13.část - Krvavá daň

V záři ohňů zjizvené tváře vlkodlaků byly ještě děsivější než za dne. Všichni seděli v obrovském kruhu a pozorovali výheň před sebou. Dřevěné zvonkohry v korunách stromů vydávaly duté tóny při sebemenším vánku. A že ho tuto noc válo požehnaně. Chvílemi se zvedal štiplavý vítr, jindy se ani stéblo nepohnulo.

Hlasité rytmické údery bubnů se prodraly i tmou bezvědomí. Každý prudký zvuk se mi zarýval do právě nabytého vědomí. Teprve po několika chvílích, trvajících celé věky, bolest začala ustupovat a já byla schopná vnímat i přítomnost všech vlčích lidí. Musela jsem na tvrdé, chladné zemi ležet dosti dlouho. Neprokrvenými končetinami se mi rozlévalo nepříjemné brnění.
Ležela jsem v udusané trávě s nosem téměř zarytým v hlíně. Na tuze svázaných zápěstích jsem cítila nezahojené otlaky. Pracně jsem se překulila na záda.
"Ale, slečinka se nám probudila. Tak přece jenom ještě nevypustila duši!" zasmál se zarostlý chlápek, tyčící se nade mnou. Přikleknul ke mně a zatočil tekutinou v oprýskaném hrnku.
Teprve teď jsem si uvědomila vyprahlé rty a přiřadila si tupý tlak v temeni, za příznak dehydratace.
"No jó! Dala by si, co?"
Místo odpovědi mohl pocítit jen moje koleno na citlivém místě. Zraněně zaskučel, chvíli vypadal zpacifikovanej, no potom jsem leda já cítila pořádnou facku na tváři, kterou mě snad zaryl do země, či co.
Z úst mi unikl tiché zasténání.
"TÁHNI OD NÍ, NEBO SE NEZNÁM!" přímo zařval Sam. Otočila jsem se za hlasem. Byl přivázaný ke stromu. Po stranách s párem vlkodlaků.
"Ho, ho, hó!" trochu přiškrceně zavrčel přikrčenej vlkodlak přede mnou. "A co bys mi tak chtěl dělat?" sjel pohledem z něj na mě.Ušklíbnul se a chytil mě za vlasy. Prudce se mnou cuknul k zemi. Svět kolem se mi znovu před očima rozběhnul ve smotanci barev a zvuků, které jsem za boha nemohla rozluštit. Napůl otupělá jsem akorát vnímala kdy mě přivázali k vedlejšímu stromu od Sama. Snažila jsem se sebrat a konečně propadnout do plného vědomí, jenže smysly se mi asi zbláznily a rozhodly se, že mě umučí k smrti. I pouhé praskání natahovaného provazu a šustění, kdy se o sebe třou dva konce při zavazování, mě málem dokázalo připravit o zdravý rozum.
Hlava mi klesla k pravému rameni a vlasy mi kolem obličeje zastřely výhled. Potřebovala jsem ještě nějakou chvíli odpočinku…
/***/
Pohodlně se usadil ve povaleném vykotlaném kmeni dubu a s vlkodlačím pánem vedle sebe sledoval roztržku. Sledoval naprosto pozorně každý jejich pohyb, když -její- pomlácené tělo přivazovali ke stromu i její útrpný výraz. Víčka se jí lepila k sobě a světlé duhovky pod nimi neměly pořádnou příležitost prozkoumat okolí, i přes její očividnou snahu. Svaly se jí rozlilo bezvládí, hlava klesla, ale jemu ani tak nedala žádnou svobodu. Bezbrannost, vysílenost a snad i beznaděj co z jejího drobného těla momentálně vyzařovaly, ho hypnotizovala. Nedala jeho pohledu žádnou šanci ji opustit. Fascinovaně na ni civěl, čehož si zákonitě musel všimnout vlkodlačí vůdce.

Garza na něj jen hodil nenávistný pohled, no nijak se nedivil upírovým choutkám. Sám zakusil jak lákavá je krev lidí se zvláštními schopnostmi. A ta téhle holky byla obzvláště vábivá! Všichni tady si přáli ji okusit. Nikoho nenechala ta vůně chladným, spíš i v nich vřela krev, byli ještě zuřivější a nedočkavější než obvykle.
Jenže na to teď nebyla vhodná chvíle. Její konec nadejde teprve po dnešní zábavě a taky až odsud ten prokletý upír zmizí.
Stejně jako se mu nervy šířila touha po krvi té holky, tak se zase jeho hlavou šířily poplašné zprávy a varovné útržky drbů ve městě.

Rozrušení vlkodlaci s posměšky vyváděli Sama až k prostoru kolem ohně. Zraněný vlkodlak se rozhlížel a na každé sebemenší popíchnutí ze strany pokrevních druhů, reagoval hlubokým vrčením a když byla příležitost, tak i pěstmi. Vlčí muži, se zanedbatelným počtem vlčích družek, kolem něj kroužili a nedočkavě čekali na chvíli, kdy dorazí jejich šampión.
Ani to netrvalo nijak dlouho, kdy se jejich řadami protlačila hora svalů s tupým výrazem ve zjizvené tváři. Chlápek se nechával poplácávat po ramennou každým, kolem kterého prošel, zároveň si pokřupával klouby na prstech a protahoval krk.
Při pohledu na svého domláceného protivníka, o jeden a půl hlavy menšího Sama se rozesmál, přičemž ten smích nejvíc připomínal skřípání brzd.
"Tohle?! To pro mě není soupeř!" chvástal, ale už obezřetněji začal kroužit kolem svého protivníka. Zdálo se, že i jeho obličej ztratil většinu své natvrdlosti. Jeho oči zežloutly a čočka se roztáhla téměř až do krajů, že byl vidět pouhý světlý pruh duhovky. Mimické svaly se napnuly, stejně jako šlachy na krku, chlupy na rukou ztmavly a poporostly v řídkou srst, stejně tak prsty. Nehty na rukou také ztmavly, zešpičatěli až se částečně podobaly na ostré drápy vlčí šelmy.
Samovi se v očích zalesklo, ale jinak nedával absolutně najevo své pocity. Na projevy "náklonnosti" ostatních už nijak nereagoval. Ponořil se do nastávajícího souboje aniž by dál vnímal svět kolem sebe.

Matně si periferním viděním začal uvědomovat dění u ohně. Ačkoliv jeho zaujetí neustupovalo, zbytek rozumu, neutlačeného do koutka mysli, ho donutil odvrátit pohled od Riell. Stále mu okupovala mysl, no neobvyklost situace ho vytrhla ze zamyšlení.
Sledoval jak se vlkodlak proměňuje. Nebylo to poprvé ani naposledy, jenže tentokrát vše ubíhalo jako ve zpomaleném filmu. Mohl sledovat změny hezky postupně… ale přece mu tu něco nehrálo. Proč to? A jak?
Stejně rychle, jako se vlkodlakův lidský vzhled začal měnit ve vlka, tak i skončil. Svaly značně zmohutněly ale kostra stále byla lidská. Kůže, pokrytá srstí spíše připomínala vlka i když postrádala značnou huňatost.
"Zajímavé." Prodralo se tiché zamručení skrz jeho rty aniž by si uvědomoval našpicované uši Garzy. Ty poslouchaly každý sípavý nádech i výdech, oči každý jeho pochyb a nos luštil pach upírovy nálady ve vzduchu.
Zoufale se jeho čich snažil zaznamenat sebemenší náznak nervozity nebo strachu, marně.
Přesto mu nemohlo ujít jak se Dean nepatrně a na zanedbatelnou dobu napjal. Ostatně, i pro upíra jeho postavení a zkušeností, to celé muselo být značným překvapením.
Děsivým překvapením.
Jeho ani nikoho z jeho druhů by asi nikdy nenapadlo, že se tohle dá. Jen částečná proměna.
Znamenalo to, že v jejich útoku ustoupí značná omezení. Proměna ve vlky jim oslabovala komunikaci. Ztráceli rozvahu, stávaly se z nich stroje, řízené jen pudy. Převaha upírů netkvěla totiž v tom, že jejich svaly, dalo by se říct polomrtvé, jim nedávala žádná omezení. Mohli využívat skutečnou, neomezenou sílu člověka.
Hlavní výhoda byl mozek. Neproměňovali se ve zvíře lačnící po krvi… .
Teď budou síly vyvážené.
Aspoň normální upíři nebudou mít žádnou výhodu, až se jejich rasy vrátí k původnímu nepřátelství mezi druhy.
Jistě, on se neměl čeho bát, ale… .něco mu v mysli doplo a jeho pohled se znovu přesunul k dívce přivázané k e stromu. Byla znovu při vědomí. Odřeniny na tvářích se pekelně pomalu hojily - oproti normálu přímo hlemýždí rychlostí. Její oči, před chvílí ještě neschopné udržet víčka od sebe, teď vytřeštěně hleděli na zápas před sebou. ….obyčejní upíři, lidé a ani výjimeční lidé utrpí ztráty.
Zmocnila se ho nevole. Ba přímo zuřivost. Jak ji nevnímal když jeden z vlkodlaků uštědřil Riell ránu, ale i i když už se k ní přibližoval, shýbal, mluvil s ní… tak teď mu rozproudila krev v těle.
Vztek si notoval s vřavou u ohně. Pokřiky a sténáním, když jeden z vlkodlaků schytal úder. Sám pocítil chuť rozdrtit některé přítomné a sám by si nejraději smlsnul na onom provokatérovi.

Garza si dobře uvědomoval nadřazenost tohoto upíra nad ostatními. Nedocházelo mu však proč se, do teď dobře maskované, upírovy pocity tak najednou prpodraly na povrch. Vzduch zhoustl a atmosféra se mezi těmi dvěma napjala.
Sám pocítil strach a zároveň touhu po bitvě. Stejnou, jaká vládla mezi jejich rasami už od začátku.