Musado.Což je jedno z nejbrutálnějších bojových umění co Angel zná a ovládá.V rychlosti se Antonie rozhlédla po další možnosti obrany.
Po stranách u hlavních dveří vysely dva páry starodávných mečů.Rozběhla se k nim ale Angel stačil zasunout katanu do pochvy a rozběhnout se za ní.V polovině cesty k mečům chytil Antonii a mrštil s ní o zeď kuchyně.Ta to nevydržela a Antonie prolétla skrz.
V kuchyni zazněla rána a Jitka vyskočila strachy ze židle.
Antonie,ležící mezi cihlami,si sedla a rozhlédla se zmateně okolo.Otočila hlavou na vyplašenou Jitku.
"Proboha,Antonie co se děje?"vypískla ze sebe.
"Ale,děti si hrají.Zítra bude hezky."odpověděla zmateně Antonie.
V díře ve zdi se objevil Angel.Vzal Antonii za levou paži a usmál se na Jitku.Zvedl jí a vlekl přes chodbu ke dveřím tanečního sálu.
Na chodbě se pak objevily Anglovy vojáci v plné zbroji.Angel je zvednutím ruky zastavil a dál vlekl Antonii do sálu.
Otevřel dveře a vší silou jí strčil dovnitř.Zavřel za sebou a pohlédl na ní.Antonie ustoupila až doprostřed velké místnosti.
"Nemá to cenu Antonie,mně nemůžeš porazit."chtěl ukončit boj Angel.
Antonie přivřela úlisně oči a rozeběhla se k Angelovi.Uprostřed cesty udělala pár přemetů a omotala mu své nohy okolo krku.
Ve stojce,tváří od něho,pak trhla prudce dopředu až Angel udělal salto v před.Pořád ho držíc pevně nohama,šla s ním a přistála mu rozkrokem na krku.Vrčící na něj jen povytáhla obočí.Když uvolnila stisk nohou a chtěla z něj slézt,Angel jí chytil za pas a přitáhl si jí k sobě.Ležela na něm tváří v tvář a koukaly si zpříma do očí.
Angel,do teď s lehkým úsměvem,zvážněl.Uchopil Antonii zezadu za krk a přitáhl si jí blíž k sobě.Něžně jí políbil na rty.
Antonie byla zmatená,nevěděla co dělat.Odporovat nebo se poddat zmateným citům.V myšlenkách měla stále Marka.
Momentální city ale byly silnější a ona se poddala Angelovy,nebránila se.
Angel se vzepřel nohama a povalil Antonii vedle sebe na zem.Uchopil jí za zápěstí a přitiskl k zemi.A znovu začal Antonii líbat.
Pak sklouzl a začal jí líbat na šíji.Jednou rukou jí svlékl z ramen kabát a položil jí ruku na pas.
Sáhl jí po zipu od černých,kožených kalhot a rozepnul je.Antonie po chvilce udělala totéž.
Potom se Antonie posadila a obejmula Angela okolo krku.Políbila ho a stáhla k sobě.
Vášnivě a krásně se pomilovaly.Pak oba usnuly uprostřed velkého sálu,mezi oblečením a svými zbraněmi.
Před rozedněním se Antonie probudila a ležela v Angelově obětí s hlavou na jeho hrudi.Pomalu se vymanila z jeho obětí a odplížila se ven ze sálu.

Druhou noc se Antonie vyhýbala Angelovy.Byla zmatená.Pořád měla v sobě lásku k Markovi.Nevěděla co se s ní stalo předešlou noc co se vášnivě pomilovala s Angelem.Když ráno usnula,zdál se jí podivný sen.
Byla bouřka a do ní slyšela pláč dítěte.Viděla velký dům ale nebyl to její zámek.Tento dům stál na kopci.Pak viděla vesnici v plamenech a lidi pobíhající okolo.Uprostřed vesnice pak stál hořící kříž.
Antonie se probudila.Celá zpocená popadala dech.Už byl večer.Antonie nemívala většinou zlé sni.Ani jako člověk netrpěla nočními můrami.Proto jí ten sen vrtal hlavou.Odešla rozjímat k Markovu náhrobku.
Další ráno se sen objevil znovu.Srozdílem že v hořící vesnici,krom lidí,pobíhal i bujný,černý kůň a svými kopyty šlapal po mrtvých tělech zemřelých vesničanů.
Antonie vyskočila z hrůzou z postele.Srdce jí bylo strachy a zmateně se rozeběhla do kaple ve věži.
Tam padla na kolena před velký kříž a prosily boha.
"Bože,co to je se mnou?Proč se my zdá ten sen?Znamená to něco?Blíží se něco?Jak tomu mám rozumět?"prosila urputně.
Sen ale nezmizel.Naopak,pokračoval velkou rychlostí.Teď se Antonie viděla na koni jak pobíhá po vesnici a zapaluje jí loučí.
Na kříži pak viděla visící,mrtvou Jitky.Přijela k ní a kříž zapálila.Jak Antonie zapálila kříž z Jitkou,dala se do řevu.
Neřvala ale jen ve snu.Její řev vycházel i z její rakve a probudil celý dům i s Angelem.
Angel se přiřítil ke dveřím Antoniini ložnice ale dveře byly zamčené.Vykopl je a otevřel Antoniinu rakev.Trochu s ní zatřásl.
Antonie se probrala a jak vyskočila vyděšeně z rakve,padla Angelovi do náručí.Ten jí chytil do náručí a když jí vyděšenou od sebe odtrhl,zeptal se.
"Co se děje holka,jsi v pořádku?"zeptal se starostlivě."Můžu s tebou mluvit?"
Antonie se vzpamatovala a přikývla hlavou.
"Víš,minulá noc nebyla jen o sexu.Pro mně to znamená mnohem víc.Já tě miluji."a hleděl Antonii z vážností do očí.
Antonie se na něj jen zmateně podívala ale nic na to neřekla.Pak se Angel otočil a v tichosti odešel.
Angel vstoupil do své pracovny,zavřel za sebou dveře.Nastalo naprosté ticho.Angel na pár okamžiků zavřel oči a zhluboka vydechl.
Poté se rozhlédl po místnosti.Udělal několik kroků k baru.Jednou rukou bar otevřel,podal si sklenku a položil jí na mramoroví stolek,vedle svého křesla.Poté z baru vytáhl láhev whisky a položil jí vedle sklenky.Otočil se a natáhl ruku k chladícímu boxu.
Vytáhl led a jednou rukou ho nadrtil do sklenky.Opět uchopil láhev whisky a začal jí lít do sklenky.Sledoval tekutinu vlévající se do sklenky.Hluk dopadajícího nápoje přerušil hrobové ticho.Angel položil láhev na stůl a usadil se pohodlně do křesla.
Opět zavládlo naprosté ticho.Angel zaklonil hlavu dozadu a zavřel oči.Slyšel svůj vlastní dech.Cítil se velmi unavený.
Poslepu nahmatal sklenku na stole a upil z ní.Poté si sáhl do kapsy u košile a vytáhl hawaiský doutník.
S kapsy u kalhot vytáhl krabičku sirek.
Ta zachrastila.Angel pomalu otevřel krabičku,vyndal sirku a škrtl.Šum hořící sirky opět přehlušil hrobové ticho.
Angel sledoval plamen a uvažoval nad tím jak snadné je ho uhasit.Myslel přitom na lidský život.Jak snadné je ho vzít a jak těžké je ho dát.Poté si vložil doutník do úst a zapálil jej.Po místnosti se rozprostřela vůně doutníku a Angelus začal pomalu usínat.
Vzbudil se až krátce po setmění.Hned se vydal k Antonii do věže.
Dveře byly otevřené a Antonie nikde.Angel jí hledal všude po domě,marně.
Antonie byla u Marka a pomalu ztrácela víru ve vše dobré.
"Lásko moje,jak se mohlo stát že jsi mě opustil?Nechat mě samotnou v tomto světě?Jak se stalo že jsi byl poražen?"bědovala se svěšenou hlavou Antonie.
"Proč to bůh dopustil?Proč mi tě vzal?Měl důvod?Nebo to byla jen jeho rozmařilost?"měla slzy na krajíčku.
Najednou se vedle její hlavy zabodl do stromu duboví šíp.
Antonie odskočila od náhrobku a zadívala se směrem odkud šíp přilétl.
Za jedním ze vzdálených stromů se krčil mladíček s kuší.Když spatřil jak se na něho dívá tak se mu v očích objevil děs a celý zbledl.
Zuřící Antonie na něj vytasila své tesáky a rozběhla se k němu.
Než mladíček vytáhl z bundy pistoli a namířil na ní,byla už u něj a vyrazila mu jí z ruky.Popadla ho za krk a přitiskla ke stromu.
"Co si zač??.....Ty nemůžeš být lovec??"ovládla svůj vztek když si uvědomila hochovo mládí.Bylo to ještě děcko.
Po chvilce ale zaslechla jemné křupnutí dřeva za sebou.Ohlédla se ale hned pocítila jak jí ostrá čepel projela levou paží.
V okamžiku pustila přidušeného chlapce a chytla se za krvácející ránu.Mladík sjel po kmeni stromu dolů a nehýbal se.
Antonie zvedla hlavu a viděla před sebou ženu v černém s blond krátkým sestřihem,držíc v ruce mohutnou katanu.
Když se lovkyně napřáhla k další ráně,už byla Antonie vzpamatovaná.V rychlosti chytla ostří katany a z pláště vytáhla ukrytou dýku.
V otočce jí vrazila nůž do boku a ještě jí vytrhla katanu z ruky.Už v zpříma stojící,vyhodila trochu katanu do vzduchu a opět jí chytila za rukojeť.
Žena se vzpamatovala rychle a z dvoupouzdra na zádech,vytáhla druhou katanu.Antonie na nic nečekala a tvrdě zaútočila.
Boj byl vyrovnán,lovkyně to s katanou uměla velmi dobře.Proto Antonii nezbývalo než jí po dlouhém,vyrovnaném boji katanu vzít.
Ale jak???Vrtalo jí hlavou když se obě od sebe vzdálily a pozorovaly se navzájem.
Oddychující Antonie si v tu chvíli nemohla nevšimnout jak soupeřka zvláštně drží katanu.
Levou ruku kterou držela katanu v přední části rukojetí měla natočenou více ven než bylo obvyklé a tak se stávala její slabinou.
Obě se odhodlaly k dalšímu útoku.Teď ale byla Antonie v převaze.Silnou ranou do čepele odmrštila katanu od sebe a jemnou,rychlou otočkou,při níž si klekla na pravé koleno,sekla soupeřku do hřbetu ruky.Ta byla bolestí tak znehybněná že byla hračka vyseknout lovkyni katanu z ruky.Ta se zasekla prudce do stromu.Než se ale zvedla ze země,žena se rozběhla znovu ke kataně.
Jen tak tak se Antonii podařilo dohnat jí a sekem mezi ní a katanou jí od ní oddělit.Jedním kopem jí odstrčila o pár kroků zpět.
Dalšímu ohnání katany se lovkyně zdárně vyhýbala.Antoniina nepozornost se jí ale vymstila.
Její katana se nezdárně zasekla do kmene.To jí spomalylo na tolik že se lovkyně přiblížila až k ní.Chytla jí za ramena a tlačila dozadu.Antonie se bezmyšlenkovitě vznesla do vzduchu.Pustila katanu a chytla jí oběma rukama za hlavu.Když to v lovkyni zakřupalo,jak jí škubla vazem,narazila nešťastně Antonie na větev stromu.Pahýl jí projel prostředkem hrudi jak nůž máslem.
Antonie lapalo po dechu ale pak jí zčernal svět.Byl konec???

V černé temnotě se ale objevila malá bílá tečka a začala růst.Jako by se přibližovala.Za okamžik ale stála Antonie v zářivé místnosti s bílými stěnami a bíle zářícími sloupy.Když si to začala z úžasem prohlížet,oslepilo jí ostré světlo.Zakryla si tedy instynktyvně oči,světlo se začalo tlumit ale nepohaslo úplně.Jen aby Antonie rozeznala obrysy osmy osob sedících u dvou rohovích stolů.
V čele seděly dvě postavy a každá měla po straně tři další.
"Vítáme tě"zaznělo celou místnosti ale jako by odnikud."Asi se divíš kde to jsi.Jsi mezi zemí a nebem.Zde se soudí každá duše.
Ale neboj,ty souzena nebudeš.Tvá duše je čistá i přes věci co se v tvém životě staly.Jsi tu abys nám pomohla a rozsoudila podle svého svědomí náš spor."
"Já a rozsoudit vás???Vás a tady???"Vyhrkla ze sebe když se vzpamatovala."A o co se jedná??"
"Já jsem bůh a po mé levici sedí ďábel.Po mé pravici pak láska,naděje a učenost.Po levici mého souseda sedí bohactví,štěstí a nesmrtelnost."odmlčel se na chvilku hlas.
"Naše pře souvisí s tím že nemůžeme posoudit kdo z nás je nejdůležitější pro všechny.Rozhodni tedy ty."
Antonie mlčela,sama nevěděla co je nejdůležitější ve světě kde žila.
"Nechte mě tedy přemýšlet"naháněla čas."Láska je důležitá ale nejdůležitější nemůže být,přináší nejen radost ale i lidskou zkázu.Dokáže potěšit ale víc zraňuje upřimná srdce.
Naděje???Ta je také důležitá ale je zbytečná v tomto světě.Věřit v něco nemožného??Říkat si celí život,přijde to nebo ne??To se člověk utrápí a většinou se nedočká.Učenost se nedostane všem.A co s ní když jí dostane někdo kdo jí neumí používat?
Bohatství??Peníze a majetek strpčuje jen člověku život.Zvířata ho nepotřebují.
Štěstí???To je přelétavé a dělá si z nás jen srandu.
Nesmrtelnost??To snad ani neexistuje.Ani ty doživotní vzpomínky nevydrží věčně.Zahynou s dobou a s člověkem."
Antonie zpozorovala přítomnost deváté osoby.Skrývajíc se za jedním ze sloupů.Teď byla ale výrazně viditelná v černé kápi přímo byla do očí.
"Satan??Co k tomu dodat?"pokračovala dál Antonie."Lidi mají dost starostí samy se sebou a on jim jen přidělává další."
"Tak to tedy značí že já jsem nejdůležitější z nás"ozvalo se pyšně sálem.
"Ne,to to ještě neznačí."zamyslela se a pokračovala."Ty jsi stejný jako on."odvážila se."Jen přitěžuješ lidem.Člověk se musí řídit tvým přikázáním když chtěj mít naději nebe.Každá špatná touha je zavrhne a vlastně si s nimi taky jen hraješ."
"Tak dost!!!"zahřmělo."Jak se opovažuješ???A nevloudila se ti tam chybička??Kdo je tedy nejdůležitější a tudíž nepostradatelný?"
"No přeci smrt??Ta je svým způsobem nepostradatelná a nevyhne se jí nic....člověk,zvíře,věc i ta myšlenka."odpověděla a podívala se směrem k černé postavě.
"To je drzost..."zabouřilo znovu"....jak si může někdo dovolit navyšovat nade mě smrt??Toho ubožáka....."
Více už neslyšela protože postava v kápi se k ní nečekaně přiblížila a přikryla jí černým pláštěm.
Když se plášť zas odhrnul,stála Antonie na vlhkém travnatém kopci v nočních hodinách, poblíž velkého domu.
Ten jí připomínal zlí dům ze sna.
Černá postava si náhle sundala kápi a v mírném světle měsíce se objevila tvář milovaného Marka.
"Marku??"nestačila se vzpamatovávat ze všeho co si prožila v posledních chvílích.
"Ne tak docela.Nejsem ten kterého teď vidíš.....mám jeho tvář,vím co si zažil i co cítil ale on nejsem.Poznám ledacos když odnáším duši,dokonce i to co neví dotyčný sám o sobě."
Antonie se nezmohla na jediné slovo.
"Asi se divíš kde to jsme?...Jako smrt mohu cestovat časem...vlastně čas na mě nemá vliv.Jak už si pochopila."
Nečekaně jí pak strhl za blízké stromy.
"Psss,teď se jen dívej,ano?"zašeptal a ukázal k domu. Antonie z něj nemohla spustit oči.Ta podoba .
K domu se ale přibližovala tmavá silueta.Vše naznačovalo že je to žena.Menší postava,rozcuchané dlouhé vlasy a pod roztrhaným pláštěm vlající sukně.V náručí držela malý košík který položila před dveře domu.
Po chvilce zmizela ve tmě a nad údolím se zatahovala mračna.Za okamžik začala mírná,suchá bouřka.
Při prvním záblesku a následně zahřmění se z košíku ozval pláč dítěte.
Dveře domu se otevřely a v nich stál starší muž s bílými vlasy i plnovousem.Uchopil košík z děckem a odnesl jej do domu.
"Co to má znamenat???"nechápala Antonie a zas se zakoukala do jeho očí .
"Jsme pouze na začátku.....brzy pochopíš."odpověděl Mark a zadíval se do právě rozsvíceného světla v prvním patře.
V okně se mihotaly stíny když tu najednou Mark prudce odstrčil Antonii od stromu kde se ukrývaly.Ta to nečekala a udělala kotoul vzad a zády narazila do druhého stromu opodál.Jak ale do něj narazila,blesk vjel do stromu a zapálil jej.Do toho kde před vteřinou oba stály.
"Co to bylo???"vyjekla ze sebe.
"Jsme v minulosti,tady se vše odehraje jak má a nikdo nic nezmůže...jen se na to dívat."ozvalo se za ní.
Mark stál nad ní ale pořád se díval do okna.Z pokoje se začal ozývat místo pláče děcky smích.
"Tak tady jsme pro zatím skončily.Teď se musíme vydat hlouběji do lesa."pokračoval v klidu Mark a odtrhly oči od okna .
Místo toho se zadíval do jejích očí a skoro s v nich ztratil .
"Jdem tedy???"odtrhl se od Antonie.
"Dobře..."vspamatovala se též.
Uprostřed lesa pak našly polorozpadlou chatrč ověšenou různými,usušenými květy.
Do dveří vcházela v tu dobu žena kterou viděly u domu na kopci.Za kopci se po chvíli objevilo pohybující se žluté světlo.
Byla to skupinka lidí s louči,vidlemi a džbery podivně zapáchající tekutiny.
Stály daleko aby rozuměla co průvod lidí začal křičet směrem k chatrči.Jen jedno slovo jí nemohlo uniknout"čarodějnice".
To křičely pořád do kola než vychrstly tekutinu na dřevěné stěny a loučemi jí začaly podpalovat.
Z chatrče se ozval jekot ženy,křičela tak moc že to rvalo Antoniinu duši na cáry.Obrátila se zády k hrůznému ději a objala pevně Marka který ji k sobě také přitiskl.
Cítil jak jí to bolí,jak trpí.Víc než ta žena uvnitř.
Z chatrče zbyl jen doutnající popel a dva ohořelé trámy když se otočila zpět.
"Co se tu stalo??Proč to udělaly??"
"Lidé se vždy budou bát toho kdo je odlišný,jiný než oni.To vše dokáže strach."vysvětloval Mark"...sleduj ale dál."

Za býleho dne pak na tržišti ve vesnici se procházel starší muž s malou holčičkou.Její jemné černé vlasy létaly ve vánku a malé nožičky cupitaly za staříkem.Muž se zastavil u jednoho ze stánků a zadíval se na věci v něm.Nevšiml si že malá se vzdaluje z jeho blízkosti a vnořuje se do davu lidí.
Muž si po chvíli všiml že mu malá zmizela a tak se dral davem a hledal ji.Nalezl jí u muže stojícího mezi stánky a v rukou držícího překrásného černého koně.Jeho srst se leskla ve slunci a vlnitá,dlouhá hříva mu dávala ďábelského vzhledu.
Fascinovaná dívka se mu dívala zpříma do očí.Holčička se k němu natahovala a pokoušela se jej pohladit po nozdrách.Než se stačil kůň sklonit k natažené malé ručce,chytil ji stařík za ručku a snažil se jí odvléct.Holčička se vzpouzela ale neubránila se staříkovy který ji odvlekl z dosahu.
Na vánoce,téhož roku, stařík zemřel.Od té doby se lidi vyhýbaly domu a jeho okolí velkým obloukem.
Začalo se povídat že v domě straší a že ho ovládají pekelné síly.
Po letech ve vesnici objevila nová rodina.Táta,macecha a dívenka ve věku 15let.Tehdy bylo stejně holčičce z domu na kopci.
Bydlela tam od smrti dědečka úplně sama.
Jednou se mladá blonďatá dívenka vydala na kopec propátrat opuštěný dům.
Jak tak procházela zozpadlímy pokoji,narazila na schody vedoucí na půdu.Velká tmavá půda,posetá pavučinami a prachem.
Naháněla pochmurné myšlenky.Když se dostala až doprostřed ,zahlédla v rohu pohybující se stín.
"Je tu někdo??"ozval se roztřesený hlas blondýnky."Hahalooo"
Dívka z domu se dala na úprk ke dveřím ale byly moc daleko.Blondýnka jí zkřížila cestu.
"Ááá"vykřikla než si uvědomila že je to jen další dívka".....počkej,počkej!"křičela na ní aby jí zastavila.
Dívka se zastavila ale začala couvat.
"Neboj,neboj se."uklydňovala jí blondýnka.
Dívka se zastavila ale nedůvěřivě se na ní dívala.
"Kdopak jsi??A co tu děláš??vyptávala se ale odpověď nedostala.
"Já jsem Marie,jak se jmenuješ ty???"otázala se znovu.Ale zase bylo ticho.
Po dlouhém mlčení si uvědomila že asi odpovědět nemůže.
"Ty jsi němá??Tak své jméno napiš sem."ukázala na zaprášenou podlahu."Pokud ovšem umíš psát."zamumlala.
"Já ano,otec je učitel a naučil mě to.I když je to nezvyklé,učit dívky.Ale já nechci být jen domácí holka.Chci se něco dozvědět.Něčemu se přiučit."vysvětlovala Marie.
"Ty ses nikdy nechtěla něco dozvědět??"
Další dny chodila Marie pravidelně a novou kamarádku učila psaní.Za nedlouho dokázala dívka napsat své jméno.
ANNA....napsala do vrstvy prachu na podlaze.
"Ty jsi Anna??To je hezké jméno."pochvalovala Marie a Anna se začervenala.
Další den si daly od psaní volno a šly zkoumat přírodu okolo domu.
Přímo za domem si všimly na uschlé zahradě jednoho čerstvého květu růže.Obdivovaly jí společně.
Jednoho nešťastného dne se ale Marie zapomněla v domě a přišla domů pozdě.
V domě už čekala její macecha a hned na ní začala křičet.
"Kde si byla takovouhle dobu?!!A kde se touláš každý den??"
"Nikde.....byla jsem jen venku."zamumlala Marie.
"Nelži,lidi tě viděly jak chodíš do toho ďáblova domu.Zbláznila ses???Děláš rodině ostudu.Už si na nás ukazují."
"To není ďáblův dům,žije tam moc milá holka.Je to má kamarádka."protestovala.
"Ty sama jsi posedlá ďáblem"zhrozila se macecha.
Dveře se otevřely a za Marii se objevil místní kněz.V jedné ruce kadidlo a v druhé lahvičku se svěcenou vodou.
Začal mumlat latinská slova a kropit jí vodou.
Mezitím se Anna procházela v zahradě a těšila se na další den kdy se zas setká s Marii.Slunce zrovna zapadalo když se zastavila u květu růže kterou s ní obdivovala.Najednou,jako by se ochladilo.A Anna začala mít divný pocit až jí zamrazilo.
Chvilku se dívala na růži která začala náhle uvadat.Annu popadl děs a strach o svou přítelkyni.
Do ticha noci se ozval dusot kopyt a z černé tmy se se vynořil překrásný,bujný,černý hřebec.Byl to kůň z tržiště.
Jasně si na něj pamatovala.Pomalým krokem se k němu vydala a nespustila z něj pohled.Stále se mu dívala do očí.
Když k němu přišla na dosah ruky,objevila se v jeho očích silueta lebky.Anna se zděsila.Vytušila že její jediné kamarádce se děje něco zlého.Ale to co se opravdu dělo by jí ani ve zlém snu nenapadlo.
Anna naskočila na bujného koně a tryskem si to pádila k vesnici pod kopcem.Bylo však pozdě.
Když tam dojela,už nebohou Marii zdvihaly na velkém dřevěném kříži.
Anna zastavila přímo uprostřed dění a pohlédla na bezvládně visící Mariino tělo.Sedíc na koni zaklonila hlavu a rozkřičela se.
"Néééé.....proklínáám váááás!!!"a z jejích očí vytryskly slzy.Její řev byl slyšet v širokém okolí a vyplašilo nejen vesničany ale i zvěř na stromech i v celém širokém lese.Ptáci vzlétaly k nebesům a laně se dávaly na úprk.
Když se Anna vzpamatovala,posedla jí nenávist a zlost.Vyrvala vší silou jednomu muži louč z ruky a začala zapalovat vše co jí přišlo do cesty.Za moment hořela celá vesnice.A na protějším vzdáleném kopci,seděla na koních skupinka bytostí.
Byl to Angel s malou družinou vojáků,toulající se tu dobu po světe.

"Bože,to je ten můj sen."stála zaraženě Antonie a dívala se na tu spoušť"......tedy,to se opravdu stalo???"
"Ano,to opravdu jsi zažila.Ovšem v minulém životě."vysvětloval Mark stojící vedle ní.
"A co se se mnou stalo??"vyptávala se.
"Anna se vrátila do domu a umřela v zoufalství."pousmál se nad její zvědavostí."Ale už dost."

Antonie a Mark se objevily v temné místnosti.Mezi vším skutečným.Tam kde neplyne čas ani jiné síly.
"Teď není ještě tvůj čas."usmál se Mark."Věř ale že v posledních chvílích myslel jen na tebe..."přiblížil se k ní"..ale věděl že je to pro tebe noví začátek.Ten v kterém on by byl jen přítěží."vysvětlil a pomalu začal chápat proč se mohl zamilovat i bezcitnej upír.

Než stačila něco říct,ocitla se znovu nabodnutá na pahýlu větve.Pevně se vzepřela a odpoutala se od stromu.
Spadla přímo pod něj a nemohla popadnout dech.Sípaje se začala plazit vedle mrtvé lovkyně až ke kataně.
Uchopila jí a použila jako hůl.Opřela se o ní a pomalu se vyškrábala na nohy.Rána se mezi tím hojila a přestala krvácet.
Za chvíli,kdy nabírala síly,se úplně zacelila.
Jak se tak vzpamatovávala a rozhlížela.Uvědomila si že tu chybí tělo mladíka co zaútočil první.
"Oou,nebyl tedy mrtev...jen v bez vědomí.Ale myslí si že jsem i já mrtvá.Tak to nebude velký problém."zašeptal zesláblá.
Když se dobelhala až do blízkosti zámku,uvědomila si že v tomto stavu se před Anglem nemůže oběvyt.
A tak se posadila ke stromu a pozorovala dění okolo než bude zas v plné síle.Jak tam tak seděla,honily se jí v hlavě zmatené myšlenky.
Po setkání s Markovím dvojníkem a vůbec po všem co se stalo,dostala pocit že by měla svůj zvláštní život změnit.
Změnit od základů,jen tak.Najednou se otevřely hlavní dveře a v nich stála Jitka s obličejem plný starostí.Ale byla živá a spokojená.
Měla manžela a roztomilé dítě.A Angel by se o ně moc dobře postaral a nenechal by jim ublížit...od lovce ani upíra.
Jsou tedy v bezpečí a nemusí se o ně strachovat.
Jitka naopak vycítila že není něco v pořádku,pocit že se od nich Antonie vzdaluje byl dotěrný.A jak se mělo ukázat,pravdiví.
Jitka vstoupila zpět do domu a dveře za ní se zavřely.Seděla tam a ani nevěděla jak dlouho.Slunce už začalo vycházet když se bezmyšlenkovitě procházela po lese.Najednou se ocitla uprostřed louky a když se vzpamatovala,uvědomila si že už vyšlo.
Pocítila teplé paprsky na obličeji a dekoltu.Uvědomila si že je zas člověk.Že nemusí lovit pro krev a že si může zas užívat lidských strastí i slastí.Dopoledne strávila spánkem na louce a pak se vydala prohlédnout si zas denní město.
Všude bylo lidí na které už Antonie nebyla zvyklá.Nevěděla jak začít normální lidský život.Nejprve si musela najít normální práci a bydlení.Nemohla ale nadále zůstávat v Německu,v místech které se stalo na velkou dobu jejím lovištěm.Rozhodla se tedy odjet zpět do své rodné země a rodného města.Do Čech,do prahy.Znovu vidět svá oblíbená místa z děctví i puberty.