Smečka XIV. - Záchrana

„Tak tohle se opravdu může stát jenom mě.“ Konstatoval jsem tiše své umění, když vtom jsem zaslechl praskot suchých větviček za sebou. Rychle jsem se otočil a švidral na místo, odkud zvuk přišel. Natahoval jsem uši, jak to jen šlo, ale už jsem nic neslyšel. Pomyslel jsem si, že to byl asi jenom zajíc nebo nějaké jiné zvíře.
Praskla další větvička.
Trhl jsem sebou a přiškrceným hlasem jsem zvolal:
„Kdo je tam?!“ chytrá otázka - kdo by to tak asi mohl být.
„Já.“ Ozvalo se zpoza stromů. Byl jsem překvapen. Ten hlas nepatřil Sethovi.
„Kdo já?“ chtěl jsem se ujistit pořád trošku rozrušený.
„Já – Vera.“ Uchechtla se.
„Kdo jsi?“ ptal jsem se tupě pořád dál.
„Právě jsem ti to řekla!“
Mlčel jsem. Slyšel jsem jen jemný smích.
„Co tady děláš?“ zeptala se mě, když bylo delší dobu ticho.
Co tu dělám? Co jí mám říct? Pravdu? Odvedla by mě rovnou do blázince.
„Haló!“ přerušila mé uvažování.
„Eh, ztratil jsem se…“ odpověděl jsem jí nakonec. Rozhodl jsem se vynechat ty předcházející podrobnosti.
„Jó? Neříkej. Podle toho, jak jsi oblečený bych to do tebe neřekla…“ smála se mi stále.
Usoudil jsem, že asi nebude nebezpečná. Jak by mohla? Podle jejího hlasu jí může být tak 10 let.
„No, nechtěla by ses mi spíš ukázat?“ začal jsem si jí na oplátku dobírat já.
Skrz zelené listí se ke mně připlížila drobná postava v jasně žlutých šatičkách. Měla dlouhé světlé blonďaté vlasy, s kterými si nezbedně pohrával vítr.
„Ahoj.“ Pozdravil jsem ji. „Mé jméno je Allan.“ Podal jsem jí ruku. Dívka mou ruku stiskla.
„Mé jméno už znáš.“ Podívala se mi do očí a zase se usmála. Její oči byly jasně modré.
„Pojď se mnou k nám. Půjčím ti od táty nějakou košili.“ Nabídla mi Vera, chytla mě za ruku a už mě táhla sebou do svého domu.
„Ty tu bydlíš s tátou?“
„A s mámou. Přestěhovali jsme se sem loni v létě. Líbí se mi tady, je tu spousta stromů a míst, kde se můžu schovat.“ Odpověděla mi víc než jsem chtěl a pořád mě za ruku vedla skrz keře.
„Zadrž!“ zastavil jsem se a vysmekl se z jejího lehkého sevření. Cukla sebou a otočila se ke mně. Zadívala se na mě zklamaným pohledem. „Co by na to řekli tví rodiče, kdybys mě jen tak přivedla domů?“
„Mámě to nebude vadit. Naopak – je hodně starostlivá. Pravděpodobně ti přinese jídlo dřív, než tě vůbec uvidí.“ Pousmála se na mě znovu. Připomněla mi tím Chrise.
„A táta?“ zeptal jsem se, když jsem se vyhrabal ze vzpomínek na svého čtyřnohého přítele.
„Táta je v práci. Odjíždí vždy v pondělí brzy z rána a vrací se až v pátek pozdě v noci.“ Ujistila mě a zase odhalila své zářivé zuby v úsměvu.
„Tak se neboj a pojď!“ natáhla se pro mou ruku a zatahala mě za ni. „Musíš mít hlad. A taky už určitě sníš o čisté košili!“
Tohle jsem popřít nemohl.
„Tak jo, veď mě.“ Svolil jsem a Vere se rozzářila její blyštivá očka. Udělala otočku na jedné noze a rozběhla se skrz další větvičky.
Následoval jsem ji a poslouchal její smích. Před sebe jsem se díval jen po chvilkách, abych dítko neztratil a nevydal se špatným směrem. Víc pozornosti jsem věnoval cestě, po které jdu. Nechtěl jsem zase skončit někde se zapadlou nohou.
Dívka se zastavila a začala poskakovat na místě.
„Tak jsme tady!“ zazpívala skoro slavnostně a máchla střídavě jednou a potom druhou rukou k domu, co stál přímo před ní.
Byl to obrovský dvoupatrový dům s verandou, rozléhající se okolo celého jeho čela. Její zábradlí bylo natřené na bílo a stejně tak i dveře, okenní rámy i okenice. Dokonale to ladilo se světle modrými zdmi.
„Páni, tak v tomhle paláci ty žiješ?“ divil jsem se. Vera se zaculila a pobídla mě, abych vstoupil dovnitř. Odmítl jsem a řekl, že by bylo asi lepší, kdyby vešla první ona a představila mě.
Rozběhla se po bílých prkenných schodech, rozrazila dveře a začala volat:
„Mamííí, Mamííí!!“
„Co se děje, co se stalo?“ Zakřičel další vyděšený hlas.
„Níííc! Jen ti chci někoho představit! Pojď se mnou ven!“ křičela dívenka pořád zvesela vyběhla zpět na verandu. Za ní se vyřítila mladší žena s dlouhými černými vlasy stažených vzadu gumičkou do ohonu. Na sobě měla dlouhé světle zelené šaty.
„Ehm, no, dobrý den. Omlouvám se, ale vaše dcera mě sem dovedla. Nemohl jsem odporovat.“ Snažil jsem se omluvit. Verina matka mě pořád zmateně pozorovala.
„Já… ztratil jsem se v lese… a Vera,“ ukázal jsem na pořád se usmívající dívku. „mi nabídla, že mě vyvede ven a ukáže mi cestu.“
„Ale tak to není!“ Vložila se do toho malá zachránkyně. „Řekla jsem Allanovi, že mu půjčíme nějaké tátovy košile a že se tu může najíst!“ žadonila bez ustání.
„Nerad bych vás obtěžoval. Já… jen mi ukažte cestu, kudy se dostanu do nejbližšího města a já se o sebe postarám!“ snažil jsem se dát najevo, že nejsem zloděj, ani blázen.
„Ale kdepak!“ Promluvila konečně žena. „Pojďte rychle sem! Vero, běž do ložnice a přines tátovo staré oblečení. Je nahoře ve skříni!“ Přikázala své dceři a ta se zase jen usmála a vběhla do domu. Její matka ke mně přistoupila. Objala mě paží kolem ramen a vedla mě dovnitř. Vstoupili jsme do velké místnosti.
Uprostřed pokoje, jež byl na první pohled obývacím pokojem, stála starší zelená pohovka s fialovým kytičkovaným přehozem. Okna lemovaly husté oranžové závěsy a mohutný nábytek z tmavého dřeva byl postaven na huňatém červeném koberci.
„Posaďte se!“ pokynula mi. „Máte hlad? Hloupá otázka, určitě máte hlad. Co byste si dal? Můžu vám nabídnout koláč, nebo něco slaného? A k pití čaj?“
„Voda bude stačit.“ Nesměle jsem se na ni usmál.
„Ale kdepak, počkejte, uvařím vám čaj. Ovocný, nebo bylinkový?“ nedala se hostitelka.
„Tak asi ovocný. Děkuju.“
„Hned jsem tady.“ Řekla a zmizela v kuchyni. Posadil jsem se na pohovku a prohlížel si fotky posazené na krbové římse.
Bylo na nich malé usmívající se dítě, v kterém jsem se stoprocentní jistotou poznal Veru, a ještě jedno dítě mně neznámé. Myslel jsem si, že to asi bude nějaká její kamarádka.
Mezitím se Verina matka vrátila a v rukou nesla podnos s čajem a talířem koláčů.
„Nabídněte si.“ Pobídla mě a usadila se do křesla vedle pohovky.
Do jedné ruky jsem si vzal koláč a druhou jsem přidržoval pod ním, abych nenadrobil. Jak jsem jej spolykal, napil jsem se čaje. Bylo to, jako kdybych měl první jídlo snad po roce.
„Můžu se na něco zeptat?“ prolomila opatrně ticho žena.
„Jistě, jen se ptejte.“ Uklidnil jsem ji.
„Co se vám stalo, že jste se ztratil. Vypadáte, že jste bloudil přinejmenším 3 dny.“
Zase je to tady. Budu muset poskytnou o něco přesnější výpověď než byla ta, jež jsem přednášel dítěti.
„Opravdu už bloudím 3 dny. Ale není to tak zlé – asi dva dny jsem byl schovaný v jeskyni. Ale potom se tam vrátili medvědi a jen tak tak se mi podařilo utéct. Potom mě našla vaše dcera.“ Dovyprávěl jsem svůj příběh.
Hostitelka se tvářila tak zaraženě, že kdybych ji pověděl celou pravdu, nejspíš by dostala infarkt.
„Není vám nic?“ zeptal jsem se, když se ženě stále nevracela do tváře zdravá barva.
„Ne, ne. V pořádku.“ Pousmála se na mě.
Zvláštní. Všichni tady se pořád jen smějí a usmívají a culí. Jako kdyby tady někde proudil vzduchem rajský plyn.
„Jen si nedokážu představit, že by se to stalo mně.“ Vzdychla žena.
„Já si to taky nikdy nedokázal ani představit.“ Přitakal jsem. „Můžu se teď zeptat na něco já vás?“
„Ale samozřejmě!“ Vyhrkla a rozmáchla dlaně.
„Jaké je vaše jméno?“
Verina matka se na mě přívětivě usmála. „Marrie,“ odpověděla. „A tykejte mi, jestli vám to tedy nevadí.“
„Ne, určitě mi to nevadí. Děkuju vám, teda tobě, ještě jednou, Marrie.“
Podali jsme si ruce a vtom se mezi nás ze schodů vřítila Vera a vysypala na pohovku hromadu oblečení.
„Půjdeme si potom hrát?“ zeptala se mě a skočila mi kolem krku.
„Vero!“ okřikla ji její matka. „Nech tady, eh, jak se vůbec jmenuješ?“ přeptala se mě a zčervenala v obličeji.
„Allan.“
„Nech tady Allana si chvíli oddechnout. Má za sebou strašlivé dny, tak ho nech, ať odpočívá!“ Pravila a kývala při tom hlavou.
„Ale to je v pořádku, alespoň se odreaguju.“ Usmál jsem se na Marrii a postavil jsem se ze sedačky s Verou na zádech.
„Tak, kam zamíříme?“ zeptal jsem se důstojnickým hlasem.
„Vpřed!“ zavelelo dítě a ukázala na vchodové dveře. „Na dvorek!“
„Moment, moment,“ vložila se do toho máma malé uličnice. „Prvně se snad převlečeš, ne?“ pousmála se a vložila mi do náruče hromadu čistého prádla.