Nenávist - Kapitola 4.

Proměna
- z pohledu Violin

Ležela jsem vedle Allana na posteli a tiše poslouchala jak dýchá. Ani on nic neříkal. Zdál se hluboce zamyšlený. Snažila jsem se přijít na to, nad čím přemýšlí, ale nic kloudného jsem nevydumala. Leželi jsme tu takhle už bezmála tři hodiny. Jak čas pomalu ubíhal, když jste mohli žít věčně! Nikdo mi přece nemůže vyčítat, že jsem tohle chtěla dopřát tomu dítěti! Nemuselo by nikam chvátat. A mohlo by žít navždy. Kdo by tohle nechtěl? Ta lepší a logicky uvažující část mého já si samozřejmě uvědomovala i to, že to dítě přinutím pít lidskou krev, že už nikdy nedospěje ... Ale ta špatnější část tu lepší přehlušila.***
Najednou se Allan s hlasitým povzdechem zvedl a začal se oblékat. Posadila jsem se.
"Ty už jdeš?" zeptala jsem se ho s psíma očima. Usmál se a políbil mě na temeno hlavy.
"Musím," zašeptal mi do vlasů.
Nespokojeně jsem zamručela. Chtěla jsem tu s ním ležet déle. Bylo to tak uklidňující.
"Vrátím se co nejdřív, ano?" slíbil šeptem, políbil mě a odešel. Znovu jsem se natáhla na postel. Skoro bez hnutí jsem tam ležela až do odpoledne. Zvednout se mě přinutily až zvony hlásající krmení. Rychle jsem se oblékla a s šimráním po celém těle jsem se nedočkavě rozběhla do jídelního sálu. Už zase jsem cítila ten nový příval naděje, který mě naplňoval vždy před každým novým krmením. A po něm mě zase opustil. Ale dnes to bylo jiné. Dnes jsem cítila, že to vyjde. Dnes je můj velký den.
"Ahoj Violin," pozdravil mě otec, když jsem přiběhla do sálu. Jen letmo jsem ho políbila na tvář a nedočkavě sledovala dveře, kterými ale zatím dovnitř proudili jen upíři. "Jsi nějaká ... roztržitá," poznamenal Leod. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co vlastně řekl.
"Ne, ne nejsem," zamumlala jsem, ale nespustila oči ze dveří. Vůbec jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na ty dveře. Úplně mě přitahovaly. Jen koutkem oka jsem postřehla Allana, který vešel společně s ostatními upíry ze Správy bezpečnosti dovnitř.
"Ahoj lásko," usmál se, když mě obejmul.
"Hmm," zabručela jsem. Cítila jsem jeho zkoumavý pohled. Oči jsem neodtrhávala ode dveří.
"Jsi hladová?" zeptal se mě s úsměvem, protože si zřejmě můj přehnaný zájem o vchod sem vysvětlil jinak. Nereagovala jsem a tak si jen povzdechl a už nicneříkajíc mě držel okolo pasu. Zdálo se mi, že to trvalo věčnost, než se dovnitř nahrnuli všichni upíři a dveře se zabouchly aby mohli přijít lidé. Jako z velké dálky jsem slyšela Leoda a Allana jak se baví o nějakém nebezpečném upírovi. I když by mě to jindy určitě nesmírně zaujalo, tentokrát jsem tomu prostě nedokázala věnovat pozornost.
Úplně se mi zotřásla kolena, když se brána konečně začala otevírat. Všichni upíři ztichli a soustředili se jen a jen na oběd. Lidé vcházeli pomalu a s natěšeným výrazem. Mnozí z nich měli v rukou fotoaparáty. Když všichni vešli, brána se zavřela a Leod jako vždy zvolal:
"Dobrou chuť!"
Všichni upíři se rozběhli proti nic netušícímu davu a začali se ozývat první výkřiky hrůzy. Já zůstala stát uprostřed sálu a pečlivě prohledávala okolí. Když už jsem pomalu přestala doufat, konečně jsem spatřila to, co jsem dlouho hledala. V rohu se krčil malý, asi devítiletý kluk, v očích téměř šílený. Rozběhla jsem se k němu. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že si ho zatím žádný upír nevšiml.
Když jsem se k chlapci přiblížila, začal křičet. Co nejrychleji jsem ho popadla a zacpala mu rukou ústa. Nikdo si mě nevšímal. Byli příliš zabraní svými obětmi. Vyklouzla jsem ze sálu, v rukou zmítajícího se klučinu.
"Pšš," šeptala jsem mu, když jsem se plížila chodbami do své ložnice. Nepřestal sebou házet ani když jsem ho co nejjemněji položila na postel.
"Tiše," domlouvala jsem mu roztřeseně, když opět začal křičet až bolely uši. "Slibuji, že ti neublížím." Z očí se mu řinuly slzy. Rychle jsem si němu přisedla a donutila ho si lehnout. Začal kopat.
Zarazila jsem mu zuby do krku. Horká krev mi stékala po bradě a máčela bílé povlečení.
Přestaň, přestaň, přestaň! opakovala jsem si zoufale, když jsem si uvědomila, že už musím přestat sát, jinak ho zabiju. Ale nemohla jsem. Jeho krev mi tolik chutnala a já se už dlouho nenakrmila! Chlapcovo úsilí shodit mě začalo pomalu ochabovat. Já musím přestat! Náhle jsem se od jeho krku odtrhla tak prudce, až jsem upadla na zem. V tu chvíli jsem chvíli vůbec neuvědomovala co se děje. Až když jsem spatřila to drobné a křehké tělíčko na posteli jak se svíjí v křečích a s pološílenýma očima si svírá krk na kterém doteď jistě cítil mé zuby, uvědomila jsem si, že jsem to dokázala. Nezabila jsem ho. Já ho kousla, ale nezabila. Jako v tranzu jsem se posadila zpět na postel a sevřela jeho upocenou ručičku. Nemohla jsem se přestat smát. Byla jsem tolik šťastná!