Píseň větru I.

Prolila se řeka stínů,
nad ustlanou krajinou,
probudila temnou sílu,
která vzhlíží černou tmou...

Vítr nese suché listí,
prázdnou tichou ulicí.
Píseň zpívá, nese zvěsti,
vrba skrývá tajemství...

Vrba u zdi hřbitovní,
prý smutná je z neštěstí
a že prý za ní někdo chodí,
pověsti a nesmysly...

Ale vítr zvěst má jinou,
lásku střeží tajemství,
ve vrbě dvě srdce bijou,
smutné je to neštěstí...

Fouká vítr do oken lidí,
provází jej průvanu vytí...

"Zavři okno miláčku,
ať nás průvan neruší,
udělám čaj ze sáčku,
mám připravenou večeři..."

A vítr dál a dál
ulicí se proháněl,
tu píseň zvěsti hrál a hrál,
dokud oknem neprošel...

"Hleď návštěvník,
utkal se v boji poustevník,
ze skla jsou již střepy,
jako význam prázdné věty..."

Upadla lampa, myšlenek zář,
upadla úzkostí básníka tvář...
Spálené jsou myšlenky
a úlomky slov.
Ten vítr prokletý,
vykopal mě rov...

Co teď když žádná
báseň není celá,
ani kousíček platná.
To je smrti cela!

I přes vše, co mě shořelo,
pořád je mě veselo
a když už žádný rým,
zítra v noci - co s tím,
není mě již pomoci,
oběsím se dnes
u vrby staré půlnoci,
nic víc, je to děs...

Vítr z ulic, tichá noc,
na hřbitově havrani,
šeptají jak potají,
jestli se to nezmění,
znova mrtví prohrají...

"Co to zase kujete,
ptactvo černé prokleté!"

" Nic my nic,
to jen někdo
jede k nám vstříc,
jen to a pranic víc..."

" Jen se smějte,
vás to přejde!
A hned teď mě řekněte,
k čemu že to má, k čemu že dojde?"

" Básník ztratil
žití smysl,
šeptá vítr,
prý ho zradil,
přiznává se, že to udělal."

" Co?"
" Zničil a spálil"
" Všechno najednou ztratil...
a teď míří k nám."

" Ať se k vrbě nepřiblíží.
Nemá právo, nesmí...
Rozumíte?"

Nemá srdce, mrtví je
Kdyby měl, neožije,
ale co když, co když ne?
To je recht a co když ne?

" Kdyby jen tak každý živý
vážil si své štěstí,
poznal by pak jaký
ten život může být krásný..."

" Kdyby každý věděl jak my,
že po smrti bývá žal,
věděl by pak, že neštěstí,
by radši nikdy nepotkal...
Jo kdyby..."

" Řekni mě luno má,
jestli mě to věčnost dá,
že padne tahle temnota,
že srdce duše mé potká.
V to ráno, když rosa padá,
kde není stínu, není hada,
není jedu, není zrada..."