Smečka XIII. - Útěk

Seth mlčel. Stáli jsme přímo naproti sobě. Já strnulý, on tak zvláštně uvolněný. Pomalu jsem počítal vteřiny, a čekal, kdy se konečně něco bude dít.
„No, já bych si přál,“ nasadil zasněný dětský výraz. „abys přišel sem ke mně a přestal dělat cavyky. Spolu bychom potom odešli jako šťastní bratři.“ Dořekl nadšeně a zasmál se. Ale do šťastného smíchu to mělo hodně daleko. Byl to spíš jen takový vyšinutý úšklebek, kterým herci z hororů spolehlivě dopraví divákovi infarkt.
„Jsi psychopat…“ konstatoval jsem bratrův ‚úlet‘. Ten se, ale už opravdu upřímně, zasmál.
„Zakládám si na tom. Myslím si, že to vždycky navodí takovou nepřirozeně napjatou atmosféru. Nemyslíš?“ zeptal se mně. Jen jsem zakroutil hlavou.
Chvíli bylo zase ticho.
Sethovi na tváři pohasl úsměv. Nasadil neutrální obličej, ale rychle jej vystřídal hněv.
„Pojď sem!“ přikázal mi a mnou v tu chvíli zase projela ta vlna nenávisti. Zase jsem si na chvíli víc věřil.
„Ani mě nenapadne…“ odvětil jsem mu.
„Tak tebe to ani nenapadne. Tak víš, co nenapadne mě? Nechat tě vyváznout bez újmy!“ vyštěkl. Cítil jsem, jak jsem si jistý sám sebou čím dál tím víc.
„Zkus mě chytit.“ Vydal jsem ze sebe, ani nevím proč, a na rtech se mi rozzářil pokřivený úsměv. Bratr mě zaraženě pozoroval.
„Copak, zlobí tě sluch?“ provokoval jsem ho dál a přinutil jsem se vzdálit se krok od blížícího se nebezpečí. Viděl jsem, jak sourozenci cukají dlaně. Malými krůčky jsem se začal vzdalovat.
„Hm, tak co bude?“ zeptal jsem se ho ironicky a dal jsem se na útěk.
Vůbec jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo. Snad jako kdyby mi Seth předal své sebevědomí. Ale nehodlal jsem nad tím přemýšlet. Utíkal jsem dál a dál v naději, že se dostanu dost daleko na to, abych měl od psychopata pokoj. Probíhal jsem mezi stromy, zakopával o jejich kořeny, a sebevědomí mě pomalu začínalo opouštět.
Nohy se mi zase zapletly do kořenů stromů a já se už po několikáté svalil na zem. Zaryl jsem se tváří do hromady listí a nohy mi vyletěly do vzduchu. Byl to nepříjemný pád, ale alespoň jsem spadl do měkkého. Bouchl jsem vzteky pěstí do země a zdvihl jsem pošramocený obličej. Opatrně jsem zrakem pročesával okolí, a když jsem neshledal žádné známky nebezpečí, vstal jsem.
Upravil jsem si už dost špinavé a potrhané tričko, otřel si ruce do tepláků a vyrazil jsem dál. Prodíral jsem se trny ostružin a jehličnatými větvičkami. Někdy mi dokonce noha přistála ve staré liščí noře. Byla to cesta, jak by se v detektivkách řeklo, života a smrti, ale radši bych přišel o život tady v lese, při pokusu o záchranu života, než se dát na milost pošahanému bratrovi. Takovou radost bych mu neudělal.
Těch posledních pár kilometrů jsem čerpal energii z rezervních zdrojů. To byly ty trošky energie, které jsem si ,schovával‘, abych byl schopný se alespoň dopravit do postele. Teď bych tu postel viděl nejspíš dvakrát, a určitě bych se do ní nedostal.
Doplazil jsem se po čtyřech pod spadlou listnatou větev stromu, opřenou o řadu pevných kmenů. Rozhodl jsem se využít ji jako provizorní stan. Vsoukal jsem se pod ni, přihrabal jsem si k sobě trochu suchého listí a ustlal si na něm. Sotva jsem zavřel oči, usnul jsem.

Zdálo se mi, že jsem zpátky před Chrisovou jeskyní a stojím naproti Sethovi, který už má mého přítele na své straně. Křičí:
„Tak co bude?!“
Tentokrát vidím tu vlnu, kterou od sebe, zřejmě nevědomě, vyslal. Šířila se v kruhu kolem do širého okolí, a postupně se vytrácela. Jen když se dostala blíž ke mně, pohltil jsem ji. Vzpružila mě ta sprcha energie, ktetou v sobě ta vlna nenávisti měla. Cítil jsem se potom skvěle. Věřil jsem si, neměl jsem strach.
Odpověděl jsem bratrovi:
„Co si myslíš, že bude, bratře?“ a viděl jsem zase vlnu, tentokrát vyslanou mnou. Ale nebylo v ní rozčilení. Vlna obsahovala jen strach. Čistý, nefalšovaný strach. Zase se kruhově šířila dál a dál, ale když byla u sourozence, pronikla do jeho těla. Viděl jsem, jak se v něm usazuje a cítil jsem, jak si najednou připadá ohrožený.
Potom jsem se octl doma v kuchyni. Držel jsem v rukou talíř od Sethovi večeře. Pak jsem se přemístil do svého pokoje, potom do lesa, kde jsem byl přivázán ke kůlu, poté jsem seděl v jeskyni a v rukou jsem třímal malou kamennou karikaturu vlka. To všechno jsem viděl z neutrálního pohledu. Nebyl jsem přímým účastníkem, jako ve skutečnosti. Byl jsem pozorovatel. Nakonec jsem stál zase tváří v tvář nebezpečnému bratrovi a zíral jsem na Chrise, kterému se po tváři rozlil šťastný úsměv. Už jsem byl zase sám sebou.
„Hodně štěstí!“ stačil mi říct a já se probudil.
Jemné ranní slunce mě hladilo zlatými paprsky po tváři a studené kapky rosy mě studily na nohou. Jak krásný paradox! Včera mi šlo o život a dneska se rozplývám nad východem slunce! Nedivil bych se, kdyby mě zavřeli do blázince.
Vzpomněl jsem si na svůj sen a začal si to dávat dohromady. O těch ‚vlnách‘ se mi jen nezdálo, ty jsem opravdu cítil. Znamená to snad, že umím vstřebat něčí emoce a těmi svými pak naopak naplnit toho druhého?
Ne, blbost. Ale zase když můžu číst vlčí myšlenky, proč ne tohle?
Uvidíme, třeba to byla jen shoda náhod a ten sen nic neznamená.
Stejně nevím, co by potom znamenal ten výlet minulostí a Chris, jak mi přeje hodně štěstí. Nejspíš se jen ozvalo moje nepochopitelné podvědomí. Asi se mi ukázalo to, čeho se bojím, na co chci zapomenout. A na druhou stranu to, v co doufám.
Posadil jsem se v mém momentálním příbytku a promnul si oči. Neměl jsem to dělat. Ruce jsem měl špinavé od hlíny a bůhví čeho všeho jiného. Budu mít velké štěstí, pokud si do oka nezanesu nějakou infekci. Šeptem jsem zaklel.
Přemýšlel jsem, co mám dělat. Jestli tu mám zůstat, nebo jestli mám jít dál. Nemohl jsem se rozhodnout. Kdybych tu zůstal, určitě by mě po nějaké době našli. Kdybych se vydal dál, mohl bych dřív nebo později narazit na vlčí hlídky. Vypadá to, že ať se pohnu kamkoliv, Sethovi neuniknu. Seděl jsem tam asi čtvrt hodiny a probíral všechny možnosti úniku.
Konečně jsem bezmyšlenkovitě vstal a rozešel se do nejtemnější části lesa.
„Ať mě aspoň nenajdou sedět jako hromádku neštěstí někde pod spadlou větví…“ zabručel jsem si pro sebe a rukou jsem si z cesty odstraňoval větvičky, které se mi nenápadně zabodávaly do dlaní.
„To je jak z nějakého špatného filmu. Bratr mě chce dostat, jak se zdá. Živého či mrtvého. Zradil mě vlk, kterému mimo jiné mohu číst myšlenky. A ještě ke všemu to vypadá, že umím manipulovat emocemi. No nejsem blázen?“ vedl jsem myšlenkový monolog. Pokoušela se o mě panika. Začínal jsem být zoufalý. Marně jsem si přál být zase doma.
„Ano, jsem.“ Odpověděl jsem si.
„Končím. Jdu domů. Tohle je jen zlý sen, noční můra, ze které se nemůžu probudit. Určitě jsem pořád doma ve své posteli a spím.“ Padlo konečné rozhodnutí.
„No jo, ale jakým směrem se vydat, abych došel domů?“
Zmateně jsem se rozhlížel po okolí a hledal povědomé body, jenž by mi napověděly, kde se nacházím. Ale vůbec nic mi nepřipadalo známé.
Ztratil jsem se.
„K čertu!“ zasyčel jsem.