Pohádková noc

Zvuky vycházející zvenku ji probudily. Okno jejího pokoje bylo otevřené, protože měla ráda spánek v doprovodu čerstvého vzduchu. Zvuky považovala nejprve za rozhovor rozezleného páru, ale vzápětí zjistila, že tomu tak není. Promnula si oči a ve slabé noční košilce přešla k otevřenému oknu. Nebe bylo pokryto množstvím zářících hvězd, jejichž světlo se vpíjelo do vlasů mladé dívky.
Do nočního ticha prolétaly melodie známých písní. V širém okolí kam jen dohlédla, nebyl vidět žádný pohyb. Jen škvírkou v garážových vratech prosvítalo slabé světlo. Třepotalo se, jako by se někdo v jejich zákrytu pohyboval.
Rozespalá si oblékla župan, navlékla ponožky a v pantoflích, které si za dveřmi nazula, vyšla z domu. Pomalými kroky se blížila ke garáži. Uvnitř se stále někdo hýbal. Hudba byla nyní o něco tlumenější, jakoby ji někdo zeslabil. Zvláštní.
Dívka se začala bát. Přestože byla krásná, teplá, letní noc, po celém těle jí přejížděl mráz a naskákala husí kůže. Co bude dělat? Někdo je uvnitř a možná se jim snaží vykrást garáž. Myšlenku ihned zahnala. Uvědomila si, že uvnitř není jediná hodnotná věc, která by stála za krádež. Bylo tam pouze staré auto, nikdy nefungující sekačka a nějaké zestárlé náčiní. A kdyby uvnitř přeci jen někdo loupil, určitě by si k tomu nepouštěl rádio.
Opatrně našlapovala, aby její krůčky nebyly slyšet. Přešla až ke garážovým vratům. Položila ruku na hliníkovou kliku. Na chvíli se zarazila a přemýšlela, zda je má opravdu otevřít. Kdyby je nechtěla otevřít, určitě by nešla až sem v tuhle noční dobu.
Udělala to. Vzala za kliku a otevřela dveře. Výjevu, který se jí naskytl, nevěřila. Ve vzduchu se vznášelo velké množství modrých, žlutých, zelených a červených vil, které se nádherně třpytily. Veselily se a bavily. Smáli se a mávaly svými jemnými křídly. Všechny dveře auta byly otevřené a uvnitř něho tancovaly do rytmu hudby stovky malých skřítků v krásně barevných oblečcích.
Jakmile si uvědomili, že někdo otevřel vrata a pozoruje celé dění, zastavili se. Bylo to jako pohled do neznámé, krásné pohádky.
Někdo vypnul rádio. Všechny pohádkové bytosti uvnitř garáže soustředily svoje pohledy na mladou dívku. A nastolené ticho bylo náhle protnuto lusknutím prsty.
Dívce se zavřely oči. Nemohla se pohnout. Možná se zastavil čas. Nevěděla. Možná spadla na zem. Asi ne. Necítila žádný povrch. Ticho se prohlubovalo… Cítila, jak ztrácí vědomí. Však než se tak stalo, uslyšela jemný hlásek: „Příště si musíme dávat větší pozor.“

Stála před garážovými vraty. Dívala se na hlinnou kliku, kterou svírala v ruce a poslouchala známou píseň vycházející zevnitř.
Otevřela vrata a pohlédla dovnitř. Všechny dveře auta byly otevřené, rádio puštěné a žárovka visící u stropu se houpala ze strany na stranu. Byla to ta stará známá garáž.
Sebrala ze stolu malý ocelový klíček od vrat, vypnula rádio, pozavírala dveře auta, zhasla světlo a zvenku garáž zamkla. Vše bylo opět v naprostém pořádku a noční ticho bylo nyní přerušováno pouze šouravými kroky vracejícími se zpět do domu.
Nikdy nefungující sekačka stála pořád na svém místě v rohu garáže. A jen co se zvuky vzdalujících se kroků vytratily úplně, zpod sekačky se ozval jemný hlásek: „Příště si musíme opravdu dávat pozor.“