Souboj umělců

Zívla jsem si... Jako vždy jsem se vyvalovala v provoněné a měkoučké travičce, tak něžné a přítulné. Byl pozdní večer. Ty občas bývají, když se vzbudíte po dni, který si nepamatujete.
Zvedla jsem se tedy a šla napít k potůčku. K nemálo vzdálenému potůčku.
Cestou jsem si opět zazívala, dostala ještě větší žízeň a něco jako znuděnou depresi. Došla jsem k potůčku. Tekl. Koukala jsem na vodu. Nudaaa...
"Ahojky!" zarachotilo z protějšího břehu.
Zvuk! Život! Nuda... Koukla jsem se po stvůrci protivného rozkmitání vzduchu. Drak. Nuda...
"Trpíš snad PMS?" otázal se onen drak.
"Ne."
Velká pauza naplněná bouřlivým rachotem potůčku. Aspoň pro mě byl bouřlivý - nesnáším migrény.
"Bolí mě hlava. Potřebuješ něco?" procedila jsem.
"Ani moc ne. Jen že se teď budeme muset podělit o teritorium," usmál se.
"O tom nic nevím. Proč si to myslíš?" pokoušela jsem se omezit mimiku své tváře na nulu. Moc to bolí.
"No, vypadá to, že bys měla moc hořké maso a možná naplněné jedem... Takže dělení."
"Ha, Ha..." radši jsem se šla napít.
"No, snad se ti nechce bojovat?" stále se tak potutelně uculoval. Už teď mi lezl na nervy.
"Nechce, nemám to za potřebí. Já se nehodlám dělit," měla jsem pocit, že žaludek převládá kontrolu nad mým mozkem. Sakra, co že jsem to před tím dělala?
"Hmmm..." snažil se tvářit vážněji.
Náhle jsem zpozorovala, jak se ke mě vzduchem řítí ostnatý ocas. Zkusila jsem trochu zamachrovat a podařilo se: stále pijící jsem se pomocí stínu přemístila o pár cenťáčků vedle a ani jsem nemrkla. Na tuhle techniku jsem hrdá, a taky že zapůsobila!
"Že by zkušená dáma?" furt se culil. Aaaarg, jak ráda bych mu ten úsměv setřela z tlamy!
"Podle toho, v čem," přestala jsem pít.
"No, nehodláš-li se dělit, vypadá to, že musíme najít jiný způsob, jak se domluvit. Souboj jako takový vypadá poměrně... nesmyslně."
"Zahrajme si šachy!" problesklo mi hlavou. Asi mi už opravdu šibe a musím se hodně nudit.
"Šachy?" koukal ten náfuka trochu zaraženě. "No proč ne, mohlo by to být zajímavé."
Teď jsem byla zaražena já, ale nevadilo mi to. "Tak tedy zítra v tuto dobu na té skále v dáli za mnou," otočila jsem se a chtěla prachbídně zdrhnout.
"Proč až zítra?" otázal se.
"Protože mám migrénu jak cep..."

Je zítra.
Tentokrát jsem si už pamatovala, co se dělo a přemýšlela, kde asi tak vezmu šachy. Uchýlila jsem se k prachsprosté věci - vyčarovala jsem si je. Pokud vás to zaráží, tak mám jednoduché vysvětlení: jsem sic tvor magický, leč magii né moc často používající, neboť obdivuji pohyby těla a boj alá drápy a tesáky. No a navíc bývá větší sranda něco shánět než si vyčarovávat.
Dráček dorazil opravdu načas. Eh, což je ovšem relativní, když nevíte kolik je a kolik bylo včera v té době.
"Oh, pěkné šachy, mají hezké figurky!" okomentoval můj výtvor drak. Jeho figurky byly drakoidní a moje mnohem mnohem hezčí - kočkoidní!
"Klidně začni, stejnak mám černé," usmála jsem se.
Drak táhl... Já taky...
Drak se zarazil. Uchopil svého krále, pozorně si ho prohlédl a pak zamžoural na mou královnu:"Je ti podobná."
Zazubila jsem se.
"Ale proč je ten můj král takový chcípáček?"
"Eeeh, promiň, asi jsem si tě špatně vybavila," snažila jsem se o nevinný zubatý úsměv.
"Ach tak!" usmál se tak dokonale sladkým úsměvem. Skoro se mi až udělalo zle.
Táhla jsem koněm.
Táhl drak.
Táhla jsem já...
No, tah dal tah a tak to šlo asi hodinku. Upozornění: já nemám vůbec dobrý odhad času.
"Eeeeh..." prohodila jsem po pádu mého posledního koně. "To vypadá na pat, že?" zvedla jsem k draku takřka štěněčí oči.
"Řekl bych, že ano. To asi budeme muset vymyslet jinou disciplínu v zápolení, že? Co třeba zpěv? Ach, souhlasíš? Výborně!" smál se jak sluníčko na hnoji.
"Stihl si to říct za jedno mé nadechnutí," uchovávala jsem si svůj drahocenný znuděný výraz, "ale jak chceš, zpěv beru!" neodpustila jsem si pekelnický úšklebek a blýsknutí v mých zelených očkách.
"Hih. Skvěle..." zatvářil se pro změnu nejistě a povzdechl si."Já začnu, jestli nic nenamítáš."
"Jak je libo, noty tobě."
No, myslím, že jsem to ještě nezmiňovala, ale můj soupeř byl poměrně krásný a solidně rostlý severský drak zelené barvy. Na svůj druh měl elegantní štíhlé tělo s krásně smaragdově se lesknoucími pásy šupinek. No, a jako většina draků měl krásný hlas. Sakra.
Postavil se elegantně na okraj skály a začal po dračím pět. Jeho píseň se podobala něčemu mezi sonátou velryby a kosa, ochucená o osobitou jemnost a citlivost, se kterou zpívá milenec své družce ve snaze ji okouzlit.
Mám za to, že mi asi trochu povadla čelist, občas se mi to holt stává.
Dopěl... Najednou se mi zdálo, že snad ani vánek se neopovažuje zašustit listím či se dotknout vodní hladiny.
"Krása krása... Teď já, že?" zvesela jsem se usmála a vystřídala jeho místo na kraji skály. V tu chvíli jsem si vzpomněla pouze na tři písničky a všechny byly japonské. No, co nadělám? Vybrala jsem si tu nejtemnější, aby ladila s mou srstí.
"Hi Miss Alice.
Anata garasu no me de donna yume wo
Mirareru no?
Mirareru no?
Mada atashi
Kokoro ga sakete
Nagarederu
Tsukurotta
Sukima ni sasaru
Kioku-tachi

Hi Miss Alice.
Anata ga jitsu no
kuchi de dare ni ai wa
Nageteru no?
Nageteru no?
Mou atashi
Kotoba wo tsumaku
Shita no netsu
Same kitte
Meteru outamo
Utae nai

Still, you do not answer
Still, you do not answer..."

"Huh, nečekal sem, že použiješ... Lidské písně," zaujatě mrkal.
"Nelíbila snad?"
"Ale ano, líbila, jenže takhle rozličné styly se nedají porovnávat... Vidím to na další kolo!"
"Jo, třeba opíjení..." znuděně jsem zkonstatovala.
"Výborně, to beru!" neváhal snad ani vteřinu ten odporný zrádný tvor.
"Hej, to byl jen žert!" nemohla jsem uvěřit.
"Smůla, už jsme to odsouhlasili," přičaroval bohové vědí odkud láhve čehosi, mezi čímž jsem zahlédla i saké a švestkové víno - díky bohům.
"Tááák, připijeme si, kočičko!" podával mi kalíšek se saké - evidentně si všiml, že jsem na něj jako na jedno z mála koukala se zalíbením.
"Já mám ale tlapky!" upozornila jsem ho.
"Ale nedělej se, jsi šikovná kočička!" cenil na mě zuby v rádoby úsměvu.
Radši jsem víc nevzdorovala a sedla si na zadek, abych si mohla kalíšek nechat položit na přední tlapky.
"Já jsem ale mnohem menší jak ty, takže to je nespravedlivé," chytla jsem se šance.
"Neboj neboj, budu si dávat stejné množství v poměru ku tělu!"
To mě zrovna moc neutěšilo. Bohužel jsem se znala.
Přišel první přípitek. Zdárně jsem to vylila s nenápadností stínu za sebe.
Druhý, třetí...
"Hmmm, máš za sebou nějak podezřele vonící mokrou trávu, micí..." probodl mě chladným pohledem žlutavých očí.
"Eeeh, to víš, voda..." hihňala jsem se a tvářila rádoby... no prostě rádoby.
"Tak a do dna, celou mou mističku!" položil mi na tlapky něco spíše připomínajícího mísu na hooodně moc ovoce.
Zkroušeně jsem se na to podívala a pak stejný pohled hodila na dráčka: "Musím?"
"Jen do toho holka, budu ti fandit!"
Zhluboka jsem se nadechla a v zoufalé snaze to mít za sebou jsem to do sebe celé kopla. Zase chyba.
O chvíli později mě už dráček nesl v zubech do jezírka pod vodopádem, kde mě hodil do ledové vody.
"Teda, čekal jsem, že budeš mít větší výdrž," smál se mi.
Stěží jsem se vyškrábala předníma na kámen a položila si na ně hlavu:"Já jsem na tohle dost slabá osobnost. A nepatří to zrovna k mým vášním, víš?" škytla jsem.
"No, každopádně to vypadá, že tohle nebudeme do našeho zápolení počítat, byl to dost nevyrovnaný boj. Jsi holt složitá osobnost," usmál se a sledoval mě.
"Víš, jak podobný srandy dokážou takový kočičce zavařit?"
"Nebyla jsi náhodou v podobném stavu, i když jsme se prvně setkali?" stále se na mě usmíval.
"No, to právě nevím hele. Nějak si ten den nemůžu vůbec vybavit. Ale najít v lese příležitost k opití se tě jen tak nepotká."
"Když tě tak sleduji... Vrtá mi hlavou pár věcí. Přijdeš mi celkem jako společenská osobnost, ale v okolí se takřka nikdo nevyskytuje, jsi tu sama."
"Potřebovala jsem chvíli klidu. Ale jinak máš pravdu, vždy jsem bývala velmi společenská, ale vždy to přinášelo jen potíže a nešvary. Takhle se nic neděje, nikomu nepřekážím a můžu si dělat, co se mi zlíbí."
"Hmmm, jsi ShadowCat, že?" zkoumal mé druhové zařazení.
"Jo jo, stínovka."
"Hmmm hmmm, přesto mi příjdeš docela dost zaměřená na pohyb. Co takhle dát další disciplínu jako sex?" nahodil široký úsměv.
"Echt, to je dost komplikované, já su samička a micí a ty samec a drak, neni to možnost objektivně posoudit či vůbec nějak srovnávat," taktně jsem ho poslala do háje. "Je mi blbě..." doléhalo na mě exnutí mísy saké.
"Tak co třeba hrátky s elementy?" usmál se.
Chvíli jsem se na něj zvědavě zahleděla. Přijde mi, jako by věděl něco víc, než jsem si dokázala připustit. "Hrátky s elementy? No, proč ne. Většinou k tomu nemám důvod..." vrátila jsem se do vody a pomalu došla kousek od břehu tak, aby mi hladina sahala po plece. Poté jsem jakoby položila na hladinu jednu tlapku, pak druhou a nakonec jsem se zvedla na hladinu celá. Koukla jsem se k vodopádu a pak na měsíc: doufám, že takhle ještě chvíli budeš svítit, vytřem tomu drakovi zrak, souhlasíš?
Oklepala jsem se a v záři měsíčních paprsků se kapky zablyštily jako démanty. Vždyť kouzelné atmosféry se dá dosáhnout i bez magie.
No jo, ještě mi něco chybí, uvědomila jsem si. Zavřela jsem očka a chvíli se soustředila. V oblasti lopatek mi narostla má vraní křídla, jedna z mála mých pých. Lehce jsem jimi ve vzduchu zatřepotala - byla opravdu dlouhá.
Roztáhla jsem je tak, aby se jen špičky letek dotkly hladiny a pak jsem se rozeběhla. Trochu jsem křídla zvedla a stužky vody jakoby se stále držely mých letek a tvořily ve vzduchu pramínky stříbrolesklých spirálek, vlnících se podle mého pohybu. V jednu chvíli jsem prudce zabrzdila tak, aby letky opět zabrouzdaly po hladině vody a švihla jsem jimi před své tělo. Oba pramínky zmohutněly a překřížily se. V tu chvíli se změnily do podoby dvou japonských draků, kteří okolo mě začali kroužit a ovíjet svá dlouhá elegantní těla. Usmála jsem se a začala mezi nimi tancovat, vystřikujíc okolo sebe drobné kapičky vody zářící v měsíčním světle.
"Líbilo?" ukončila jsem své představení elegantní pózou pod vybuchlými těly dráčků.
"Ano ano, krásné," usmál se a ponořil špičku svého čenichu pod hladinu.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co dělá.
V prostřed jezírka se náhle zformovaly dvě postavy. Jedno byl muž, samuraj s katanou, a druhé dívka, používající jako zbraň dlouhé drápy. Ani jedna z postav neměla obličej. Postili se do boje. Byl velmi elegantní, svižný a nějakým způsobem povědomý. Postavy se vrhly na svůj poslední výpad a skončily zády k sobě. Jedna měla padnout, ale v tu chvíli se obraz rozplynul ve vlnky a já se nedozvěděla, kdo vyhrál.
"Hej, proč si to udělal?" vyštěkla jsem na něj.
Místo odpovědi se jen usmál.
"Nějak nám chybí sekundant. Ale ani jeden nemůžeme nikoho pozvat, protože by byl zaujatý, ať by tvrdil cokoli."
Mlčky jsem ho sledovala.
"Původně jsem chtěl zkusit zápolit se všemi živly, ale mám za to, že vím, jak by to dopadlo... Ovládáš všechny, že?"
"Mým hlavním elementem je oheň, pak energie. Voda je až na třetím místě. Vzduch prakticky ovládám slušně jen díky svým křídlům, která mi tu moc dala a se zemí si dokážu pohrávat jen díky využití vody a energie," vyjevila jsem mu své schopnosti.
"Nechceš mi ukázat aspoň něco s tím ohněm?" pousmál se.
"Klidně, ale to by se hodilo jít zase na skálu."
"Tak pojďme!" bez zaváhání vzlétl.
Začínal mě fascinovat. Byl tak lehkovážný a pohodový. Nad ničím moc dlouho nepřemýšlel.
Když jsme přistáli na skále, opět jsem se postavila na její okraj.
Zavřela jsem oči, nechala zmizet křídla a místo toho mi mírně vzplanula srst na mé kohoutí hřívě, plecích, ocásku a rousních na tlapkách.
Hej, příteli můj drahý, předvedeš nám tady show? zeptala jsem se v mysli.
Odpověděl mi krásný hlas, krásnější než cokoli, co se dnes událo. Nehovořil slovy, byly to jen krásné tóny, melodie z jiného světa.
Z míst kousek před mým čelem se zablesklo a poté z té oblasti vylétl fénix. Byl krásný: zobák měl krátký, ale elegantní, hlava a krk labutě, tělo a nohy volavčí, spáry orla a ocas jako páv či jiní z nejurozenějších ptáků. Jeho tělo plálo nejsytějšími odstíny ohně a z letek a ocasních perutí ho pronásledovaly cestičky žhavých jisker připomínajících hvězdný prach. Chtěla jsem si trochu přisadit, a tak jsem okolo něj nechala vybuchovat miniaturní ohňostroj. Na závěr jsem ještě přidala jednoho japonského a severského dráčka, kteří se vzájemně proháněli po nočním nebi. Byli o dost jiní, jak ti z vody. Tihle byli mnohem živější a vznešenější, hlavně japonec, kterého zdobila planoucí hříva.
Pak vše vybuchlo v záplavě jisker a mě se v hlavě objevil obrázek louky, v jejímž středu odkvétala sakura...
"Nádherné..." probudil mě ze snu drakův obdiv. "Myslím, že jsi vyhrála, micí."
"Víš, asi bych ti měla něco říct. Já... no..." zakoktávala jsem se.
"Ano?" pozorně poslouchal.
"No, jak to jen říct... Já nikdy neměla žádné své teritorium!" vyplázla jsem na něj jazyk a v záchvatu smíchu si vyčarovala křídla a zmizela co nejrychleji ve svitu luny.
Drak koukal poměrně vyjeveně za mým mizícím stínem, ale poté se jen usmál:"Hm, to vypadá, že jsem prohrál na plné čáře. Ani jsem se nestihl zeptat na tvé jméno, stínová kočičko... Ale myslím, že ho i tak znám... Niki."