Co takhle trochu lásky,April?

V jednom malém italském městě žila dívka April.Moc si přála poznat lásku, ale už dlouhých 18 let nepřicházela.Jediný, kdo k ní choval alespoň přátelské city byl podivný muž, který se často poflakoval okolo domu, kde bydlela se svými nevlastními rodiči.Nevěděla, kdo jsou její praví rodiče a neznala ani jiné své příbuzné.Měla jen školu umění, kde studovala architekturu a kamarádku Alex, která jí byla oporou v těch nejtěžších chvílích.
Bylo sobotní ráno a April se rozhodla projít se po parku nedaleko jejího domu.Zaujal jí onen muž, který se na ní neustále vyptával všech okolojdoucích a nedal jí pokoj už od dob, co tu bydlela.Ani si nepamatovala, kdy se vlastně přistěhovali.Teď jen seděl na lavičce a cosi si pro sebe říkal.Ostatní obyvatelé městečka ho měli za blázna ale April na něm něco zaujalo.Nevěděla co, jen věděla, že není stejný jako ostatní.Možná to byla ta rozdílnost, možná dlouhé tmavé vlasy a nebo snad ta tajemnost vyzařující z jeho očí.Amatérsky se věnovala malování, a tak se ho rozhodla namalovat.Náhle se jí začaly klížit oči a ona usnula.Když se probudila,někdo jí držel za ruku.Byl to ten zvláštní muž.Bála se, ale neucukla.Věděla, že jí nic neudělá.
"Není čas, April.Musíme jít" řekl.
"A kam?" zeptala se zmateně.
"Porazit Zmar a opět nastolit vládu Světla.Dokážeš to jen ty, jsi vyvolená."
"S někým si mě pletete.Já nemůžu být....."
"Tvoji rodiče zemřeli v boji se Zmarem a ty musíš pomstít jejich smrt.Jen pojď a otevři...."zarazil se.Nikdy si nevšiml těch nádherných zelených očí. Dýchá tak rychle.Proč? Snad se mě nebojí, přemýšlel Call( tak se muž jmenoval).
Proč zrovna on, přemýšlela April, proč jsem se musela zamilovat do toho zvláštního muže?Zrychlil se jí tep.
Náhle se stalo něco, co donutilo April hlasitě vykřiknout a obejmout Calla.Těsně před ní se ve vzducu začala tvořit jakási brána.Snad průchod do jiné dimenze, napadlo ji.Call bez rozmýšlení zamířil k průchodu."Nechoď tam, může to být nebezpečné!" vykřikla.
"Ty máš o mě strach?" zeptal se Call.April se začervenala a neodpověděla.Místo toho se postavila vedle Calla a s hlubokým nádechem vstoupila do brány. Měla pocit, že se rozkládá na miliardy málých částeček a.... ocitla se na podivném místě.
Všude kolem bylo jen kamení a prach.Tenhle svět Zmar už úplně zničil.
"Odsuď jsem tě odnesl, když tví rodiče umírali a musel jsem jim slíbit, že tě nikdy nevystavím nebezpečí Zmaru.Ale ty jsi poslední z našeho rodu a musíš se Zmaru postavit a vyhrát" řekl Call.
"Proč si myslíš, že to jsem já?"zeptala se April.
"Narodila jsi se ve znamení Luny třetího dne sedmého měsíce.Nemáš rodiče máš znamení ve tvaru hvězdy na pravém předloktí"
"Oh!To je jen spálenina.Udělala jsem si jí, když mi bylo pět" pronesla nevinně April.
"V tom případě nás Zmar oba zahubí", řekl chmurně Call a hlasitě pískl."Na mé lásce k tobě to však nic nemění" dodal.
Náhle se vzedmul silný vítr a vedle Calla a April se snesl obrovský temně zelený drak.Call na něj nasedl a pomohl April.Přitulila se k němu.Dal jí pusu a řekl:" Však mi to zvládneme"April v dáli uviděla velkého draka, mnohem většího, než byl ten jejich.Srdce se jí prudce rozbušilo, ale tentokrát to nebylo vzrušením.
Červený drak nesl na hřbetě muže v dlouhém černém plášti."Další vyvolená?Jen aby to byla konečně ta pravá, Calle!" křikl posměšně muž.
"Tentokrát je to ona!"odpověděl Call s předstíranou jistotou.
Draci se dali do boje.Vítr silně foukal a April cítila, že pomalu sklouzává z dračího hřbetu.Call vrhal po protivníkovi salvy kouzel, ale nebylo to nic platné.Temný pán byl silnější než kdykoliv předtím.Drak se prudce vzepjal a Call neudržel rovnováhu.April se po něm natáhla, ale neměla tolik síly, aby ho vytáhla zpět nahoru.Padali a padali nekonečně dlouho.Call na poslední chvíli vystčelil k zemi změkčující kouzlo, ale nebylo už tak silné jako před lety, kdy byl ještě Call plný životní síly.Tvrdě dopadli na zem.Apriliným tělem projela vlna bolesti.Věděla, že umírá.Teď nebo nikdy, řekla si a vášnivě Calla políbila.Pevně jí obejmul a též jí políbil.Od samého začátku, kdy ji spatřil, ji miloval víc, než vlastní život.Nechtěl a nemohl bez ní žít.Umřeli jeden druhému v náručí.
Mezitím se v Aprilině světě v malém italském městečku narodil chlapec."Podívej, co to má na ruce?" zeptal se jeho otec.
"Nevím",odpověděla chlapcova matka"vypadá to jako znaménko ve tvaru hvězdy"