Vesmírné cesty - 1. Kapitola

Vesmírné cesty

Kapitola I.


„Tak tahle rachotina má letět až za naši sluneční soustavu?“ Smál se kapitán Kryg. „Není to rachotina, kapitáne,“ řekla uraženě seržantka Luidová. „Tahle loď vyšla z dílny teprve před rokem, jako jedna z mála má tu možnost letět rychlostí světla a více.“

„Prosím vás, hned u Marsu se to rozpadne. Vstoupit do toho je sebevražda!“ „Víte co! Já jsem nikoho neprosila o to, abych vás tak daleko vezla, jestli se vám to nelíbí tak si sežeňte jinou loď!“ zvýšila tón hlasu Luidová. „No, myslím si, že na seržanta si až moc dovolujete. Raději se zklidněte.“

„Aby ses neposral…“ zamumlala si Luidová a odešla vstupem do lodi Divoký šíp. „No to je pěkně drzé děvče.“ Řekl si kapitán Kryg a taktéž vstoupil do Divokého šípu.

--

„Kapitáne Krygu, přeji vám hodně štěstí. Jste poslední naděje, věřím, že nezklamete.“ Hovoří generál Sird s kapitánem Krygem přes přenosný komunikátor. „Patronusi Krygu, je mi ctí, že můžu vykonat takovou službu pro Zemi a pro celý Řád Ritus vindicatio.“ „Jdi synu, náš všemocný monstrator ti také věří.“ Pravil Sird. „Jsem nesmírně šťastný, snad se ještě uvidíme.“ Domluvil Kryg, vypnul komunikátor a vrátil se do řídící kabiny Divokého šípu.

U ovládacího pultu seděl jakýsi mladík a u směrového ovládání seržantka Luidová. „Tak, můžeme vyrazit?“ zeptal se Kryg. „Jasně.“ Odpověděla Luidová. „Starutuju.“ Ohlásil mladík.

Motory, poháněné energií ze světla, se zažehly. Loď velká asi tak patnáct metrů na délku a dvacet na šířku se nadzvedla. Mohutná kopule obrovského hangáru se započala otevírat. Loď postupně stoupala.

Když se dostala do výše, jenž byla asi pět metrů nad hangárem, zažhnuly se motory na takovou sílu, že za vteřinu již byla loď za obzorem.

„Jakmile překročíme Zemskou atmosféru, přichystat se k rychlosti světla.“ Komunikovala stručně seržantka Luidová s mladíkem u ovládacího pultu. „Dráha rychlosti světla vypočítána, opuštění Zemské atmosféry za pět, čtyři, tři,“ oznamoval mladík, „dva, jedna, teď.“

V tom nabrala loď obrovskou rychlost. Z hvězd se staly běžící bílé čáry. „To je ale rychlost.“ Vzdychl kapitán Kryg a raději se posadil. „Ale ale kapitáne. Jste přece rytíř Řádu Ritus vindicatio. To jste taková máčka, že se vám dělá špatně z rychlosti světla?“ usmála se seržantka Luidová.

„Když jsem byl cvičen, tak jsme každý den dvě hodiny strávili v simulační místnosti, která představovala rychlost světla. Jen se mi udělalo trochu… nevolno.“ Obhajoval se Kryg.

„No, jak myslíte.“ Řekla Luidová. „A navíc, … doufám… že jste tím nějak nezesměšňovala Řád. Je to trestné!“ zlobil se Kryg. „Jo? Tak si mě pojďte zavřít do žaláře, nebo mě budete rovnou mučit, což je poslední dobou velká specialita Řádu?“

„No dovolte!! Jak se vůbec opovažujete něco takového říct?! Nakonec vyšlo najevo, že to všechno si vymyslela KPH! Evropa nás prostě nemá ráda a tak se nás snaží zničit, jak jen to jde!“ zvyšoval čím dál tím více hlas Kryg. „A navíc,“ pokračoval ve svém projevu, „nechápu, proč ta organizace ještě vůbec existuje! Ropy je na celém světě tolik, že by se do džbánu vešla a stále existuje Kontrola pohonných hmot!“

„Copak jste nikdy neslyšel o tom, že po roku Omega tahle organizace pomáhala všem lidem, co tu válku přežilo, začít nové životy?! Co?! Myslím si, že tahle organizace by si zasloužila více slávy, než Ritus vindicatio!“ vpustila do Krygova projevu svůj názor i Luidová.

„Jasně. A co my? Na nás se KPH ani nepodívala. Nechala Americké království v občanské válce, ať se tu vraždí bratr s bratrem. To jim bylo jedno, šlo jim jen o své území, snad si nemyslíte, že by šli pomáhat konkurenci!“ řval Kryg.

„To je teda konkurence! Pha! Jo, dobře, co se týče technologie, je Americké království vyspělejší, ale co se týče chování a slušnosti, se můžeme jít zahrabat. Protože Evropa nikdy neřešila občanskou válku tak, že by nechala všechny lidi, co se proti vládě bouřili vyvraždit. Tak jak to udělala americká vláda.“ Nadávala Luidová.

„Myslím, že jste to už nehorázně přehnala!!! Tehdejší situace byla více než kritická! Ale jak poté pravil sám Altissima, nebylo jiného řešení, nežli takto všechny neposlušné potrestat!“

„No nádhera. Takže vyvraždění poloviny amerického kontinentu, to bylo spravedlivé? Jak teda myslíte a ten váš, ehm, Altissima… No, myslím, že to byl jenom poťouchlý feťák.“ Zasmála se Luidová.

„Poťouchlý feťák?!! Tohle je trestné! Jak můžete takhle mluvit o Altissimovi? O prorokovi, kterého náš velemocný Řád Ritus vadicatio uctívá, jako muže, který nastolil pořádek.“

„Pořádek? Jo, ze začátku to běželo jako hodinky, aspoň co mi prarodiče vyprávěli. Ritus vadicatio byl řád cti a rozumu. Všichni si pomáhali… ale moc dlouho jim to nevydrželo. Začal byznys s vesmírnými loděmi a znovu se točili prachy. A to jediné Řád zaujalo. Bohatství a moc… a proto tu teď chodí takový nafoukanci, jako jste vy a ten váš monstrator! Strčte se do…“

„Náhlá překážka! Poplach!“ zakřičel mladík celou tu dobu poslouchající hádku dvou nadřízených.

„Cože?“ vykřikl Kryg i Luidová najednou. „Musíme zrušit rychlost světla! Podle satelitu bychom se měli na dvacet sekund střetnout s nějakou vesmírnou lodí! Raději se něčeho chytněte, ruším rychlost světla za tři dva jedna teď!“ řekl mladík.

Divoký šíp sebou cukl a zastavil se. S posádkou to trochu zadrcalo. Za pár okamžiků všichni přiběhli k čelnímu sklu, aby viděli, co jim v cestě stálo.

Byla to vesmírná loď, o něco menší, než Divoký šíp. Bylo však poznat, že její levý bok byl poněkud zdeformovaný a stoupal od ní dým.

„Seržante, žádají nás o komunikaci.“ Říkal mladík. „Přijměte to.“ Řekl Luidová.

Na čelním řídícím panelu se objevil malý hologram. Hlava jakéhosi muže. „Zdravíme vás. Prosíme o pomoc, naše loď se střetla s neidentifikovatelnou cizí lodí. Loď je nenávratně poškozena, dochází nám kyslík, prosíme o pomoc.“

„Tak a co uděláme teď?“ zeptala se Luidová Kryga.