Harry Potter a Spojení rodů - kapitola 20 - Hvězdy září, když na ně myslíš.

(A/N: Omlouvám se, jestli jsem zkreslila nějaké informace ohledně Lenčiny maminky, v knížce toho o ní moc řečeno nebylo a tak jsem si hodně věcí domyslela. Jestli někdo víte, že to s ní bylo úplně jinak, je to možné a ještě jednou se omlouvám.)
Rozhodli se, že na vrakovišti zůstanou minimálně do druhého dne. Neměli s sebou sice nic, co by se dalo použít jako deky nebo něco podobného, co by jim zpříjemnilo přečkání noci, ale když se porozhlédli našli pár starých potahů a dek, s kterými Hermiona dokázala hotové zázraky. Harry by nikdy nevěřil, jak užitečné dokáže být prostudování příručky kouzel pro domácnost.
Nepředpokládali, že by je zde Smrtijedi mohli nalézt. Nechodili sem ani mudlové, a tak nebylo nutné držet hlídku, každý se stejně potřeboval pořádně prospat. Jediné, co je trochu trápilo byl hlad, potřeba spánku však byla silnější.
Jediný Draco nespal. Chvíli se převaloval v provizorním spacáku, ale když si byl jistý, že všichni ostatní spí, vylezl z něho a šel se projít. Na vrakovišti nebylo nic zajímavého. Weasleyho všudypřítomná auta fascinovala, jeho ne. Posadil se na kapotu jednoho starého kabrioletu a zadíval se na hvězdy. Když byl malý, rád se na ně díval z okna svého pokojíku a matka ho učila poznávat jednotlivá souhvězdí. Chybělo mu to. Poslední dobou s matkou neměl takový vztah jako když byl malý, to pro něj byla zosobněním anděla, ale stejně, byla to jeho matka.
Z úvah ho vyrušil šramot. Prudce se otočil a napřáhl hůlku. Když viděl, kdo hluk způsobil zase ji sklonil.
„Láskorádová,“ odtušil.
„Nemůžeš spát?“ zeptala se. Vlastně to nebyla otázka, byl to takový zvláštní oznamovací způsob, jako by mu chtěla vysvětlit, proč tu sedí. Nemělo cenu odpovídat, tak jen přikývl.
Nic neříkala, jen si ho prohlížela. Byl by radši, kdyby něco řekla, protože ho to její zírání znervózňovalo.
„Na co koukáš?“ vyjel na ni, ji to však z míry nevyvedlo. Byla zvyklá.
„Mohli by tu být vrakobrtníci, ale neboj, jsou neškodní,“ řekla mu.
Kdyby před ním stál kdokoliv jiný než Lenka, vynadal by mu, že si z něj dělá blázny. Jenže tahle havraspárská holka to myslela vážně, tím byla proslulá i ve Zmijozelu, ačkoliv jinak pro ně byla naprosto nezajímavá.
„Cože by tu mohlo být?“
„Vrakobrtníci,“ zopakovala. „Mají rádi taková místa. Nikdo je tu neruší. Nemají moc rádi lidi, víš. Ale nechávají za sebou stopy.“
Zvedl obočí. Nevěděl, jestli to ve svitu měsíce postřehla, ale i kdyby ne, pokračovala dál.
„Ty rezavé stopy, tu zanechávají vrakobrtníci. Je to jejich prášek, kterým si označují území, kde byli.“
„Rez,“ ušklíbl se.
„To si všichni myslí,“ přikývla, „ale není tomu tak.“
Pokýval hlavou. Asi nemělo smysl jí to vymlouvat.
Posadila se vedle něj.
„Vím jak ti je,“ řekla najednou. Chvíli nechápal o čem mluví, Lenka to však brzy upřesnila.
„Zemřela ti maminka.“
Zase to nebyla otázka, i když tón hlasu to možná naznačoval. Trochu se zamračil. Grangerová s Weasleyovou si taky nenechají nic pro sebe. I když možná to vytušila z jeho dialogu s otcem.
„Mně taky,“ řekla najednou.
To nevěděl. Chtěl na ní vyjet, že tomu nemůže rozumět, teď byl rád, že to neudělal. Nebylo by to zrovna…vhodné. Od kdy se o to stará?
„Byla nemocná. Nechtěla k Mungovi, víš a tak zemřela doma. Je to tři roky.“
„To je mi líto,“ řekl, protože přesně to se v takových chvílích říká. Jestli mu to bylo líto i ve skutečnosti si nebyl jistý. Možná trochu.
„I mně,“ přikývla hlavou. „Ale ona tady stále je, víš?“
„Je duch?“ napadlo ho jediné možné řešení.
Zakroutila hlavou.
„Kdepak. Maminka se nebála. Ale je tady, stejně jako tvoje,“ vzala jeho ruku do dlaně a dala mu ji na jeho hruď.
Přejel mu mráz po zádech, to co udělala pro něj bylo neskutečně silné. Byl Malfoy, málokdo by ho přesvědčoval, že má někoho v srdci. Všichni si mysleli, že srdce nemá, nebo že ho má z kamene. Rozhodně nečekal, že někdy někdo udělá takovéto gesto.
„Víš co mi matka říkala, když jsem byl malý?“ zeptal se a naznačil tak Lence, že chce aby zůstala. Nečekal na reakci a pokračoval:
„Říkala, že z lidí, co zemřou se stane hvězda. Ta pak září a nikdy nezmizí.“
„A co když vyhasne?“
Draco pokrčil rameny.
„To nevím,“
„Možná nevyhasne, dokud na tu osobu myslíš. Září, dokud má komu zářit,“ přišla s vysvětlením Lenka.
„Jo, tak nějak to bude,“ zašeptal.
Oba dva pak pozorovali hvězdy. Nemuseli nic říkat, každý hledal tu svoji hvězdu, na které jim záleželo a oba dva si přísahali, že ji nikdy nenechají zhasnout.