Noční můra ve světě lidí

Sedim v parku na lavičce a jako vždy uvažuju o ničem. No dobře, …a o všem zároveň. Tak například, jak hodně život nemá smysl. Otázka, zda smysl má, se mi zdá zbytečná. Samozřejmě že ne!
Kolem prochází ňáká pochybná parta, předávaj si balíček cigaret a jedna z nich, taková zmalovaná bloncka, něco hledá po kapsách.
„Nemáš oheň?“ zeptá se mě na první poslech opilým hlasem. Mě. Skvělý.
„Ne,“ zamumlám. Nepřekvapuje mě, že jsem narazila na bandu ožralů – už jsem zmínila, že je za pět minut půlnoc, pátek? Ideální čas pro chlastačku. Tak proč tu ale sedim? Neměla bych spíš jít dom a učit se na pondělní písemku? No, vzhledem ke svýmu věku, 15 let, určitě. Blíží se konec devátý třídy, měla bych dohánět, na co jsem se poslední roky vykašlala. Jenže… mně zas tak moc na škole nezáleží, víte?
Najednou ucítim, že se mě někdo pokouší posunout. Ta ožralá bloncka si chce sednout na lavičku. Přestanu dejchat, táhle to z ní jak z hospody před zavíračkou.
„Uhni,“ zahuhlá a strčí mě ramenen. Je ale mimo, skoro to necejtim.
„Ne. Ale Ty padej,“ procedim skrz zuby a zlostně na ni pohlídnu. Odporná bárbína. A ještě si nárokuje prostor, kterej jsem si už zabrala já.
„Hééééj,“ uraženě prohlásí, „mám svejch problémů dost!“
Pozvednu obočí. „Jestli nevypadneš, Tvý dosavadní problémy se stanou zanedbatelnýma.“ Jasně, ta věta na ni byla moc složitá, nepochopila ji. Ale výstrahu snad v mým hlase slyšela, ne?
„Zmizela Ti parta,“ poznamenám po chvíli. Fakticky, ti její kámoši byli fuč.
„Nechali mě tady samotnou, to je vod nich vošklivý,“ zanaříká a vypadá, že se každou chvíli rozbulí. Znechuceně protočim panenky.
„Padej,“ zasyčim a provrtám ji pohledem. No konečně, všimla si mých rudých očí, po tváři jí přeběhlo zděšení a teď zdrhá.
„Jako dycky,“ zamumlám si pro sebe. Úděl temnýho anděla zkázy, kterej musí žít mezi lidma, jsem si sama nevybrala…