Souhvězdí

A nastala tma. Nebe se zatáhlo, jen Tvé oči se proměnily v blyštící se zrcadla. Byl jsi vlkem, který nikdy nedostal jméno. Z nebe se spustily provazy deště a po nebi tančily výboje blesků. Přesto bylo podezřelé ticho, v srdci prázdno. Seděla jsem uprostřed lesa do kostí zmáčená, mezi deštěm, jenž protkával mi vlasy protínaly se slané slzy naděje. Do kůry ryla jsem pohledem a počítala letokruhy čekání, čekání na něco, co nemělo v daný moment ani název či myšlenku. Snad jen...

Voskové listy stromů ohýbaly se pod neustávajícím deštěm a před blesky, které hledaly si cíl utíkalo vše kolem.
Jen já měla času víc než kdy jindy...Nic mě nikam netáhlo, ani netáhne. Počítám kaluže a přemýšlím ve které zvýším svoji přitažlivost pro úder blesku.
Až jsem se rozhodla, bouřka utichla. Pozdě. I v mých myšlenkách bylo pusto...

Tvůj pohled mne stále doprovázel, v koruně posedával stín. Možná, že byl jsi to Ty, nebo já? Mé svědomí? Blížící noc nedala mi odpovědi, v objetí stromovětví usínám v nejvyšším záhybu lesní chobotnice a při pohledu na hvězdy stávám se astrologem...
Z bezvýznamných hvězd stávají se mí přátelé se jmény, vždy, když se podívám na nebe, tak i když je den a svítí slunce. Pořád září...
Přesto, že jsou všechny stejné, každá září jinak a jindy...a to je na tom to krásné, ta rozmanitost.

Zanedlouho vyrostl nový strom, který už nehledal, neboť našel.
Našel se mezi stovkami stejnými, s pohledem do neznáma...smíření s osudem, že blesk může přijít i z čistého nebe...
Tvé oči proměnily se v noc.
Konečně jsi našel smysl, při úplňku vyješ na měsíc z mého objetí, a v okamžiku kdy nikdo z nás ničeho nelituje...

Otřásla se země a naše touhy vzplály a naposled vydechl jsi, chvíli pozorovala jsem Tvé prázdné oči, co mi toho chtěly ještě tolik říct a v slze skonalo i mé nic. Ohořelé city zanechaly rozdrásanou krajinu a na nebi vzniklo vlčí souhvězdí.

Astrologové si ještě dlouho lámali hlavy nad záhadou nové ozdoby nebe...