KILLED LOVER

KILLED LOVER

?Existuje několik druhů upírů. Čistokrevní, vznešení, normální a podřadní. Čistokrevnými upíry jsou upíři, kteří jsou přímími potomky hraběte Drákuly. Do dnešního dne jich žije jen pár, vlastně už jen dva. Můj dědeček Caius a jeho bratr Marius. Vznešenými upíry se rozumí potomci čistokrevných. To je celá naše rodina, normální upíři jsou upíři, jejichž jedním rodičem byl upír a druhým člověk a podřadní upíři jsou upíři, kteří byli stvořeni jiným upírem, z člověka. Nejde o to, že bychom byli jiného druhu, nebo se nějak lišili. Jde jen o společenské vrstvy. Tudíž pokud si upír ze vznešeného rodu vezme upírku z řad podřadných upírů, ona se automaticky dostane na úroveň vznešených, jen s tím rozdílem, že nemá čistou krev. Jsou to sice zastaralé názory a pravidla, ale fungují po několik století, né-li tisícletí. Jenomže sňatků mezi podřadnými a vznešenými je tak málo, že je to zanedbatelné.
A co se týče minulosti nás upírů? Je známo to, že existoval jakýsi Vlad III., který si nechával říkat hrabě Drákula, nikdo neví jak a kdy se stal upírem, ale jednou prostě upírem byl a je známo, že měl hromady manželek. S nimi spolodil několik dětí, mezi nimi i mého dědu a jeho bratra. Dohromady jich bylo něco kolem dvaceti. Většina z těchto dětí nikdy nepoznala nikoho z jiného světa a tak se brali mezi sebou a plodili děti. Mezi upíry to není jako u lidí. Když si vezmete svého bratra nebudou vaše děti postižené, takže nebyl problém aby sourozenci měli děti. Nejspíš tyhle děti, některé se začali trhat a sbližovat se s lidmi. Tehdy vznilo několik „normálních“ upírů a neopatrností ostatních začali vznikat podřadní upíři. Pijeme krev tím stylem, že prostě zabijíme. Nedá se vysvětlit proč, ale je to tak. Dříve bylo upírům jedno komu vysají krev, nám to až tak jedno není. K tomu abychom přežili nám stačí vypít jednoho člověka za tři měsíce. To je maximum, o den déle a naše tělo začne pomalu umírat, když člověka kousnete do krku, zabodnete tesáky do jeho žíly a začnete sát, popadne vás něco jako amok a nemůžete přestat. Některé upíry někdo vyrušil, přestali sát a z jejich obětí se stali upíři. Tak vznikli a stále vznikají podřadní upíři. Někteří upíři mají velice silnou vůli a dokázali udělat z člověka upíra vědomě. Buď aby mu zachránili život, nebo protože si někdo ze vznešené rodiny chtěl vzít člověka, ale zároveň nechtěl aby jeho děti byli normálními upíry, případně člověk se chtěl stát upírem. Víte, žijeme mnohem déle než lidé. Neví se jistě jestli jsme nesmrtelní, nebo smrtelní. Faktem je, že náš předek hrabě Drákula už neexistuje a dědovi Caiovi je už kolem tisíce let. Jeho bratr je o pár let mladší, ale jejich sourozenci prostě zmizeli. Nevíme jestli žijí, nebo ne, ale není žádné známky, že by ještě chodili po Zemi. Víte upíří život je v jednu chvíli hrozně rychlý a pak se zpomalý. Upíři mohou plodit děti a taky je plodí, a jak rádi, když se narodí upíří dítě, během prvního roku vyroste jako lidské dítě za deset let, po dalších dvacet pět let stárne pomaleji, dostane se do lidského věku tak patnácti let a od té doby stárne desetkrát pomaleji než lidé. Do lidských čtyřiceti. Pak se stárnutí zastaví a žijete...dokud, já vlastně nevím jak končí upíří život, ale žijete dokud to jde. Mě je šestašedesát let, v lidském věku devatenáct a dneska jdu už posedmé na střední školu. Moje rodina dbá hodně na vzděláni, tudíž jdu dnes na sedmou střední školu a má sestra podruhé. Pokaždé dělám jinou školu, tudíž se můžu chlubit maturitou z pěti oborů. Gympl mě fakt nebavil.
„Dennise, jsi připravená?“ Ptá se máma, když strčí hlavu do dveří v mém pokoji.
„Asi jo.“ Odpovím a zahledím se na svůj odraz v zrcadle. Máma otevře dveře dokořán a jde ke mně, aby mě mohla obejmout.
„Nemohla bys jít první den do školy v něčem jiném? Všechny jen vyděsíš.“ Mým hříchem podle mojí matky je, že dávám najevo svou rasu. Ne snad, že bych každému na potkání říkala, že jsem upírka, to ne, jen tak prostě vypadám, jako upír z filmů. Mám černé dlouhé vlasy, špičáky delší než ostatní zuby, což je i na upírku moc, zářivě zelené oči a miluju černou barvu. Několik desítek let žijeme v Itálii a já stále nosím černé oblečení. Ne, není mi vedro, jsem zvyklá. Dnes mám na sobě černou minisukni, černou košili s dlouhým rukávem a černé boty na podpatku. Zdůrazňuji svou postavu a svou krásu a dávám najevo jak moc opovrhuji lidskou rasou. Ano, jsem krásná, všichni vznešení upíři jsou nádherní, mají dokonalé postavy a tváře jakoby je vytesali andělé. Alespoň takhle nás definuje dědeček. A co se týče lidí...pro mě jsou pouze jídlo. Potrava, nic jiného, i když se dají použít i jinak. Moje sestra je jiného názoru. Ona je lidmi fascinována a kdyby to šlo, ráda by byla člověkem. Nechápu jí. Být upírkou je super. Každému se líbíte, každý vás obdivuje a chce s vámi kamarádit, jste nádherní, máte ohromnou sílu, dokážete běhat hrozně rychle a další a další. Jediné co mi trochu vadí je krmení. Ano, lidmi opovrhuju, ale zastávám heslo žít a nechat žít. Nebaví mě zabíjet a proto si vybírám jen lidi na pahu smrti. Feťáky, lidi nakažené HIV, rakovinou a podobně. Lidi po těžkých autonehodách a lidi co nemají naději. Jinak bych to nenazývala.
„Chceš odvést do školy? Ať lidi vidí, jak máš ochotnou a hodnou matku? Nebo to zvládneš sama?“
„Mami, jdu na střední posedmý. Myslim, že to zvládnu sama. Stejně nechápu proč mě nutíš nastoupit do posledního ročníku. Vždycky chodím do prváku.“ Moje matka před nedávnem zjistila, že i upíří mozkové buňky odumírají a, že moje maturita z obchodní akademie už není aktuální, umluvila jsem jí abych tu školu nemusela absolvovat celou, ale poručila mi, ať tedy jdu do posledního ročníku, což mi taky zrovna moc nesedí. Vždyť tam budu za cvoka, všichni se znaj, jen já tam budu outsider. Vždycky jsem nejobletovanější dívka ze školy, vyhrávám všechny plesy a bývám nominována na předsedkyni třídy. Ano, lidmi opovrhuju, ale pro zábavu jsou celkem dobří. Přijít na střední, všechny holky chtějí být jako vy a kluci s vámi chtějí chodit. Užívám si to, ale když přijdu do čtvrťáku...tam už mají lidi většinou rozum a nevidí ve mně královnu.
„Vezmeš sestru? Víš, že by řídit ještě neměla.“
„Jo, jasně mami.“ Odsouhlasím matce a scházím po levém křídle našeho schodiště. Máme obrovský dům, dědictví po dědovi. Vrátil se do Rumunska na svůj rodný hrad, Itálie už mu nedělala dobře, v jeho domě žije naše rodina už několik stovek let, ale až teď jsme tu sami a dům, nebo lépe řečeno rezidence, je oficiálně náš. Ano, jsme bohatá rodina. Upíři nikdy neměli problémy s penězi. Alespoň vznešení ne. Někteří z nás mají určité dary. Můj otec vidí do budoucnosti. Tudíž občas vsadí peníze do loterie, nebo nakoupí akcie, když vidí, že mu to vydělá nějaká eura a moje sestra umí číst myšlenky. V mém okolí existují další čtyři lidé, kteří mají podobné nadání. Má kamarádka Alice, sestřenka Amy, strýc Marcus a prateta Leslie.
„No, tak Dennise, pojď už.“ Křičí na mě má sestra Joanne ode dveří.
„No jo, vždyť už jdu. Nechápu proč se tak těšíš.“ Mumlám si spíš pro sebe, ale naše rasa má extrémně vyvinuté všechny smysli, tudíž není šance, že by mě sestra neslyšela, nehledě na to, že mi může kdykoli kouknout do hlavy.
„Lidé jsou úžasní, mají tak primitivní smysly a neumí tolik věcí. Je to zábava s nimi žít.“ Sestra má věčně veselou náladu, nechápu jak to dělá. Já jsem většinou mrzutá. Obě vyjdeme před dům. Já si na oči nasadím sluneční brýle a jdu ke svému růžovému cadillacu. Máma mi chtěla k padesátým narozeninám udělat radost a koupila mi růžový cadillac. Nějak se nedokáže přenést přes to, že její dcera miluje černou barvu, ale musím uznat, že jsem už už stála před lakovnou aut abych ho nechala přestříkat načerno, ale nakonec jsem uznala, že růžová přece jen přitáhne zrak lidí víc než černá a navíc vypadá docela stylově, tak jsem ho tak nechala.
Joanne si sedne na místo spolujezdce, já za volant, obě si připneme pásy a už se řítíme osmdesátkou po silnici.
Když dojedeme ke škole, jako obvykle se většina očí otočí naším směrem. Joanne se usmívá na celé kolo a já se radši soustředím na to abych před školou našla místo k zaparkování. Hrůza, všichni mají ojetá auta a parkují si jakoby jim to tu patřilo a mého mazlíka nemám kam ustájit. Nakonec najdu jedno místečko na konci jedné řady, vedle omlácené dodávky. Když vystupuju z auta jen se ušklíbnu směrem k dodávce a zamknu dveře. Joanne na mě čeká aby mi ukázala kancelář. Byla tu už před pár dny, když se v noci nudila a tak už ví co kde je. Nesnáším formality, ale nevyhnu se jim. Dojdu tedy do kanceláře, kde za stolem sedí nic moc ženská o něco málo starší než já. Myslím v lidském věku. Může jí být něco přes dvacet, zmeří si mě pohledem od špiček mých dlouhých světlých nohou až po ofinu.
„Dobrý den. Dennise Maaro.“ Představím se jí a sundavám si přitom sluneční brýle z očí.
„Dobrý, vy jste nová studentka předpokládám.“
„Ano, mám nastoupit do čtvrtého ročníku oboru obchodní akademie.“
„Fajn, tady si vezměte formulář, ať vám to každý profesor podepíše, dneska nebudete mít všechny profesory, takže na konci týdne mi to doneste. A nezapomeňte na to.“
„Jistě, napíši si to.“ Zazubila jsem se na ní úsměvem o kterém prostě vím, že je neodelatelný. Probodla mě zlobným pohledem, já jsem se ještě jednou usmála, hodila svou havraní hřívou a odešla z kanclu. Podle papíru jsem našla mou třídu, ve třetím patře a vešla dovnitř. Všech osmnáct párů očí se stočilo ke mně. Během vteřiny jsem si každého stihla prohlédnout. Šest kluků a dvanáct holek. Všichni mě pozorovaly se zájmem, zaslechla jsem několik udivených hlasů.
„Kde je volno?“ Zeptala jsem se svým zvučným hlasem a čekala kdo mi nabídne volnou židli. Nečekala jsem moc dlouho.
„Jestli chceš, tak tady je volno.“ Nabídla mi menší silnější dívka a po ní ještě tři z kluků. Vybrala jsem si místo vedle toho nejhezčího, přirozeně. Možná jsem se spletla. Holky si mě sice nevšímali, zato kluci ze mě nespouštěli oči, i když se tvářili nazaujatě moc dobře jsem viděla jak jejich zrak co chvíli těkal ke mně. Zazvonilo na hodinu a do třídy vpochodovala kachní chůzí žena ve středních letech. Zadržet úsměv i hlasitý smích mi dalo dost práce, ale dokázala jsem se ovládnout.
„Dobrý den třído. Vítám vás v novém školním roce. Máme čest přivítat mezi námi novou studentku. To budete asi vy, že.“ Její zrak spočinul na mě a já jasně viděla stopy po make-upu, kterými zakrývala uhry na tvářích, srostlé obočí a zažloutlé zuby. V tomhle ohledu je náš ostříží zrak spíše prokletím. Na každém okamžitě vidíte veškeré vzhledové chyby.
„Ano, to jsem já.“ Kývnu.
„Takže, můžete přijít před třídu slečno a něco nám o sobě říct?“ Od toho jsou přece startovací kurzy v prváku...no jo, ale já nejsem v prváku.
„No, jsem Dennise Maaro, je mi devatenáct let a sem jsem přestoupila z university v Miláně, otec tu dostal lepší práci. Jinak mám mladší sestru, která dnes nastoupila do prvního ročníku. Stačí?“
„Máte někdo na Dennise nějaké otázky?“ Rozhlídla se profesorka po třídě a pět rukou, patřících klukům se zvedlo.
„Máš přítele?“ Zeptal se jeden z nich. Dost pohledný, ale byl by dobrý leda tak na letní krmení.
„Ne a ty se jím rozhodně nestaneš.“ Zazubila jsem se a kývla hlavou k dalšímu.
„Chodíš ráda do kina?“ Tenhle byl na mě až moc zženštilý. Nebo ne zženštilý, ale prostě šampon.
„Nijak zvlášť.“
„Tak dost. Myslela jsem třeba její studijní úspěchy a podobně, je vám přece už skoro dvacet kluci, měli byste se začít chovat jako dospělý muži a ne jako puberťáci.“ Zbytek kluků teda poslušně spustil ruku dolů a já si mohla jít sednout. Samozřejmě jsem to udělala dosti efektivně. Po celý den se kolem mě seskupilo všech pět kluků. Jen jeden seděl stále na svém místě a četl nějakou knihu. A právě on voněl mému nosu ze všech nejvíc. Na vůni, kterou pro nás lidé vydávají jsem si už zvykla, je to takové sladké pokušení. Asi jako když odnaučený alkoholik stojí před sklenicí piva a rozhoduje se jestli se napije nebo ne. Lidé nám neuvěřitelně voní, ale postupně si na ten pach zvykáte, ale ten kluk...mňam, kdyby mi bylo jedno koho vypiju, asi bych se na něj vrhla hned tady. Ale na druhou stranu vím, že bych si to neužila. Jako vždy by mě popadl silný amok a já bych nemohla přestat a nevychutnávala bych si chuť krve, jen to, že je to krev. Lidská krev.
Po pěti vyučovacích hodinách přišel oběd a tehdy jsem viděla svou sestru prvně. Seděla jsem na obědě mezi těmi pěti kluky, kteří se kolem mě neustále motali a neustále se mě na něco vyptávali.
„Dennise. Můžu s tebou mluvit?“ Ozvalo se ode dveří, které byli tak dvacet metrů ode mě. Ale já to slyšela, jakoby Joanne stála vedle mě.
„Jo, jasně.“ Odpověděla jsem jí v duchu a omluvila se, že musím na okamžik za sestrou.
„Ahoj, tak, jak je první den v nové škole?“ Zazubila jsem se na svého mladšího sourozence.
„Paráda, co ty? Všichni tě maj plnou hlavu. Je to únavný to poslouchat. A co Nicolas?“
„Kdo?“ Vykulila jsem oči. Kluci ze třídy se mi představili různými jmény. Jeden je Alexander, druhý Antoan, ale žádný Nicolas.
„No...jasně, vím, že s tebou neprohodil ani slovo. Ale má tě plnou hlavu a jeho myšlenky na mě vyloženě křičí. Už snad tisíckrát si představil jak spolu mluvíte, ale nemá odvahu tě oslovit.“
„A který to je?“ Otočíla jsem se do jídelny a každého si prohlídla.
„Sedí támhle v rohu. Je to dost velký samotář, ale hrozně se mu líbíš a je asi první kdo prokoukl to, že nejsi tak úplně taková za jakou se vydávaš.“ Usmála se ségra a já očima našla tmavovlasého kluka sedícího v rohu místnosti s tácem s oběděm a začteného do knihy. Můj voňavý princ. Ségra vedle mě se uchechtla a vysloužila si za to ránu pěstí do ramene.
„Promiň, ale je to zajímavý slovní spojení.“
„Ani netušíš jak sladce voní.“
„Mě voní normálně. Jako ostatní.“
„Tak jsem asi divná já.“ Povzdechnu si a ušklíbnu se, když vidím, že na mě mávají moji otravní společníci.
„No tak jdi za nima. Ten blonďák, Alex tě odpoledne pozve na rande.“
„Brzdi, budoucnost vidí táta.“
„Já prakticky taky, když čtu myšlenky.“ Zašklebila se ségra a nechala mě jít. Já jsem se vrátila ke klukům a ke svému kuřeti, ale moje mysl už nedokázala opustit Nicolase, několikrát jsem očima zabloudila do rohu, stále tam seděl a ani se na mě nepodíval. Lidmi opovrhuju, ale on byl jiný. Cítila jsem, že není jako ostatní.
Přesně jak Joanne předpověděla, po odpoledním vyučování se mě Alexander, modrooký blonďák a taky fotbalista jak se mi pochlubil hned v první větě kterou pronesl, pozval na rande. S díky jsem odmítla s tím, že si musím ještě něco zařídit ve městě, ale nechala jsem mu určitou naději, že až se někdy budu nudit, tak mu dám vědět. Vypadal dotčeně, asi ho ještě nikdy holka neodmítla takhle narovinu, ale když já tyhle frajírky fakt nemám ráda.
„Ahoj Dennise. Tak jak bylo ve škole?“ Vítá mě máma polibkem na tvář a objetím.
„Jo, v pohodě.“
„Byli milý?“
„Někteří až moc.“
„Buď ráda, s tvým vzhledem tě taky nemuseli přijmout vůbec.“ Jen zamručím no a co a jdu nahoru abych si vzala plavky a jdu si zaplavat do bazénu. Ne skutečně není pravda, že upíři nesmí chodit na slunce. To bychom asi nebydleli v Itálii, že. Jen máme velice světlou kůži a proto se traduje, že nevycházíme na světlo. Nedokážeme se opálit. Mojí sestru to hrozně štve, dlouho proti tomu bojovala. Několik hodin denně ležela na slunci, matlala se různými krémy, chodila do solárka, ale nakonec uznala, že to vážně nemá cenu a vykašlala se na to.
Když si dostatečně zaplavu, jdu zpět do domu na večeři. Jíme jako lidé, máme taky potřebu jídla. Naše služebná (podřadná upírka Lili) mi naservíruje vepřový steak a já se do něj s chutí zakousnu.

Následujícího dne jsem téměř nespustila z Nicolase oči. Pozorovala jsem jeho pohyby, jeho oči, zkoumala jsem ho. Chtěla jsem na něm najít něco čím by se mi znechutil po lidské stránce, jako tomu bylo u těch pěti kluků. Na každém s nich jsem našla nějakou nedokonalost, jen na Nicolasovi to prostě nešlo. Bylo na něm všechno dokonalé. I brýle které nosil. Nebyl vyložené krasavec, ne pro moje vrstevnice, pro ně byl ideál krásy Alexander, ale pro mě Nicolas. Vidím víc než jen fyzickou krásu a Nicolasovi nechyběla ani ta. Svým způsobem. Jeho nádherné modré oči sice za brýlemi tolik nevynikaly, ale pro mě svítili. Měl krásně vykrojené rty, rovný nos, nádherně tvarované obočí a úžasné ruce. Takové, které když se vás dotknou, tak vám přeje mráz po zádech. Nedokázala jsem pochopit co se to se mnou děje. Já přece s lidmi maximálně spím, nikdy jsem se do člověka nezamilovala. Vždycky jsem chodila s největším frajerem ze školy. I když chodila...silné slovo, spala s největším frajerem ze školy. Nedokázala jsem ale přijít na to, jak s Nicolasem začít komunikovat. Nemohla jsem za ním přijít a říct „hm, čteš Poa, jo táta s nim chodil na pivo“. To by bylo trochu moc ujetý. Čím víc jsem se snažila všimnout si na něm něčeho odpudivého, tím víc jsem seznávala, že je dokonalý.
Na to, jak s ním mluvit jsem nepřišla ani během oběda, kdy jsem zase seděla mezi Alexanderem a Andreasem. Vyprávěli mi o plese, který se měl konat za půl roku a jeden ostražitě pozoroval toho druhého, nejspíš ani jeden nechtěl přijít pozdě s nabídkou doporovud na ples, ale já tam nechtěla jít s nima, chtěla jsem jít s Nicolasem. Co na tom, že nebudu královnou plesu, bylo mi to fuk.
„Asi dospíváš Dennise.“ Zazumlala moje ségra na druhém konci místnosti, ale já jí slyšela. Jen jsem se pro sebe usmála, ale neodpověděla jí. Dál jsem přemýšlela jak bych s nim mohla začít mluvit, tak sladce mi voněl.
Příležitost pro to, dát najevo nějaké sympatie se mi nakonec nebídla sama odpoledne. Měli jsme mít občanku a volné místo bylo jen vedle Nicolase a jedné slečny, která na mě nekoukala zrovna přívětivě, pomalým krokem jsem tedy šla k jeho lavici a když zvedl hlavu od knihy, tak jsem se mile usmála.
„Ahoj, ehm, máš tu volno? Nikde volno není a ta holka na mě zírá jakoby mě chtěla zabít.“ Otočím hlavou ke slečně, která to nepochybně musela slyšet. Nicolas okamžitě sundá svou tašku z volné židle a nebídne mi jí.
„Děkuju.“
„Ehm, ty jsi Dennise Maaro viď. Ta nová.“ Pro začátek to není špatné.
„Jo, to jsem já a ty jsi...?“
„Nicolas dePumle.“ Natáhl ke mně ruku a já jí stiskla.
„Těší mě Nicolasi.“ Usmála jsem se a on taky. Měl krásný úsměv. Než jsme ale stihli navázat nějakou nezávaznou konverzaci už přišel učitel a my museli ztichnout. Naštěstí ne na dlouho. Profesor nám rozdal dotazníky s tím, že je máme vyplnit ve dvojicích formou rozhovoru. Byli to osobní dotazníky a to dost osobní, takže jsem se o Nickovi mohla dozvědět co nejvíc, ale stejně tak on ode mě.
„Takže celé jméno?“
„Dennise Dracull Maaro.“ Odpověděla jsem s úsměvem. Všichni v naší rodině měli prostřední jméno Dracull. Italsky Drákula. Nicolas zvedl obočí ale nijak to nekomentoval.
„Datum narození?“
„Patnáctého května devatenáctset ehm...osmdesát osm.“ Trošku jsem se zasekla u roku, nemůžu mu říct, že můj rok narození je ve čtyřicátých letech.
„Nejbližší příbuzní.“
„Sestra Joanne, táta, máma.“
„Fajn a teď přichází oblíbené věci. Oblíbené jídlo?“
„Sýrová pizza.“
„Oblíbené pití?“ AB pluska, usmála jsem se v duchu. Vážně, každá krev má jinou chuť a můžu říct, že mě nejvíc chutná AB plus. Ségra má zamilovanou nulku, jenomže ta se nachází dost málo.
„Višňový džus.“ Odpověděla jsem místo toho. Dál se mě Nick ptal na oblíbené filmy, knihy, které jsem četla, školy které jsem navštěvovala, oblíbenou historickou, fiktivní a já už nevim jakou postavu, dál na to co nesnáším, proč navštěvuju právě tuhle školu a další a další otázky. Já je pokládala později jemu a bylo to určitě zábavnější než když se on ptal mě. Dozvěděla jsem se, že má dva mladší bratry, jeho rodiče jsou rozvedení, už pět let, jeho oblíbenou knihou jsou povídky od Poa, prý je četl už osmkrát, jako herce má nejradši Johnnyho Deppa, což jsme měli společné. Rád se dívá na kreslené seriály, představa ideálního dne je u něj vstát až navečer a celou noc si číst knihy, prý je spíš noční živočich. My upíři taky, ale při škole nemůžu spát přes den a být vzhůru v noci. Spíme málo, ale spíme, takže já spím v noci. Na konci hodiny jsme si oba připadali jakobychom se znali už aspoň rok. Věděli jsme co má ten druhý rád a co ne.
„Tak ahoj Nicku.“ Loučila jsem se s ním odpoledne před školou, když jsem mířila ke svému autu, o které už se opírala Joanne.
„Tak ten dneska neusne.“ Koukla na něj má sestra vševědoucně.
„Proč myslíš?“
„Udělalas mu v hlavě pěknej bordel. Výčtem oblíbenejch kapel, oblíbenejch filmů. Nemyslel si, že máš něco v hlavě. Přišlas mu jako modelka v černym, co je jako ostatní ze stáda.“ Jen jsem protočila oči vsloup a zasedla za volant.
„Nasedni a moc mě neštvi. Co děláš dneska v noci? Měla bych se krmit až za týden, ale chci už dneska. Potřebuju krytí.“ Navrhla jsem sestře a ta jen kývla, že s tím bude počítat. Doma jsem dost dlouho seděla před zrcadlem a zírala na svůj odraz. Ano, upíři mají odraz v zrcadle, ale nedokážete nás vyfotit.
„Tak, jsi připravená?“ Přišla za mnou sestra hodinu po půlnoci oblečená v uplých černých cvičebních kalhotách a černé mikině s vlasy staženými do culíku. Já jsem na sebe v rychlosti natáhla dlouhé uplé kalhoty jako ona, černé triko s dlouhým rukávem, vlasy jsem si stáhla do copu, na hlavu nasadila černou kšiltovku a na nohy nazula kanady, to vše během půl minuty, když chceme dokážeme vyvinout vysokou rychlost.
„Můžem.“ Kývla jsem a vyrazili jsme do temné noci. Svou přirozenou rychlostí jsme doběhly do parku a tam začli vyhlížet nějakou příhodnou oběť. Viděli jsme několik feťáků, ale žádný nevypadal před umřením. Sice se mi živit se z feťáků nelíbilo, ale lepší než zabíjet nevinné lidi. Po dvou hodinách běhání po parku a hledání někoho na umření se na mě konečně usmálo štěstí a já zahlédla chlápka v šílených bolestích, který se snažil trefit se jehlou do žíly. Na rukách měl už slušné abscesy a obličej flekatý od pokročilého stádia AIDS. Seskočila jsem ze stromu ladně jako laňka a šla k němu. Konečně se mu povedlo do sebe napumpovat dávku drogy.
„Zdravím.“ Usmála jsem se na něj. Se svými oběťmi jsem si ráda hrávala jako kočka s myší. Joanne to neschvalovala ale rodičům mě neprsákla. Oni mě vychovávali s tím, že mám oběť vysát aniž by věděla co se jí stalo. Já ne, já chtěla aby věděli, že to byl upír. Kdybych mohla umřít, tak bych si taky přála abych věděla proč.
„Ahoj krásko. Co chceš?“ Díval se na mě prázdnýma očima, stejně by tu nevydržel dýl než tejden.
„Tvojí krev.“ Podívala jsem se mu do zelených očí, když byl mladší a nebyl feťák tak mohl být vážně pohledný.
„Moji krev? S drogama v sobě? Nene, moje krev je moje.“ Došla jsem až k němu, vytáhla mu jehlu ze žíly a stoupla si za něj. Chytla jsem ho za vlasy a odhalila tím jeho hrdlo. Cítila jsem jak jeho krev pulzuje pod tenkou kůží.
„S drogama nebo bez drog. Mě je to jedno. Krev s drogama nebo bez nich...hlavně, že krev.“
„Kdo seš krásko? Nějak se mi to nezdá.“ Zašeptal a já se opět samolibě usmála.
„Já jsem, vážený pane, upír.“ S těmito slovy jsem se mu zakousla do krku a z jeho tepny začla vytékat krev, kterou jsem hltavě pila. Stékala mi po bradě a do krku. Sladký nektar života, bylo mi jedno co se děje kolem mě. Já pila a pila. Nemohla jsem se krve nasytit. Po pár minutách jsem začla cítit, že už jí v něm není tolik, ale já stále sála, některé kapky stekly po mé bradě na zem a zůstala tam po nich tmavě červená skvrnka, když jsem docucla i poslední kapku vrátil se okolní svět do mého podvědomí. Byla jsem silná, silnější než kdykoliv jindy, rychlejší než jakékoliv auto, dokázala bych vyskočit výš než jakýkoli jiný savec. Byla jsem plná nové krve a síly. Znala jsem od sestry, když jsem ji kryla já, že teď moje oči rudě září silou, takže jsem zavřela oči, zatřepala hlavou a zase je otevřela, teď už je to OK a moje oči mají zase svou přirozenou barvu.
„Tak a teď se jdeme trošku vybít.“ Navrhla jsem sestře. Vždycky jsme to dělaly. Sice ta co nebyla nakrmená zaostávala, ale bylo to parádní pro tu silnější. Napřed jsme si daly závod až k moři, které od tohoto místa mohlo být nějakých čtyřicet kilometrů daleko, my tam doběhly za tři minuty. Pak jsme si daly závod, kdo výš vyskočí, každá jsme svými nehty dělaly značky do několik desítek metrů vysokého stromu, já vyskočila přirozeně až k vrcholu. Nad ránem, když jsem byla dokonale vyřáděná jsme se vrátili domů. Rodiče byli vzhůru, stačil jim na mě jediný pohled a věděli kde jsme byly.
„Dennise. Víš, že neschvalujeme krmení mimo dobu kdy je ti to určené.“
„Vím mami, ale já to vážně potřebovala.“
„Máš k tomu rozumné vysvětlení?“
„No...asi takhle. Ve škole je jeden kluk a voní tak strašně hezky, že bych ho nejradši zakousla ve třídě. Potřebuju se udržovat pořád nad úrovní hladu.“
„No...dobře. Ale ne abys pak začla pít každý den. Je to jako s lidmi a alkoholem. Napřed si říkáš, že to más pod kontrolou a ani se nenaděješ a máš tesáky zabořené ve vlastní sestře.“ Máma se podívala na Joanne a ta se zasmála. Ano, upíří krev nám dodává nejvíc síly ze všech, ale napití se z někoho vlastního druhu se trestá popravou. Upíra zabijete i dobře mířenou ránou do hlavy, ale podle rady starších to je nehumánní a popravy se případně konají kolíkem do srdce nebo gilotinou. Ale poslední poprava se konala někdy před čtyřmi sty lety. Občas se stane, že se někdo pomátne a pije krev komukoli v blízkosti. Upíra ovšem vypitím krve nezabijete, jen na poměrně dlouhou dobu oslabíte.
„Neboj. To bych nedopustila.“ Usmála jsem se na Joanne a podívala se zpět na mámu.
„Dobře. Jo a příští týden přijedou otcovi známí z Anglie. Musíme tě seznámit s jejich synem.“ Podezřele jsem se podívala na mámu a bylo mi jasné, že něco tají. Podívala se na Joanne a ta měla soustředěním stažené obočí.
Nechala jsem to být a odtáhla sestru k sobě do pokoje.
„Na co myslela?“
„Je to divný, ale když ti to říkala a pak když ses na ní tak dívala, tak překládala naší hymnu do japonštiny.“ Moje obočí vystřelilo o metr výš a já nechápala co to znamená.
„No na mě nekoukej, já si to nevymyslela. Nemůžu jí přečíst myšlenky. Ani teď. Prostě nějak se jí povedlo skrýt to na co myslela.“ Rozhodla jsem se nechat to plavat.
„OK, pojď, musíme do školy.“ Popohnala jsem ségru a šly jsme každá do svého pokoje. Oblékla jsem se, dole jsem si ani nevzala snídani, nechtěla jsem si kazit chuť krve kávou.
Ve škole jsem byla poprvé dřív než přesně na čas, sestra okamžitě běžela za svými přáteli a já seděla v autě a pročítala si svůj deník. Záznamy staré šestašedesát let. Prošla jsem si svým. Na zadní stranu, kam jsem si zapisovala své oběti jsem dopsala včerejší datum a nápis FEŤÁK. Ani nevím proč, ale vedla jsem si záznamy o lidech, které jsem zabila. Celkem jich bylo už něco přes dvě stě padesát. Myslím, že to je víc než zabil leckterý vrah...Jenomže tihle lidé nikomu nechyběli a jejich smrt nebyla až tak docela nepředvídaná. Jako ten kluk včera. Dobře možná měl nějaké rodiče, nemohlo mu být víc než pětadvacet, ale pochybuju, že by jeho rodiče čekali jiný konec než smrt. Já mu to jen urychlila a než aby si policisté všimli dvou otvorech po zubech...na to jsou moc slepý, diagnóza? Přehnal to s dávkou, tečka, konec. I když už se dvakrát stalo, že nás téměř odhalili. Ne přímo nás, ale všimli si otvorů po zubech a museli jsme se okamžitě odstěhovat. Jakmile někdo pojme podezření o tom, že existují upíři, stěhujeme se do jiného města.
„Ahoj. Co tu děláš?“ Ozvalo se mi u ucha. Příšerně jsem se lekla. Deník mi spadl na zem a já zírala na Nicka.
„Ehm, promiň, neměl bys mě tak děsit. Jen jsem si tak něco prohlížela.“ Usmála jsem se a zalovila pod sedadlem pro deník.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi mi připadala tak zažraná do toho sešitu. Deník?“ Koukl na můj tlustý sešit. Jo šestašedesát let se nevejde na A4.
„Tak něco.“ Nehodlám mu vysvětlovat proč má můj deník přes pětset stran.
„Aha, no, jdeš do školy, nebo budeš celej den sedět v autě?“
„Jdu do školy.“ Kývla jsem. Deník jsem hodila do přihrádky v palubní desce, kde jsem ho vozila po většinu času, zamkla a vystoupila z auta. Došli jsme s Nickem do třídy a jak mi suše oznámil, vedle něj je volné místo, jestli si k němu nechci sednout. Souhlasila jsem a mlčky jsme čekali až začne hodina a vstoupí profesor.
Celý den jsem strávila s Nickem. Nemluvili jsme, jen jsme mlčky vychutnávali přítomnost toho druhého. Alespoň já. Nedokázala jsem pochopit sama sebe. Vždycky jsem lidi pouze využívala a opovrhovala jimi, ale s Nickem jsem se cítila jinak. Tak nějak celá, cítila jsem se úplná, ale jen s Nickem. Sama doma, nebo s kýmkoli jiným jsem úplná nebyla.
Když jsem přišla na oběd, mezi dveřmi se opírala moje sestra obklopená třemi dívkami v jejím věku a už z dálky se na mě usmívala.
„Co je?“ Zeptala jsem se jí v myšlenkách.Nehcápala jsem její úsměv.
„Konečně víš jak chutná zamilování.“ Odpověděla mi šeptem.
„Co?“
„Zamilovala ses. Je to nad slunce jasný.“
„No to teda není. Joanne, víš jak se dívám na lidi. Jsou jen potravou.“ Bylo mi trapné si tohle myslet před Nickem. I když on moje myšlenky nemohl slyšet, stejně mi to bylo trapné.
„Jo a nejspíš proto ti je souzený jeden z nich.“ Když jsem prošla těsně kolem sestry jen jsem se na ní zašklebila a ona mi to vrátila.
„Sestra?“ Zeptal se Nick.
„Jo. Joanne.“
„Je to poznat.“
„Nikdy jsem si nevšimla genetické podobnosti mezi mnou a mojí sestrou.“
„Nemyslím geneticky, ale obě máte tak bílou pokožku jako nikdo jiný, stejný tvar očí a nosu. Je to vidět na první pohled.“ Nervozně jsem se usmála a podívala se na svou bílou ruku. Proti jeho opálené zářila jako diamant proti plastu.
„Máte v rodině chudokrevnost?“ Tipoval Nick. Ani ne, krve mám v sobě dost, momentálně asi tak pět litrů co měl v sobě ještě včera ten feťák...
„Tak něco. Pořádně sama nevím, neptala jsem se. Ale všichni z rodiny jsou takhle bledí. Už po několik generací.“
„Jen jestli ve skutečnosti nejsi krev sající bestie jménem upír.“ Zasmál se Nick a mě ztuhla feťákova krev v žilách.
„Co je? Promiň, nechtěl jsem tě urazit nebo tak.“ Omlouval se mi Nick a chytil mě za ruku.
„Ale ne, to je v pohodě. Já jen, nemám ráda když někdo naráží na mojí světlou kůži.“ Vyslovila jsem odpověď, kterou mi slina přinesla na jazyk.
„Dobře. Omlouvám se. Už se to nestane.“ Pokorně se mi podíval do očí a pohladil mou ruku. Cítila jsem až na zátylku husí kůži, kterou způsobil ten dotyk.

Utekl týden, byl pátek večer a před našimi dveřmi stála rodina Oldmanových, známý mého otce.
„Milicent, tak ráda tě vidím.“ Vítala máma jejich ženu v domáctnosti. Celé jsem to pozorovala ze schodů. Otcové si podali ruce a jejich syn, starý asi jako já, políbil mé matce ruku. Usmála se na něj takovým tím mateřským úsměvem, kterým vám většinou schvalujou vámi vybraného chlapa. Aspoň ve filmech.
„Dennise, Joanne.“ Zavolala matka do domu. Budiž, zašeptala, ale my slyšely a moc dobře. Joanne stála vedle matky během vteřiny. Já jsem se sesunula po schodech pomalým krokem, který jsem používala při chůzi ve škole a na veřejných místech. Doma jsme většinou svou rychlost neomezovali.
„Milicent, Georgi, Andrewe, Susie, tohle jsou naše dvě dcery. Starší Dennise a mladší Joanne.“ Představila nás matka a ukázala dlaní na mě a pak na sestru.
„Holky, tohle jsou Milicent a George Oldmanovi a jejich děti Andrew a Susie.“ Představila matka i návštěvníky nám. Podali jsme si ruce. Muži nám je gentlemansky políbili a odebrali jsme se do kuchyně na večeři. Nám upírům je jedno co jíme. Nemáme chuť, ale jíst musíme, a i když nám chutná stejně vepřová pečeně a mrtvá krysa z kanálu, máma naservírovala krásně propečený steak a smažené hranolky. Zasedací pořádek byl následující, oba rodičovské páry seděli v čele našeho dlouhého stolu, a sourozenci neproti sobě přes kratší stranu desky v půli stolu. Já a Andrew proti sobě, Joanne proti Susie. Všichni jsme si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla. Když jsme dojedli, rodiče se odebrali do salónu a řekli mi abych Andrewovi ukázala dům. Když jsme odešli z obýváku sundala jsem z nohou boty na podpatku aniž bych řekla slovo.
„No, tak tohle je přijímací salón, chodba, tady je kuchyň...“ Právědla jsem ho jednotlivými místnostmi a ukazovala mu je.
„Rodiče mi nikdy neřekli jak jsi krásná.“ Zastavil Andrew moji ruku, když jsem chtěla otevřít dveře do obývacího pokoje. Podívala jsem se do jeho čokoládových očí a musela uznat, že byl skutečně fešák. Měl tmavé delší vlasy, postupně setříhané do moderního sestřihu. Na sobě měl jednoduché černé džíny a bílou rozhalenku, moc mu to slušelo. Byl dokonalý gentleman, ale mě nezajímal. Já měla Nicka.
„Mě rodiče neříkají věcí.“ Usmála jsem se na něj a otevřela dveře do nyní prázdného obýváku.
„Co myslíš, že mají naši za lubem?“ Zkusil to jinak.
„Doufám, že nic.“ Nenapadlo mě, že by návštěva Oldmanových měla i jiný význam, než pouze formální. Ovšem když jsme se vrátili do salónu, zjistila jsem, že je tomu přesně naopak. Oba rodičovské páry seděli nad kávou a usmívali se na nás.
„Tak. Jak jste se bavili děti?“ Zeptal se táta a létal očima ze mě na Andrewa a zpátky.
„No, jak se můžou bavit lidi co se neznají?“ Zeptala jsem se a doufala, že to trapné napětí brzy povolí.
„No, chtěli bychom vám něco oznámit.“ Usmál se poprvé za celou dobu George. A jé, je to tu. Pomyslela jsem si a nejspíš jsem nebyla sama. Já i Andrew jsme se posadili.
„Eh, takže. Jak jistě víš. V rodinách upírů je normální uzavírat domluvené sňatky mezi potomky. Andrew je jen o čtyři roky starší než ty a když ses narodila, shodli jsme se s Georgem, že byste byli ideální pár pro scelení rozdílných kultur a taky k upevnění mého přátelství s Georgem. Jsme přáteli již několik set let a stále nemáme pevné pouto.“ Usmál se na mě táta povzbudivě a já jsem v tu chvíli vybouchla. Ne nahlas. Ale uvnitř jsem ječela. Ječela jsem na otce sprostá slova, ječela jsem na George, co si to dovoluje se snažit mi nacpat svého syna a ječela jsem na Andrewa jak si dovolil vůbec existovat. Nahlas jsem však neřekla téměř nic. Jen „promiňte, musím pryč“. Teď sedím na vrcholku stromu, padesát kilometrů od domova ve večerních šatech, které už si na sebe nikdy nevezmu, protože mají po stranách trhliny téměř k pasu a taky jsem je poměrně dost zkrátila abych mohla utíkat. Utíkala jsem a utíkala až jsem doběhla k moři, vyskočila na nejvyšší strom, tam se usadila a mohla zírat na moře. Ne, nechci se vdát, nebudu se vdávat, ale tak jak jsem si to říkala, už jsem věděla, že je to předem prohraná bitva. Seděla jsem na stromě několik hodin, než ke mně potichu vyšplhala Joanne. Slyšela jsem jí přicházet, samozřejmě, ale neutekla jsem. Mohla bych, ale už jsem nechtěla být sama a chtěla jsem jít domů. Ale ne sama, chtěla jsem tam být dovlečena násilím. Alespoň na oko.
„Pojď domů.“ Promluvila po chvíli tichého zírání na černou hladinu moře.
„Hm...nevím jestli chci.“
„Ale chceš. Já jsem tu ta co čte myšlenky. Pojď. Oldmanovi odjíždí až v neděli, vyspíš se a zítra si můžete s Andrewem promluvit a stejně tak s tátou a Georgem.“
„A má to cenu?“ Povdechla jsem si a podívala se na Joanne, která jen zavrtěla hlavou ze strany na stranu.
„Ale když budeš bojovat, mohlo by se ti povést je přesvědčit o tom a aby ses nevdávala hned. Pojď domů, něco vymyslíme. Chci ti pomoct. Tobě a Nickovi. Ten kluk je do tebe blázen a to ještě ani neví co seš zač. Vážně si hrozně vyčítá tu narážku na upíry u oběda.“ Chlácholila mě sestra. Musela jsem se usmát.
„Víš jak je někdy otravné, že čteš myšlenky?“ Smála jsem se a ní a objala jsem její malou křehkou postavu. Křehkou? Budiž, ani náklaďák by jí nezničil snadno, ale byla křehká. Pro mě jo.
„Vím.“ Odpověděla mi s úsměvem a objetí mi vrátila.

Díky bohu, že máme několik pokojů pro hosty. Jinak by mi rodiče Andrewa určitě nacpali ke mně. Ráno jsem se připlazila na snídani a okamžitě mě čekal pohled do temně hnědých očí mého budoucího manžela. Ha, manžela, to se ještě uvidí. Po snídani jsem šla vykonat svoje tělesné potřeby a obléct se pro společnost. Černá halenka a minisukně byla přiměřená. Sešla jsem zpět dolů, otec už byl v salónu a kouřil doutník. Jeho dlouholetý zlozvyk, ač nemáme chuť, stejně si nemohl odpustit kouřit.
„Otče. Smíme si promluvit?“ Zeptala jsem se ho a podívala se na George „o samotě“ upřesnila jsem.
„Ano Dennise. Georgi, omluvíš nás na okamžik?“ Zeptal se táta a George se zvedl s tím, že půjde zkontrolovat jestli má jejich auto dostatek benzínu pro zpáteční cestu na letiště.
„Co se děje Dennise?“ Otočil se na mě táta a formality už jsme mohli odložit.
„Tati, nechci se vdávat.“ Vypálila jsem rovnou, nemělo cenu to nějak protahovat.
„Proč ne? Víš moc dobře, že většina manželství mezi upíry jsou dohodnuté sňatky. Já jsem si tvou matku taky nevybral sám, ale po několika desitkách let jsme si na sebe zvykli a začli se mít rádi.“ Usmál se táta a zasněně se podíval na náš rodinný portrét nad krbem.
„Tati, teď je ale úplně jiná doba. Vy jste se brali před bůhví jakou dobou. Já si nechci vzít někoho koho neznám.“
„Dennise. Tvůj sňatek s Andrewem byl dohodnut jakmile ses narodila. Je to slib daný příteli a nemůžu ho porušit jen proto, že sis umanula být ještě dvacet let svobodná.“
„Tati tady nejde jen o mě. Jde o všechny upírky v mém věku. Nechci se vdát dřív než mi bude sto a taky nechci žít s někým o kom vím leda to, že je angličan a má rád rychlá auta.“ Pokrčila jsem rameny a konečně si sedla vedle táty.
„Dennise. Je v tom jiný muž?“ Podíval se na mě táta. Jasně, on ho musel vidět už předem.
„Jakobys sám nevěděl.“
„Vím, jen to nekomentuju. Dennise, nech Nicolase jít vlastní cestou.“
„Táto vím, že vidíš do budoucnosti, ale budoucnost se mění každým naším rozhodnutím. Já ho mám ráda a chci to alespoň zkusit.“
„Co chceš zkusit? Vztah s člověkem? Dennise, já jsem respektoval tvoje úlety s lidskými chlapci. Viděl jsem to, ale mlčel jsem, šlo ti jen o získání zkušeností. Jsi mladá, krásná, souhlasím s tebou, že bys neměla držet celibát až do svatby, ale nesouhlasím s tím abys měla vztah s člověkem. Sama lidmi opovrhuješ.“
„Já vím, doteď tak tomu bylo. Vlastně stále to tak je. Lidé jsou pro mě pouze potravou, nejsem jako Joanne, ale Nicolas je...jiný. Cítím k němu úplně něco jiného než k ostatním lidem.“
„Je pro tebe pouze přitažlivý svou krví.“
„Nejen krví. Tati to se těžko vysvětluje, nechci ho vysát. Chci s ním žít.“
„Dennise, sama víš, že to nepůjde. Je člověk, ty jsi ze vznešeného rodu. Jsi přímí potomek hraběte Drákuly, jsi potomek jeho první a nejmilovanější manželky. Sama víš jak vysoce postavný je náš rod, obzvláště náš.. Myslíš, že si můžeš jen tak napochodovat a říct mi, že budeš žít s člověkem? Uvědom si, že jemu bude sedmdesát a ty budeš pořád vypadat nejvíš na pětadvacet. To není moc dobrý vztah.“
„A co když z něj udělám upíra?“ Napadla mě spásná myšlenka.
„Dennise. Víš moc dobře jaké máme pocity když sajeme krev. Myslíš, že by ses dokázala odpoutat a udělat z někoho upíra? Já pochybuji. Není to nic proti tobě zlatíčko, ale nedokázal bych to ani já a uvědom si, že jsem o tři sta let starší než ty. Vysál jsem kolem tisíce lidí a stejně bych si netroufl z někoho udělat upíra.“
„A když budu trénovat?“
„Jak chceš trénovat zlato? Že budeš z feťáků v celém Miláně dělat upíry? To by asi nebylo zrovna chytré.“
„Nic jiného mě nenapadá.“
„Andílku, nech to plavat. Nech Nicolase ať má vlastní život. Ty dodělej poslední ročník, Andrewa nastěhujeme sem a dám ti čas abys ho poznala a pak až se vezmete. Souhlasíš?“
„Ne, nevzdám se Nicka.“ Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se.
„Poslední slovo?“
„Nevzdám se ho tati.“ Zatímco jsem odcházela, všimla jsem si, že táta měl zase svůj nepřítomný pohled, který značil, že se dívá do budoucnosti. A do čí budoucnosti se asi mohl dívat...
Zpupně jsem se rozhodla, že Nicka vyhledám hned teď. Musela jsem s ním mluvit. Chtěla jsem mu o sobě říct pravdu a zjistit jestli by se kvůli mně změnil. Když už jsem byla oblečená na ven, do pokoje se vřítila sestra.
„Zapomeň na to.“
„Co?“
„Neříkej mu to. Prosím. Jde o nás všechny, nejen o tebe. Ty se rozhodneš říct člověku o sobě, ale říkáš mu tak o existenci upírů, o nás všech. Přece víš, že hlavním pravidlem našeho bytí je, že lidé o nás nesmí mít tušení.“
„Už hodně lidí se dozvědělo, ti co byli přeměněni.“
„Jo, ale ty to nedokážeš.“
„Dokážu. Jsem silná.“
„Jsi silná, ale ne tolik silná abys přestala pít. Dennise, táta má pravdu. Přála bych ti s Nicolasem dlouhej krásnej vztah, ale pochybuju, že to bude možné. Vyjdi si s ním, pobav se, vyspi se s ním, ale nedávej vsázku naší ani jeho existenci.“ Zírala jsem na sestru, měla pravdu, ale já potřebovala s Nickem mluvit.
„Klidně za ním jdi. V tom ti nebráním, ale neříkej mu o nás. Prosím.“ Jen jsem kývla a vyskočila oknem. Sedla jsem do auta, nastartovala a vyrazila. Ještě jsem si stihla všimnou Andrewova obličeje za oknem.
Dorazila jsem ke škole, byla zamčená, jak jinak, ale nic mi nebránilo v tom abych vyskočila na střechu a odemčeným poklopem se dostala do budovy. Všechny překážky jsem překonala a došla jsem do kanceláře, kde byla kartotéka se všemi studenty. Našla jsem si příjmení Monre a zjistila adresu. Paráda, bydlí jen pár minut odsud. Vrátila jsem se do auta a jela k Nickovu domu. Obešla jsem jejich dům třikrát a nahlídla do každého okna, než jsem uviděla Nicka. Stál v kuchyni a byl sám. Zaklepala jsem na okno abych ho upozornila na svou přítomnost. Když mě uviděl, zatvářil se šokovaně, ale potěšeně. Došel až k oknu a otevřel ho dokořán. Díval se na mě se zájmem a láskou v očích.
„Ahoj Nicolasi.“ Pozdravila jsem a usmála se na něj.
„Ahoj Dennise. Co tady děláš?“
„No já...promiň, že tě ruším, ale potřebovala jsem tě vidět“ odpověděla jsem mu a skopila zrak, náhle se z domu ozval křik.
„Promiň, musim jít pomoct mámě. Brácha se nejspíš zase brání koupeli.“
„Ah, jasně. No, já jsem si chtěla promluvit. Počkám u tebe v pokoji.“ Nick přikývl a zatímco šel pomoct svojí matce, já jsem zatím vyšplhala do patra a prohlížela pokoje, než jsem narazila na pokoj oblepený plakáty různých kapel a nepoznala Nickovu tašku. Posadila jsem se na židli a čekala jsem, než Nickolas dorazí. Přišel o pět minut později, já jsem si mezitím stihla pořádně prohlédnout jeho pokoj a vyčenichala jsem zkaženou svačinu, která byla pod postelý. Vyndala jsem jí a dala na stůl.
„Eh, no tak vítej do mého pokoje. Nechápu jak ses sem dostala, ale stejně bys mi to asi neřekla co.“ Jen jsem zavrtěla hlavou a ukázala na svačinu.
„Tohle jsem našla. Myslím, že to patří do koše a ne pod postel.“ Nick se jen usmál a hodil svačinu do odpadkového koše, který stál vedle jeho psacího stolu.
„Tak. Co jsi chtěla probrat?“
„No, já pořádně nevím jak začít, ale dobře, takže. Nejspíš sis všiml, že nejsem jako ostatní lidi. Ani já ani moje sestra nejsme jako ostatní na naší škole.“
„Ano, toho jsem si všiml a nesmírně mi to imponuje. Jste úžasně tajemné.“
„Jsme prostě jiné. Odlišná kultura nebo jak to říct. Nemůžu ti říct co přesně jsme zač, ale naše kultura má jiné zvyky než ostatní a souvisí s tím i domluvené šňatky.“
„Páni a v kolika?“
„Na věku nezáleží. Teda záleží, ale prostě brzo, můj čas nadešel a právě teď je v našem domě, můj údajný budoucí manžel. Jenže já se nechci vdávat. Ne za něj a ne teď. Jsem moc mladá na vdávání a můj otec nechce ani slyšet o tom, že bych si měla vzít někoho jiného. On a George jsou přátelé už několik stol...eh let a je zvykem mezi sebou ženit a vdávat děti nejlepší přátel. Jenže já ho prostě nechci...chtěla bych tebe, jenže nevím jestli bys chtěl i ty mě.“ Po tomto proslovu jsem se opět zadívala do země a čekala jsem co mi Nicolas odpoví. Chvíli neříkal nic. Zřetelně jsem slyšela jeho oddechování a zřetelně jsem viděla každý drobek na zemi, po dlouhé minutě konečně promluvil.
„To cos mi řekla, mi přijde jako bláznivej sen. Vždyť domluvné sňatky už dávno neexistují, nebo chceš říct, že v nějaké jiné kultuře ještě ano?“ Jen jsem kývla hlavou a Nicolas se přesunul, sedl si na postel a otočil mě k sobě na jeho kolečkové židli.
„Co se týče tvé otázky, odpověď zní ano. Chci tě a moc, už od prvního dne co jsem tě uviděl.“ Právě téhle odpovědi jsem se bála.
„Co jsi pro to ochoten obětovat? Jsi ochotný se pro mě změnit?“
„Jak moc?“
„Úplně. Změnit celý svůj život.“
„Dennise, to nevím. Musel bych vědět do čeho přesně půjdu, ale pokud znamená změna zvyků a chování život po tvém boku. Pak nejspíš ani, jsem ochoten se pro tebe změnit.“
„Dobře. Ale ještě si to rozmysli. Jak jsem řekla. Nemůžu ti říct co přesně jsme zač, ale jestli se pro mě změníš, budeš se muset odprostit od své rodiny. Několik let je nebudeš smět vidět a několik let nebudeš moct přijít mezi lidi aniž by ses ubránil pokušení. Ale budeš žít moc dlouho a budeš mít úžasné schopnosti a instinkty.“ Nevyzradila jsem mu, že jsem upír. Jen jsem mu hodila lano.
„Promyslím si to Dennise.“
„Nepřemýšlej nad tím kdo jsem, přemýšlej jestli jsi ochoten papírově umřít abys mohl žít se mnou.“ S těmito slovy jsem ho pohladila po tváři, vtiskla mu polibek na čelo a vyskočila z okna. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, že se vyklání a hledá mě rozpláclou na zemi pod oknem, ale to už jsem byla na půli cesty domů.

Doma to nebylo zrovna růžový. Moje sestra i otec přirozeně okamžitě věděli co jsem udělala. Joanne to brala jako zradu vůči našemu druhu, sice jsem nevyzradila celé tajemství, ale jeho velkou část ano a táta...no táta mi na to neřekl nic. Jen se co chvíli díval do mé budoucnosti a pokaždé když se vrátil zpátky do reality tvářil se nešťastně. Neměla jsem odvahu se ho ptát. Ale nejvíc mě překvapilo, že za mnou přišel Andrew.
„Ahoj.“ Zašeptal od dveří ale já ho slyšela jakoby stál přímo vedle mě, jen jsem zvedla oči a gestem ho vyzvala aby vešel do mého pokoje.
„Můžeme si promluvit?“ Zeptal se.
„No...když se máme brát, tak bysme spolu asi komunikovat měli.“
„Dennise, já chápu, že to je pro tebe šok. Netušilas to, já ano. Mě o tom rodiče řekli jakmile jsem z toho měl rozum, ukazovali mi tvoje portréty, vyprávěli mi o tobě a já se do tebe zamiloval jen z doslechu a z obrazů, ale chápu, že ty mě vůbec neznáš a nemůžeš za to, že miluješ toho druhého, toho člověka, jen ti chci říct, že na tebe nechci tlačit a žádám tě abys mi dala šanci být alespoň tvým přítelem, když ne manželem.“ Páni, takovýhle gesto jsem nečekala, posadila jsem se na posteli a usmála se na Andrew
„Díky Andy, vážím si toho. A omlouvám se za svoje chování, jen je toho na mě trochu moc. Je mi sotva padesát a už bych se měla vdávat, přijde mi, že jsem na to moc mladá...“
„Ano, s tím souhlasím, nikdo neříká, že musíme uzavřít sňatek zítra, nebo za týden. Moji rodiče se spolu přátelili dvanáct let než usoudili, že už se znají natolik aby se vzali. Samozřejmě to bylo taktéž dohodnuté manželství, ale nikde se nepíše za jak dlouho ho musíme uzavřít.“
„To je pravda. Jsi ochotný počkat dokud nebudu připravená? I kdyby to mělo být několik let?“
„Klidně i několik století. Jak říkám, já jsem do tebe zamilovaný a ty nemůžeš za to, že ani nevíš kdo jsem. Já o tobě vím všechno.“
„Díky. Jsem ráda, že to ?bereš takhle.“ Usmála jsem se na něj a pohladila ho po bledé ruce. On mi úsměv oplatil a na oplátku mě pohladil po tváři. Opravdu mě moc potěšil.
„Tak já půjdu k sobě, uvidíme se na večeři?“
„Nepochybně.“ Mrkla jsem na něj a když Andrew odešel, šla jsem se ustrojit k večeři.
Po večeři jsem šla navštívitr Andrewa. Pochopil, že stojím o jiného, ale zachoval se tak hezky a navíc mi byl sympatický, alespoň jako kamarád.
„Ano, dále“ vyzval mě, když jsem zaklepala na dveře jeho pokoje, vstoupila jsem dovnitř a zeptala se ho, jestli bych si s ním mohla chvíli povídat. Nakonec jsme spolu žvanili až do půl čtvrté do rána, o všem možném. Vyprávěla jsem mu, jaké to je u nás ve škole, jaké tam máme lidi, o mé minulosti a jak si představuju svou budoucnost, on mi zase vyprávěl o životě v Anglii, o tom jaká je tam zima a, že kdybychom se vzali tak se určitě chce přestěhovat do Itálie, na to já jsem namítla, že o to vedro tady opravdu nestojím a klidně bych šla do Anglie. No prostě probrali jsme první, poslední a když jsem se s ním nad ránem loučila, připadala jsem si lehká jako pírko. Prostě všechny moje problémy se nějak odplavili a mě zaplavilo štěstí, alespoň na chvíli. Když jsem ráno vstala, zas tu byly.

Přesně v tu samou chvíli, kdy jsem v pondělí vstoupila do třídy, moje a Nicolasovi oči se setkaly. Já jsem se na něj dívala s bázní a on se na mě díval zvědavě a vědoucně. Posadila jsem se na své místo vedle něho, ani jeden z nás nepromluvil a on mi při hodině přisunul kus papíru, na kterém bylo úhledným písmem napsáno „Nejspíš znám tvé tajemství, nebojím se ho přijmout a postavi se mu.“ Dívala jsem se na ta písmena a všechno v hlavě mi šrotovalo, je možné, že by sám přišel na to, že jsem upír? Nebo co ho napadlo? Nevěděla jsem jak zareagovat, tak jsem mu odepsala, že bychom si asi měli promluvit a na jeho OK jsem už nereagovala. Hned jak zazvonilo jsem se mu ale omluvila, že musím na záchod a zavolala sestře. Samozřejmě, že jsem na ní mohla pouze zavolat, ale vypadalo by hodně blbě, kdybych řvala na celou školu a ona by přišla, během pár vteřin i kdyby byla na druhém konci školy. Tak jako tak mě Joanne našla asi tak pět vteřin poté co mi položila telefon.
„Potřebuju aby ses podívala Nickovi do hlavy. Napsal mi, že ví moje tajemství, chci vědět co si myslí.“
„A jak to mám udělat?“
„Jdi do třídy k němu a zeptej se jestli neví kde jsem, že něco potřebuješ, třeba kvůli odvozu domů nebo tak, něco si vymysli a pak mu řekni, že víš, že jsem mu prozradila naše tajemství a zeptej se ho co si o tom myslí. Není možný, aby to nevyšlo.“
„No dobře, že jsi to ty, ale celý týden myješ nádobí.“ Jen jsem kývla a čekala u dveří, než se můj sourozenec vrátí. Byla zpátky asi za minutu a půl, s úsměvem na rtech.
„Všechno v pohodě, nepřišel na to, myslí si, že jsme nějaká sekta nebo nějaké náboženství a proto aby s tebou mohl chodit se bude muset přidat do té sekty.“ No, není zas tak daleko od pravdy, pomyslela jsem si a Joanne mi to odsouhlasila. Nevím proč, ale chtěla jsem aby znal pravdu.
„Ještě na to není ten správný čas zlato. Až přijde, až uslyším v jeho hlavě, že tě miluje natolik aby přijmul i fakt, že jednou za čas zabíjíš lidi, budeš po dalších sto padesát let vypadat skoro stejně a bez námahy vyskočíš do třetího patra, tak ti to řeknu.“
„No a co mu mám říct? Nechci mu lhát, až začne o sektách, nemůžu mu říct, že jo.“
„No, ani nemusíš, když se tě zeptá jestli jsi v nějaký sektě, tak mu řekni, že vyloženě takhle bys to nenazvala, ale, že z praktického hlediska ano, jsme uzavřená komunita a aby se člověk dostal k nám, tak musí podstoupit jisté změny v životě. Zní to neutrálně.“ Protočila jsem oči a radši svou sestru propustila, její nápady jsou skvělé, ale opravdu bláznivé, nicméně jsem se řídila její radou a skutečně to celkem zabralo. Problém nastal akorát, když se mě Nicolas zeptal v čem spočívá ten rituál. Tehdy jsem se trochu zasekla a mít nějakou kouzelnickou schopnost, nejspíš bych zastavila čas aspoň na půl hodiny abych vymyslela odpověď. Takhle jsem musela improvizovat.
Ve finále ze mě vylezlo, že ne každý dokáže ten rituál podstoupit a taky, že to občas nemusí vyjít. Tím debata skončila, dala jsem Nickovi další námět k přemýšlení. Chtěla jsem mu říct, že jsem upír ještě než ho proměním. Pokud bude chtít, ale nevěděla jsem kdy na to bude připraven.

Nicolas mě ale překvapil a nedá se říct, že nemile. Další den mě po škole mě odvedl stranou a s úsměvem na rtech mi oznámil, že za mnou půje klidně i do pekla pokud to po něm chci.
„Nchci to po tobě, ale musí to tak být. Pokud se mnou chceš být, musíš se změnit, já si to nevymyslela, je to prostě zákon.“
„Čí zákon?“
„Nás, všech stvoření noci.“ Chvíli se na mě díval s nevěřícností a pak se mu oči rozsvítily pochopením.
„Počkej, chceš mi snad říct, že...nejsi snad upír.“ Poslední tři slova jsem si jen odvodila z toho, že otevíral pusu, nebyl schopný to říct nalhas. Neodpověděla jsem, jen jsem souhlasně kývla.
„Ale vždyť upíří jsou fiktivní, nebo ne?“
„Ne, jsem toho živoucí důkaz. Ale samozřejmě Hollywood to trochu nafoukl. Neměníme se v netopýry, ani neumíme lítat, nepijeme krev po hektolitrech a nespíme v rakvích. To jsou ty největší rozdíly.“
„Aha a co ta krev? Vždyť to je podstata upírů, nebo ne?“ Téhle otázky jsem se vážně bála a chvíli jsme přemýšlela jak to formulovat, nakonec jsem se rozhodla nechat to pro teď být.
„Promiň, ale to bych pro teď nechala být. Později ti to řeknu.“
„Dobře, ale tak pokud nebudu muset vraždit, tak se stanu upírem. Kvůli tobě klidně.“ Ano, byla jsem si jistá, že pokud mu povím pravdu o tom jak se krmíme krví, bude mě mít za zrůdu a nikdy už se mnou nebude chtít ani mluvit. Ale já mu musela říct pravdu, pokud bude ochotný se pro mě změnit, ať ví všechno a buď mě přijme takovou jaká jsem a změní se, nebo ne a v tom případě ho nechám být. S těmito myšlenkami jsem odešla, u auta už na mě čekala Joanne a z jejích očí sršely blesky.
„Řeklas mu to. Něco jsi mi slíbila ne?“
„Promiň, vyklouzlo mi to a sama víš, že si to domyslel sám. Dala jsem mu jen malou nápovědu.“
„No jo, máš štěstí, že tomu nevěří.“
„Nevěří?“
„Ne, právě teď myslí na to, že jsi nejspíš vyšinutá a sekta ve který jsi ti vymývá mozek. Ale má to plus, chce ti pomoct a touží jen po tom aby tě mohl ochránit.“ Smutně jsem se usmála, zařadila a vyrazili jsme směr domov.
Doma se na mě táta jen podíval, já na něj a on jen zakroutil hlavou. Znamenalo to, že si se mnou neví rady? Nebo to znamenalo, že Nicolas dopadne špatně? Nebo co sakra? Proč zrovna moje rodina umí číst myšlenky a čučet do budoucnosti.

„Něco mě napadlo Dennise“ promluvil na mě Nick další den před školou.
„Ano?“
„Utečeme.“ To bylo to nejabsurdnější co ho vůbec mohlo napadnout. Proč bych utíkala od svojí rodiny.
„Co prosím?“ Na víc jsem se nezmohla.
„Utečeme spolu. Přece nevěříš té pohádce s upírama. Upíři neexistují, nějací blázni ti to jen chtějí namluvit. Musíme od nich utéct.“ On to opravdu myslí vážně. Všimla jsem si, že pár metrů od nás stojí Joanne a šokovaně na nás zírá.
„Ne Nicolasi, to je hloupost. Já vím co jsem a nekřič tolik. Pravidlo první, nikdo o existenci upírů nesmí vědět. Já jsem to pravidlo porušila a nejspíš mě za to čeká trest od dědy, ale teď na to kašlu.“
„Dennise, přece tomu nevěříš, že jsi upírka. Jsi bledší než jiní, to ano, máš hrozně výrazné špičáky, ale přece nepiješ krev.“
„Chceš důkaz?“
„Ano.“
„Ale tady ne. Pojď, trochu se projdeme.“ Došli jsme až do lesa, kde nás nikdo nemohl vidět.
„A teď se pozorně dívej a snaž se nemrkat ať to nesvedeš na mikrospánek nebo tak.“ Nick kývl a já během půl vteřiny vyskočila do vrchních větví dvacetimetrového stromu. Nick se na mě díval se strachem v očích. Když jsem mu zamávala, elegantně jsem se snesla zpět na zem do dřepu a útočné pozice. Okamžitě jsem se ale zvedla, nechci Nicka vyděsit. Pak jsem kolem něj nekolikrát oběhla mojí obvyklou rychlostí, která i tak byla rychlejší než kdejaké auto. A nakonec jsem přimo před jeho očima vytrhla z kořenů menší strom.
„To je hloupost. To je nějakej trik.“
„Já nevím jak jinak ti to mám ukázat. Mám snad přímo před tebou vysát něco živýho?“ Tohle jsem asi říkat neměla, protože Nick najednou začal couvat a klopil oči k zemi.
„Promiň, ale musíme do školy Dennise.“
„Souhlasím. Promluvíme si později.“
Ale nepromluvili, každou přestávku mi Nick zmizel na záchodě a jakmile zazvonilo na přestávku, vyběhl ze třídy a odjel dřív než jsem se stihla vzpamatovat.

Tohle se opakovalo dva dny po sobě. Ráno přišel schválně pozdě abych ho nemohla zastavit před školou, přestávky trávil zavřený na toaletě a po posledním zazvonění vyběhl ze třídy jako střela. Ano, mohla bych ho zastavit, nedělalo by mi to sebemenší problém, ale nechtěla jsem ho děsit. Ale po dvou dnech mi došla trpělivost a já se rozhodla si s ním promluvit. Přímo u něj doma, pěšky jsem došla k jeho domu a vyšplhala se do jeho pokoje. Čekala jsem až do půl desáté večer, než Nick přišel. Stála jsem v temném koutu jeho pokoje a dívala se jak zapnul počítač, vložil do něj disketu a rozklikl stránku, na které byl hustě psaný text. Když jsem se podívala na písmenka, zjistila jsem, že jsou to skeny ze statých novin a podobných věcí a jsou tam psané informace o upírech. Potichu jsem se přikradla blíž a přečetla si články, které měl zrovna před očima. Psalo se tam o nalezených zavražděných s dírami v krcích, o průhledně světlých lidech, kteří se skrývají před světlem a podobné věci.
„Vím o tobě.“ Promluvil Nick do ticha.
„Jakto?“ Zeptala jsem se, nešlo mi do hlavy jak by mě mohl postřehnout, jsme od přírody lovci.
„Prostě vím. Neslyšel jsem tě ani neviděl, žádné fyzické úkazy, ale psychicky jsem tě cítil. Přítomnost blízké osoby.“ Dál jsem mlčela a dívala se na obrazovku, kde byly fotografie objetí. Vysátých těl a mrtvol.
„Takže...no, mohla bys mi objasnit to vaše krmení? Je mi jasný, že krev pijete. Ale nezaznamenal jsem žádné případy násilných smrtí dětí nebo podobně. Děti přece chutnají nejlíp ne?“ Díval se na mě s nenávistí.
„Předně tě prosím. Nepřerušuj mě. Všechno ti vysvětlím, ale musíš mě nechat si objasnit všechny věci.“ Mluvila jsem tiše a rychle. Chtěla jsem to už mít za sebou.
„Ano. Budu mlčet a jen poslouchat.“ Kývla jsem a nadechla se.
„Takže, ano, pijeme krev, ano zabíjíme, a ano dřív se vraždilo ve velkým a bylo jednoho koho. Jsme potomky Vlada III., hraběte Drákuly, jestli ho tak chceš nazívat, on pořádal krvavé orgie, jeho manželky taky a někteří jejich potomci též. I můj dědeček, ze začátku. Upíři vraždili a brali lidi jako podřadnou rasu, dokud se někteří nezačli do lidí zamilovávat a chránit je. Tehdy nejspíš zmizeli upíři z lidských myslí, ti kteří přišli o blízké díky upírovi o nich nemluvili a ti, kteří o nich mluvili byli za blázny. Ti, do kterých byli upíři zamilovaní a lidé do upírů, se většinou proměnili, nebo zemřeli. V upíra se změníš tím, že tě jiný upír kousne, nejsi čistokrevný, ale jiný upír si tě může vzít, jen málokterý upír se postavil rodině a vzal si člověka. Někteří upíři mají děti s lidmi, ale převážně ženy. Lidská žena by upíří dítě nedokázala odnosit, ale stále je nás většina čistokrevných. Jako naše rodina. A teď abych ti vysvětlila pití krve. Ano, pijeme krev, ale ne tak často jak se tradovalo. Mohli bychom ji pít, třeba každý den. Je pro nás sladký nektar, ale k tomu abychom přežili ji potřebujeme jednou za tři měsíce. To je maximum, pak upíří tělo začíná umírat a umírá velice rychle. Kdybych teď neměla krev dýl než si můžu dovolit, umřela bych do týdne, proto ji pít musíme a naše rodina má rozvrhy. Každý měsíc pije někdo jiný a vraždíme jen lidi nakažené AIDS, lidi, kteří jsou na pokraji smrti, kvůli rakovině, nebo po nehodě, co mají před sebou posledních pár hodin života a podobně. Nikdy bych nezabila člověka, který má naději na život, nebo nevinného člověka. Mou poslední obětí byl feťák, který prodával drogy dětem ze školy a sám měl AIDS v pokročilém stádiu. Bolí mě jestli mě máš za zrůdu a nechám tě být pokud budeš chtít abych tě nechala, nebo abych už na tebe nemluvila. Ale jsem ráda, že jsem ti to mohla říct.“Když intonace mého hlasu klesla, v poslední větě, byla jsem ráda, že to mám za sebou a můžu si oddechnout.
„Nemám tě za zrůdu, bál jsem se jen toho, že zabíjíš nevinné lidi a chlemtáš krev každý den.“ Přikývla jsem a čekala co bude následovat.
„Chci být s tebou a jestli po mně žádáš abych se kvůli tobě proměnil. Jsem ochoten to podstoupit, změním se kvůli tobě.“ Teď přišla řada na mě říct mu celou pravdu.
„Nicolasi, moc si vážím toho co jsi mi teď řekl, ale to není vše. Dám ti čas na to si to rozmyslet. Ale musíš myslet rychle. Otec mě chce vdát, sice můj budoucí teoretický manžel na tom netrvá, ví, že miluji tebe, ale můj otec bude trvat na brzké svatbě, nedovolil by mi žít s člověkem a ani já bych nechtěla žít s člověkem. Chci mít další pokolení čistokrevných vznešených upírů. A problém vyvstává v tvé proměně. Jsem mladá upírka. Je mi pouhých šedesát let a nevím jestli tě dokážu proměnit. Proměna probýhá tak, že tě upír kousne a pije tvou krev a nás se v té chvíli zmocňuje amok, pijeme dokud v naší oběti zůstává alespoň kapka krve a ne vždycky se povede přestat pít. Bojím se abych tě nezabila.“
„A nemůže mě proměnit někdo jiný? Třeba tvůj otec? Určitě má víc zkušeností.“
„Ano, zkušenosti má, ale je to proti našim zákonům. Nemůžeme je obcházet. Naše zákony jsou tisickrát posvátnější než lidské zákony a i když tě miluji z celého srdce, kdyby tě proměnil někdo jiný než já, už bych o tebe nestála. Byl bys tím v mých očích pošpiněn a navíc bys byl majetek té osoby. Jsi člověk, tím, že tě proměním klesneš na nejnižší úroveň upíří existence, ale sňatkem se mnou se taky staneš vznešeným. Když tě proměním, budeš mím majetkem a já ti nikdy neudělám nic co by pro tebe bylo špatné, proto své partnery mění jen ten kdo je chce pro sebe a ne někdo jiný. Chápeš?“
„Ano, takže, pokud se rozhodnu, že pro tebe obětuju svůj život, tak se prostě jednou sejdem, ty mi nakousneš žílu a buď přesneš pít a já budu upírem, nebo nepřestaneš a vysaješ mě. Je to tak?“ Mlčky jsem přikývla.
„No...tak to si budu muset rozmyslet.“
„Ano, to bys měl. A já bych měla jít.“
„Dobře. Budu o tom přemýšlet Dennise. Měj se.“ Rozloučil se se mnou a já se už už chystala vyskočit z okna, když mě ještě Nicolasova teplá ruka chytla za předloktí, přitáhl mě k sobě a políbil na mé mramorové rty.
„Páni, děsně studíš.“ Řekl mi.
„To proto, že jsem už dlouho neměla krev.“ Vysvětlila jsem mu a vyskočila z okna.

O týden později jsem ještě stále neměla odpověď a byl čas mého krmení. Rozhodla jsem se, že Nicolas půjde se mnou a pomůže mi zkusit vytvořit alespoň jednoho upíra. I když ho potom zabiju, musím zjistit jestli jsem schopná přestat pít.
„Ahoj Nicolasi. Co děláš dnes večer?“
„No asi nic, proč?“
„Nechtěl bys jít večer se mnou? Půjdu na lov a přála bych si abys šel se mnou, viděl co dělám, jak to dělám a taky abychom zkusili vyrobit alespoň jednoho upíra. Nakonec ho zabiju, ale chci vědět, jestli to dokážu.“
„No, jestli to opravdu chceš. Nevím jestli se dokážu na to dívat.“
„Ale jo, dokážeš. Půjde s náma i moje sestra. Vždycky mi radí koho si vzít a koho ne. Umí číst myšlenky, ale většinou si svoje poznatky nechává pro sebe.“ Nicolas jen přikývl a nechal mě abych mu řekla v kolik a kde se sejdeme.

O několik hodin později, když jsme přišli k nemocnici, Nicolas už tam byl a když nás uviděl, no vlastně nás uviděl až když jsme se před ním zastavily, vstal a šel nás přivítat.
„Ahoj holky, nebo ehm...mám říkat něco jinýho?“
„Ne, i když jsme upírky, jsme ženy.“ Zasmála se ségra a praštila ho do ramene.
„Dobře.“ Usmál se nejistě Nicolas a já ho chytla za ruku abych mu dodala odvahy.
„Takže, jak to bude probíhat?“
„No, jako první věc je dostat se dovnitř. Vylezeš mi na záda a já vyskočím do támhle toho otevřeného okna. Nesmíš mluvit, dokážu se plížit tak potichu, že mě neuslyší nic a nikdo, ale nesmíš mě vyrušit.“ Upozornila jsem ho, sice se se mnou chvíli přel kvůli tomu, že ho mám nést na zádech, ale když jsem před ním bez problémů zvedla kamenný koš a držela ho v jedné ruce, uznal, že pro mě až taková zátěž nebude. Vyskočil mi tedy na záda a já i sestra jsme vyskočily do druhého patra do otevřeného okna. Pomalu jsme se proplížily až do oddělení onkologie, procházeli jsme jeden pokoj po druhém, četli karty lidí co leželi před námi, zatím měli všichni šanci na život, takže jsme je nechávali být. Nakonec jsme našli paní, které bylo 83 let, měla rakovinu kostí, velké bolesti a podle doktorů jí zbývalo pár dní života. Nemohla se ani pohnout, ukázala jsem její spis Nicolasovi a ten si ho přečetl.
„Dobře, ta vypadá, že se stejně dlouho nedožije.“ Joanne jí mezitím koukla do hlavy, zjistila, že nemá žádné věci, které ještě chce vyřešit a tak jsem měla povolení jí vysát, nebo spíše se pokusit z ní udělat upírku a nakonec jí vysát.
„Chceš, abych ti pomohla?“ Zeptala se mě Joanne, ale já jsem odmítla.
„Víš jak to chodí. Budu tam jen já a Nicolas, nesmí tam být nikdo jiný a nikdo mi neřekne přestaň. Musím přestat sama.“ Pokrčila jsem rameny. Joanne jen kývla a Nicolas se na mě díval a nic neříkal.
„Jdu hlídat.“ Oznámila mi Joanne a přesunula se ke dveřím. Já jsem došla až k ženě a ještě jsem zvedla oči k Nicolasovi.
„Nemusíš se na to dívat.“
„Ale já chci.“ Znovu jsem kývla a zakousla se do krku staré paní, krev z její tepny mi začala vytékat do pusy a já jí hltavě polykala. Sladký nektar života, který udržuje naživu lidi a jejich krev živí mě, koloběh života, nemohla jsem přestat, ale věděla jsem, že musím. Nakonec se mi po nějaké době podařilo uvědomit si co musím udělat a já svá krvelačná ústa odtrhla od krku stařeny. Krev mi stékala po koutku rtu a já věděla, že nyní mé oči rudě září, nechtěla jsem aby mě Nicolas takhle viděl, takže jsem radši zavřela oči a otočila se k Nickovi.
„Nechci abys teď viděl moje oči, takže se prosím otoč.“
„Chci vidět tvoje oči. Skutečně uvažuju o tom, že se změním, chci vědět všechno co se týče upírství.“ Otevřela jsem tedy oči a ty Nickovi byly náhle naplněné hrůzou.
„Vím kdo jsem, vím co dělám, jen moje oči září. Joanne, zvládla jsem to. Chceš taky? Aspoň trochu?“ Zeptala jsem se jí, ona odešla od dveří a podívala se na mě.
„Kolik jsi měla?“
„Tak půlku.“
„Ne, vypij jí, já mám pít až příští měsíc a ty bys byla po pár týdnech moc slabá.“ Jen jsem kývla a opět zabořila tesáky do ženina krku. Když jsem dosála, odešli jsme stejnou cestou jako dovnitř.
„Zatím ahoj Dennise, musím domů, jsem rád, žes mi tohle ukázala.“
„Nemáš zač, doufám, že mě teď nevidíš jako zrůdu.“
„Ne, vůbec. Nemyslím si nic špatného, spíš naopak. Děláš vlastně dobrý skutek. Ukončuješ lidem trápení, něco jako veterinář.“ Musela jsem se zasmát.
„To je věc názoru. Tak my už taky musíme, tak ahoj.“ Usmála jsem se na Nicolase, on mě ještě k sobě přitáhl a políbil mě na krk.
„Voníš po jahodách.“ Zašeptal mi do ucha a ještě jednou mi vtiskl polibek na krk, pak se otočil a odešel. No a my dvě šly domů.
„Jde do toho.“
„Fakt?“
„Jo, je rozhodnutej už od tý chvíle kdy viděl, žes dokázala přestat pít.“ Nechala jsem Joanne běžet napřed a já domů došla o půl hodiny později, pěšky, pomalým krokem (na mě pomalým) se šťastným úsměvem na rtech.

Datum Nicolasovi proměny jsme stanovili na první týden v červnu, tedy měsíc poté co jsem ho vzala na exkurzi do nemocnice. Předtím než zabořím zuby do jeho krku, musím mít dostatek sil a krve, tudíž jsme se sestrou vyrazily ještě den před proměnou do parku mezi feťáky abych se mohla nasytit krví a být schopna přestat ve správný okamžik.
Otec strašně nerad slyšel o tom, že Nicolas se chce proměnit. Jeho vidění se ztratila, tedy co se týče Nicolase, viděl pouze jeho, leížícho na rituálním lehátku a mě jak se mu zakusuji do krku, dál nic. Tudíž nebylo jisté jak to dopadne a nevěděla jsem to ani já, ale důvěřovala jsem si. Svému sebeovládání a tomu, že jsem dokázala přestat i když jsem byla úplně vyprahlá po krvi.
Nastal den D a Nicolas přišel. Co se týče jeho rodičů, oficiálně se stěhujeme na kolej na Aljašce. Tím bude Nicolas moci vysvětlit svou bílou pleť (plus nějaká nemoc) a taky to, že své rodiče uvidí jen občas.
„Tak, jdeme na to?“ Zeptal se zvesela, když si zul boty a následoval mě do mého pokoje.
„Nerozmyslíš si to ještě? Je ještě možnost říct ne.“
„Ne, chci být s tebou ať už jako člověk, nebo jako upír.“
„Dobře, jak chceš. Takže, lehni si prosím sem.“ Nasměrovala jsem ho k lůžku potaženému černým sametem. Ten samet je můj doplněk, prostě se mi to líbí, okolo jsem zapálila sedm svíček a došla k Nicolasovi.
„Teď tě kousnu, prosím, nehýbej se, ani nic jiného, jen klidně dýchej. Nesmíš mě nijak rozptýlit, protože se budu muset hrozně moc soustředit.“ Nicolas kývl a tak jsem si klekla k jeho ležícímu tělu a příbližila své rty k jeho krku.
„Dennise...kdyby to nevyšlo, tak chci abys věděla, že tě moc miluju.“ Zarazil mě ještě než jsem mohla začít pít jeho krev.
„Vím Nicolasi, i já tě miluju a neboj, vyjde to.“ Ujistila jsem ho, políbila ho na rty a zakousla se do jeho krku. Jeho krev tekla z jeho tepny přímo do mého krku, chutnala sladce a svěže, tak jako vás osvěží ledová voda v horkém letním dni, tak jako vás zahřeje horký čaj v zimě, chutnala sladce jako jahodový džus a zároveň hořce a kovově jako tonic. Byla v ní všechna láska, něha, vášeň, zloba, nenávist, všechny pocity, které si umíte představit a já pila a pila a neměla jsem dost. Nemohla jsem přestat i když jsem věděla, že okamžik, kdy budu muset odtáhnout své zuby od krku mého milovaného se blíží, ale já ho chtěla oddálit. Nechtěla jsem přestat pít ten sladký životadárný poklad. Nemohla jsem přestat a pila jsem dál. Krev přestala pouze téct, nyní už jsem musela sát. Někde za mnou něco bouchlo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, dál jsem pila a pila až jsem sála ze všech sil a snažila se z těla vyždímat poslední kapku krve...
A tehdy jsem se probrala zpět k vědomí a uvědomila si co se stalo.
„Nicolasi...“ zašeptala jsem a víc nevím...

Probrala jsem se do slunečného rána a chvíli jsem přemýšlela co se stalo.
„Ahoj Dennise, už jsi se probrala?“ Zeslechla jsem matčin hlas kousek ode mě, otočila jsem hlavu tím směrem a tam stála ona s tácem se snídaní.
„Ahoj mami, jo. Co je s Nicolasem?“ Máma náhle zesmutněla a podívala se do země. Došlo mi to.
„To nemůže být pravda, nemohla jsem ho zabít...“ Cítila jsem jak mi po tváři stékají mé krvavé slzy. Upíří brečí málo, ale když, tak pořádně.
„Dennise, je mi to líto, ale stalo se.“
„Co táta?“
„No, říká, že to čekal, takže on nebyl překvapen, a vzkazuje ti aby ses vzchopila a připravila se na svatbu. Chce tě provdat příští týden.“ Dívala jsem se na ní jako na blázna a nemohla tomu uvěřit.
„On to myslí vážně?“
„Ano. Je mi líto dceruško, ale nemůžu s tím nic udělat. Znáš naše zákony.“ Jen jsem kývla a dál plakala.

Další den přijel Andrew, už z jeho pohledu mi bylo jasné, že je sice rád, že si mě má vzít, ale zároveň trpěl, protože věděl, že i já trpím ztrátou svého milovaného. Když stál přede mnou nevěděl kam s očima a jediné na co se zmohl bylo: „mrzí mě to“. Ani já jsem nevěděla co na to říct a tak jsem mu jen poděkovala. Několik hodin v kuse jsem proplakala a kdyby to bylo možné asi bych se rovnou zabila, ale naše zákony jsou posvátné a upír nemůže spáchat sebevraždu. Prostě to nejde, něco ve vás vás vždycky zadrží i když se snažíte sebevíc. Andrew mě nechával na pokoji, za což jsem mu byla vděčná a začínala jsem k němu cítit jistou náklonost. Ne lásku, ale přátelství.
„Dennise, můžu dál?“ Ozval se po čtyřech dnech za dveřmi můj otec.
„Jo.“ Zamumlala jsem a schovala pod polštář Nicolasovu fotografii.
„Beruško, za týden je svatba. Nechci slyšet ani slovo, otáleli jsme dost dlouho a pokud nechceš zostudit náš rod a naší rodinu, musíš se vdát.“ Dívala jsem se na otcem s výčitkami. Jak mi může tohle říct, když jsem ztratila jedinou osobu ve svém životě, kterou jsem opravdu milovala a ona mně.
„Proč?“
„Nedokázalas ho změnit, i když jsi mohla. Kdybys to dokázala, nebránil bych ti.“
„Tys mi lhal, že. Celou tu dobu jsi viděl, že to skončí dobře.“ Do očí se mi znovu nahromadily krvavé slzy.
„Ano Dennise, až dokud ses nerozhodla, že nepřestaneš, tak jsem viděl, že to skončí dobře. Zlatíčko, jsme upíři, je naše přirozenost zabíjet lidi, vdávat se a ženit a pokračovat v naší rase. Jen tím, že vznešení budou plodit děti se vznešenými může dál existovat naše rasa a rodit se silnější upíři. Sice už nejsme vládnoucí rasa jako tomu bylo kdysi, ale stále máme pravomoce, místo na zemi a úkol.“
„Jaký?“
„Tys to ještě nepoznala? Naším úkolem je čistit planetu. Zabíjíme špatné lidi i v minulosti se zabíjeli převážně špatní lidé. Jen za Drákuly se vraždili všichni bez rozdílu, ale od té doby uběhlo mnoho let a upíři pochopili podstatu svého bytí. Musíš se vdát za Andrewa a pokračovat.“
„Nebude to fungovat.“
„Ale bude. Už teď sis k němu našla jakousi cestičku. Máš ho ráda, nemiluješ ho, ale je pro tebe přítel. Navíc vidím, že spolu budete šťastní. Ne hned, ale časem ano. Naučíš se ho milovat. Nicolas nezmizí, ale tvé srdce je dost velké na to aby dokázalo dát tolik lásky. Věř mi dcero.“ Jen jsem na to kývla a zase vytáhla Nicolasovu fotografii.
„Kdybych tě poslechla a nechala ho být, mohlo to dopadnout jinak.“
„Nevěděla jsi jak to dopadne a věř, že ani já jsem to nevěděl s určitostí. Budoucnost se stále mění a závisí na rozhodnutích. V jednu chvíli vidím Joanne s člověkem, v další se vznešeným. Nemůžu vědět jak nakonec dopadne, ale vždycky je více možností.“ Táta mě pohladil a objal, já mu objetí opětovala a byla jsem ráda, že mi tohle řekl.
„Tak zlatíčko a teď vstaň a pojď za matkou. Musíte vybrat svatební šaty. A neboj se, nikdo od tebe neočekává, že Andrewa začneš milovat po roce. I mě a tvojí mamince trvalo třicet let než jsme si na sebe zvykli. Když si vzpomenu jak ona mně nenáviděla. Byl to taky domluvený šňatek, byla zamilovaná do jiného upíra, ale její otec byl neoblomný. Musela si vzít mně, i když ten druhý byl taky vznešený. Prvních pět let mě nenazvala jinak než „ty hnusnej kazisvěte“, pak se to změnilo na „pane“ a nakonec si taky zvykla. A já jí celou tu dobu miloval a musel jsem být trpělivý. Ona nakonec zjistila, že ten její úžasný Dominic byl idiot, kterej měl místo mozku slámu a byla ráda, že si vzala mně a ne jeho. Doteď se tomu smějeme, já vim, že smrt milované osoby je hrozná, nikdo mi zatím umřel, ale chápu, že to bolí, ale všechno přebolí. Jsme upíři, nezapomínáme, ale jsme schopni vzpomínat v dobrém a jít dál. I ty to dokážeš Dennise. A teď do práce. Za týden se vdáváš.“ Usmál se táta naposled a vstal. I já jsem vstala, otřela si slzy, pohladila Nicolasovu fotografii a šla za mámou.

Týden uběhl jako voda a já stojím ve svém pokoji nastrojená jako princezna a čekám na to až za mnou přijde otec aby mně odvedl k oltáři, který je přichystaný v obýváku. Je normální a klasické, že se upírka vdává doma. Oddávajícím bývá většinou kmotr, což je v mém případě strýček Albert. Ozvalo se zaklepání na dveře, jen jsem zamručela, že je odemčeno, ale místo otce přišel Andrew.
„Takhle jsi mě neměl vidět. Přináší to smůlu.“ Koukala jsem na něj, v tom obleku mu to moc slušelo. Byli jsme skvěle sladění. Bílé šaty jsem odmítla už na začátku, vdávám se jen proto, že není jiná možnost a tak měli moje šaty blankytně modrý korzet s černou stuhou a krásnou modrou nabíranou sukni. Dál jsem měla na krku těžký černý řetěz z mosazi a k němu modrý diamant. Opravdu mi to slušelo, ale šťastná jsem nebyla. Kdyby na mě u oltáře čekal někdo jiný, běžela bych uličkou jen abych už u něj byla. Takhle bylo moje srdce tisickrát těžší než diamant na mém krku.
„Myslím, že ti větší smůlu přinést nemůžu.“ Zatvářil se jako štěně, kterému právě někdo sebral hračku.
„Tak jsem to nemyslela. Ženich nemá vidět nevěstu ve svatebních šatech.“
„Dennise, omlouvám se. Ani nevíš jak strašně bych byl rád, kdybych byl mrtvý já a ne Nicolas...“
„Ne, to neřikej,“ přerušila jsem ho „dopadlo to jak to dopadlo. Ty jsi upír, on nebyl. Byl to osud a ostatně můžu za to já a můj otec. Měl mi říct, že se v padesáti vdám a já jsem se neměla pokoušel udělat z člověka upíra.“ Pokrčila jsem rameny a po tváři se mi opět skutálela slza. Ještě než dopadla na světlé šaty se pod mým obličejem objevila bledá ruka a slzu zachytila.
„Neplakej. Co jsem slíbil, to splním. Nebudu na tebe nijak naléhat. Můžeme mít oddělené ložnice, vůbec se nemusíme vidět. Počkám dokud tě to nepřebolí, nebo mi alespoň nedovolíš abych se k tobě trochu víc přiblížil.“ Jen jsem kývla a do dveří vkročil můj otec.
„Andy, neměl bys vidět svojí ženu v šatech.“ Poznamenal, ale víc to nekomentoval.
„Omlouvám se, pane. Už jdu.“
„Počkej ještě, už za chvíli budeme jedna rodina, tak mi klidně říkej Andreasi.“ Nabídl mu ruku a Andrew mu ji stiskl.
„Tak a teď šup dolů. Já ti jí tam za chvíli přivedu.“ Andrew se usmál a odešel.
„Tak, jak se cítíš?“ Zeptal se mě táta s nadějí v hlase.
„No, po pravdě mohlo by být líp.“
„Já vím, holčičko. Jsem na tebe asi až moc tvrdej, ale do života to budeš potřebovat.“
„Hm...“ na víc jsem se nezmohla. Táta mě ještě naposledy objal jako svobodnou upírku, dal mi pusu na čelo a vzal mě za ruku.
„Musíme jít, zlato“ přikývla jsem a vyrazili jsme společně po schodech, které byly ozdobené bleděmodrými růžemi, ovázanými černou stuhou. Když jsme scházeli, smyčcové kvarteto začalo hrát Pachebellův kánon a mě se nevědomky nahrnuly slzy do očí. Tolik bych si přála aby na mě u oltáře čekal jiný upír, ale když jsem sešla schody a kráčela pomalu uličkou k Andymu a viděla v jeho očích všechnu tu lásku a něhu, uvědomila jsem si, že sice nikdy nebude jako Nicolas, ale může mi ho tak trochu nahradit.