Zabil jsem anděla

Můžete mi říkat jak chcete - jakékoliv jméno si vyberete. Můžete si i představovat jak asi vypadám. Vysoký - malý, hubený - obtloustlý, světlé, tmavé, krátké nebo dlouhé vlasy. Vlastně je to jedno, na tom nezáleží. Záleží jen na jediném, čím jsem. Nemyslete si, že jsem nějaký princ na bílém koni, který seká hlavy drakům, aby zachránil princeznu. Ne...nepatřím na stranu dobra, ne...nepůjdu do nebe. Já půjdu níž - mnohem níž....
Šel jsem potichu temnou ulicí, opatrně jsem našlapoval, aby mě nikdo neslyšel. Černé oči se neustále dívaly kolem sebe, aby mě nikdo neviděl. Ale můj hlavní cíl byl předemnou. Byla to dívka, dalo by se říci že už žena. Tichem se rozlýhalo její hlasité dýchání. Cítil jsem její strach... tíseň...bolest. Slyšel jsem tlukot jejího srdce, které mě hypnotizovalo, abych šel za ní - nedalo se odolat. Její vůně - ach ta nádherná vůně, která mě mámila.
Přidávala do kroku, téměř utíkala, ale ne přede mnou - nevěděla že ji sleduju. Byla taková tma, že nemohla vidět skoro nic.
Zafoukal jemný vítr nadcházející zimy a její vůně na mě dolehla ještě víc. Musel jsem se zastavit. Ale dívka utíkala stále dál, srdce jí nepravidelně bušilo... dal jsem se znovu do kroku, ale zarazil jsem se, když se náhle zastavila. Jako by mě slyšela...nebo chtěla nabrat chvíly, aby se mohla nadechnout. Šel jsem lehkým krokem stále k ní. Jak se opírala o kolena, ukápla jí slza a ohlušující ránou dopadla na chodník. Zazvonilo mi v uších.
Pak se dívka náhle otočila a naklonila hlavu na stranu, jak se snažila proniknout, jasnýma modrýma očima, temnotou. Slzy ji neustále tekly po tváři. Nehybně jsem stál a díval jsem se jí do očí - ale neviděla mě, nikdo mě v noci vidět nemůže, jen já mohu vidět své oběti.
Ale jako by se pořád dívala na mě, byl jsem si jist, že mě vidět nemůže. Dívka neustále stála na tom samém místě, hlavu na rameni a její pronikavé oči mířili přímo na mě.
Zlatavé vlasy měla rozpuštěné po ramena, oblečená byla jen v roztrhaných šatech a bosé nohy jí musely studit od chladné země.
Zafoukal další vítr, tentokrát větší a intenzivnější, proti dívce. Nejspíš měla co dělat, aby udržela rovnováhu. A náhle rychle natáhla ruku směrem ke mě, jako by se mě chtěla chytit. Proud slz se nezastavil. S nataženou rukou stála ještě chvíly a pak se znovu otočila a běžela dál.
Nikdy se mi nic podobného nestalo. Šokovaně jsem stál, než mi došlo, že jí nesmím ztratit z dohledu.
Rychlejším krokem jsem se vydal opět za ní.
Doběhla na malé kulaté náměstí. Červené krvavé stopy jí následovaly. Byl jsem ještě v uličce, když sem na zemi uviděl krev, okolo byly roztroušeny malé stříbky skla - zabodávalo se jí do nohou.
Zamyšleně jsem hleděl na krev, zaťal jsem zuby a ruce v pěst, když jsem ucítil vůni krve. Krev v těle mi stoupla vzrušením. Pomalu jsem se podíval zpět na dívku. Stála. Jemný větřík si pohrával s jejími vlasy. Stála otočená zády ke mě. Zhluboka dýchala...cítil jsem větší strach než před tím. Ale nedokázal jsem se tak pevně soustředit, když jsem cítil vůni čerstvé krve. Byla to jako droga, která se mi dostával do mozku, cítil jsem jí v celém těle. Ale oči od dívky jsem neodtrhl. Fascinovala mě...byla jiná než ostatní. Byla krásná, to ano, ale bylo to i v něčem jiném...
Celé náměstí bylo mrtvé, v dohledu žádná duše, až na nás dva. Na nebi se shlukovaly černé mraky, plné nenávisti. Vítr začal foukat víc a víc. Dívka zaklonila hlavu dozadu a dívala se na nebe, modré oči se ani nachvíly neodtrhly z oblohy. Dívala se tak dlouho, dokud jí první slza z nebe neukápla na tvář. Neustále jsem stál v uličce a pozoroval ji, jak ruce vzpíná do nebe a hlasitě se směje. Ne smích radostný, ale smutný. Ruce si náhle přiložila na ústa, jak se snažila zastavit pláč. S hlavou neustále zakloněnou, jako by uznala těžkou porážku, dopadla na kolena. Chodidla měla celá zakrvácená.
,, Neplač!" zavolala do nebe.
,, Neplač! " opakovala stále zoufale.
,, Neplač, zlatíčko " přiložila si ruku znova na ústa a snažila se dýchat. Fascinovaně jsem na ní hleděl. Ani v nejmenšim jsem netušil, co se jí v hlavě právě odehráva.
,,Šššš...všechno zase bude dobré" řekla potichu, ale její hlas dolehl až ke mě.
,, Maminka tě zase bude držet v náručí, neboj" Překvapeně jsem se na ní podíval.
Seděla pořád na kolenou, zimou od deště se celá klepala. Už je čas, řekl jsem si v duchu, a s úsměvem na tváři jsem vykročil z temné uličky a vydal se k dívce.
,, Neplač, broučku, všechno to skončí, a zase budeme spolu. Jen ty a já...slibuju." vydechla.
Pomalu jsem kráčel k ní. Ale tentokrát už ne tím tichým krokem jako před tím. Musela mě slyšet - nemohla nikam uniknout a jak se zdálo, ani nechtěla. Byla plně smířena s tím co ji čeká. Pořád seděla zády - chtěl jsem jí ještě jednou vidět do té andělské tváře, chtěl jsem ještě jednou vidět ty krásné modré oči plny slz.
,, Všechno skončí" zašeptala do tichého deště.
Pomalu jsem jí obcházel. Sklonila hlavu a začala si potichounku broukat ukolébavku. Stál jsem před ní a skrz déšť jsem se na ni díval. Kapky jí pomalu stékaly po tváři - možná slzy, možná déšť. Pomalu zvedla hlavu a tak zvláštně se na mě podívala. Její oči, ztrápené a přesto krásně modré oči, se na mě pronikavě dívaly. Jako by prosily, abych konečně ukončil její bolestný život. Kontrast jejích očí s temnou tmou byl dokonalý.
,, Všechno skončí" řekl jsem potichu a s odhalenými zuby se pomalu usmál.
Přistoupil jsem k ní a mé zuby pomalu proťaly bílou zmáčenou pokožku. Dívka zaklonila hlavu a pomalu otevřela ústa, jako by chtěla zakřičet, ale neozval se žádný zvuk, žádný křik. Jen ztěžka vydechla.
Její krev byla mnohem lepší než jsem očekával. Byla ještě lepší než její vůně - byla to krev anděla. Cítil jsem všechnu tu bolest, která mě nutila abych pil dál. Nedokázal jsem přestat. Její oči těkaly po obloze. Pod ztrátou krve se nakonec zastavily, srdce přestalo zoufale bouchat a její tělo se přestalo cukat. Opatrně jsem jí položil na dlaždicovou podlahu a chvíly nad ní stál. Modré oči bez života se na mě dívaly. Už nebyly jako dřív. Kontrast se zcela ztratil - byly matně skleněné.
,,Zabil jsem anděla" usmál jsem se a vykročil zpět do tmavé uličky.