Grandeur 2.díl

Alesteire přemýšlel, co by měl udělat dál. Věděl, že tím, že přivedl to malé do jejich domu obrovsky riskuje. Naštěstí měl ještě necelou hodinu, aby si vše promyslel. Hlavní je, aby bylo dítě co nejdál od domu, protože si nemohl být jistý, zda bude na ostatní působit stejně jako na něj. S ničím podobným se totiž nikdy dříve nesetkal, a dokonce pochyboval, že někdo jiný snad ano. Nejvíce se obával reakce Lenore, jelikož byla nejmladší a tudíž nejnevzkušenější a navíc-u ní jste nikdy nevěděli, na čem jste. Ash si ji vždy dobíral, že je velká smůla („Zvlášť pro mě,“ dodával pokaždé), že se jí při proměně nezklidnila aspoň trochu její lidská povaha.
Lenore byla totiž na upíra nezvykle nepřizpůsobivá, netolerantní a hlavně náladová. Alesteire se domníval, že by to mohlo být způsobeno tím, že její proměna vůbec nebyla plánovaná.
Když si tenkrát Lenore myslela, že už je s ní konec, byl Alesteire vyrušen, a než se k ní stačil vrátit, proměna již byla dokončena.


„Dvanáct!“ vytrhl ho Ash z jeho zamyšlení.
„Cože…to jsem tu zase první?“ podivil se. „Řekni mi, Ale, jak je možné, že jsem tu vždycky první a stejně pokaždé vyhraju?“ předstíral nechápavost, ale na to, aby mu to někdo věřil, se tvářil až moc samolibě.
„Deset!“ to už se do pokoje vřítila i Antoinette. „To je můj nový rekord!“ zvolala pyšně.
„I tvůj nejvyšší rekord bude vždy nižší než můj minimální počet,“ posmíval se jí Ash.
Antoinette se už ani nenamáhala rozčilovat, věděla totiž, že Ashe neporazí.Vlastně si už všichni zvykli bojovat až o druhé místo.Zatímco se Ash důkladně vychloubal a Antoinette se důkladně snažila ho neposlouchat, Alesteire litoval, že dal Lenore tolik času a že na ni teď musí čekat.
Lenore se však objevila ve dveřích necelých deset minut po Antoinette.
„Sedm,“ oznámila jim a ani se nesnažila tvářit nadšeně, bylo jí totiž jasné, že zase prohrála.
Až teď všem došlo, že Alesteire neřekl celou dobu ani slovo a zraky všech spočinuly na něm.
„Jeden,“ vytušil Alesteire, že od něj chtějí slyšet jeho číslo. Věděl, proč nikdo z nich nic neříká…On?Alesteire?Ten, který někdy dokázal porazit i Ashe, ulovil jen jednoho člověka? Ještě chvíli hleděl v tichosti do třech nechápavých obličejů, ale věděl, že už to nemůže dál odkládat, musí jim to říct.
„Cítíte teď něco?“ začal opatrně. Všichni na něj dál jako zhypnotizovaní zírali a jen neslyšně zavrtěli hlavami. Alesteire bez jediného slova vyběhl ze dveří. Vzal dítě a nechal jej ležet pouhý kilometr od domu.
„Ale…co to má-“
„-Ticho!!A teď?“ zeptal se znovu.Jestli se předtím tvářili nechápavě, tak teď na nich bylo vidět, že se pomalu začínají bát o jeho duševní zdraví.Všem se v hlavě stoprocentně honila jediná otázka: „Může se to stát? Může upírovi přeskočit?“
Antoinette, i když si připadala jako úplný idiot, že to vůbec zkouší, začuchala. A pak ještě jednou. „Moment,“ řekla potichu. „Něco cítím.“Alesteire očekával, že Antoinette ucítí dítě jako první.Měla z nich všech nejlepší čich. Zato Lenore a Ash se tvářili stále zmateněji.
Alesteir ze slovy: „Počkejte,“ opět vyběhl do noci. Teď si byl jistý-pokud ani Antoinette dítě nepřitahuje, určitě bude vše v pořádku. Popadl dítě a zastavil se až před domem. Opatrně vešel dovnitř. Všichni tři jako by zkameněli. Pohledy všech se upíraly na to malé v Alesteirově náruči. Jako první se ozvala Lenore. To samozřejmě Alesteir očekával také.
„Co má tohle znamenat?“ zašeptala a s vrčením od něj ustupovala.
„To přece nemůžeš myslet vážně!“ probral se i Ash. „Z jakého důvodu si to lidské dítě přinesl do našeho domu?“ pokračoval.
„Počkejte, prosím. Všechno vám vysvětlím.“ V Alesteirově hlasu byla slyšet lítost, do poslední chvíle doufal, že ho rodina přece jen pochopí. „Našel jsem ho asi deset kilometrů odsud. Leželo u lesa v mokré trávě. Brečelo.Co sem měl asi dělat?“
„No, co takhle nechat ho tam?“ navrhla Lenore a z jejího tónu bylo jasné, že ona by nic jiného zaručeně neudělala.
„Nechat ho tam? Nechat ho tam zemřít?“ teď už se Alesteir tvářil spíš naštvaně.
„Vždyť je to člověk, Ale.“ Řekl opatrně Ash.
„Já vím! A to mu podle vás bere právo žít?Copak jste skutečně tak-“
„-Počkejte! Alesteire, proč nic necítíme?“tohle byla první slova, na která se Antoinette zmohla. Bylo vidět, že Lenore ani Ashovi tohle vůbec nedošlo.
„Víš jistě, že je to člověk?“ zeptala se Antoinette.
„No jistě, co by to asi bylo.“ Odsekl Alesteir.
„Promiň, Ale, já to prostě jen nechápu.“
„To já taky ne! Ale přece ho nenecháme zemřít!“
„To ho chceš nechat tady?“ zatvářila se Lenore zhnuseně.Všichni se s očekáváním otočili na Alesteira.
„Ano,“ řekl.